Dan Brown: Počátek

Brown výřez přebalAť jsi kdokoli. Ať věříš čemukoli. Všechno se brzy změní.

 

 

Harvardský profesor symbologie Robert Langdon přijede do ultramoderního Guggenheimova muzea v Bilbau, aby se zde zúčastnil významného oznámení – odhalení objevu, který „navždy změní tvář vědy“. Pořadatelem společenského večera je čtyřicetiletý miliardář a futurista Edmond Kirsch, jenž se díky svým oslnivým supermoderním vynálezům a odvážným předpovědím stal celosvětově uznávanou osobností. Kirsch, který před dvěma desetiletími patřil k prvním Langdonovým studentům na Harvardu, se chystá zveřejnit přelomový vědecký objev, který zodpoví dvěBrown přebal ze základních otázek lidské existence: Odkud přicházíme a kam směřujeme.

 

Po zahájení společenské akce Langdona a několik set dalších hostů zcela uchvátí velmi originální prezentace, která zřejmě bude ještě kontroverznější, než si Langdon představoval. Pečlivě naplánovaný večer se však najednou promění v chaos a hrozí, že Kirschův vzácný objev bude navždy ztracen. Langdon je v bezprostředním ohrožení nucen z Bilbaa uprchnout. Doprovází ho při tom Ambra Vidalová, elegantní ředitelka muzea, která Kirschovi pomáhala provokativní společenskou akci zinscenovat. Společně se vydají do Barcelony za nebezpečným úkolem: nalézt záhadné heslo, s jehož pomocí odhalí Kirschovo tajemství.

 

Při pátrání v temných zákoutích utajených dějin a radikálního náboženství se Langdon s Vidalovou střetávají se záhadným nepřítelem, jehož všudypřítomná moc podle všeho pochází přímo ze španělského královského paláce... a který se nezastaví před ničím, aby Edmonda Kirsche umlčel. Na cestě vytyčené moderním uměním i tajemnými symboly odhalí Langdon s Vidalovou stopy, které je nakonec přivedou až k samotnému Kirschovu šokujícímu objevu... a úchvatné pravdě, která nám tak dlouho unikala.

 

Zároveň s knihou vychází ve vydavatelství Tympanum stejnojmenná nezkrácená audiokniha. Její celková délka je cca 22 hodin, čte Martin Sláma.

 

Dan Brown (*1964) je synem středoškolského profesora matematiky a hudebnice. Brown vystudoval elitní internátní střední školu Phillips Exeter Academy a v roce 1986 absolvoval vysokou školu Amherst College. Nějakou dobu učil angličtinu na Phillips Exeter Academy, než se stal spisovatelem na plný úvazek. Dnes je autorem mnoha největších světových bestsellerů, mj. Šifry mistra Leonarda, která se stala nejen jedním z nejprodávanějších románů všech dob, ale také předmětem intelektuálních debat mezi čtenáři a odborníky. Podle jeho titulů vznikly filmy s Tomem Hanksem v hlavní roli, a další se již chystá. Brownovy romány vycházejí v 56 jazycích po celém světě a už bylo vydáno přes 200 milionů výtisků.

 

 

Ukázka z knihy:

KAPITOLA 1

Profesor Robert Langdon vzhlížel ke dvanáctimetrovému psu sedícímu uprostřed dlážděného prostranství. Kožich zvířete byl tvořen živým kobercem trávy a voňavých květin.
Já se snažím tě mít rád, pomyslel si. Vážně se snažím.


Ještě chvilku nad tím tvorem přemítal a pak vyrazil po rampě pro pěší, jež se klenula k dlouhému terasovitému schodišti, jehož nestejně vysoké stupně měly vytrhnout příchozí návštěvníky z obvyklého rytmu a kroku. Asi celkem úspěšně, usoudil Langdon, když na nepravidelném schodišti poněkolikáté zakopl.


Pod schody se prudce zastavil a pohledem si změřil ten ohromný objekt, který se tyčil před ním.


Teď už mě nejspíš nic na světě nepřekvapí.


Před ním se do výšky vypínal obří pavouk, jehož tenké kovové nohy asi deset metrů nad zemí podpíraly odulé tělo. Pod pavoučím břichem visel kokon z drátěného pletiva, plný skleněných koulí.


„Jmenuje se Maman,“ ozval se čísi hlas.


Langdon sklonil hlavu a zjistil, že přímo pod pavoukem stojí štíhlý muž. Oblečený byl v černém brokátovém kaftanu a jeho téměř komicky nakroucený knír připomínal Salvadora Dalího.
„Jmenuji se Fernando,“ pokračoval, „a rád bych vás přivítal v našem muzeu.“ Prohrábl hromádku jmenovek, které měl před sebou na stolku. „Mohu se prosím zeptat, jak se jmenujete?“
„Samozřejmě. Robert Langdon.“


Muž k němu vystřelil pohledem. „Moc se omlouvám! Nepoznal jsem vás!“


Já se skoro nepoznávám sám, pomyslel si Langdon a ve fraku s bílým motýlkem a vestičkou prkenně vykročil dál. Vypadám jako tučňák. Langdonův klasický frak byl skoro třicet let starý, zbyl mu z dob, kdy byl členem princetonského Břečťanového klubu, ale díky jeho přísně dodržovanému zvyku uplavat denně pár bazénů mu obstojně padl ještě dnes. Jak se doma spěšně balil, popadl špatný obal a jeho obvyklý smoking zůstal viset ve skříni.


„Na pozvánce stálo černá a bílá‘,“ řekl teď. „Frak je doufám vhodný.“


„Frak je dokonalý! Vypadáte skvěle!“ Muž k němu přiskočil a pečlivě mu připevnil jmenovku na klopu.


„Je to pro mě velká čest, že vás poznávám,“ pronesl pak. „Určitě už jste u nás někdy byl, že?“


Langdon upřel zrak skrz pavoučí nohy na budovu, která se třpytila před nimi. „Skoro se to stydím přiznat, ale ještě ne.“


„Ne!“ Muž předstíral, že se kácí k zemi. „Vy snad nefandíte modernímu umění?“


Langdon měl odjakživa v oblibě výzvy, které mu moderní umění předestíralo – zejména rád zkoumal, proč jsou některá konkrétní díla oslavována coby mistrovská: třeba cákanice Jacksona Pollocka, polévkové plechovky Andyho Warhola nebo Rothkovy jednobarevné čtverce. Ale pořád si byl mnohem jistější v kramflecích, pokud šlo o náboženskou symboliku v obrazech Hieronyma Bosche nebo o aspekty Goyovy práce se štětcem.


„Jsem spíš na klasiku,“ odpověděl. „S da Vincim si umím poradit líp než s de Kooningem.“


„Ale vždyť da Vinci a de Kooning toho mají tolik společného!“


Langdon se trpělivě usmál. „V tom případě si o de Kooningovi ještě budu muset něco zjistit.“


„To jste tu správně!“ Muž mávl rukou k mohutné budově. „V tomhle muzeu najdete jednu z nejlepších sbírek moderního umění na světě. Doufám, že si to užijete.“


„Přesně to mám v úmyslu,“ odvětil Langdon. „Jen bych rád věděl, proč tu vlastně jsem.“


„Stejně jako všichni ostatní.“ Muž se zvesela zasmál a zavrtěl hlavou. „Váš hostitel smysl dnešního večera pečlivě tají. Ani zaměstnanci muzea netuší, co se chystá. Ty tajnosti udělají strašně moc – zvěsti se šíří jak zběsilé! Uvnitř je několik set hostů, spousta známých tváří, a nikdo z nich netuší, co je dneska na programu!“


Langdon se zazubil. Jen málo hostitelů na celém světě má dost kuráže na to, aby na poslední chvíli rozeslali pozvánky, na nichž stojí jen:Sobota večer. Přijďte. Věřte mi. A ještě méně z nich by dokázalo přesvědčit stovky osobností se statusem VIP, aby všeho nechaly a okamžitě přiletěly do severního Španělska.


Langdon vykročil zpod pavouka a cestou zvedl oči k ohromnému červenému transparentu, který se mu vzdouval nad hlavou:

 

VEČERS EDMONDEM KIRSCHEM

 

Sebevědomí Edmondovi nikdy nescházelo, pomyslel si Langdon pobaveně.


Asi před dvaceti lety byl mladý Eddie Kirsch jedním z prvních Langdonových studentů na Harvardově univerzitě: nerd s vrabčím hnízdem na hlavě, jehož zájem o kódy všeho druhu ho přivedl na Langdonův seminář pro prváky: Kódy, šifry a jazyk symbolů. Jeho břitký intelekt udělal na Langdona velký dojem, a přestože Kirsch časem opustil zaprášený svět sémiotiky a vykročil světlou, mnohoslibnou cestou počítačové vědy, vzniklo mezi ním coby studentem a Langdonem coby učitelem pevné pouto, díky němuž zůstali v kontaktu ještě dvě dekády od Kirschovy promoce.


A teď student učitele předehnal, pomyslel si Langdon. O několik světelných let.


Dnes byl Edmond Kirsch světově proslulou celebritou s puncem excentrika – byl to miliardář, počítačový odborník, vizionář, vynálezce a podnikatel. Už před čtyřicítkou stihl vymyslet množství pokročilých technologií, které významně posunuly vpřed obory tak rozmanité, jako je robotika, neurověda, umělá inteligence a nanotechnologie. Navíc ho díky jeho přesným odhadům budoucích průlomových vědeckých objevů provázela aura tajemství.


Langdon měl podezření, že Edmondovy až děsivě přesné prognózy mají co do činění s jeho neuvěřitelně širokým všeobecným rozhledem. Kam mu paměť sahala, Edmond byl neúnavným čtenářem, který přelouskal, co mu přišlo pod ruku. Jeho vášeň pro knihy a jeho schopnost vstřebávat jejich obsah překonávala všechno, co kdy Langdon viděl.


Posledních pár let žil Kirschpřevážně ve Španělsku. Tvrdil, že je do téhle země, oplývající starosvětským kouzlem, avantgardní architekturou, bohémskými bary a dokonalým počasím, už navěky zamilovaný.


Jednou do roka zajížděl do Cambridge v Massachusetts, aby tu v proslulé Media Lab na Massachusetském technologickém institutu uspořádal přednášku, a při té příležitosti se vždycky sešel s Langdonem v některé nové, módní bostonské restauraci, o které Langdon v životě neslyšel. Nikdy se nebavili o technologiích: Kirsch si s Langdonem chtěl povídat výhradně o umění.
„Ty jsi taková moje kulturní spojka, Roberte,“ žertoval s oblibou. „Mám štěstí, že ses oženil s uměním.“


To jízlivé rýpnutí do zapřisáhlého starého mládence Langdona znělo obzvlášť paradoxně z úst člověka, který si s ním v názorech na manželství nezadal: Kirsch prohlašoval monogamii za „přímý útok na evoluci“ a během let byl vyfotografován s celou řadou topmodelek po boku.


Vzhledem k jeho pověsti průkopníka počítačové vědy by se dalo čekat, že to bude nějaký upjatý technonerd. Z Edmonda se ale postupem času stal moderní popkulturní idol, který proplouval nejvyššími společenskými kruhy oděný podle poslední módy, liboval si v tajnosnubných undergroundových rytmech a sbíral umění od nebetyčně drahých impresionistů až po moderní tvůrce. Často Langdona e-mailem žádal o radu ohledně nějakého nového uměleckého objevu, o který měl v úmyslu svoji sbírku rozšířit.


A pak pokaždé udělal přesný opak toho, co jsem mu doporučil, přemítal Langdon.


Někdy před rokem se Kirsch k Langdonovu velkému překvapení nezačal vyptávat na umění, nýbrž na Boha – věru zvláštní téma pro muže, který se tak vehementně prohlašuje za ateistu. V restauraci Tiger Mama z Langdona nad tatarským biftekem dlouze tahal rozumy ohledně základů učení různých světových náboženství, zejména jejich verzí Stvoření.


Langdon mu poskytl slušný přehled současných věrouk od Genesis, o niž se dělí křesťanství, judaismus a islám, přes hinduistický příběh o Bráhmovi až po babylonské vyprávění o Mardukovi a další.


„Nasadil jsi mi brouka do hlavy,“ podotkl Langdon při odchodu z restaurace. „Proč se futurista tak zajímá o minulost? Znamená to, že náš proslulý ateista konečně nalezl Boha?“


To Edmonda upřímně pobavilo. „Ještě to tak. Kdepak, jenom si ověřuju svoji konkurenceschopnost, Roberte.“


Langdon se usmál. To je celý Edmond. „Jenže věda a náboženství nejsou konkurenti. Jsou to dva různé jazyky, které se snaží vyprávět stejný příběh. V našem světě je místo pro oba.“


Po tomhle setkání se Edmond skoro na rok odmlčel. A pak Langdon před třemi dny zčistajasna dostal obálku od FedExu, ve které byla letenka, hotelová rezervace a ručně psaný vzkaz, jímž ho Edmond velmi naléhavě zval na dnešní večerní akci. Doslova tu stálo: Roberte, znamenalo by pro mě strašně moc, kdyby ses zrovna ty mohl zúčastnit. Ten můj večer se totiž může uskutečnit hlavně díky tvým postřehům, které jsi mi předal při našem posledním rozhovoru.


Langdona to naprosto ohromilo. Nevzpomínal si, že by se cokoliv z té jejich konverzace byť jen vzdáleně mohlo vztahovat k akci pořádané technologickým vizionářem.
Kromě toho v obálce našel ještě černobílý obrázek dvou lidí dívajících se na sebe. Kirsch k němu připojil kratičkou báseň.

 

Roberte!


Až se my dva zase uvidíme, prozradím, co v tom prázdnu dříme.


Edmond

 

Při pohledu na ten obrázek se Langdon musel usmát: byla to chytrá narážka na jednu historii, do níž se zapletl před několika lety. V prázdném prostoru mezi oběma tvářemi se rýsovala silueta poháru – Svatého grálu.


A tak se teď Langdon ocitl před muzeem plný zvědavosti, co že se to jeho bývalý student chystá oznámit. Lehký větřík si pohrával s šosy fraku a Langdon kráčel po betonové cestičce podél zátočin řeky Nervión, která byla kdysi životadárnou tepnou kvetoucího průmyslového města. Ve vzduchu byla lehounce cítit měď.


Langdon prošel ohybem cesty a konečně si mohl tu mohutnou, třpytivou budovu muzea důkladně prohlédnout. Ale jedním pohledem se tahle stavba obsáhnout nedala, a tak putoval očima sem a tam po celé délce těch podivuhodných, protáhlých forem.


Tenhle dům pravidla nejen porušuje, pomyslel si Langdon, ale naprosto je ignoruje. Pro Edmonda dokonalé místo.


Guggenheimovo muzeum ve španělském Bilbau vypadalo jako vystřižené z nějaké přízračné halucinace: byl to vířivý slepenec všemožně pokřivených a jakoby náhodně o sebe opřených kovových součástí. Tenhle tvarový chaos se táhl do dálky a pokrývalo ho přes třicet tisíc titanových desek, které se leskly jako rybí šupiny a propůjčovaly budově vzhled zároveň organický i mimozemský, jako by se tu z vody vydrápala nějaká futuristická mořská obluda a teď se vyhřívala na sluníčku.


Když bylo muzeum v roce 1997 otevřeno pro veřejnost, časopis New Yorker jeho architekta Franka Gehryho vyzdvihl za to, že navrhl „fantastický, snový, do titanu zahalený koráb oblých tvarů“ a další kritikové po celém světě se rozplývali: „Nejnádhernější budova současnosti!“ „Rozevlátě geniální!“ „Úchvatný architektonický počin!“


Od vzniku muzea bylo postaveno mnoho podobně „dekonstruktivistických“ budov – Disneyho koncertní síň v Los Angeles, mnichovský Svět BMW, a dokonce i nová knihovna na Langdonově alma mater. Všechny tyhle stavby se vyznačovaly radikálně nekonvenčním vzhledem, ale Langdon pochyboval, že kterákoliv z nich může co do šokujícího účinku s Guggenheimovým muzeem soupeřit.


Šupinatá fasáda jako by s každým dalším Langdonovým krokem měnila tvar, jako by z každého dalšího úhlu nabízela jinou svou osobnost. A náhle byla vidět i ta nejdramatičtější vizuální iluze, kterou budova muzea nabízela. Z této perspektivy se totiž zdálo, že celá ta nesmírná konstrukce doslova pluje na vodě, že se vznáší na hladině rozlehlé, zdánlivě nekonečné vodní plochy, jejíž vlnky dorážejí na zdi muzea.


Langdon se na chvilku zastavil, aby si ten efekt vychutnal, a pak se vydal přes vodu po minimalistické lávce pro pěší, která se klenula přes hladinu hladkou jako zrcadlo. V polovině cesty ho vylekalo syčení, které se linulo odkudsi zdola. Zastavil se právě ve chvíli, kdy se zpod lávky zvedl vířící oblak. Obestřel ho hustý závoj mlhy, která se vzápětí přes vodu odvalila k muzeu a obklopila celou jeho spodní část.


Mlžná socha, uvědomil si Langdon.


O tomhle díle japonské umělkyně jménem Fudžiko Nakajová už četl. Převratnost této „sochy“ tkvěla v tom, že byla tvořena pouze viditelným vzduchem: šlo o stěnu mlhy, která se střídavě zhmotňovala a mizela. A jelikož vítr a počasí obecně nikdy nejsou stejné, byla i socha pokaždé, když se objevila, úplně jiná.


Most přestal syčet a Langdon sledoval, jak se stěna mlhy nad vodou postupně ustaluje a jako obdařená vlastním rozumem víří a plazí se dál a dál. Účinek byl nadpozemský a matoucí: celé muzeum jako by se najednou vznášelo nad vodou, jako by bez tíže spočívalo na oblaku – loď duchů, bloudící po moři.


Právě když se Langdon opět chystal vyrazit, klidná hladina se rozčeřila řadou drobných výbuchů. A najednou z vody vzhůru vystřelilo pět planoucích sloupců ohně, které s vytrvalým burácením jako raketové motory probodávaly mlžný opar a na titanový obklad muzejní budovy vrhaly zářivé záblesky světla.


Langdonovu architektonickému vkusu vyhovovala spíš muzea klasičtějšího střihu, jako je Louvre nebo Prado, ale když sledoval mlhu a plameny nad vodou, nenapadalo ho příhodnější místo, kde by mohl svou akci uspořádat někdo, kdo tolik miluje technické novinky a dovede tak jasnozřivě nahlížet do budoucnosti.


Langdon prošel mlhou a pokračoval ke vchodu, tam, kde v té veleještěří stavbě zel hrozivý otvor. A jak se k němu blížil, náhle se ho zmocnil nepříjemný pocit, že vchází do dračí tlamy.

 

 

přeložili Michala Marková a David Petrů
nakladatelství Argo, 2018
ISBN: 978-80-257-2386-9

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB