Kateřina Šimová, Daniela Kolenovská, Milan Drápala (eds.): Cesty do utopie

Šimová výběr přebalVznik sovětského státu a jeho možné důsledky pro křehké poválečné uspořádání postavily evropskou veřejnost před množství otázek, na něž se jen obtížně hledaly jednoznačné odpovědi. Ty pak spíše odrážely světonázor svých nositelů, jejich očekávání, obavy i frustrace z poválečného vývoje. Pro levicové umělce a intelektuály sovětské Rusko představovalo pokus o naplnění velkolepých revolučních ideálů společensko-politické i umělecké transformace, tedy projekt komplexní proměny světa.

 

 

Právě texty významných československých levicových umělců a intelektuálů, kteří sovětské Rusko v meziválečném období navštívili, tvoří jádro této knihy. Jejich dojmy a zkušenosti jsou přitom konfrontovány s hlasy některých oponentů a zasazeny do širšího společensko-politického i ideového kontextu první republiky. Antologie s podtitulem „Sovětské Rusko ve svědectvích meziválečných československých intelektuálů“ nabízí kromě chronologického řazení textů ještě jiný způsob čtení. Pokud si jej čtenář zvolí, může v inscenované desetidenní exkurzi nahlédnout sovětské Rusko takové, jaké během svých návštěv viděli (a chtěli vidět) meziváleční cestovatelé. Prostřednictvím autentických textů může překročit sovětské hranice, procházet se ulicemi Moskvy a Leningradu, vystát frontu do mauzolea na mrtvého Lenina a na tribuně spatřit živého Stalina, navštívit ukázkovou porodnici, továrnu, věznici či kolchoz, odpočinout si v Parku kultury nebo seŠimová přebal zúčastnit pompézních listopadových oslav.

 

Kateřina Šimová vystudovala rusistiku na Filozofické fakultě UK a ruská a východoevropská studia na Fakultě sociálních věd UK, kde pokračuje v postgraduálním studiu v oboru moderní dějiny. Mezi oblasti jejího badatelského zájmu patří dějiny ruské kultury a rusko-české kulturní vztahy.

 

Daniela Kolenovská absolvovala doktorský program moderní dějiny na Fakultě sociálních věd UK. Přednáší ruskou historii, specializuje se na stalinské období, sovětskou zahraniční politiku a běloruskou emigraci. Vedle své alma mater působí také v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, kde se zaměřuje na výzkum role Československa v mezinárodním komunistickém hnutí.

 

Milan Drápala vystudoval sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, pracuje v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a je šéfredaktorem časopisu Soudobé dějiny. Jeho badatelský zájem je zaměřen na Československo v období „třetí republiky“ (1945–1948) a politické angažmá českých levicových kulturních elit ve 20. století.

 

 

Ukázka z knihy:

REVOLUČNÍ ULICE

 

(Ivan Olbracht: Obrazy ze soudobého Ruska /1920–1921/)

 

Moskva. Je polovice března a mírný mrazík. V parcích a na střechách domů leží bílý sníh, na ulicích půlmetrová vrstva špinavého sněhu, ledu. Ale také již na bleděmodré obloze slunce, které hladí.

 

Petrohrad a Moskva – mrtvá města. Tak jsme čítali v evropských novinách. Jenže tenhle ruch a šum a barvy jaksi špatně harmonují s představou mrtvoly a troubení automobilů je příliš energickým pohřebním doprovodem. Ale pochopíte ihned, proč mrtvé. Není výkladních skříní, jež udávaly ráz evropským velkoměstům. Ta tam jest typická nádhera klenotnických závodů, zmizely kožešiny, hedvábí, porculán a sklo, pusty jsou výklady, za nimiž se v lákavém nakupení hromadily šunky a krabice s konzervami, ovoce a sýry, ony mlsné skříně, před nimiž se pozastavovali růžolící páni, polykajíce slinu, a na něž tiskli nosíky malí, otrhaní hoši, zadýchávajíce sklo. Toho již není. Jen tu a tam vidět krámek se zaprášeným výkladem a v něm jsou dětské hračky, zbytečnosti litinových trpaslíků do zahrad, jakýchsi figurín, bambusových toaletních stolků a manikúr. To tu nechali, a chcete-li to koupit za cenu, nad níž se vám hlava zatočí, prosím! Na hlavní třídě jest antikvární krámek, květinářský závod a módní obchod, kde za velkým výkladem na mosazné holi jediný dámský klobouk, ohavně řvavý jako pro provazolezkyni. Zmizely zlatočerné vývěsní štíty a zbyly jen nápisy, které byly příliš vysoko v poschodích nebo na hřebenech střech, ale jejich písmena, jakoby těžce raněná, leží na boku nebo již vůbec spadla. Evropští novináři mají pravdu: hřbitovní dojem.

 

Ale zato žijí jiné vývěsní štíty. Červené a bílé. Jsou svěží, jásavé a smějí se do záře březnového slunce. Všude, kam oči obrátíte. Na zdech a střechách činžáků, hotelů, vil, paláců. Červené a bílé. Nové a veselé. Je na nich srp a kladivo uprostřed obilného věnce, stuha s nápisem „Proletáři všech zemí, spojte se!“ a R. S. F. S. R. Rossijskaja socialističeskaja feděrativnaja sovetskaja respublika. Ta písmena si třeba pamatovat a těm slovům se naučit, neboť znamenají zítřek světa. A pod znakem nápisy: „I. dům sovětů“, „Vydavatelstvo dělnických, selských a vojenských deputátů“, „Potravinové oddělení Moskevské rady dělnických a selských deputátů“, „Chlebové oddělení“, „Galanterní sklad č. 8 moskevské rady d. a s. d.“, „Tiskové ústředí“, „Knižní sklad Ústředního výboru ruské komunistické strany“, červené a bílé tabule všude. A co je tam za dlouhý nápis? V paláci s malým parkem před průčelími? Zastav dech, Evropane, zde to voní krví. Nemýlíš se, je to skutečně ona! Črezvyčajka! Ona: „Všeruská, mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí, lichvou, sabotáží a zneužitím úřední moci“. Neúprosná „črezvyčajnaja komissija“, o níž tolik strašných věcí čtli při ranní kávě evropští měšťáci s vlasy rozčepýřenými hrůzou. A před její branou stojí dva vojáci Rudé armády ve svých hrubých pláštích pískové barvy, u nohou mají pušky s dlouhým bajonetem a na ten napichují lístky s dovolením vejíti, které jim podává řetěz lidí, proudících sem a odtud. Bajonety jsou již do tří čtvrtin lístky obaleny. V bývalém největším moskevském hotelu Metropol jest nyní „II. dům rad“, „Dům odborových organizací“ je v šlechtickém klubu, v jehož sklepích našli při zabírání kromě ohromných zásob vína na desítky beden karet, v mramorovém klubovém paláci moskevských kupců jest umístěna „Sverdlovova dělnická univerzita“ a na Děněžním pereuloku v soukromé vile, obývané kdysi čtyřmi lidmi, tam, kde v červenci roku 1918 sociální revolucionáři, chtějíce po brest-litevském míru vyprovokovati novou válku, hodili německému vyslanci baronu Mirbachovi pod nohy bombu, v této vile-paláci neslýchaného přepychu jsou nyní úřadovny III. internacionály. A všude tu bijí hlavní tepny života a odtud rozlévá se krev a teplo do žil továren, dílen, stavenišť, do soukromých bytů a ulic. Organismus pracuje ještě tempem poněkud zrychleným revolucí, ale již pravidelně a harmonicky. Nikoli, Moskva nezemřela, ani Petrohrad nezemřel. To jen život se přelil jinam. Pryč z burz a bank, obchodů a kaváren, pryč z restaurantů, vináren, klubů a nočních místností. Tam byl evropský novinář zvyklý hledati život. Toho již nikdy nenajde. Nápisy bank zmizely a skla kaváren, prostřílená tu a tam projektily pušek, opřádají pavouci.

 

Moskevská ulice plyne rušným proudem. Mnoho venkovských saní zde jest, tažených koníky pod duhami a osazených mužiky v beranicích a ovčích kožiších, celé dlouhé řetězy jich jedou, vezoucích pytle, bečky, sudy, pobité ovce a ovšem: „Dříví, dříví, dříví!“ jak zní heslo dne a jak hlásají pestré plakáty již na nádražích, neboť na těchto březových a borových polenech závisí práce v továrnách. To také hlásají ony plakáty, na nichž jsou vymalováni dva dělníci vrhající do jícnu rozpálené pece dříví. Mezi povozy se proplétají z chodníku na chodník lidé jdoucí za svou prací, soudruzi v šatech, pytlovou zástěrou přepásaných, i soudruzi v kožiších s astrachánovými límci, neboť i zde se obléká každý přiměřeně svému zaměstnání, jenže to již neznamená, že ten s pytlovinou je chudý a ten s kožešinou bohatý. Ulice je plna lidí. Ne hladem zmučených mátoh, ale zdravě vyhlížejících soudruhů a soudružek. V Rusku jsou jen soudruzi; všecky složité titulatury odpadly; není milost pánů, excelencí, doktorů, inženýrů, domácích pánů, soudců, šéfů; domovníkovi řekne se soudruhu, Leninovi soudruhu, malému chlapci, každé ženě, vojákovi. Všichni soudruzi na moskevské ulici jsou dobře oděni. Lidí v hadrech a se rty zmodralými zimou není. Některé ženy jsou ustrojeny s jemným vkusem, v čapkách a kožešinách, a když jdou kolem rozmrzlé louže, poznáte, že si velmi potrpí na hezké botičky, jako vždycky bývalo a vždycky bude, ať ve státech kapitalistických, či socialistických. Na rozích náměstí čekají vousatí izvozčíci ve svých modrých přepásaných pláštích a jejich chundelatí koníci oddechují oblaka páry. Chodníkem projde čerkeský důstojník ve višňově rudé uniformě, čisté a ozdobné, zasvítí v březnovém slunci svou samčí krásou a ostře rudá skvrna jeho postavy učiní na okamžik zástup kolem šedivým a bezbarvým. Nějaký „pán“ mrzutě táhne po blátivém ledu ulice za provázek sáňky a na nich pytlíček se skrovnými zásobami. Je to bývalý „buržuj“, toho skoro vždy poznáte: Jeho kožich je stále ještě přepychovější než těch ostatních, za tři roky se kožich nezničí, ale je i špinavější než těch ostatních, a boty také špinavější, „pán“ nemá již ani lokaje, ani podomka a sám si vyčistiti věci je líný. A tam té milostpaní zapomněly její komorné zašíti převelikou díru pod paží luxusního kožichu, a poněvadž se jim také nechtělo shánět tkaničky do bot – zpropadené sloty nepořádné, tyhle komorné –, daly jí tam provázek od nějaké krabice. Na chodníku se zastavil poddůstojník Rudé armády, třikráte se křižuje a přes ulici se hluboce klaní nějakým pomalovaným kostelním vratům. Nikdo si toho nevšímá, to je jeho soukromá věc! Ano, popi jsou tu také ještě, tamhle jdou dva vlasáči v dlouhých kožiších, a v kostelích se zlatými báněmi se stále konají obřady, jenže státu po tom nic již není, a touží-li kdo po tom, musí si ty popy a obřady zaplatit sám. Před chrámovými vraty sedí… žebrák.

 

Žebrák?! Je zcela slušně oděn, ale přece?? Byl jsem v Moskvě připraven na hlad, drahotu, na to, že uvidím Rubensovy obrazy používané za zednické zástěry, jak o tom psaly naše noviny (jaký nesmysl!), na žebráka nikoli. „Kdo žebrá v sovětském Rusku?“ ptal jsem se soudružky Balabánové. „Lidé, kterým se v útulnách nelíbí a utekli odtud, ti, kdož ještě nevědí, kam se v bídě obrátit nebo se o to nestarají, a konečně lidé, jimž se stala žebrota řemeslem, po kterém by se jim stýskalo.“ „A kdo jim dává?“ ptám se. „Já také,“ usmála se. A jiný soudruh praví: „Před revolucí jich bývalo v Moskvě tisíce. Teď je spatříte jen ojediněle. Dříve jsme toho netrpěli, teď zamhuřujeme oči, zásobování není ještě tak dokonalé, abychom mohli bezpečně říci, že u nás nikdo nemusí míti hlad. Až budeme s to, abychom dali útulny do vzorného pořádku, budeme s tou otázkou hotovi za půl dne. Ano, bývalo jich na tisíce! Rozpomínám se. Když mi bylo šestnáct let, byl jsem v Kyjevě. A tam jsem jednu slunnou červencovou neděli viděl tuto scénu: Od chrámových vrat táhly se dvě řady klečících a sedících žebráků. Ubohých a rozedraných. Ulicí mezi nimi procházel asi šestiletý chlapec, šlechtické dítě. Vedle něho šel lokaj s košíkem na ruce a za nimi matinka v hedvábných šatech a s krajkovým slunečníkem nad hlavou. Lokaj měl v košíku rohlíky. Hoch je bral, ulamoval z nich kousky a dával napravo a nalevo žebrákům. Jako psům! A ti brali a rovnou strkali do úst. Lokaj měl strnule vážnou tvář a matinka se mírně usmívala. Tenkráte se mně chtělo střílet.“

 

(…)

 

 

nakladatelství Prostor, 2017

ISBN: 978-80-7260-331-2

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB