Arthur Machen: Hrůza



Machen výřez přebalArthur Machen (1863–1947) se narodil v malé velšské vesničce, jež na přelomu 4. a 5. století byla sídlem dvora krále Artuše a odkud Rytíři kulatého stolu vyjížděli hledat svatý grál. Byl členem tajné společnosti anglických zasvěcenců Zlatý úsvit, k níž patřil mj. i Bram Stoker. Živil se jako herec, novinář, ale hlavně spisovatel, jehož obdivovali G. B. Shaw i T. S. Eliot. Je autorem mnoha mystických a strašidelných románů a novel, z nichž mezi nejznámější a nejoblíbenější patří Vnitřní světlo (1894), Bílý prach (1896) a především Velký bůh Pan (1894).

 

 

Novela Hrůza z roku 1917 patří k jeho nejlepším dílům: Během první světové války dojde v Británii k řadě nevysvětlitelných úmrtí a vražd. „Výbuch munice v Severním distriktu: mnoho smrtelných úrazů.“ Jeden z pracujících přidal hrozné detaily: Tváře mrtvol byly zohavené, jako by je ohryzal nějaký hlodavec. StřechaMachen přebalbudovy však byla zcela nepoškozena. Pro edici Alrúna vydávanou nakladatelstvím Volvox Globator knihu přeložil Jaroslav Kučera a ilustroval Jakub Grec.

 

 

Ukázka z knihy:

 

Kapitola 1

 

PŘÍCHOD HRŮZY

Po dvou letech opět otevíráme stránky ranního tisku s chutí a pocitem radostného očekávání. Na počátku války jsme prožili silná citová pohnutí: pocit hrůzy ze zkázy, která se zdála být neuvěřitelná a současně nezvratná – to bylo po pádu Namuru, kdy německá vojska zaplavila jako vzedmuté vody francouzský venkov a postoupila až velmi blízko k branám Paříže. Poté jsme prožili záchvěv nadšení, když dorazily dobré zprávy, že tato děsivá záplava byla odvrácena a Paříž a svět jsou opět v bezpečí – v každém případě aspoň na čas.

Poté jsme celé dny doufali v další zprávy, stejně dobré, jako byla tato, anebo lepší. Byl generál von Kluck (1) obklíčen? Dnes ne, ale možná se tak stane zítra. Ze dnů se ale stávaly týdny a ty se protahovaly na měsíce: zdálo se, že boje na západní frontě ustrnuly na mrtvém bodě. Čas od času se situace zdála být nadějná, s příslibem ještě lepšího vývoje. Britské ofenzivy u měst Neuve Chapelle a Loos se ukázaly být zklamáním poté, co vyplynuly na povrch všechny okolnosti. Bojové linie na západní frontě – přes veškeré snahy o zvrat k vítězství – se nepohnuly. Zdálo se, že se nic neděje, číst nebylo co, s výjimkou zpráv o průběhu operací, jež byly zjevně nicotné a bezvýznamné. Lidé se dohadovali o důvodu této nečinnosti, ti optimističtější tvrdili, že generál Joffre (2) má plán a že nepřítele „nahlodává“, jiní prohlašovali, že máme nedostatek munice, a další opakovali, že nově odvedení branci ještě nejsou vycvičeni k boji. Tak plynuly měsíce, až uběhly téměř dva roky války, než začala nehybná britská bojová linie znovu ožívat, jako by se probírala z dlouhého snu, a začala se valit vpřed přes vojska nepřítele.

Tajemství dlouhé nečinnosti britské armády bylo pečlivě tajeno. Na jedné straně bylo přísně střeženo cenzurou, jejíž strohá upjatost, hraničící často s absurditou – například že „stanoviska velitelů a … se liší – se v této konkrétní záležitosti stávala až nepříčetnou. Jakmile začal být skutečný dosah toho, co se děje anebo co se začínalo dít, úřadům zřejmější, byl pro všechny majitele novin ve Velké Británii a Irsku vydán striktně tajný oběžník. Všichni vlastníci novin byli varováni, že mohou s jeho obsahem seznámit pouze jedinou osobu, konkrétně odpovědného redaktora novin, který měl uvedená sdělení zachovat v tajnosti, a to pod hrozbou vysokých pokut. Oběžník zakazoval jakoukoli zmínku o určitých událostech, k nimž došlo anebo k nim může dojít; zakazoval jakékoli zmínky o těchto událostech, jakýkoli náznak jejich pouhé existence či možnosti jejich existence, a sice nejen na stránkách tisku, ale také v jakékoli jiné podobě. Téma nesmělo být zmiňováno v rozhovorech a nesmělo být ani náznakem zmiňováno v korespondenci. Samotná existence oběžníku, bez ohledu na jeho obsah, měla být přísně tajná.

Tato opatření byla úspěšná. Jakýsi bohatý majitel novin na severu, poněkud rozpálený na konci banketu podnikatelů v textilním průmyslu (který se konal jako obvykle), si dovolil vedle stojícímu muži říct: „Jak hrozné by bylo, viďte, že mám pravdu, kdyby…“ Jeho slova byla opakována jako důkaz: starému Arnoldovi bylo doporučeno, že je načase, aby se dal dohromady, a byla mu vyměřena pokuta tisíc liber. Poté zde byl případ jakéhosi obskurního týdeníku vydávaného v okresním městě zemědělské oblasti ve Walesu. Meiroský pozorovatel (tak ho budeme nazývat) byl tištěn v zadních prostorách papírnictví a jeho čtyři stránky obsahovaly novinky z místních výstav květin, zmínky o charitativních farních akcích, zprávy o jednáních městské rady a vzácně i případy utonulých při koupání. Vydal také seznam návštěvníků, který jak bylo známo, obsahoval šest jmen.

Tento osvícený orgán vytiskl článek, jehož si nikdo nevšiml a který se velice podobal ostatním článkům, běžně v těchto novinách tištěným. Dotyčný článek mohl stěží někomu vůbec něco naznačit – tedy někomu, kdo nebyl plně zasvěcen do tajemství. Skutečnost byla taková, že příslušná část informace se do týdeníku dostala vinou majitele, který byl také redaktorem a který neopatrně ponechal poslední fáze přípravy tohoto konkrétního čísla svému jedinému zaměstnanci. Onen zaměstnanec, který byl v této instituci jako obvykle ten nejchytřejší a nejméně postradatelný, uvedl na zadní straně pár řádek v rozsahu celých dvou palců o jakýchsi řečech, které zaslechl na trhu. Výsledek byl ale takový, že Meiroský pozorovatel přestal vycházet – podle slov majitele v důsledku „nežádoucích okolností“, které odmítal jakkoli komentovat. Nevysvětlil nic, ale o to více proklínal všechny „zatracené všetečné čmuchaly“.

Dostatečně důkladná a zcela důsledná cenzura dokáže úžasnými způsoby ukrýt to, co má být ukryto. Před válkou, jakkoli bychom se mohli domnívat něco zcela opačného, by člověk mohl tvrdit, s cenzurou nebo bez ní, že o skutečnosti vraždy v místě X anebo o bankovní loupeži v místě Y se veřejnost rozhodně dozví – ne-li rovnou z tisku, pak v každém případě na základě ústních zpráv a toho, co se povídá mezi lidmi. A tak by tomu skutečně bylo: v Anglii před třemi sty roky a na dnešních kmenových územích divochů. V poslední době jsme se ale naučili natolik přikládat váhu tištěnému slovu a natolik na něj spoléhat, že naše schopnost předávat si zprávy ústním podáním zakrněla. Zakažte tisku uvést zprávu o vraždě pana Jonese, a budete žasnout nad tím, jak málo lidí se o této skutečnosti dozví a do jaké míry budou ti, kteří se o ní dozví, takové zaslechnuté zprávě důvěřovat. Potkáte muže ve vlaku, jenž poznamená, že zaslechl cosi o vraždě v Southwarku – je nekonečný rozdíl mezi dojmem, jaký ve vás takováto nahodilá konverzace zanechá, a dojmem, který ve vás vyvolá pár řádek v tisku, uvádějících jméno, ulici, datum a všechny ostatní okolnosti případu. Lidé ve vlacích opakují leccos, často naprosté nesmysly, zatímco v novinách se nepíše o vraždách, k nimž nedošlo.

Pak je zde ještě jedno hledisko související s utajováním. Když jsem říkal, že stará funkce ústního předávání zpráv již neexistuje, možná mi bude připomenuta podivná legenda o Rusech a mytologie andělů z Monsu. (3) Dovolte mi však zdůraznit, že oba tyto nesmysly souvisely s novinami a s jejich širokou distribucí. Kdyby nebyly žádné noviny anebo časopisy, Rusové a andělé by byli pouhým krátkým módním zjevem toho nejpřízračnějšího druhu – pouze málo lidí by se o nich doslechlo a ještě méně lidí by v ně věřilo. Mluvilo by se o nich pouhý týden anebo dva, poté se by se rozplynuly.

A opět: samotná skutečnost, že tyto plané řeči a fantastické povídačky si našly na nějakou dobu tolik důvěřivých čtenářů, znehodnocovala věrohodnost veškeré šeptandy, která mohla zabloudit za hranice.

Lidé byli rozpolcení. Viděli významné důvěryhodné osobnosti, které vykládaly a kázaly o zářících postavách zachraňujících britskou armádu u Monsu, anebo podávaly svědectví o vlacích řítících se noční krajinou a přeplněných Rusy v šedých uniformách – a na tom je cosi ještě úžasnějšího, než na kterékoli z těchto obou zdiskreditovaných fám. Tentokrát se však v denících, týdenících anebo ve farních periodikách neobjevilo jediné slovo potvrzující cosi utajovaného, a tak těch několik málo lidí, kteří se cosi doslechli, se tomu buďto zasmáli, anebo pokud byli vážněji založeni, odebrali se domů a začali si dělat poznámky k esejím na téma „Psychologie válečné doby: Kolektivní halucinace“.

Nevydal jsem se žádným z těchto směrů. Protože ještě před vytištěním onoho tajného oběžníku zaujaly mou pozornost jisté články týkající se „Smrtelné nehody známého letce“. Vrtule letadla byla zničena, zřejmě následkem srážky s hejnem holubů, listy vrtule byly polámány a stroj se jako kámen zřítil k zemi.

Krátce po této tragické události jsem se doslechl o velmi podivných okolnostech souvisejících s výbuchem velké muniční továrny ve střední Anglii. Domníval jsem se, že mezi oběma těmito velmi podivnými událostmi by mohla existovat nějaká souvislost.

Někteří dostatečně důvěryhodní přátelé, jimž jsem dal nahlédnout do tohoto záznamu, poukazovali na to, že některé použité věty mohou vyvolávat dojem, že všechny průtahy války na západní frontě připisuji výjimečným okolnostem, které vedly k vytištění jmenovaného tajného oběžníku. Tak tomu samozřejmě není, nepohyblivost našich bojových linií mezi říjnem 1914 a červencem 1916 byla způsobena celou řadou objektivních příčin, jež byly dostatečně zjevné a byly otevřeně zkoumány a projednávány. Za nimi však stálo něco nekonečně významnějšího. Měli jsme nedostatek mužů, ti byli ale do nové armády odváděni; měli jsme nedostatek munice, když to ale vyšlo najevo, národ vyvinul veškeré úsilí, aby tento nedostatek napravil. Mohli jsme řešit nedostatky naší armády co do počtu mužů i množství munice – kdyby mohlo být toto nové a neuvěřitelné nebezpečí přemoženo. Bylo přemoženo, anebo spíše možná přestalo existovat; a celé tajemství může být nyní vyřčeno.

            Už jsem se zmínil, že mou pozornost vyvolala zpráva o smrti známého letce. S lítostí přiznávám, že nemám ve zvyku ukládat si novinové výstřižky, proto nemohu uvést přesné datum této události. Podle mého nejhlubšího přesvědčení k neštěstí došlo buďto koncem května, anebo počátkem června 1915. Novinový článek, oznamující smrt podplukovníka leteckých sil Westerna-Reynoldse byl dosti stručný: nehody, a smrtelné nehody mužů, kteří pro nás střeží vzdušný prostor, bývají tak vzácné, že po novinách nelze požadovat žádné podrobnější vyjádření. Ale způsob, jakým Westerna-Reynoldse potkala smrt, mě ohromil svou výjimečností, poněvadž odhalil novou nebezpečnou stránku prvku, jejž jsme si dávno podmanili. Byl sražen, jak jsem již řekl, hejnem ptáků a podle toho, co bylo nalezeno na zakrvácených a polámaných listech vrtule, to byli zřejmě holubi. Očitý svědek nehody, pilotův spoludůstojník, vylíčil, jak Western-Reynolds odstartoval z letiště za pěkného a takřka bezvětrného odpoledne. Měl namířeno do Francie, tento let vykonal v obou směrech více než desetkrát anebo ještě častěji a cítil se klidně a zcela v bezpečí.

            „,Wester‘ rychle nabral takovou výšku, že jsme stěží letadlo viděli. Už jsem se otáčel, že odejdu, když vtom jeden náš společník zvolal: ,Koukejte, co je to?‘ Ukazoval vzhůru a my jsme uviděli cosi, co vypadalo jako černý oblak, blížící se obrovskou rychlostí z jihu. Okamžitě mi bylo jasné, že to žádný oblak není: pohybovalo se to rychlým vířivým pohybem, zcela odlišným od jakéhokoli mraku, který jsem kdy viděl. Změnilo to svůj tvar do podoby velkého půlměsíce, který se otáčel kolem dokola a měnil směr, jako by něco hledal. Muž, jenž nás svým zvoláním upozornil, přiložil k očím dalekohled a upřeně sledoval drama, které se odehrávalo nad našimi hlavami. Poté vykřikl, že to je obrovské hejno ptáků a že jich jsou ,celé tisíce‘. Hejno stále kroužilo a měnilo tvar vysoko ve vzduchu, my jsme ho pozorovali a považovali to za zajímavý jev, ale nikoho z nás nenapadlo, že by mohlo jakkoli ohrozit Westera, který byl právě z dohledu a jehož letoun vypadal jako pouhá tečka na obloze. Náhle se obě ramena měsíce spojila rychlostí blesku a tisíce ptáků vyrazily napříč oblohou a letěly kamsi zhruba na severoseverozápad. Poté Henley, onen muž s dalekohledem, zvolal: „Padá!“ a rozeběhl se se mnou v patách k automobilu. Během jízdy mi Henley vylíčil, že viděl letoun bezvládně padat, rovnou z onoho oblaku ptáků. Byl přesvědčený, že ptáci museli nějak poškodit vrtuli. A tak to také vypadalo. Vrtule byly celé polámané a pokryté krví a holubím peřím a mezi jejich listy byli pevně vklínění mrtví ptáci.

            To byl onen příběh, jejž mladý letec vyprávěl jednoho večera v malé společnosti. Jeho sdělení nebylo nijak důvěrné, a tak mohu bez váhání jeho slova opakovat. Přirozeně jsem si nedělal žádný doslovný zápis jeho vyprávění, mám ale sklon pamatovat si výroky, jež mě zajímají, a proto se domnívám, že mé převyprávění se velmi podobá příběhu, který jsem slyšel. A zdůrazňuji, že onen letec vyprávěl svůj příběh bez jakýchkoli náznaků čehosi neuvěřitelného, popsal pouze to, co viděl. Prohlásil, že pokud je mu známo, jedná se o první nehodu tohoto druhu. Piloti byli ve Francii jednou anebo dvakrát ohrožováni ptáky – domníval se, že to byli orlové, kteří záměrně nalétávali na letouny, ale nebohý Wester byl prvním pilotem, jenž vlétl do mnohatisícového hejna holubů. A možná budu příště na řadě já,“ dodal Henley, „ale proč si tím komplikovat život. Beztak mám zítra odpoledne volno.“

            Inu, vyslechl jsem si tuto historku, tak jako se lze doslechnout o nejrozmanitějších záhadách a hrůzách vzdušného prostoru: například před několika roky se hodně mluvilo o „vzdušných kapsách“, podivných proudech a prázdných místech v atmosféře, jež jsou pro letce velkým nebezpečím. Podobně se mluvilo o zkušenosti letce, který přelétal za žhavého léta roku 1911 Cumberlandské hory, (4) a když letěl vysoko nad výšinami hor, bylo jeho letadlo nečekaně a prudce vymrštěno nahoru horkým vzduchem z rozpálených skal, jako kdyby to byl prudký tah z komína pece. S novou neznámou oblastí jsme se začali teprve seznamovat a musíme počítat s neobyčejnými dobrodružstvími a podivuhodnými nebezpečími. A právě zde se smrtí Westerna-Reynoldse otevřela nová kapitola v kronikách těchto dobrodružství a nebezpečí, a technický vývoj by bezpochyby našel časem způsob, jak tomuto nebezpečí čelit.

            Domnívám se, že to bylo týden anebo deset dnů po letcově smrti, kdy mě nějaká záležitost přivedla do jednoho města na severu, jehož jméno by snad raději mělo zůstat neznámé. Mým posláním mělo být zjistit příčiny určitých výstředností, k nimž docházelo v řadách pracujícího lidu v tomto městě, konkrétně mezi dělníky zdejších muničních továren. Říkalo se, že muži, kterým byly za týdenní práci obvykle vypláceny 2 libry a 10 šilinků, dostávali nyní 7 až 8 liber, mnohým dívkám byly vypláceny 2 libry místo původních 7 až 8 šilinků, což mělo za následek orgie bláznivých výstředností. Bylo mi řečeno, že dívky si pochutnávaly na čokoládách, jejichž ceny se pohybovaly mezi 4, 5 a 6 šilinky za libru, že dělnice si objednávaly piana za 30 liber, na která neuměly hrát, a že muži si kupovali zlaté řetězy v cenách 10 až 20 guineí za kus.

            Přijel jsem do onoho města a jako obvykle jsem zjistil, že příběhy, které jsem vyslechl, jsou směsicí pravdy a přehánění. Například gramofony: nelze je považovat za nezbytně nutné zboží, šly ale na odbyt, což se týkalo dokonce i dražších značek. A byl jsem si jist, že jsem na chodnících viděl mnoho zbrusu nových dětských kočárků, velmi elegantních, v jemných odstínech barev a dosti drahých.

 

(…)

 

(1) Německý generál v první světové válce – pozn. překl.

(2) Francouzský generál v první světové válce – pozn. překl.

(3) A. Machen napsal v roce 1914 povídku Lučištníci (známou také jako Andělé z Monsu), v níž

(4) V jihovýchodní části Apalačského pohoří v USA – pozn. překl.

 

 

přeložil Jaroslav Kučera

nakladatelství Volvox Globator, 2017

ISBN: 978-80-7511-384-9

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB