Jaap Robben: Birk



 

Robben výřez přebalDevítiletý Mikael Hammermann žije se svými rodiči na malém, vzdáleném ostrově. Ostrovní idyla se však rychle rozplyne ve vlnách chladného moře, v nichž umírá otec rodiny Birk, když zachraňuje svého tonoucího syna. Ten se totiž navzdory všem zákazům rodičů vrhá za fotbalovým míčem. Mikael tyto okolnosti zatají a dospívá nejenom s pocitem viny, ale hlavně příliš rychle – jeho matka Dora totiž nedokáže ztrátu milovaného muže psychicky vstřebat. Po Mikaelově přiznání jako by svého syna, jenž se rok od roku více podobá Birkovi, zapřela. Izolace, která je po smrti manžela na opuštěném ostrově tak hmatatelná, ji vede ke společensky nepřijatelným krokům. Tísnivý začátek knihy a všednodenní lehkou tíhu tak vystřídají mnohem intenzivnější závěrečné pasáže.

 

V Birkovi nizozemského autora Jaapa Robbena, jenž se odehrává na odlehlém ostrově a má jen komorní obsazení, na sebe jednotlivé postavy musí neustále narážet, a to doslova. Atmosféra je plná pocitu osamělosti a nevyřčených slov – taková, jakou známe z filmů Bergmanových či z Dobrodružství Michelangela Antonioniho. Těsnost vztahů zde neznamená blízkost, ale spíše tíseň. Drsná atmosféra ostrova odtrženého od halasu pevniny je Jaapem Robbenem skvěle Robben přebalzachycena v lapidárních, chladných popisech stejně jako v úsečných dialozích. Jako by tato atmosféra neuměla zplodit nic jiného než citovou zaraženost či neohrabanost – a tak spíše, než aby bylo něco chlácholivého vyřčeno, se něco strašného tiše děje.

 

Robben JaapJaap Robben, na snímku vlevo, (*1984) je vycházející hvězdou nizozemské literatury a také mužem mnoha talentů. Birk je sice jeho románovým debutem, na kontě má však již i básnická a dramatická díla. Vysoce ceněny jsou jeho knihy pro děti. V minulosti se též věnoval herectví. Za román Birk získal nejen ocenění ANV za nejlepší literární debut, ale také cenu Kniha roku 2014 od nizozemských knihkupců a cenu Dioraphte, každoročně udělovanou za nejlepší knihu pro čtenáře starší patnácti let.

 

 

 

 

 

Ukázka z knihy:

 

Nespím. Z černě noci se noří věci v pokoji. Skříně, můj psací stůl, židle na druhé straně postele. Nejdřív se jim vrátí obrysy. Pak vypadají jako na tmavě modro natřené časným ránem. Tohle je vlastně moje oblíbená barva.

Dveře opatrně vrznou. Máma musela potichu sejít ze schodů. Ležím na zádech, přitáhnu si deku a dělám, že spím. Přes řasy vidím, jak se plíží do pokoje. Je nahá až na kalhotky.

 

Pod deku zavane chlad, jak ji nadzvedne. Lehne si na bok, čelem ke mně, a přitiskne se ke mně, až se mi zatočí hlava.

 

Šimrá mě na uchu, když se pohne. Netroufám se tam podrbat. Celé tělo mám křečovitě ztuhlé, abych šimrání odolal. Pod dekou cítím blízkost její teplé pokožky, cítím její dech. Kdybych k ní teď obrátil hlavu, dotkl bych se nosem jejího. Prsa má kousek od mé paže. Ležím dál jako zkamenělý s pevně zavřenýma očima, i sebemenší pohyb prstů u nohou působí jako sesuv půdy. Čekám. Venku vyšlo slunce.

 

Její blízkost mě dusí, ale jakmile se ode mě otočí na druhou stranu postele, chybí mi hned její teplo. Zadržím dech, počkám pár vteřin a otočím se stejným směrem. Mohl bych jí položit ruku na záda, poškrabat ji mezi lopatkami, jako jsem to občas dělával, když ji svědilo někde, kam si nedosáhla. Musel jsem ji škrabat, dokud se nezačala vrnět.

 

Když se najednou obrátí, leknutím se otočím s ní a oba ležíme na zádech.

 

V ruce mě šimrá nějaký hlad po kůži. Jemně hladím froté prostěradlo. Nalomeným nehtem se zaseknu v jedné kličce. Ruka jako by měla vlastní srdce, které pumpuje krev a teplo do konečků prstů. Nedokážu přemoct, aby se k ní milimetr po milimetru neblížila. Mnohem rychleji, než bych čekal, narazím na její ruku. „Promiň,“ špitnu. Nereaguje, ale lesknou se jí oči, takže je vzhůru. Ruku mám tak blízko její, že to ještě může vypadat jako náhoda.

 

Když se malíkem dotkne mého, přejede mi mráz po zádech. Její ruka plaše vleze na mojí jako krab na kámen. Má vlhkou dlaň, slyším, jak polyká. Jedním prstem mi pomalu začne přejíždět po kloubech na ruce. Jako by to už nebyla moje ruka.

 

Téměř nepozorovaně se naše ruce zvednou. Ne že by mi ruku držela, ani já nezvedám tu její, jde to samo, jako si nemohou odolat kov a magnet. Volnou rukou odhrne deku až k bokům. Kousek od obličeje se mi objeví její nahá prsa. Levé visí trochu do strany.

 

Její ruka mě pomalu doprovází kolem jejích stehen, tak blízko, že se jí téměř dotýkám, přes černé kalhotky, které se jí zarývají do boků; krajka u gumičky je sepraná a odrbaná. Jako by mi ruku dirigovala k bouličce pod kůží, na kterou si mám sáhnout, protože neví, co to je, a včera ji tam ještě neměla. Naše ruce se pohybují dál nad vlněním dýchajícího břicha. Ze stočení loktů se stane jemný chvat, který mě vrátí na bok. Pusu má pootevřenou a oči zavřené. Sleduju naše ruce, které se jí pokaždé zastaví nad kůží, jako by u každého místečka zvažovala, zda tam mají přistát. Přibližují se k jejím matně hladkým prsům. Ze vzdálenosti jednoho chloupku se po nich mou rukou pohladí. Pod pokožkou prsa se kroutí zelenomodrá žilka, hněď bradavky se svraští.

 

Najednou mi sevře ruku a přitiskne si ji na prso. Břicho se jí s cukáním napne, koleny nadzvedne deku. S pusou dokořán lapá po dechu. V krvi se mi chvěje husí kůže naruby, jazyk jako bych měl nateklý a brní mě. Z pusy jí unikne hluboký vzdech, po kterém jí prso klesne. Pod mou dlaní měkne bradavka.

 

Paže mi ztěžkne jako mrtvá ryba. Podepřu si loket a opatrně vytáhnu svou ruku zpod její. Hýbu prsty, až mě v nich začne píchat a brnět. Máma se ke mně obrátí, teplý dech mě šimrá na krku. Nečekaně cítím její ruku na břiše. Vtáhnu ho. Ruka břicho následuje a hladí mě po pupku. „Birku,“ šeptá. „Můj milovaný Birku.“

 

Všechno kolem mě se kácí. Musím pryč. Málem spadnu z postele, když se snažím vstát. Musím na vzduch, jako bych se propadl ledem a měl najít díru.

 

„Proč ještě chvíli nezůstaneš?“ ptá se máma. Nadzvedla se a opřela o lokty. „Ještě je brzo.“

 

Vypotácím se z pokoje a po zábradlí se vyvleču nahoru. Schod po schodu musím zvedat nohy, abych je do podkroví vyšel. „Proč jdeš nahoru?“ slyším za sebou. Dveře do mého bývalého pokoje jsou otevřené. S drkotajícími zuby vpadnu dovnitř a třesoucíma rukama za sebou zavřu dveře. Zamknu na dva západy. Máma jde po schodech nahoru. „Vrátil ses. Teď mě nesmíš nechat samotnou,“ ozývá se za dveřmi. Klepání přejde v bušení. V lomcování. Dveře praští v pantech. „Co tam vyvádíš? Máš být se mnou.“

Když otevřu okno, foukne dovnitř vítr. Je chladný a plný zimy. Na zdi, kde jsem si značil svoji výšku čárkami tužkou, jsou z tapet strhané špičaté cáry. Stejně jako tam, kde jsem kreslil na zeď nad psacím stolem, když tam ještě stál. Všude po pokoji je rozházené mámino oblečení, vypadá to, že pokaždé začínala třídit, skládat a vršit něco jiného. Laťky roštu postele jsou prošlapané, matrace leží na zemi. Když si na ni lehnu, je to jako objetí. Při každém výdechu mi z pusy vyjde obláček páry. Mámin hlas mumlavě žadoní za dveřmi. Přikryju se dekou, ale ta je příliš cítit po ní. Odhrnu ji. Leží tu závěs, do toho se zabalím. Skrčený usnu.

 

 

přeložila Veronika Ter Harmsel Havlíková

nakladatelství Vyšehrad, 2017

ISBN: 978-80-7429-894-3

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 12 Leden 2018 14:38 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB