Michael Gruenbaum, Todd Hasak-Lowy: Někde ještě svítí slunce

Email Tisk PDF

Gruenbaum výřez přebalStrhující paměti psané v první osobě přítomného času sledují očima mladého Michaela stále otřesnější vývoj událostí v nacisty okupovaném Československu mezi lety 1939–1945.

 

 

Zpočátku v desetiletém Míšovi roste pocit nespravedlnosti, vůči níž protestuje slovy: „Každý den nějaký nový předpis a horší jídlo a žádný fotbal.“ Když německá armáda obsazuje Prahu, sleduje pochodující vojáky spíš zvědavě než vyděšeně, dokud ovšem nezahlédne manželský pár, který páchá sebevraždu skokem z balkónu a až do poslední chvíle se drží za ruce. Pak už je jen čím dál hůř: ghetto, žluté hvězdy, vražda otce, vzrůstající pocit nebezpečí, hlad, ponížení. To vše vrcholí příjezdem rodiny do Terezína. Tam se Míša připojí ke skupině čtyřiceti chlapců, kteří žijí, pracují a hrají si pod přísným, avšak milujícím dohledem mladého muže jménem Franta, který jim říká Nešarimové a vede je k vysoké morálce: „Nesmíme dopustit, aby nás cokoli připravilo o naši lidskost.“ Vynalézavost, láska k bližnímu a odvážný vzdor, kterými se Míša, jeho matka, Franta a další postavy vyznačují, vykreslují na pozadí neustále se horšících poměrů Gruenbaum přebalvýmluvný odkaz lidské odolnosti. Knihu Někde ještě svítí slunce s podtitulem „Dětství ve stínu holokaustu“ vydalo v překladu Jiřího Zbořila nakladatelství P3K. (níže vlevo fotografie Michaela Gruenbauma)

 

 

Ukázka z knihy:

 

Michael-Gruenbaum15. BŘEZNA 1939

„Míšo, jdi už od toho okna,“ nařizuje mi máma z kuchyně.
Nejdu. Nemůžu. Protože aby vám přímo pod okny pochodovala celá armáda, to se neděje každý den.
Nejdřív jely tanky. Desítky tanků. Pásy hlasitě rachotily, kanóny namířené přímo vpřed. Za nimi motorky se sajdkami. Tak strašně bych se na jedné chtěl taky projet. Samozřejmě ne s nacistou. Ale s tátou určitě.
Jenže ten je teď v Londýně, což není fér. Je tu sice máma, ale to není totéž, protože ta nikdy na motorce nejela. Postála se mnou chvíli u okna s rukou na mém rameni a zhluboka přitom dýchala, jako by se chystala skočit do strašně hlubokého jezera. Pak zavrtěla hlavou a odešla.
Asi to bylo ve chvíli, kdy lidé na ulicích začali motorky zdravit. Po německu. Dokonce i někteří lidé na balkonech je tak zdravili. Předpažit s otevřenou dlaní, prsty u sebe. Vystrčit paži šikmo před sebe. Skoro jako když ve škole chcete, aby vás učitel vyvolal. Párkrát jsem si to taky zkusil. Ve svém pokoji za zavřenými dveřmi. Protože kdyby to viděli máma s tátou, zabili by mě.
Teď ji slyším. Mluví v kuchyni s Kristýnou, kamarádkou od nás z ulice. Vypnuly rádio a o něčem si šeptají. Slyším je i přes ten hluk zdola.
A kde je Marietta? Asi si čte ve svém pokoji. Jako všechny starší sestry dělá, že ji nic nezajímá. Ale jak může tohle někoho nezajímat? Vždyť nám přímo pod okny pochoduje celá armáda. A ještě k tomu asi ta nejsilnější na světě.
Teď jdou vojáci.
Jsou jich stovky, tisíce. Pochodují v dokonalých obdélnících. Sedm na šířku a asi dvacet na délku. Aspoň dvacet. Obrovské obdélníky na pochodu. Je jich moc, nedokážu je spočítat. Napínají nohy jako jiní paže při pozdravu. Vůbec neohýbají kolena. Všechny nohy se zvedají najednou, špičky vystřelí vzhůru, všichni stejně. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů. Nohy se míhají pod kulatými, kovovými, temně zelenými přilbami. Jsou skoro až šedé. A ani se nepohnou. Ty přilby. Pušky na ramenou se také ani nepohnou.
„Leci!“ Volám na ni, protože ji slyším uklízet v obýváku, i když tam je už uklizeno. Dnes odpoledne toho naše chůva na práci moc nemá, protože máma uklízela nonstop od chvíle, co jsem ráno odešel do školy.
„Ano, Míšo?“
„Co je tamto?“ ukážu dolů na ulici. Přistoupí ke mně i se svou vůní. Vždycky voní cukrem a mýdlem a ještě něčím, co nikdy nemůžu uhádnout.
„Tamto?“ ptá se, zatímco její podlouhlý obličej zůstává téměř bez výrazu.
„Ty lesklé věci, co jim trčí z pušek. Co to je?“
„Bajonety. Připevňují se k hlavním, Míšo.“
„Vypadají jako nože. Ale na co potřebuješ nůž, když už máš pušku? Dá se s tím takhle střílet? A naši vojáci to tak nosí taky?“
Jenže ona neodpoví. Někam odešla. Vojáci dál pochodují pod okny. Zdraví je čím dál víc lidí, jako by byli rádi, že máme ve městě takovou velkou armádu. Dokonce přes část zástupu rozvinuli obrovskou červenou vlajku – asi je to jejich prapor. Je celý červený kromě bílého kruhu s hákovým křížem uprostřed. Den je šedý a zamračený, ale ta červená jasně svítí. Němci musí být pěkně zorganizovaní, když si s sebou se všemi ostatními věcmi nezapomněli vzít ani vlajky a prapory.
„Dej si, Míšo.“ Leci se vrátila s talířkem cukroví. Hvězdy a půlměsíce a spirály. Určitě by uměla udělat i hákové kříže. To bych ale nejedl. Divné, že mi jen tak přinesla cukroví. Vždyť ví, že ho tady nesmím jíst. Sama mi to tisíckrát připomínala. Ne, že bych měl něco proti.
A zase odešla. V domě je hrobové ticho. Kristýna už je taky pryč? To by bylo divné, protože když odchází, dá mi vždycky pusu na obě tváře a úplně mi přitom zakryje obličej svými blonďatými vlasy. Máma šla určitě do svého pokoje. Tím líp. Aspoň si můžu dát víc cukroví.
Kdy ta přehlídka skončí? Kolik těch vojáků ještě může být? Venku ale nikdo neodchází. Ani lidé na balkonech. A co to dělají tamhle ti manželé? Proč stojí na druhé straně zábradlí? Něco tak šíleného by neudělal ani Jarek, nejodvážnější kluk ze třídy. Určitě ne v pátém patře. Ani náhodou.
Drží se za ruce. Takže jim každému zbývá už jen jedna, aby se mohli držet zábradlí. Otevřu pusu, abych zavolal mámu, ale nevydám ani hlásek. A není to kvůli cukroví, které mi uvízlo na jazyku.
Stojí na balkonu už jen kousíčkem nohy. Co to dělají? Proč neslezou? No tak, nebuďte blbí, jděte dolů!
Skáčou.
Skáčou!
Nebo se jen neudrželi? To je jedno, každopádně už jsou ve vzduchu. Jemu hned uletěl klobouk, jí se nafoukly šaty. Jako padák. Jenže jsou moc malé. Nezachrání ji to, takže ani ona nezachrání jeho. Padají strašně rychle, i když těla se jim přitom pomalu naklánějí. Padají!
Přitisknu tvář k oknu, abych líp viděl, ale sklo se mi hned zamlží dechem. Takže běžím k jinému oknu z druhé strany gauče, ale zakopnu přitom o konferenční stolek. Dopadnu loktem tvrdě na podlahu a najednou mám pocit, že jsem si to všechno vymyslel, protože proč by někdo skákal z balkonu? I kdyby nacisti byli vážně zlí, jak se člověk může odhodlat ke skoku? Protože co může být horšího než skočit dolů z takové výšky? Určitě jsem špatně viděl.
Vstanu, ale váhám, co dál. Nejlepší by bylo jít za mámou. Zvlášť jestli ti manželé opravdu skočili. Zvlášť jestli teď leží rozpláclí na zemi. Nechci myslet na to, co by se stalo, kdybych se na ně podíval a viděl je, jak jim teče krev ze všeho, z čeho může téct, když tak tvrdě narazíte na zem.
Jenže když zavolám mámu a ono se to nestalo, a já vážně, opravdu moc, moc doufám, že se to nestalo, tak to taky nebude dobré. Máma na mě bude koukat jako na blázna nebo se rozčílí, že si takové věci vůbec představuju, nebo mi zase vyčte, že chodím moc pozdě spát, když tu není táta. A pak mě pošle spát brzy, což by bylo úplně nejhorší, protože i kdyby se to nakrásně nestalo, už teď mám pocit, že dneska hodně, hodně dlouho nebudu moct usnout.
A tak tam bezradně stojím, ale za chvíli je to jedno. Protože to vidím. Vidím je. Koutkem oka. Ty manžele. Leží tam tvářemi dolů, pořád se drží za ruce. Těla mají do takového zkrouceného V. Jen pár metrů od vojáků. Ti si jich ani nevšimnou. Nevidím krev, ale líp mi kvůli tomu není. Ani náhodou.
Udělám pár kroků k oknu a zavolám: „Mami.“ Moc slyšet to není. Vojáci mašírují kolem, jako by to véčko byly jen nějaké deky, co tam někomu omylem upadly. Znovu volám mámu, ale hlasivky mi nefungují.
Co je to za armádu, která člověka vycvičí, aby si nevšímal lidí spadlých z nebe? Co je to za vojáky, co pochodují pořád rovně, i když musí projít těsně kolem zkrouceného, mrtvého V?
A co ti manželé? Věděli snad něco, co my ostatní nevíme? Co když se nezbláznili? Já nevím, třeba byli nedávno v Německu a viděli, jak to tam chodí. Nebo tamodtud třeba zrovna uprchli a mysleli si, že jsou tady v bezpečí. Třeba nebyli vůbec blázniví, prostě jen věděli, že není nic horšího než žít někde, kde vládnou nacisti.
Chápu, že to ode mě není moc hezké, ale vážně doufám, že jim jen přeskočilo. I když to znamená, že jim muselo přeskočit pořádně, aby skočili. Protože jestli jim nepřeskočilo, jestli věděli, co dělají, no, pak tedy sám nevím, co to znamená.

 

 

přeložil Jiří Zbořil
nakladatelství P3K, 2017
ISBN: 978-80-87343-76-0

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB