Gilles Lapouge: Piráti. Námořní lupiči, flibustýři, bukanýři a jiní mořští gézové

Email Tisk PDF

lapouge výřez přebalPříběhy skutečných fascinujících lidí, kteří se postavili proti zavedenému pořádku. Stranou usedlé společnosti si vytvořili své vlastní zákony, podle nichž žili, nezakrytě se k nim hlásili a nastavili tak zrcadlo obecně přijímané představě lidskosti.

 

 

Postavu piráta nelze redukovat na zromantizovaný obraz vyžilého padoucha s páskou přes oko a protézou, jemuž se ve tváři usadil pokřivený úsměv a na rameni krákající papoušek. I kdyby se nám populární kultura a vzpomínky z dětství snažily namluvit cokoli, vede Gilles Lapouge neustále v patrnosti, že grázl loupící ve vodách teplých moří a nízkých zeměpisných šířek sleduje vznešenější cíle. Autor – navigovaný myšlenkami autorit sociologie, etnologie, beletrie nebo třeba i teorie her – v pirátovi vidí a třídí především existenci snažící se marně vysmeknout z osidel údajně spořádané společnosti. Zoufalý vykořeněnec revoltuje proti státu, moci, přetvářce, hamižnosti i strachu ze smrtelnosti způsobem, který nesnese srovnání ani s nejzarytějšími asociály dneška.

 

Příběh pirátova hledání ztraceného ráje, cyklického času a prvopočáteční posvátnosti věcí je z hlediska lidského druhu extrémní. A přece Lapouge rozkrývá tentolapouge přebal bájný fenomén tak, že místy běhá čtenáři mráz po zádech, místy se tetelí blahem a zároveň si pravidelně ulevuje smíchem. Je-li nám tedy podle kritiků soudobých civilizačních poměrů souzeno ubavit se až k smrti, ať je to podle autora v plné černohumorné parádě. Plavba pod vlajkou s kostlivcem to zaručuje spolehlivě. Díky vytříbeně svůdnému podání jednoho z nejžádanějších francouzských esejistů na vlastní kůži poznáme, že umění jeu de esprit dosud neztratilo nic ze svého prorockého kouzla. Knihu Piráti vydalo v překladu Lubomíra Martínka nakladatelství Pulchra.

 

Doyen současné francouzské esejistiky Gilles Lapouge (*1923) se narodil v provensálském městě Digne-les-Bains a dětství strávil v tehdejším koloniálním Alžírsku, kam byl převelen jeho otec, voják z povolání. Kosmopolitní názory i studium historie a geografie mladíka záhy nasměrovaly k novinářskému řemeslu. Od roku 1950, kdy se přestěhoval do Brazílie a působil v zahraniční rubrice deníku Estado de São Paulo, se postupně etabloval jako vyhledávaný komentátor dění v latinskoamerické oblasti a zprostředkovatel francouzské kultury. Po návratu do vlasti v devadesátých letech Lapouge nadále čile spolupracoval s pařížským Le Mondem a literární přílohou Le Figara. Krom toho byl ve své bohaté kariéře členem redakčního kruhu revue La Quinzaine littéraire, pro francouzský rozhlas vytvořil cyklus pořadů Agora a En étrange pays a podílel se rovněž na slavných televizních debatách Bernarda Pivota Ouvrez les guillements, později uváděných pod názvem Apostrophe. Na novosvětskou etapu svého života vzpomíná v pojednáních Au revoir l’Amazonie (Na shledanou, Amazonie; 2000) a Dictionnaire amoureux du Brésil (Milostný slovník brazilský; 2011). Vedle zárodečné podoby Pirátů (1969, přepracováno a doplněno 1987) autor na literárním poli upoutal i neotřelými kulturologickými úvahami vtělenými do prací Un soldat en déroute (Voják na scestí; 1963), Utopie et civilisations (Utopie a civilizace; 1973) a Équinoxiales (Zaříkávání rovnodennosti; 1977). Za historickou reportáž o napoleonských válkách La Bataille de Wagram (Bitva u Wagramu; 1987) obdržel Cenu Deux Magots a Cenu Louise Guillouxe. Stylistická erudice, sečtělost a neutuchající vtip vynesly Lapougeovi mimo jiné monackou prémii Petra I. za celoživotní dílo čítající přes dvě desítky svazků a také váženou cenu Fémina za knihu L’encre du voyageur (Poutníkův kalamář; 2007).

 

 

Ukázka z knihy:

A ještě jedno zjištění naznačuje, že pirátská loď představuje uzavřený prostor, který má posádku ochraňovat před zmatky vnějšího světa. Je odtud totiž vyloučena žena, a to podobně, jako se člověk zbavuje poskvrny či přinejmenším její hrozby.

Stává se sice, že se příslušnice tohoto plemene na lupičských dobrodružstvích podílejí, avšak bývá jich poskrovnu a nejsou co do ženskosti zase tak reprezentativní. Některé – jako Anne Bonneyová nebo Mary Readová – se převlékají za muže, skrývají tudíž své půvaby pod námořnickými cetkami. Jiné dámy – paní Clissonová či paní Čingová, mimochodem obě ovdovělé – svou ženskost přiznávají, nicméně na palubě se projevují nadmíru zmužile. Velí lodím, ne-li přímo eskadrám, a sebemenší známku svého pohlaví důsledně potlačují. V obou případech je k tomu vedou tytéž důvody: nehledě na převlek či vlastní šat se tyto dámy snaží uniknout porobě a podobně jako jejich společníci prchají před tíživým historickým údělem. Nedokážeme v nich vidět ženy, přestože díky svému založení tu a tam páchaná zvěrstva utlumují. Cestují pirátskými končinami jako černé pasažérky.

Na žádné lodi však nenajdeme ženy v onom rozpuku, jaký muži milují a obdivují – štramandy s hebkou pletí a připravené mít rodinu. Ba co hůř, mužstvo se má před jejich přednostmi na pozoru jako před leprou. Pokud se o ženách pirátské zásady vůbec zmiňují, pak jen proto, aby jim na loď zakázaly přístup. Flibustýr přistižený při smilnění v podpalubí by byl podroben příšernému mučení, nebo by ho rovnou čekala oprátka.

Důvody tohoto zvykového uspořádání jsou neoddiskutovatelné. V podobné společnosti žena zosobňuje chaos a nepořádek. Ze všech jedů, jimž chtěl pirát odchodem na moře uniknout, je právě ona tím nejzhoubnějším a nejsmrtelnějším. Kdyby ženská vůně překročila posvátnou hradbu lodě, rázem by vnesla zmatek do sice směšného, nicméně čistého a ledově chladného řádu, který v povstalecké svatyni vládne. Skrznaskrz nečisté ženské stvoření by poskvrnilo havraní čerň sekty. Srdce kumpánů by zjihla. Probudila by se v nich nostalgie po domově a po rodině, jejich bojeschopnost by byla nahlodána smířlivostí. V mužstvu by zavládl rozkol, přátelská pouta by vzala zasvé. V těch divokých mladících lze samosebou jen stěží vyhladit šílenství spjaté s tělesnou touhou, ale dají se podřídit zákonu bandy. Vždyť paní Čingová je odhodlána popravit každého námořníka, který by zneužil ženu, pokud se ovšem řízený akt rozkoše neodehrává v souladu s jejími předpisy v podpalubí, za nezúčastněného dozoru pověřeného důstojníka.

Hrůzu z žen pociťují piráti výlučně na lodi, kdežto v přístavu není po puritanismu a zdrženlivosti ani památky. Země je zkažená, bezbožná, nikoli posvátná. Kapitáni tedy obezřetně plánují jednotlivé zastávky, aby si mužstvo mohlo užít ženského masíčka v přístavech páriů v Irsku, Mexiku, Panamě… Na palubě čistota, na souši prostopášnost. Vždycky když pirát vyplouvá na moře, dostává smysl věcí opačné znaménko a při každé příležitosti se současně potvrzuje, že to, co na palubě až dosud symbolizovalo hřích, nepřístojnost či nebezpečí, se pro něj na pevné zemi stává povinností, neřkuli normou.

Celý systém působí natolik roztodivně, že nemůže být pouhým plodem racionální úvahy. Kdybychom v úvodu tohoto pojednání neslíbili, že si nebudeme práci usnadňovat psychoanalýzou, mohli bychom připomenout příbuznost slov „moře“ a „matka“, která v podvědomí nastolují tutéž představu. A protože tropické moře je ze všech moří nejteplejší, nejplodnější, nejsmyslnější a navrch působí zdánlivě mléčně, je také nejvíc zatíženo mateřskými asociacemi. Už to vrhá nové světlo na nařízení, jímž se pobyt žen na palubě důrazně zapovídá.

Tuhle ideu posiluje ještě jiná, příbuzná myšlenka: stesk po matce je doplňován odmítáním veškerých představ, které se vážou k otci: společnost a její represivní složky, logika a polis, práce, dějiny a vlast, autorita a stavba – všechny hávy otcovské autority jsou z pirátova světa vypuzeny. Tenhle specifický rys nás přivádí k mentalitě anarchistů, o nichž Jünger tvrdí, že „neznají tradici ani dělení na podkategorie. Anarchista nechce být do společenských organizací řazen, natož jim být jakkoli podřízen. Nelze si ho představit jako občana či příslušníka konkrétního národa. Vážené instituce, monarchie, církev i stát jsou mu naprosto cizí a připadají mu opovrženíhodné. Není ani vojákem, ani dělníkem. Pokud má však zůstat věrný logice svých postojů, musí především zavrhnout postavu otce.“

Pirát jde ve svém vzdoru ještě dál. Nestačí mu symboly otcovské autority rozervat – odmítá se v otce proměnit. Neplodí žádné pirátky ani bukanýrky. S výjimkou Osmanů – ale byli tito barbaři dostatečně prokletí, nebo výstižněji řečeno, nebyli svým úspěchem do lůna společnosti vrženi? – tedy pirátství není dědičné. Zjištěná anomálie vrhá další světlo na absenci žen, přesněji na způsob, jakým pirát s ženami nakládá a zbavuje je jejich mateřského poslání. Veškeré mateřské ctnosti jsou tak svěřeny výhradně moři. A kdyby dobrodruh omylem nějakou dívku přece jen oplodnil, může k tomu dojít pouze v patře přístavní krčmy a při plavbě se o tom už nedozví. Zůstane bez potomků a bude sám sebe považovat za poslední výhonek rodu.

Už Jean-Jacques Rousseau si u antilských bukanýrů povšiml tohoto rysu, nicméně kladl ho do souvislosti s jejich loveckým pudem. V Eseji o původu jazyků o tom píše: „Řemeslo lovce se ke zvětšování populace nehodí. Potvrzují to pozorování prováděná na ostrovech Hispaniola a Tortuga, jež byly osídleny bukanýry, stejně jako vývoj v severních výspách Ameriky. Žádný z početných národů nepřivedl na svět otce-lovce. Všichni jsou buď sedláci, anebo pastevci.“

Rousseauova diagnóza neztratila nic ze své pronikavosti. Pokud připustíme, že dobrodruh je především lovec, pak ji lze dokonale vztáhnout i na piráta. Pirát jako takový patří k archaickým strukturám, k prehistorii. Odmítl překročit hranici, kterou ostatní příslušníci jeho živočišného druhu přestoupili oné dávné neolitické noci, kdy zahodili zbraně a proměnili se v pěstitele a pastevce.

Nulové potomstvo ještě zhoršuje prokletí, jež tohoto vyděděnce provází. Nejenže se nachází na samém okraji společnosti, nýbrž stojí i stranou výměny biologických informací. Fakt, že někdo odmítá mít děti, je známkou zoufalého srdce a projevem nepřiznané touhy zemřít. „Podvolení se řádu bezdětných dokládá nejhlubší podřízenost smrti,“ varuje Malraux. A Cioran dodává: „Jedinec, který vyčerpal veškeré záliby, se přiblížil ke zjevné hranici odloučenosti a netouží dál pokračovat. Nenávidí myšlenku, že by mohl přežívat v někom jiném, jemuž mimochodem ani nemá co předat. Mít vedle sebe druhého ho děsí, stal se monstrem – a monstra se dál nerozmnožují. Dítě mu připadá stejně nemyslitelné jako rodina, dědičnost, přírodní zákony. Bez řemesla i bez potomstva – jako poslední zvěcnění – naplnil svůj konec.“

Bez ženy a bez ratolestí – tyto dva rysy se prolínají s jinou typickou charakteristikou piráta, totiž s jeho mládím. Pirát nestárne. Protože nemá dětství, nevykazuje ani věk. Jedinec, který vykročil na tuto cestu světem, se současně vydal i na cestu krátkého žití. V hrůze a děsu hledá na oné pouti vedoucí přes atoly a útesy přístav nejklidnějšího spočinutí: provaz oběšencův. Jen korzáři se dožívají vysokého věku, jsou uctíváni a chlubí se četným potomstvem. Jean Bart i Duguay-Trouin byli patriarchové. S výjimkou několika odpadlíků však neznáme bělovlasého piráta a mezi uvědomělými piráty vykazuje nejdelší aktivní období North: čítá dvanáct let, z nichž šest strávil v usebrání na Madagaskaru.

V povstaleckých společnostech nepředstavuje převaha mladíků nic výjimečného, což platí jak pro spolky anarchistů, tak pro zástupy revolucionářů. Jünger opět dodává: „Anarchistická doktrína naplňuje svá podobenství v mládí individua. Proto býváme tak často zaskočeni dětinskými rysy jejích hlavních představitelů.“ I Malraux v analýze Francouzské revoluce vypozoroval, že „zde nenalezneme předky a jen nepatrně rodičů. V tomto období se nestárne. Když Saint-Just spatřil naposledy Hoche, bylo jim oběma šestadvacet. Danton umírá v pětatřiceti, Robespierre v šestatřiceti (…). Žádná rodina, pouze vlastnoručně utvářený osud. V době, kdy Saint-Just dosáhl největší moci, neměl žádné ženy.“

Všechna kolečka do sebe zapadají. Pirát nenávidí zrození stejně bytostně jako úpadek – neboli vše proměnlivé. Vybral si krajinu, jež se rozprostírá před životem a po smrti, krajinu sousedící s nehybností, nicotou a věčností. V žádném jiném údobí lidského života nespatříme postavy tak nehybné jako právě v mládí. Zde, uprostřed života, po divokých proměnách příznačných pro dospívání, se naskytne několik let, která jsou rovnou měrou vzdálena momentu zrození i okamžiku smrti. Čas jako by se zastavil, či přinejmenším zpomalil, takže člověk nemusí v tom úseku dbát na jeho běh. Není zrovna obvyklé ztotožňovat mládí s odmítáním potomků a hrůzou ze ženského plemene, avšak tyto tři postoje pohání jediné přání: vrhnout se bez rozpaků do prostoru mimo veškerý čas, do katastroficky zářných prostor, kde spolu s potřebou lásky a pokračování rodu utichá i zběsilý úprk ručičky na hodinách.

 

 

přeložil Lubomír Martínek

nakladatelství Pulchra, 2017

ISBN: 978-80-7564-019-2

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB