James Shapiro: 1599. Jeden rok v životě Williama Shakespeara

Shapiro výřez přebalJak se z talentovaného dramatika a básníka stal jeden z největších autorů v dějinách literatury?

 

 

V Shapirově nebývale živém líčení můžeme sledovat, co Shakespeare v roce 1599 četl, jaké hry viděl a s kým spolupracoval, stejně tak jako dějinné události, které hýbaly alžbětinskou Anglií. Výsledek už známe: v tomto událostmi nabitém roce Shakespeare investuje do nového divadla Globe a po večerech (!) napíše hned čtyři hry – Jindřicha V., Julia Caesara, Jak se vám líbí a konečně Hamleta, snad nejobdivovanější hru všech dob. S tím, jak se dozvíme, co k jejich vzniku vedlo, se prohloubí i naše porozumění a při příští návštěvě divadla uvidíme své oblíbené postavy zase v jiném světle.

 

James Shapiro (*1955) je světově uznávaný americký akademik a autor, kterému se zcela výjimečným způsobem daří spojovat odbornou erudici s poutavým Shapiro přebalstylem přístupným širší čtenářské veřejnosti. Narodil se a vystudoval v New Yorku, kde také od roku 1985 působí jako profesor anglické a srovnávací literatury na Columbia University. Zabývá se literaturou v období raného novověku, zejména pak alžbětinskou dobou a dílem Williama Shakespeara. Mezi jeho publikace patří např. Rival Playwrights: Marlowe, Jonson, Shakespeare (Dramatici rivalové: Marlowe, Jonson, Shakespeare, 1991), Shakespeare and the Jews (Shakespeare a židé, 1996), 1599: Jeden rok v životě Williama Shakespeara (1599: A Year in the Life of William Shakespeare, 2005) nebo The Year of Lear: Shakespeare in 1606 (Rok Leara: Shakespeare v roce 1606, 2015). James Shapiro je členem představenstva britské Královské shakespearovské společnosti (Royal Shakespeare Company) i americké Folger Shakespeare Library.

 

 

Ukázka z knihy:

V prosinci roku 1598 byla v Londýně opravdu krutá zima – mrzlo tak, že deset dní před Novým rokem byla Temže u Londýnského mostu zamrzlá téměř po celé šíři. Těsně před Vánocemi přišla obleva a otužilí návštěvníci se hrnuli do plenérového divadla Růže v Southwarku v rekordním počtu. Avšak hned na svatého Jana 27. prosince opět přituhlo a 28. prosince silná sněhová bouře zahalila Londýn bílým příkrovem.

 

Když napadl sníh, shromáždil se v Shoreditchi na severním londýnském předměstí asi tak tucet ozbrojených mužů. Místo klacků, kterými se obvykle oháněli účastníci londýnských pouličních rvaček či učňovských výtržností, byli vybaveni smrtícími zbraněmi – „meči, dýkami, halapartnami, sekyrami a podobně“. Kromě londýnského Toweru, který skrýval arsenál Anglie, jedinými místy, kde bylo možno přijít k nějakým větším zbraním, byla veřejná divadla, kde se používaly, aby dodaly hraným soubojům na jevišti nádech opravdovosti. Se vší pravděpodobností byly tyto zbraně vypůjčeny z divadla Mezivalí, poblíž Finsbury Field, dočasného útočiště Služebníků lorda komořího.

 

Tito ozbrojenci nešli daleko. Cílem jejich cesty bylo Divadlo v nedalekém Shoreditchi. Tato nejstarší a nejproslulejší divadelní scéna z roku 1576 byla kolébkou velkých dramat Thomase Kyda, Christophera Marlowa i Shakespeara. Právě tam před několika lety diváci slyšeli „Ducha, který v Divadle zoufale křičel jako prodavačka ústřic: ,Pomsti se, Hamlete!ʻ“ (ne v Shakespearově stejnojmenné hře, ale v dřívějším, nyní ztraceném Hamletovi). Jak se muži přibližovali k mohutné budově, Divadlo samé muselo působit poněkud přízračně, nyní už dva roky opuštěné, poté co se Služebníci lorda komořího a jejich popudlivý domácí pán Allen Giles nepohodli. Když místní uviděli tuto ozbrojenou skupinu, asi je to mohlo v tomto týdnu svátečního veselí zmást, protože v jejím čele šel vůdčí tragéd Anglie, charismatická hvězda Služebníků lorda komořího, Richard Burbage. Nešlo však o žádnou nahodilou scénu pouličního divadla. Burbage, jeho starší bratr Cuthbert a ostatní ozbrojenci přišli naprosto vážně, chystali se přestoupit meze zákona a vzít si zpět, co jim podle jejich názoru po právu patřilo, a pokud by bylo nutné, bít se o to s každým, kdo by jim v tom chtěl bránit.

 

Služebníci lorda komořího se ocitli v obtížích a jediná cesta, jak z nich ven, spočívala v tom, že do nich zabřednou ještě hloub. Věci se začaly vyvíjet špatně o dva roky dříve, kdy se James Burbage (otec Richarda a Cuthberta, člověk, který Divadlo postavil) rozhodl postavit kryté divadlo v bohaté londýnské čtvrti Blackfriars. Takové místo by bylo umožnilo jeho synu Richardovi a dalším podílníkům Služebníků lorda komořího hrát po celý rok pro bohatší a lépe platící klientelu a poskytlo by jim větší jistotu, než měli v Divadle, kde pomalu vyprchávala nájemní doba. James Burbage do toho podniku investoval značnou sumu 600 liber. Když se divadlo U Černých bratří blížilo dokončení, vlivným sousedům, kteří měli strach z hluku a chátry, kterou mohlo divadlo přitahovat, se podařilo dosáhnout zákazu hraní. James Burbage zemřel brzy poté a rovněž se mu nepodařilo vyjednat prodloužení nájmu pozemku Divadla. Když se jeho synové snažili přimět Gilese Allena, aby změnil názor, neuspěli o nic víc. Vzhledem k tomu, že kapitál Burbageů vězel v divadle U Černých bratří a Divadlo bylo nyní v Allenových rukou, Služebníkům lorda komořího nyní chyběla stálá scéna a hrozilo, že se nebudou mít kam uchýlit.

 

Začátkem prosince Richard Burbage potají předložil pěti hercům – podílníkům ve společnosti – Williamu Shakespearovi, Johnu Hemingesovi, Augustinu Phillipsovi, Thomasu Popeovi a Willu Kempovi – svůj plán. Zaprvé bylo třeba najít nový pozemek pro divadlo, místo, které by bylo pro Londýňany dosažitelné, ale zároveň se na ně nevztahovala městská jurisdikce (tedy tam, kde divadla nebyla podrobena nařízením často nevraživých radních). Členové společnosti, patrně Heminges a Condell, kteří bydleli ve farnosti svaté Marie v Aldermanbury, se dozvěděli, že jeden jejich soused, sir Nicholas Brend, se chystá pronajmout nějakou parcelu v Southwarku. Tento pozemek se nacházel coby kamenem dohodil od divadla Růže, působiště jejich hlavních konkurentů, Služebníků lorda admirála. Služebníci lorda komořího se s Brendem rychle domluvili, zajistili si nepříliš drahý nájem na jednatřicet let, který měl začít platit od 25. prosince. Transakce proběhla chvatně a k naplnění smlouvy a podepsání dokumentů vlastně došlo až koncem února.

 

 Nyní měli stavební parcelu, ale zatím žádné divadlo. V minulosti si Burbageovi, poté co poskytli divadelní scénu a zaplatili nájem, ponechávali lví podíl ze zisků. Jelikož teď Richard a Cuthbert Burbageovi nedokázali najít společnosti stálé působiště, učinili bezprecedentní nabídku: navrhli, že zajistí stavební materiál na nové divadlo, zhruba v ceně 700 liber, pokud každý z těch pěti herců-podílníků zaplatí deset procent ze zbývajících stavebních nákladů a provozních nákladů divadla. Materiál měl pocházet z Divadla, jehož konstrukci se chystali pečlivě rozebrat, kusy označit a na druhém břehu Temže v Bankside zase smontovat. I tak to museli provést levně: střecha nemohla být pokryta taškami jako u Divadla, nýbrž levnými (a hořlavými) došky. Zato měli herci-podílníci poprvé v historii profesionálního divadla v Londýně být společně vlastníky divadelní budovy a také sdílet zisky společnosti – každý z oněch pěti měl dostávat deset procent z celkového výtěžku. Potenciální výnos jejich finančního vkladu měl být vysoký – přes sto liber ročně. Nicméně ta počáteční investice – zhruba sedmdesát liber na každého – znamenala značnou částku v době, kdy si dramatik vydělal napsáním jedné hry šest liber a nádeník dostával deset liber ročně. Rizika byla rovněž nemalá. Málokterý měl po ruce takovou hotovost, což znamenalo vzít si půjčku na vysoký úrok (Burbageové si později postěžovali, že jim trvalo celé roky, než splatili to, co si půjčili na svůj investiční podíl). Divadla mohl znovu na delší dobu zavřít mor. Divadlo mohl zničit požár (což se také roku 1613 stalo, když se vzňala došková střecha Globu). Nebo by Tajná rada nakonec mohla uskutečnit jednu ze svých opakovaných výhrůžek a divadla zavřít.

 

 

přeložila Kateřina Hilská

nakladatelství Argo, 2017

ISBN: 978-80-257-2351-7

               

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB