Henry David Thoreau: Týden na řekách Concord a Merrimack

Thoreau výřez přebalEsejista, filosof, básník a vášnivý abolicionista Henry David Thoreau (1817–1862) se do dějin americké literatury a kultury zapsal především autorstvím Waldenu, popisu svého dvouletého pobytu v chatce na březích stejnojmenného rybníku, a eseje Občanská neposlušnost. V knize Týden na řekách Concord a Merrimack se Theoreau věnuje úvahám o nejrůznějších věcech: o roli náboženství v tehdejším světě, o historii krajiny před osídlením osadníky z Evropy či významu poezie pro americkou kulturu. Zároveň tu však Thoreau vystupuje jako amatérský geograf a přírodovědec, jenž pro Američany objevuje a popisuje místa nacházející se v doposud jen málo prozkoumané krajině a jejich faunu a flóru.

 

 

V Thoreauově podání se v každém stéblu trávy, kapce vody či říčním ptákovi skrývá vše, co člověk k potřebuje životu. Zdánlivě nehybná pastorální idylka jednoho výletu po dvou malých říčkách nabývá v jeho podání pohybu a dynamiky; je to živoucí organismus, mikrokosmos na dosah ruky, poháněný každým záběrem vesla, vlnou na řece či větrem rozhýbanou vegetací. Thoreau přebalKnihu pro nakladatelství Malvern přeložila Marie Vlachová a doslovem ji doprovodil Richard Olehla.

 

 

Ukázka z knihy:

Jedinou hrozbou Přátelství je to, že skončí. Je to sice původní, ale křehká rostlina. Pokazí ho i nejmenší nečestnost, i když my sami si ji neuvědomujeme. Nechť Přítel ví, že chyby, které na svém Příteli pozoruje, přilákají jeho vlastní chyby. Žádné pravidlo se nevyplní s takovou jistotou jako ono, že za naše podezření platíme tím, že najdeme to, z čeho jsme podezřívali. S malicherností a předsudky říkáme: „Můj Příteli, vezmu si z tebe tohle a tolik, nic dalšího." Možná, že pro skutečné a trvalé Přátelství neexistují žádní lidé dost shovívaví, nezaujatí, moudří, vznešení a stateční.

 

Občas slyším, jak si mí Přátelé delikátně stěžují, že neoceňuji jejich delikátnost. Neřeknu jim, jestli ano, či ne. Jako by očekávali vyjádření díků za každou delikátní věc, kterou vysloví či učiní. Kdo ale ví, jestli jsem ji delikátně neocenil? Možná, že z těch dvou možností je mlčení právě tou věcí nejdelikátnější. Jsou věci, o nichž člověk nikdy nemluví, o nichž je daleko delikátnější mlčet. K těm nejlepším rozhovorům propůjčujeme pouze náš mlčenlivý sluch. Nejenže se o našich nejdelikátnějších vztazích prostě jen mlčí, ony jsou pohřbené ve spolehlivé hlubině mlčení, aby se nikdy nedostaly na povrch. Možná že jsme se zatím vůbec neseznámili. Tragédie v lidském vztahu nezačíná tehdy, když špatně pochopíme slova, nýbrž když nepochopíme mlčení. Takže nikdy není třeba nic vysvětlovat. Co je platné, že tě druhý člověk miluje, když ti nerozumí? Taková láska je prokletím. Co je to za druhy, kteří si vždy myslí, že jejich mlčení je výmluvnější než to vaše? Jak pošetilé, neuvážené a nespravedlivé je chovat se, jako by strana, které se křivdí, jste byli vy! Což nemá váš Přítel stejné právo si stěžovat? Není pochyb o tom, že mí Přátelé ke mně někdy mluví marně, jenže oni nevědí, co slyším, když si neuvědomují, že promluvili. Vím, že jsem je často zklamal, když jsem jim nedal slova tehdy, když je očekávali, či taková, jaká očekávali. Kdykoli se setkám s Přítelem, mluvím s ním, ale ten netrpělivě čekající, ten člověk s ušima, ten jím není. Také si budou stěžovat, že jsem tvrdý. Ale no tak, to by se jádro kokosu objevilo nad skořápkou – až budu příště plakat, dám vám vědět. Dožadují se slov a činů, zatímco slovem a činem je vztah.


Když to nevědí sami, jak se to mohou dozvědět? Často se bráníme přiznat své pocity ne z pýchy, ale ze strachu, že bychom už nemohli milovat člověka, který by po nás takový důkaz naší náklonnosti žádal. 

Znám ženu, jež má neklidnou a inteligentní mysl, kulturní zájmy a s velkým zaujetím využívá všech daných předností, a já se s touto nestrojenou osobou, která mě nikdy nepopudí, setkávám s potěšením a myslím, že i já jsem pro ni inspirací. Přesto však naše známost očividně nedosahuje těch důvěrných a citových výšin, po nichž ženy, vlastně všechny ženy, prahnou. Rád jí pomáhám a jsem rád, že ona pomáhá mně; s jakousi výsadou cizího hosta jsem velmi potěšen, že se s ní znám, a na rozdíl od jiných Přátel váhám navštěvovat ji často. Sám přesně nevím proč, ale tady se moje nátura zarazila. Možná, že ta žena na mě neuplatňuje nejvyšší nároky, nároky zbožné svědomitosti. Někteří lidé, pro jejichž předsudky a typické předpojatosti nemám pochopení, mě přesto svou důvěrou inspirují a já věřím, že ve mě věří jako ve zbožného pohana – jako v dobře vychovaného starověkého Řeka. I já, stejně jako oni, mám zásady založené na dobrých základech. Kdyby si ta osoba dokázala představit, že nebudu tvrdohlavý a budu s ní souhlasit v míře, v níž se budou shodovat naše osudy a v níž to dovolí naši dobří duchové, a přitom si pořád si budu vysoce cenit těchto styků, byl by to pro mě vítaný pocit jistoty. Cítím, jako bych pro ni byl lehkomyslným, nevšímavým a bezzásadovým člověkem, který více neočekává, a přesto není spokojen s tím, co má. Kdyby věděla, že mám na sebe i na druhé nekonečné nároky, pochopila by, že tyto pravdivé, i když nedokonalé styky jsou nekonečně lepší než styky méně rezervované, leč založené na neupřímnosti a bez základu pro rozvíjení. Požaduji, aby mým druhem byl člověk, který na mě bude mít stejné nároky, jaké na mě mají mé schopnosti. Takový člověk bude vždy patřičně tolerantní. Radovat se z něčeho menšího je sebevraždou a kazí to dobré způsoby. Cením si lidí, kteří milují a chválí mé aspirace více než mé výkony, a těm také důvěřuji. Jestli se budete pořád dívat na mě, a ne tam, kam se dívám já, i dále, pak se můj duchovní rozvoj bez vás obejde.

 

(...)

Jestliže Přátelství postrádá základ zcela praktické známosti, jen málo věcí je těžších než pomáhat Příteli v záležitostech, které nevyžadují pomoc Přátelství, nýbrž jen lacinou a obyčejnou službu. Mám velmi přátelský vztah, založený na sociálních i duchovních základech, k člověku, který nechápe, jakými praktickými dovednostmi vládnu, a když se v takových záležitostech dožaduje mé pomoci, pak člověka, s nímž jedná, vůbec nezná; nevyužívá mé dovednosti, které jsou v těchto věcech o hodně lepší než jeho, nýbrž pouze mé ruce. Znám jiného, který je naopak pozoruhodný tím, v tomto ohledu dokáže rozlišovat; ví, jak u druhých využít talentu, jímž sám nevládne; ví, kdy nedohlížet či nekontrolovat, a svého člověka nevyrušuje mluvením. Posloužit mu je vzácným potěšením, které znají všichni dělníci. Ten opačný způsob jednání mě ani trochu netrápí. Je to jako by vás, po nejpřátelštějších a nanejvýš povznášejících stycích, váš Přítel použil coby kladivo a zarazil hřebík vaší hlavou, to vše v dobré víře a nechápaje, že jste slušný tesař i jeho dobrý Přítel a že se rád chopíte kladiva, abyste mu pomohl. Tento nedostatek vnímavosti je kazem, který neodstraní ani veškeré ctnosti srdce. 

Lze k lidem přijít s důvěrou?
Jen spravedliví moudří jsou.
Ty dobré vždy poznáme,
ty nevybíráme.
Moudří jen dobra pěstují,
nikdo nad nimi nestojí,
nikdy je nepoznají,
ti, kdo mdlý rozum mají.
Nemámí nás jejich krásný zrak,
dobrou radu vždy dají však –
nesoucítí s námi,
s privátními šrámy,
strasti a slasti světa je zajímají
a vědění – skutečný soucit – mu dají. 

 

Konfucius praví: „Uzavřít závazek Přátelství s kýmkoli znamená uzavřít Přátelství s jeho ctnostmi. Přátelství by jiný důvod ani mít nemělo." Jenže lidé chtějí uzavírat Přátelství
také se svými nectnostmi. Mám Přítele, který chce, abych považoval za správné něco, o čem vím, že je špatné. Jestliže mě ale má Přátelství okrást o oči, jestli kvůli němu mají mé dny potemnět, žádné Přátelství mít nebudu. Jeho účinky by měly naše obzory rozšiřovat a činit nás nepředstavitelně svobodomyslnými. Opravdové Přátelství si pravdivé poznání může dovolit. Není odkázáno na temnotu a ignoranci. Jeho součástí nemůže být nedostatek soudnosti. Právě proto, že dokážu vidět ctnosti Přítele jasněji než u jiných, vidím zřetelněji také jeho chyby. U nikoho jiného nemáme tak dobrý důvod k nechuti jako u přítele. Chyby nejsou o nic méně chybami jen proto, že jsou neustále vyvažované patřičnými ctnostmi, a chyba se nedá ničím omluvit, i když v mnoha případech se může jevit větší, než jakou ve skutečnosti je. Nikdy jsem nepoznal člověka, který by se lehce smířil s kritikou, který by netoužil po lichotkách, který se nesnažil svého kritika uplatit nebo kterého by uspokojovalo, že bychom měli pravdu milovat více než sami sebe.

 

Jestliže spolu mají dva cestovatelé putovat v přátelském duchu, musí jeden vidět věci stejně pravdivě a poctivě jako druhý, jinak jim na cestě růže nepokvetou. Přesto však můžete s užitkem a potěšením cestovat i se slepcem, pokud je patřičně zdvořilý. Když budete komentovat okolní krajinu, budete mít na paměti, že zatímco vy vidíte, on je slepý, a že nedostatkem zraku se jeho sluch zlepšil. Jinak brzy o společníka přijdete. Slepec a muž s bezvadným zrakem kráčeli spolu, až došli k okraji příkrého srázu. „Opatrně, příteli," řekl jeden, „je tu prudký sráz; touhle cestou nechoď." „Já to tady znám lépe než ty," řekl druhý a udělal krok do prázdna.

 

Dokonce ani tomu nejlepšímu Příteli není možné říkat vše, co si myslíte. Když máte ke stížnosti příliš dobré důvody na to, abyste je mohl vyslovit, raději se s ním rozlučte dříve, než si začnete stěžovat. Vzájemné porozumění mezi kteroukoli dvojicí není nikdy tak silné, aby to, že jeden otevřeně promluví o vážném prohřešku druhého, nezpůsobilo nedorozumění, jehož rozsah bude odpovídat závažnosti provinění. Vrozené rozdíly povah, které vždy existují a brání dokonalému Přátelství, jsou pro rty Přátel navždy zapovězeným tématem. Po celý čas je stejně prozrazuje jejich chování. Smířit je může pouze láska. Když se Přátelé rozhodnou vysvětlovat si je a chovat se k sobě jako nepřátelé, je již na usmíření nenapravitelně pozdě. Kdo se ujme obhajoby Přítele? Přátelé se musí obhajovat jako rosa či mráz, které pokaždé se sluncem zmizí a o jejichž dobrodiní všichni lidé ve svých srdcích dobře vědí. Už jen samotná nezbytnost vysvětlování – vždyť jaké vysvětlení by je mohlo odčinit?

 

Opravdová láska nevyvolává hádky z nicotných příčin, chyb, které si známí navzájem mohou lehce prominout, nýbrž ze závažných, osudových a trvajících důvodů, jež se nedají pominout, a to bohužel i tehdy, když je příčina málo zjevná. Roztržky opravdové lásky, pokud k nim dochází, se neustále opakují bez ohledu na paprsky náklonnosti, jež se linou bez přestání, aby pozlatily jejich slzy; stejně tak duha, přestože je znamením nádherným a za určitých okolností jistým, neslibuje krásné počasí pokaždé, ale jen v jednom ročním období. Znám důkladně dvě nebo tři osoby, a přesto jsem, kromě záležitostí triviálních a pomíjivých, nikdy nenalezl radu, která by jim byla k užitku. Člověk může vědět něco, co ten druhý nezná, přesto ani ta největší laskavost nedokáže přijít s něčím tak podstatným, aby rada opravdu k něčemu byla. Musíme jeden druhého přijmout, nebo odmítnout takové, jací jsme. Lehčeji zkrotím hyenu než svého Přítele. Ten je materiálem, který žádný z mých nástrojů neopracuje. Nahý divoch porazí doutnajícím polenem dub a obrušováním vyhlodá ze skály sekyrku, já však nemohu odseknout nejmenší úštěpek z povahy svého Přítele, abych ho zkrášlil, či znetvořil.

 

Milující člověk posléze pochopí, že žádná osoba není zcela upřímná a důvěryhodná a že každý má v sobě ďábla, který, jak čas nakonec ukáže, je schopný jakéhokoli zločinu. Přesto však, jak řekl jeden orientální filosof: „I když Přátelství mezi dobrými lidmi skončí, jejich zásady se nemění. Lotosový stonek může být zlomený, avšak jeho vlákna zůstávají spojená."

 

Nevědomost a břídilství doprovázené láskou jsou lepší než moudrost a dovednosti bez lásky. Může tu být zdvořilost, temperament, vtip, talent a jiskřivá konverzace, ba dokonce i dobrá vůle – a přesto se zde touží uplatnit i ty nejlidštější a nejbožštější schopnosti. Náš život bez lásky je jako koks a popel. Lidé mohou být čistí jako alabastr a parský mramor, elegantní jako toskánská vila, impozantní jako Niagara, a přesto, když k jejich potěšení není mléko smícháno s vínem, je lepší pohostinnost Gótů a Vandalů.

 

Můj přítel nepatří k jiné rase či jinému lidskému rodu, nýbrž je tělem mého těla, kostí z mých kostí. On je mým skutečným bratrem. Vidím, že stejně jako já klopotně hledá svou cestu. Svými životy jsme si blízcí. Což nás naše osudy mnohými způsoby nespojily? Ve Višnupuráně se praví: „K přátelství ctnostných stačí společně ujít sedm kroků, avšak ty a já jsme spolu pobývali." Což nic neznamená, že jsme se dělili o stejný bochník chleba, pili ze stejného pramene, v létě i v zimě dýchali stejný vzduch, cítili stejné teplo i chlad, že stejné ovoce mělo potěšení z toho, že nás občerstvilo, a že nám nikdy nepřišlo na mysl, z jak rozdílných vláken jsme oba utkáni!

 

 

přeložila Marie Vlachová
nakladatelství Malvern, 2017
ISBN: 978-80-7530-105-5

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB