Michal Šanda / Ondřej Böhm: Údolí

šanda výřez přebalDíky bezbřehé svobodomyslnosti zdejšího hostinského, kterou by nezasvěcení mohli považovat za lhostejnost a bordelářství, si hosté přizpůsobili hospodu k obrazu svému a zaplnili ji bizarní směsicí nejroztodivnějších předmětů od aristonu po vycpaného kosa. Postupem času se ze štamgastů stali přátelé, ovšem žádná idyla netrvá věčně. Do údolí nevybíravým způsobem vtrhne majitel cirkusu a začne skupovat pozemky. Důvod jeho počínání je pro všechny záhadou, protože v tomhle zapomenutém koutu na okraji města není kromě jeskyně, kam o víkendech směřují rodiny výletníků, nic pozoruhodného. Hostinský už toho za pípou zažil tolik, že ho výhrůžky nemohou rozházet. Odmítne hospodu prodat a příběh se začne zamotávat…

 

 

 

Upozornění pro čtenáře: Součástí dějového propletence je přeházené stránkování, které má svoji vnitřní logiku. Právě tak i existence dvou knih se stejným názvem Údolí a naprosto totožným obsahem, odlišujících se pouze jmény autorů Michal Šanda a Ondřej Böhm. Vysvětlení se čtenáři dozvědí v závěru. Vzhledem k totožnému obsahu není nezbytně nutné kupovat obě knihy šanda přebalsoučasně.

 

 

Ukázka z knihy:

Michala nepřekvapilo, že se tu zčistajasna objevily stránky z románu Na plechárně. Pokud by měl říct, co ho v životě nejvíc ovlivnilo, padla by volba jednoznačně na tuhle knihu. Bylo mu deset, když ji objevil v rodinné knihovně. Přečetl si první odstavec a nemohl číst dál, dokud tu rozkoš uvnitř ve své dětské duši nevstřebal: Ulice Na plechárně v Monterey v Kalifornii je báseň, smrad, skřípot, magické světlo, chorál, jednotvárnost, dušebol, sen. Ulice Na plechárně je páté přes deváté, plech, železo, rez a odštěpky dřeva, omlácené, zaplevelené parcely, hromady harampádí, konzervárny z vlnitého plechu, hadrárny, hospody a bordely, přecpané krámky, laboratoře a noclehárny. Na plechárně bydlí, jak kdosi kdysi řekl, děvky, pasáci, falešní hráči a syčáci, čímž chtěl říci kdekdo. Kdyby se podíval jinou skulinou, možná že by byl řekl světci, andělé, mučedníci a lidé boží, a byl by mínil totéž.


Uplynulo čtyřicet let a Michal našel svoji vlastní plechárnu, byť byla sroubená ze dřeva. Ondřej byl jeho Mackem a Brutus a Sochař a Dalibor a Dalajlama a Frantík a Jaromír se podobali Mackově mládencům z Grandlehárny jako vejce vejci. Kosinus U zastávky autobusu byla dokonce obdoba Li Čongova krámku, kde se dalo koupit všechno od cigaret po věšák na prádlo, akorát tam nebyl o pult opřený obtloustlý Číňan se širokým zlatým snubním prstenem na prostředníčku levé ruky, poklepávající na gumovou podložku na drobné mince, ale pohublý Vietnamec Hoang, jehož hbité prsty rejdily po displeji tabletu. Jenom doktor chyběl. Vrakoviště sice bylo laboratoří svého druhu, Viktor ovšem postrádal doktorův šarm.

 

Ondřej zamknul hospodu a vzal Hroma na noční procházku k jeskyni, aby se po celodenním sezení v mercedesu protáhl a vyběhal. Neodbytnými šťouchanci čenichem do stehna ho HromBöhm přebal pokaždé donutil, aby našel klacek, a následně se o něj nekonečné minuty přetahovali, dokud nebyli celí splavení. Jeden takový příhodný ležel na okraji cesty. Ondřej se pro něj sehnul a ve křoví uviděl potlučeného Dalibora. Měl pochroumanou ruku a zakrvácený obličej. Svoji dávku pověstného opileckého štěstí si vybral vrchovatě, a tentokrát při něm nestálo. Jak se ocitl ve křoví, nevěděl. Poslední, co si pamatoval, byla hádka s Brutusem, ale toho přemohlo ouzo. Musel si vzít taxíka a z hospody odjel dobrou hodinu před Daliborem.


Po návratu z nemocnice si Dalibor ustlal na lavici pod oknem. Ondřej mu půjčil svoji deku, moc toho ale nenaspal. Jakmile usnul, vydal se Hrom na loupeživou výpravu do kuchyně. Cosi tam ve tmě šramotilo a potom bylo slyšet šustění a praskání, jak Hromovy tesáky rvaly pytel s klobásami. Příští večer se dobrovolně odebral do auta, kde to bylo pohodlnější a kde ho nikdo nerušil. A tak přes den sedával v mercedesu s pohledem upřeným do dálav Hrom, a v noci ho vystřídal Dalibor.


Vlna žárlivosti, která ho zaplavovala, se svou ničivostí podobala tsunami. Nepředcházelo jí ovšem žádné zemětřesení. Přihnala se bez důvodu. Nebylo to zdaleka poprvé, stávalo se to několikrát do roka a Dalibor v takových chvílích nebral Erice telefon a vůbec předstíral, jako by neexistovala. kortikosteroid Zároveň to byla záminka, aby se mohl zhrzeně potloukat po non stopech. Obyčejně mu to vydrželo dva tři dny, ale teď se zdálo, že na Brutuse žárlí doopravdy.


„Co jste celej den dělali?“ zeptala se Erika, když přinesla žrádlo pro Hroma. Všichni zúčastnění ovšem věděli, že ve skutečnosti navařila guláš pro Dalibora.


„Byli jsme v Makru. Nevěřila bys, jaká je čokl potvora. Naučil se otevírat lednici a dneska ráno už zase byly klobásy sežraný. Až ho načapám, dostane ode mne pecku čenichovku!“


„Bolelo ho to?“


„Já mu ji nedal,“ odpověděl Ondřej. „Čokla nemůžeš teďka trestat za něco, co se stalo bůhví kdy v noci.“


„Myslím Dalibora.“


„Zeptej se ho sama.“


Dalibor protáhl obličej a dál si soustředěně balil cigaretu. S rukou v sádře to byl problém. Buď protrhl papírek, nebo se mu ho nepodařilo dostatečně utáhnout a měl potom rty plné tabáku.
„Neblázni, budeš mít v práci malér,“ kňourala Erika, a čím víc kňourala, tím byl Dalibor blaženější a jenom čekal, až dojde k dovršení jeho triumfu.


„Nebude.“


„Jak nebude, co kdyby mu přišla kontrola?“


„Ať klidně přijde,“ řekl Ondřej a natočil Daliborovi pivo. „On domů nemůže! Neschopenku má napsanou sem a kvůli kontrole tady musí zůstat.“


Erika vyndala z tašky kastrůlek s gulášem a provinile poznamenala: „Chtěla jsem uvařit chili con carne, ale ztratil se mi recept.“

 

 

 

nakladatelství Dybbuk, 2017
ISBN: 978-80-7438-181-2 / 978-80-7438-184-3

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 08 Leden 2018 13:38 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB