Charles Bukowski: Nikomu nezvoní hrana



bukowski výřez přebalV dosud nevydané sbírce Nikomu nezvoní hrana se Charles Bukowski (1920–1994) opět ukazuje jako geniální mistr vypravěčské zkratky, ať už jde o čisté žánrové povídky z dostihů, cynické mezilidské glosy či postmoderní mísení reality a fikce.

 

 

Nesmějí chybět ani pravidelné sloupky zvané „Zápisky starého prasáka“, poetické záznamy předjitřních souloží, nekonečných pijatyk a jízlivých polemik s takzvanými literáty. Není lakoničtějšího autora než Bukowského, není děsivější krásy, než když pohlédnete do prasečích očí.

 

 

Ukázka z knihy:

 

ZA SPÁSU SVĚTA

 

Když vešla do pokoje, všiml jsem si, že naráží do zdí a má trochu zastřenej pohled. Bylo to den po literárním semináři, to vždycky vypadala takhle, jako by se bukowski přebaltam sjížděla. A možná že jo. Dala malý pohlavek za to, že jí vylila kafe, pak šla někomu zavolat a vedla po drátě takovou tu svoji nekonečnou „inteligentní“ konverzaci. Hrál jsem si s tou malou, svou dcerou. Pak zavěsila. „Není ti nic?“ zeptal jsem se.

„Jak to myslíš?“

„No, zdáš se mi trochu… rozhozená.“

Měla v očích takovej ten výraz jako lidi ve filmech, co dělají, že jsou šílení.

„Nic mi není. A tobě?“ 

„Ani se neptej. Já jsem pořád mimo.“

„Jedls dneska něco?“

„Ne. Nedala bys prosím tě vařit pár brambor? Hrnec je ve dřezu, nechal jsem ho odmočit.“

Zrovna jsem se vrátil ze špitálu a byl jsem pořád dost zesláblej.

Zašla do kuchyně, ve dveřích se zarazila a koukla na hrnec. Zapřela se ve dveřích, prkenně se kymácela a civěla na něj jako na zjevení. Kuchyně se rozhodně nebála, ze všech mých bývalých manželek to byla největší bordelářka.

„Co je?“ zeptal jsem se.

Neodpověděla.

„Tomu hrnci nic není. Jenom jsem do něj nalil saponát. Trochu ho vydrhni a pak to vylij.“

Když z kuchyně konečně vyšla, chodila chvíli po bytě, vrazila do židle a pak mi podala pár tiskovin: PROGRAM KOMUNISTICKÉ STRANY SPOJENÝCH STÁTŮ AMERICKÝCH a AMERICKÝ DIALOG. Na obálce časopisu spalo děťátko v houpací síti z opasků s pouzdry na pistole a trčícími náboji. Taky tam uváděli obsah čísla: MORÁLKA DNEŠNÍ DOBY. O NADŘAZENOSTI ČERNOCHŮ.

„Hele, holka,“ povídám jí, „mě politika moc nebere. Moc do toho nevidím, jestli mi rozumíš. Ale zkusím si to přečíst.“

Něco jsem si přečetl a ona zatím dělala v kuchyni maso. Zavolala mě a já přišel i s malou. Sedli jsme si k jídlu.

„Přečetl jsem si to o nadřazenosti černochů,“ řekl jsem. „Víš co, na černochy já jsem expert. U nás v práci dělaj většinou jenom černý…“

„Hele, a jak to, že nejseš expert na bílý?“

„To jsem taky. V tom článku píšou o jejich skvělé, pevné svalovině, krásné, syté barvě, širokých, plných rysech a půvabně se kadeřících vlasech‘ a taky o tom, že když se matka příroda dostala k bělochovi, byla už pěkně vyšťavená, tak ho v rychlosti spíchla, jak nejlíp dovedla.“

„Kdysi jsem se kamarádila s jedním barevným klučinou. Měl úplně kraťoulinký, jemňoučký vlasy, byly krásný, fakt krásný.“

„Zkusím si dnes večer přečíst ten program komunistický strany,“ slíbil jsem jí.

„Máš volební průkaz?“ zeptala se.

„U voleb jsem nikdy nebyl.“

„Můžeš si o něj zažádat tady kousek, na škole na 29. ulici. Za stranu kandiduje Dorothy Healeyová.“

„Marina je den ode dne krásnější.“ Odvedl jsem řeč na dceru.

„To je. Hele, už musíme jít. Marina chodí spát v 7. A já si musím poslechnout něco na KPFK. Před nedávnem četli ve večerním vysílání můj dopis.“

KPFK byla místní levicová stanice.

„Tak jo,“ řekl jsem.

Díval jsem se za nima. Tlačila malou v kočárku přes ulici, pořád měla ten stejný prkenný krok, nebylo v něm vůbec nic ladnýho. Díval jsem se, jak jdou pryč. Lepší svět. Kristepane. Každej na to jde jinak, každej má jinou představu a všichni všemu strašně rozumí. A ona není jiná, toporná ženská s šedivými vlasy a šílenstvím v očích, ženská, co naráží doma do zdí, šílí životem a strachem a nikdy mi úplně neuvěří, že k ní a k jejím kamarádům, co se schází 2krát nebo 3krát týdně, co si navzájem chválí poezii, co jsou sami a jeden bez druhýho nedají ani ránu, co se ohánějí transparenty a jsou strašně nadšený a všemu rozumí, že k nim necítím žádnou zášť, a oni nikdy neuvěří, že prostřednictvím té samoty, toho soukromí, o které žádám, chci jen zachránit sebe samého, abych si udělal jasno v tom, co je kdo za člověka a kdo je asi tak nepřítel.

Stejně je to fajn, být sám.

Zašel jsem do kuchyně a začal pomalu mýt nádobí.

NIKOMU NEZVONÍ HRANA

Když jsem z velkoskladu s autodíly dorazil domů – i když domů je silný slovo, tohle byl jen pokoj v ubytovně –, otevřel jsem dveře a koukám, že tam sedí dva pánové.

                „Jste Henry Chinaski?“ zeptal se jeden.

                Oba na sobě měli šedý oblek a modrou kravatu a vůbec vypadali hodně podobně. Ve tváři měli mdlou, jakoby zažloutlou barvu. Netvářili se naštvaně ani nepříjemně. Bylo ale evidentní, že tihle dva jsou zvyklí dostat, co chtějí. A chtěli mě.

                „Jsem Henry Chinaski.“

                „Nechcete si vzít kabát nebo tak něco?“ zeptal se druhý.

                „Proč?“

                „Jdete s námi.“

                „Na jak dlouho?“

                „Myslím, že na dlouho.“

                Neptal jsem se jich, kdo jsou. Tušil jsem, že by je to zbytečně potěšilo. Přešel jsem ke skříni a otevřel ji. Oba tam stáli a nespouštěli ze mě pohled.

                „Pouze KABÁT!“

                Vzal jsem si jediný kabát, co jsem měl.

                „Ruce za záda.“

                Dal jsem ruce za záda a oni mi nasadili pouta. Teď už byli nasraní. Ten, co mi je nasazoval, mi je přicvakl tak napevno, že se mi zaryly do masa.

                Nic jsem neříkal. Nesdělili mi moje práva, jak to bývá ve filmech.

                „Tak jo,“ řekl jeden, „jdeme…“

                Vystrčili mě ze dveří a vedli po schodech. V půlce schodiště do mě jeden z nich vrazil a já se skutálel dolů. Hlavou jsem se praštil do zdi, ale nejvíc mě bolelo, jak jsem se převaloval přes pouta.

                Zvedl jsem se a počkal na ně.

                Prostrkali mě hlavním vchodem. Nahoře na schodech vedoucích na ulici mne oba vzali v podpaží, zvedli mě a seběhli se mnou ze schodů. Nohy mi bimbaly ve vzduchu, připadal jsem si jako nějaká ujetá dřevěná loutka.

                Dole čekalo auto, černé. Postavili mě k němu, otevřeli zadní dveře a hodili mě dovnitř. Přistál jsem na podlaze. Tam mne popadli další dva chlápci sedící na zadním sedadle a posadili mě mezi sebe. Ti první dva si sedli dopředu, nastartovali a jeli jsme.

                Ten, co neřídil, se obrátil na ty dva vzadu: „Já už se v životě něco nazatýkal, ale tohle jsem ještě nezažil!“

                „Jak to?“

                „Tomuhle je to snad šumák.“

                „Jo?“

                „Jo, je to zmrd, hroznej zmrd!“

                Zase se otočil dopředu.

                Ten nalevo ode mě vyštěkl: „Seš drsňák?“

                „Ne.“

                Ten zprava zasyčel: „Si myslíš, že tvoje hovna nesmrdí?“

                „Moje hovna smrdí.“

                Chvíli jsme jeli potichu.

                Pak se ten vpředu znova obrátil dozadu.

                „Už víte, co jsem tím myslel?“

                „Jo,“ řekl ten napravo, „je kurva až moc v klidu.“

                „Nelíbí se mi,“ řekl ten nalevo.

                Sledoval jsem, jak míjíme důvěrně známé budovy na důvěrně známých ulicích.

                „Můžu tě zmlátit,“ řekl ten zprava, „a nikdo se to nedozví.“

                „To je fakt.“

                „Ty zkurvenej mudrlante!“

                Jeho pěst opsala krátký svižný oblouk a přistála mi uprostřed břicha. Zatmělo se mi před očima, pak rudé mžitky. Po chvilce se mi rozjasnilo. V břiše oheň a víření. Soustředil jsem se na zvuk motoru, jako by to byl můj kamarád.

                „Tak co,“ zeptal se, „uhodil jsem tě?“

                „Ne.“

                „Proč seš tak nechutně v klidu?“

                „Nejsem v klidu. Vy jste nejlepší na světě.“

                „Kurva, to je psycho,“ řekl ten nalevo, „je to fakt magor, zasranej MAGOR!“

                Zase mi to napral do břicha. Tentokrát mi vyrazil dech. Nemohl jsem se nadechnout, do očí se mi draly slzy. Začal se mi zvedat žaludek. V ústech se mi objevila krev nebo zvratky, nevím, spolkl jsem to. Aspoň tím trochu polevila ta bolest.

                „A co teď, uhodil jsem tě?“

                „Ne.“

                „Proč nám neřekneš, ať toho necháme?“

                „Nechte toho.“

                „Ty zkurvenej magore!“

                Jeden z nich mi vrazil facku. Do něčeho jsem se kousl, takže jsem v puse ucítil krev.

                „Tak co, už se zeptáš, proč jsme tě sebrali?“

                „Ne.“

                „Ty čuráku. ČURÁKU!“

                Něco mě praštilo do zátylku. Před očima mi naskočil obrovský zažloutlý obličej s rudými ústy. Koukal na mě, napůl se šklebil, napůl smál, jen jen se rozchechtat. Upadl jsem do bezvědomí…

                Už nebyl večer. Byla brzká noc, bez mráčku, na obloze svítil měsíc. Strkali mě před sebou. Šli jsme vysokou mokrou trávou, okolo stromy. Tráva mi sahala asi po kolena, byla vlhká a otírala se mi o lýtka, což bylo uklidňující. Byl jsem otupělý. Pouta okolo zápěstí už jsem ani necítil.

                Zastavili se. Otočili mě k sobě. Stáli tam a koukali na mne.

                Všichni byli zhruba téže velikosti a váhy. Podle všeho jim nikdo z nich nevelel.

                „Tak hele, zmrde,“ oslovil mě jeden z nich, „doufám, že je ti jasný, že nám jde o tebe.“

                „Ne.“

                „Do prdele už! Já toho čuráka fakt nesnášim!“

                Bylo to zvláštní, ale v tu chvíli jsem si představil, že ležím ve vaně, vaně plný hodně horký vody, a zrovna si meju podpaží a koukám na praskliny na stropě – praskliny ve tvaru lvů, slonů, dokonce i velkej tygr ve skoku tam byl.

                „Máš poslední šanci nám něco říct,“ řekl jiný.

                „Vakuum.“

                „Tak to je poslední kapka.“

                „Navrhuju toho hajzla zmrzačit!“

                „Jo, ale nejprv ho musíme ponížit!“

                „Jo.“

                Nocí se rozléhalo cvrlikání ptáků, vrzání cvrčků, kvákání žab… někde zaštěkal pes a zdálky jsem zaslechl vlak. Svět překypoval půvaby. Cítil jsem, jak je tráva zelená, cítil jsem i vůni kůry na stromech, cítil jsem hlínu, jako ji cítí pes, když zavětří.

                Jeden mě popadl za vlasy, smýkl se mnou k zemi a pak mě zvedl za vlasy, takže jsem se ocitl na kolenou.

                „Co nám povíš teď, frajere?“

                „Sundejte mi pouta a uvidíte ten mazec.“

                „Jasně, frajere, ale vydrž, něco tu pro tebe mám…“

                Rozepnul si kalhoty a vytáhl penis. Ostatní se rozesmáli.

                „Když se budeš snažit a nebudeš kousat, když mi to uděláš hezky jazykem a pak to spolkneš, tak ti sundáme pouta a pak si to s náma můžeš vyřídit ručně, souhlas?“

                „Ne.“

                „Budeš dělat, co se ti řekne! Rozumíš, frajere! Protože jsem řekl, a basta!“

                „Ne.“

                Uslyšel jsem cvaknutí, jak odjistil pistoli.

                „Poslední šance…“

                „Ne.“

                „Do hajzlu!“

                Výstřel. Palčivé škubnutí, tupý pocit. Kapka krve. Vzápětí víc krve. Na místě levého ucha zbyly jen kousky chrupavky.

                „Proč jsi ho nezabil?“

                „Nevím…“

                „Ale sebrali jsme toho správnýho, ne?“

                „Nevím. Nechová se jako ten, co ho hledáme…“

                „Jak by se měl chovat?“

                „Vždyť víš…“

                „No jo.“

                Pořád jsem je slyšel. Pořád jsem slyšel. Chybějící ucho nijak nebolelo, jenom jsem vnímal chlad, jako kdyby mi někdo zleva do lebky zarazil velký kus ledu.

                Najednou jsem viděl, jak odcházejí. Prostě se sebrali a odešli a nechali mě tam o samotě. Byla čím dál větší tma a zima.

                Podařilo se mi vyškrábat se na nohy.

                Kupodivu jsem se cítil docela dobře. Dal jsem se do chůze, i když jsem neměl tušení, kde jsem anebo kam bych měl jít.

                Vtom se přede mnou zjevilo nějaké zvíře. Vypadalo jako velký, zdivočelý pes. Měsíc jsem měl za zády, svítil té bestii přímo do očí. Žhnuly rudě, jako uhlíky.

                Přepadlo mě nutkání močit. Ruce jsem měl spoutané za zády, takže jsem to pustil do kalhot. Cítil jsem, jak mi chcanky stékají po pravém stehně.

                Zvíře táhle, dlouze zavrčelo. Vrčení se postupně vydralo z jeho útrob a neslo se nocí…

                Přikrčilo se ke skoku.

                Věděl jsem, že když couvnu, je se mnou konec.

                Vyřítil jsem se proti němu, kopl jsem a minul, spadl na bok, převalil se právě včas, takže tesáky prořízly tichý noční vzduch, zvedl jsem se ze země a pomyslel si, že tohle se nám všem děje neustále… v té či oné podobě…

přeložil Bob Hýsek

nakladatelství

, 2017

ISBN: 978-80-257-1521-5

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB