Anna Janko: Pamatuješ, mami? Příběh jedné vyhlazené vesnice

 

Janko výřez přebalV  šedesátých letech lidé z Lidic, ti, co přežili, přijeli na návštěvu do Soch, podívat se na stejně tragické přeživší… 

 

 

Jenže jejich vesnice byla jediná v celých Čechách, se kterou zacházeli tak tvrdě, takže ji média velmi hýčkají. Proslavila se v celém světě kvůli Heydrichovi, esesáckému vůdci Čech a Moravy, protože Lidice byly pacifikovány za atentát na něj. Všichni znají obrázek krásného památníku, zástupu soch dětí, který tam dnes stojí. Každé zavražděné dítě tam má svou sochu… U nás byly stovky takových vesnic, tisíce dětí, mluví se obecně o všech najednou. A to není tak nosné. Protože když slyšíš: sto deset vesnic na Zamojsku, tisíce v celém Polsku, že Poláci vytrpěli po Židech nejvíc ze všech národů, nic nevidíš. To, co námi otřese, musí být konkrétní a mít své jméno.

 

Anna Janko (*1957), polská básnířka, spisovatelka a fejetonistka, se narodila ve slezském Rybniku. Jako básnířka debutovala v roce 1977, svůj první kritikouJanko přebal velmi ceněný román Holčička se sirkami publikovala o třicet let později. Autobiografická kniha Pamatuješ, mami? (Mała zagłada, 2015), která spojuje osobní svědectví s univerzální výpovědí o lidské krutosti, patří mezi důležité hlasy v diskusi o tzv. válečných traumatech druhé generace a získala řadu významných cen. V roce 2016 vydala svou osmou básnickou sbírku Láska, smrt a jiné vzory. Je členkou Svazu polských spisovatelů a polského PEN klubu. Žije v Józefowě u Varšavy. Knihu Pamatuješ, mami? vydala v překladu Petrušky Šustrové společnost Past production s.r.o.

 

 

Ukázka z knihy:

Kým bych byla, kdyby nebylo Němců? (Kteří vypálili vesnici mé matky, zastřelili její rodiče, tety, strýce, bratrance a sestřenice a ji samotnou poslali k čertu, totiž na potulku). Měla bych po prapředcích dům? Měla bych obchod s oranžádou? Měla bych otce ze sousedství, a ne z Pomoří? Byla bych učitelkou ve vesnické škole a neměla bych čas psát knihy? Tuhle knihu bych určitě nenapsala. V jistém smyslu jsou Němci odpovědní za celý můj osud, to oni dali směr i podobu mému životu, když mě vyhodili z ustálené dráhy mých předků. Koncept zla jako absence dobra mi připadá jako dobrotivý nápad tety, která zůstala starou pannou… Zlo umí být rozpínavé a tvůrčí.

 

Uvaž, mami. Ty jsi ztratila dobré rodiče. Ale jsou takoví, kteří ztratili špatné. Těm je nějak hůř. Taková Monika, dcera Amona Götha, velitele tábora v Płaszowě – celý život ztracený. Otce jí samozřejmě po válce pověsili (pověsili jsme, my, Poláci), věšeli (jsme) ho třikrát, protože pomalu padal, padací poklop nebyl k ničemu, smyčka se zatahovala slabě. Viděla jsem dokument. „Měl lehkou smrt,“ řekla v tom filmu jedna z jeho zamýšlených obětí, Helena Hirschová. Matku Monika nikdy nemilovala, neuměla to, a ta po letech – mimochodem – spáchala sebevraždu. Z Moničiny dcery se stala narkomanka. A ona sama? Žije s hnijící duší, protože pocit viny vyvolá u člověka hnití duše. Ani ho neznala, svého otce, nikdy mu neříkala tatínku. Narodila se v roce 1945, když už byl ve vězení.

 

Pocit viny za otcovy zločiny – není to u lidí divný jev? Divný, ale vysvětlitelný: geny jsou nesmrtelné, přenášejí se z těla do těla a mluví ke svému nositeli zevnitř, neustále podávají nonverbální informaci, co jsme zač. A Monika v sobě musela nosit Amona Götha. Je vysoká jako její otec, tudíž je ji odevšud vidět, ačkoli by raději zmizela. Nenávidí svou tkáň prosycenou geny zločince. O dceři jiného válečného zločince, Göringa, řekla: „ta jeho prokletá dcera“… A taková půvabná dívka to byla, ta Edda. „Nikdy nebudu mít soucit s dětmi zločinců,“ opakuje Monika. To znamená, že ani se sebou nemá soucit, že nenávidí i sebe, přesně tohle to znamená. Dívala se na Schindlerův seznam, tam je v polovině filmu její otec jako živý: usmívá se, rozmlouvá. A co chvíli někoho zabíjí. A dívá se na ni z plátna těma očima smutného hada. Ale jak ten herec, Ralph Fiennes, uměl tím vzhledem hrát, to bylo něco! Prostě génius. Představ si, že z plátna přichází tvůj otec jako ze zásvětí. Poznáváš v něm svá gesta, grimasy, motoriku těla.  Cítíš se s ním spjatá, nedá se nic dělat. Ale on každou chvíli někoho zabije. Bez jakéhokoli důvodu. Člověk, který má v sobě tolik tebe! Musíš se začít nenávidět. A nenávist k sobě je jako poloviční sebevražda, je to jako být těhotná vlastní smrtí. Ty také, maminko, v sobě nosíš smrt, ale je to smrt dobrých rodičů, čistá věc…

 

Monika po šedesáti letech zatoužila setkat se s Helenou Hirschovou, zamýšlenou obětí Amona Götha. Domluvily se v Płaszowě, na loukách smrti u tábora. Hubená a vysoká Monika se nad nevelkou Helenou ohýbá jako třtina, chvěje se… Odkudsi přiletěla vosa a krouží kolem Heleny a Monika ji bezděky odhání, mává dlouhýma rukama s jakýmsi citem k Heleně, ale zároveň jaksi bez energie, jako zpomaleně. Dá se ještě něco zachránit? Život je už tak unavený tou lítostí, tím pokáním, tak unavený…

 

A loučí se, odchází trochu nejistou chůzí, vysoká jako otec, snad o hlavu vyšší než Helena, jde trávou, kterou je porostlý hřbitov Amonových obětí. Dcera zločince, kterou je odevšud vidět.

 

Zatímco dcera té zachráněné Heleny, Vivian, řekla, že zdědila utrpení své matky, že je obětí ve druhé generaci. Ostatně se tak ten dokument jmenuje, Dědictví. Vivian v tom filmu říká, že si to všechno umí představit a že cítívá bolest. Ta rodinná empatie, to spojení nám dělá takové věci. Geny jsou stejné, zapamatovaly si zkušenost předků a vědomě se ozývají. Nevěřila bych tomu, kdybych to neprožívala podobně. Tvůj příběh, maminko, je všitý i do podšívky mého života už od začátku a vždycky jsem ho cítila jako bodající nožík ve vnitřní kapse.

 

 

přeložila Petruška Šustrová

vydala společnost Past production s. r. o., 2017

ISBN: 978-80-906778-2-1

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 22 Prosinec 2017 13:30 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB