Adolfo Bioy Casares: Morelův vynález

Email Tisk PDF

 

Casares výřez přebalNovela Morelův vynález bývá přirovnávána k tak proslulým modernistickým dílům, jako jsou Utažení šroubu Henryho Jamese či Kafkův Proces.

 

 

Bioy Casaresův text z roku 1941, jehož název odkazuje na Ostrov doktora Moreaua Julese Verna, je považován za přelomový nejen v jeho literární tvorbě, ale i v argentinské literatuře. Pokračuje v poetice magického realismu, jejímž nejznámějším představitelem je Jorge Louis Borges, se kterým Bioy Casares ostatně napsal několik knih i filmových scénářů. Vypráví fantastický příběh o uprchlíkovi, jenž se ocitá na ostrově, který se mu stává rájem i peklem. Nachází zde lásku, bojuje o holý život s nevypočitatelnými mořskými přílivy, ale také se setkává s podivuhodnými a nevysvětlitelnými úkazy, jež se snaží rozluštit. Pomíjivá skutečnost se zde střetává s bezčasím věčnosti. Úsporný styl a sevřená kompozice novely navozují temnou atmosféru, jež na ostrově obklopuje uprchlíka, který rozkrývá tajemství záhadného vynálezu. Od svého prvního vydání podnítil Morelův vynález celou řadu interpretací a dočkal se několika filmových adaptací, mimoCasares přebal jiné inspiroval slavný film Alaina Resnaise Loni v Marienbadu.

 

Adolfo Bioy Casares (1914–1999) patří mezi nejznámější argentinské spisovatele. Byl spolupracovníkem a přítelem Jorge Luise Borgese, společně napsali několik knih i filmových scénářů a sestavili antologii fantastické literatury (Antología de la literatura fantástica; 1940). Značnou část Bioy Casaresova díla tvoří právě fantastické a sci-fi povídky a romány. Jeho příběhy se pohybují na hranici snu a skutečnosti a doprovází je často esejistickými vsuvkami a filozofickými úvahami. Kromě Morelova vynálezu vyšly česky ještě Fantastické povídky (1988) a román Plán úniku (2003).

 

 

Ukázka z knihy:

Dnes se tady na ostrově udál zázrak. Předčasně přišlo léto. Přenesl jsem si postel k bazénu a až do pozdních hodin jsem se koupal. Nedalo se spát. Dvě nebo tři minuty venku stačily, aby se voda, jež mě měla uchránit před děsivým dusnem, proměnila v pot. Časně zrána mě probudil gramofon. Nemohl jsem se vrátit do muzea pro věci. Utekl jsem roklinami. Jsem dole na jihu ostrova mezi vodními rostlinami, dorážejí na mě moskyti a vězím až po pás v moři nebo ve špinavých potůčcích a vidím, že jsem utekl nesmyslně brzy. Myslím, že ti lidé nepřišli pro mě; snad mě vůbec neviděli. Ale jdu za svým osudem, zbaven všeho, vykázán do nejubožejších a nejneobydlenějších míst ostrova, do bažin, které jednou týdně zalévá moře.

 

Píšu tyto řádky, abych zanechal svědectví o tom neblahém zázraku. Pokud se za pár dní neutopím nebo nezemřu v boji za svoji svobodu, doufám, že napíšu Obhajobu před přeživšími a Chválu Malthuse. Na těch stránkách napadnu ty, kdo odstraňují pralesy a pouště, prokážu, že zdokonalováním policie, dokladů, žurnalistiky, radiotelefonie, celnic svět činí kterýkoliv justiční omyl nevyvratitelným a stává se pro pronásledované peklem. Až dosud jsem mohl napsat jenom tuto stránku, s níž jsem včera ještě nepočítal. Kolik práce je na opuštěném ostrově! Jak nepřekonatelná je tvrdost dřeva! Oč větší je prostor nežli pták, jenž se v něm pohybuje!

 

Na myšlenku uchýlit se sem mě přivedl jeden Ital, jenž prodával koberce v Kalkatě. Řekl:

 

„Pro štvance, jako jste vy, existuje pouze jedno místo na světě, ale není tam žádný život. Běloši tam někdy kolem roku 1924 postavili muzeum, kapli a bazén. Stavby byly dokončeny a opuštěny.“

 

Přerušil jsem ho, chtěl jsem, aby mi pomohl odcestovat. Obchodník pokračoval:

 

„Ani čínští piráti, ani bíle natřená loď Rockefellerova ústavu se ostrova nedotknou. Je ohniskem dosud záhadné nemoci, která proniká do těla a zabíjí. Vypadávají přitom nehty, vlasy, odumírá pokožka a oční rohovky, člověk žije týden čtrnáct dní. Členové posádky jednoho parníku, který zakotvil u ostrova, měli sloupanou kůži, byli plešatí, bez nehtů – všichni mrtví – když je našel japonský křižník Namura. Parník byl potopen střelbou z děl.“

 

Můj život byl však tak úděsný, že jsem se rozhodl odjet… Ital mi to chtěl rozmluvit, nakonec jsem ho však přiměl, aby mi pomohl.

 

Dnes v noci jsem na tomto liduprázdném ostrově spal posté… Když jsem se díval na ty budovy, napadlo mě, co asi stálo vozit sem všechen ten kámen a jak snadné by bývalo bylo postavit pec na pálení cihel. Usnul jsem pozdě a časně zrána mě probudily hudba a křik. Jako uprchlík mám teď lehký spánek: jsem si jist, že nepřiplula žádná loď, nepřiletělo žádné letadlo, žádná vzducholoď. Přesto však se najednou v té dusné letní noci trávník na návrší hemžil lidmi, kteří tančili, procházeli se a koupali v bazénu jako letní hosté, kteří už dlouho pobývají v Los Teques nebo v Mariánských Lázních.

 

Z bažin, v nichž se mísí sladká voda se slanou, vidím horní část návrší a letní hosty, kteří bydlí v muzeu. Z toho, jak nevysvětlitelně se objevili, by se dalo usuzovat, že to je jenom dojem vyvolaný v mém mozku včerejším vedrem; ale nejsou to halucinace ani představy; jsou to skuteční lidé, přinejmenším tak skuteční jako já.

 

Jsou oblečeni do šatů, jaké se nosily před několika lety: je to nápad, který (jak se mi zdá) svědčí o naprosté nevázanosti; musím však uznat, že dnes se běžně obdivuje kouzlo bezprostřední minulosti.

 

Kdoví proč se na ně neustále musím dívat očima odsouzence na smrt. Tančí mezi ostrůvky trávy na návrší plném zmijí. Nevědí, že jsou mými nepřáteli a že kvůli tomu, aby si poslechli Valencii a Čaj pro dva – velice výkonný gramofon překonává hluk větru a moře – mě zbavují všeho, co mě stálo tolik práce a co nutně potřebuji, abych nezemřel, a zahnali mě k moři do smrtonosných bažin.

 

V této hře, v tom, že je pozoruji, tkví nebezpečí; jako každé seskupení civilizovaných lidí znají jistě skrytou cestu k otiskům prstů a ke konzulům, která mě, pokud budu odhalen, dovede po několika formalitách nebo jednáních do vězení.

 

Přeháním: poněkud fascinovaně – už dlouho jsem neviděl lidi – se dívám na ty odporné vetřelce; ale nebylo by možné se na ně dívat pořád.

 

Zaprvé proto, že mám hodně práce. Místo, kde jsem, dokáže zahubit i nejobratnějšího ostrovana a já jsem právě dorazil a nemám žádné nástroje.

 

Zadruhé je zde nebezpečí, že mě překvapí ve chvíli, kdy se na ně budu dívat, nebo při první vycházce do těchto končin. Mám-li se tomu vyhnout, musím si v křovinách postavit skrýše.

 

A nakonec proto, že je obtížné je pozorovat: jsou až nahoře na návrší a tomu, kdo je odtud špehuje, mizí jako pohádkové bytosti; vidím je, až když se přiblíží k roklinám.

 

Moje situace je nezáviděníhodná. Je mi souzeno žít v těchto močálech v době, kdy přílivy stoupají výše než jindy. Před několika dny byl největší příliv, jaký jsem zažil od té doby, co jsem na ostrově.

 

Když se šeří, hledám větve a pokrývám je listím. Neudivuje mě, když se probudím ve vodě. Příliv stoupá kolem sedmé ráno, někdy přichází i dříve. Avšak jednou za týden vystupuje voda tak vysoko, že by to mohl být můj konec. Počítám dny podle rýh na kmenech stromů; omyl by mi naplnil plíce vodou.

 

 

přeložil František Vrhel

nakladatelství Dokořán, 2017

ISBN: 978-80-7363-860-3

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 06 Prosinec 2017 14:05 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB