Henri Michaux: Ecuador



Michaux výřez přebalEcuador (1929) je cestovním deníkem muže, „který neumí ani cestovat, ani si vést deník“. Malíř a básník Henri Michaux (1899–1984) v něm popisuje své putování po Andách, Ekvádoru a brazilském vnitrozemí až k ústí řeky Amazonky.

 

 

Tento první moderní cestopis je směsí přísného pozorování a smyslově vypjaté, až halucinogenní poezie a prózy. V textu dochází k neustálému střetu vnitřního světa cestovatele s invazivním vnějším světem. Neobyčejná živost knihy je dána především souběhem ochoty nechat se cizími místy proměnit a skepse, zda je to stále ještě možné, což v důsledku vytváří jakousi dynamiku střídajících se kontrastů. Sám Michaux, konstitucí slabý, neduživý kardiak, vyhrocuje tyto kontrasty velmi riskantní plavbou po řece Napo. Za tím vším se ale skrývá touha nahlédnout svět tak jako nikdo předtím.

 

 

Ukázka z knihy:

Pátek 13. ledna, první zastávka.

Curaçao na pravoboku.
Dlouhé hodiny plujeme podél ostrova.
Pak najednou měníme kurz a vplouváme do přístavu. Na vzdálenost menší než pár stovek metrů nás všechno obklopí a naše oči nic nevidí a náš mozek nic nechápe.
Ještě chvíli zůstávají na moři. Krystalizace probíhá příliš rychle. Jak bychom se byli radovali, kdyby nám ještě v Atlantiku dali jediný dům, dveře a přístřešek, a druhý den dítě s kyblíkem písku!
Ale to ne, celých čtrnáct dnů mi všechno odpírají. Pak se v jediné minutě proti mně tlačí celé město, stovky domů, hangáry, komíny… neznámé stavby a kdoví co ještě, a já nevím, co s tím…Michaux přebal

*

Černoch má v obličeji zvláštní výraz. Jako orangutani. A orangové mají velmi lidské oči. Černoch: voda ve tváři, to je jeho oko.
Zdá se, že běloši mají v očích více či méně velké jadýrko odpovídající jejich osobnosti. Tohle jadýrko se nikdy nepromění v pohled. Je známkou tajemství, intelektuální zkušenosti, reflexe, která není rozpustná ve fyziognomii.

*

První vplutí do přístavu, jaká hrůza. Jako bychom přistávali v zemi inženýrů. Ach! Tohle že má být svět? Mám svůj život změnit? Postupuje se ztěžka. Ach! Konečně zahrady, knihkupectví a domy, kde se nic neděje, a člověk si oddychne.

*

Na moři náš Boskoop: přísný a zdrženlivý. Ale tady! Se zvednutými výložníky, se svými kladkami, se špinavým lanovím, celá ta hmyzí superstruktura, a pak střevo jeho kýlu − nepojmenovatelné ragú. Pche! To všechno se jeřáby nakládá na malé ploché lodě, a když už není co nakládat, odplouvají. Žebráci, budižkničemové, nemá to k práci ani stožár.

*

Napodobování mi dlouho připadalo jako jedna z těch vědcolapek, jakých existuje spousta. Ostatně často, a dnes jakbysmet, jsem pocítil obnovenou panenskost svého zraku, opravený postřeh, abych tak řekl, znovu nalézám mimetismus věcí, předmětů takzvaně neživých. Jeden příklad ze sta. Třeba nic není tak prohnané jako ostrov. Ujišťuji vás, že na celé naší planetě se žádná věc nepodobá mraku tolik jako ostrov. Člověk se vždycky nechá nachytat. Kdyby jen námořní kapitáni netrvali na svém a nechtěli se podívat zblízka…
Mezi běžnější věci patří plstěné klobouky černochů, olejnaté a mastné jako strojní součástky, které se očividně snaží ztratit a nebýt vůbec k nalezení, což se v jistém smyslu podobá Paříži, která se otevírá cizincům teprve až třetího nebo čtvrtého dne. Většina lodí je tak špinavých, odporně páchnoucích a rezavých, že si člověk říká, jak dokáže moře uhádnout, kde je kýl a že je to vůbec loď, a ne odpad, nebo dokonce světelný jev, a za jak dlouho to dokáže, po kolika tápáních, úvahách, komentářích.
Nakonec i tahle paluba jako by se snažila nic nenést a vypadat jako něco úplně jiného a především neurčitého, tahle rozházeným nákladem přetížená lodní paluba, kterou jsem celé hodiny pozoroval, aniž bych na ní cokoli viděl a čemukoli porozuměl. Ale Co z toho bylo nástrojem, Co z toho bylo zbožím, Co z toho bylo jen kusem něčeho jiného nebo obyčejnou parazitující barvou?
Pojmenování. Hledal jsem pojmenování a byl jsem nešťastný. Pojmenování: hodnota opožděná a vyplývající z dlouholeté zkušenosti.
Při prvním kontaktu s něčím cizím je dáno jenom malířům; kresba, barva, jaký celek se tu dává naráz! Příroda, to je hrouda bůhvíčeho, předmětů ale ne, to rozhodně ne. Teprve po zralém a detailním zkoumání a nějakým rozhodným stanoviskem docházíme k pojmenování. Pojmenování je nástroj k oddělování.
Slouží k oddělování.
Zatímco malíři (mluvím o těch, kteří věrně kopírují vnější věci), to jsou lidé spokojení s přírodou a jejím mimetismem.
Je třeba poslouchat publikum ve výstavní síni. Najednou někdo po dlouhém bádání ukáže prstem na obraz a řekne: „To je jabloň“, a člověk cítí, že se mu ulevilo.
Vyňal z toho jabloň! Šťastný to muž.

*

Existují otrávená místa. Vše mluví s námi, nebo proti nám.
Co dělat s červenou kravatou s listovým vzorem, která bez přestání křičí? Každý má své zapovězené uličky…

 

 

přeložili Moe Binarová a Lukáš Prokop
Nakladatelské studio RUBATO, 2017
ISBN: 978-80-87705-63-6

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB