Kari Hesthamar: So long, Marianne

Email Tisk PDF

Hesthamarová výřez přebalMariannne bylo dvaadvacet let, když se svým partnerem, norským spisovatelem Axelem Jensenem, pobývala na řeckém ostrově Hydra. Jednoho dne ji při nákupu v místním koloniálu jakýsi mladý muž pozval do restaurace, kde právě seděl se svými přáteli.

 

 

Představil se jako Leonard Cohen – tehdy to byl ještě málo známý kanadský básník. Když ji a jejich synka nevyzpytatelný, výbušný Axel nakonec kvůli jiné ženě opustil, Leonard ho u Marianne zastoupil a zrodil se nový hluboký, láskyplný milostný vztah.

 

So long, Marianne je intimní záznam Mariannina životního příběhu, od jejího mládí v Oslo přes pomíjivou romanci s Axelem a líčení života mezinárodní umělecké kolonie na Hydře od 60. let minulého století k osudu Mariannina vztahu s Leonardem Cohenem a jejímu pozdějšímu životu. Je obohacený o dosud Hesthamarová přebalnepublikované Cohenovy básně, korespondenci mezi ním a Marianne a autorčiny poznatky z rozhovorů s Cohenem.

 

 

Ukázka z knihy:

 

KAPITOLA 1

DEVATENÁCT LET A ZAMILOVANÁ

Novorozená holčička leží ve velkém dřevěném domě u fjordu na kuchyňském stole. Postarší paní se na dítě dívá – jak toužila si ho podržet! Zvedne ho vysoko do vzduchu a volá:

„Tak konečně tě tady mám, princezničko moje!“ Píše se rok 1935 a Marianne je poprvé u své babičky z matčiny strany v Larkollenu. Když o pět let později dorazí do Norska válka, je na venkově bezpečněji než v Oslu. Starší paní na ni čeká, vezme ji k sobě a stará se o ni jako o vlastní. Mariannina matka má velmi co dělat s malým synkem a s churavým manželem. Marianne pak v Larkollenu stráví celé své útlé dětství. Tam se poprvé cítila doma.

Stará paní krmí ptáky, kteří obezřetně usedají na její ruce, aby se nakrmili. Čas pravidelně tiká a babička Momo říká, že člověk musí být klidný a trpělivý. Když Marianne vzrušeně zamává rukama, ptáci se rozletí na všechny strany. Stará paní vysvětluje děvčátku, jak to dělá, že jí ptáci usedají na ruku. A vykládá, že to trvá dlouho, než se člověk naučí být tak tichý, aby slyšel svůj vnitřní hlas.

Momo vypráví báječné historky, které Marianne odvádějí od jejich všedních životů na fantastické výpravy. Automobil v garáži se proměňuje v koně. Babička posazuje Marianne do sedla a vyjíždí s ní do země princů, kde všechno má svůj zvláštní význam.

Když Momo byla malá, stávala ve Frogneru, zazobané části Osla, v zadní zahrádce na dřevěné bedýnce a zpívala sousedům. Později, když už jako krásná mladá žena začala vážně studovat zpěv, zamiloval se do ní její učitel, muž o třicet let starší. Nakonec se vzali a zpívání skončilo. Ale vnučce zpívala Momo často.

Kdesi v budoucnu zahlédá a popisuje jí cosi nepopsatelného. „Já před tebou vidím cosi moc zajímavého,“ říká babička. „Až vyrosteš, potkáš muže, který bude mluvit zlatými ústy.“

Čingischán

Marianne je teď už devatenáct let a právě v Oslu ukončila Městskou obchodní školu. Leží ve svém pokoji v ulici Profesora Dahla, zapisuje si cosi do svého deníčku a touží být někde daleko odtud. Když byla mladší, tak kdykoli měla volnější chvíli, hltala knížky o Čingischánovi. Snívala o tom krutém mongolském dobyvateli, jehož říše se rozkládala od Tichého oceánu až k Černému moři. Představovala si, jak se vydává na další výpravu i s celou svou rodinou – se svou oblíbenou manželkou Marianne, matkou mnoha dětí. Jak hřmí krajinou se svými koňmi a stády dobytka, dobývá další země, a před večerem buduje obrovská stanová ležení. V těch představách mívala Marianne na sobě plandavá, rozevlátá roucha a před těmi více než sedmi sty lety cestovala na vraníkovi po Čingischánově boku.

Stále ještě ovšem sní o nějakém hezkém muži, který se posléze objeví a vymaní ji z trvalé všednosti, ve které žije. V roztoužení zavírá oči. Touží být dobyta a unesena.

Otec by si přál, aby z ní byla lékařka či právnička, ale ona sama si není vůbec jista, čím by chtěla být. Ve škole se připravovala na uplatnění v obchodním podnikání a přijala tedy práci jako sekretářka plus holka pro všechno v jedné advokátní kanceláři. A teď je konečně sobota a večer. Slunce stojí stále ještě hodně vysoko na obloze, je jeden z těch dnů, kdy se zdá, že léto snad nikdy neskončí.

Z jednoho otevřeného okna se ozývá smích a hlučný halas. Marianne se vrací z dívčí sleziny na poloostrově Bygdøy, což je nóbl předměstí Osla, a jedna její přítelkyně chce ještě navštívit svého chlapce. Má už řidičský průkaz a půjčila si otcovo auto. Město ve slábnoucím světle líně odpočívá. Rozesmátá děvčata jedou ve voze pomalu vzhůru ulicí Majorstua. A najednou jim zahradí cestu čtyři mladíci, zaklesnutí do sebe pažemi. Jeden z nich, nápadně opálený, strčí otevřeným okénkem hlavu do vozu a upře oči na Marianne.

„Kdopak vy jste, slečno?“

„Jmenuju se Marianne.“

„Pojďte s náma na mejdan!“

A Marianne jde. Samozřejmě že jde! Koná se to v jednom velkém bytě v St. Hanshaugenu. Marianne má na sobě propínací svetr a zelenou plstěnou sukni, kterou si koupila v Newcastlu, když byla v Anglii jako au pair. A bavlněnou plstí si taky trochu vycpala podprsenku. Ten opálený chlapec se jmenuje Axel a zmíní se, že se právě vrátil ze Sahary. Má trochu šikmé oči a vystouplé lícní kosti, takže vypadá poněkud mongolsky. Je to blonďatý sexy drsňák. Marianne mu nakonec sedí na klíně, když ji zavaluje spoustou historek ze svého toulání po poušti.

 

 

přeložil Miroslav Jindra

nakladatelství Mladá fronta, 2017

ISBN: 978-80-204-4238-3

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB