Lída Engelová: Sto růží v bidetu

Email Tisk PDF

Engelová výřez přebalV současné nadprodukci knižních memoárů z divadelního prostředí, jejichž autory mnohdy nejsou jen zasloužilí herečtí bardi, ale i začínající hvězdičky, je nutno upozornit na knihu vzpomínek režisérky Lídy Engelové s názvem Sto růží v bidetu.

 

 

Několik kapitol vycházelo loni na pokračování na poslední stránce Divadelních novin. U čtenářů se setkalo s takovým ohlasem, že se je nakladatelství Práh letos rozhodlo vydat v rozšířené podobě knižně. Je to záslužný čin, protože se prokazuje, že režisérka vzpomínat umí, a to velmi zajímavě, a má na co vzpomínat. Jestliže s láskou píše o své bábince, která za svůj dlouhý život obsáhla všechny historické etapy českého národa ve 20. století, od Rakouska-Uherska až po pád komunismu, pak Lída Engelová (*1944) za svůj dosavadní život zastihla v útlém dětství kratičký úsek demokracie, poúnorovou totalitu, éru Pražského jara, tíhu normalizace, Sametovou revoluci i rozkolísanost dnešních dnů. Toho všeho byla navíc nejenom svědkem, ale velmi často také přímým aktérem.

 

Kdyby měly mít její vzpomínky nějaký podtitul, nejpříhodnější by byl „O době a o sobě“, přičemž na první z obou pojmů je kladen důraz. V mnoha místech osoba autorky ustupuje do pozadí Engelová přebalprávě před obrazem doby. Není mnoho vzpomínkových knih, kde by tomu tak jednoznačně bylo. O sobě mluví Lída Engelová často jen v souvislosti s tím, jak se doba podepisovala na jejích osudech. V první fázi od gymnaziálních let, přes vynucený nástup do učení, až konečně k vytouženému přijetí na divadelní fakultu AMU. Tady a později v asistentské praxi v Národním divadle zažila herecké a režijní velikány té doby, především svou milovanou profesorku Vlastu Fabianovou, ale také Danu Medřickou, Miroslava Macháčka, Rudolfa Hrušínského a řadu dalších. Potom ji potkalo mimořádné štěstí, dlouhodobá stáž v Anglii u slavného režiséra Petera Brooka; asistovala při vzniku jeho legendární inscenace Snu noci svatojánské a je dodnes jediným českým divadelníkem, který měl možnost Brooka a metody jeho práce poznat tak zblízka. 

  

Po návratu z Anglie nastoupila dráhu profesionální režisérky, nejprve v Divadle J. K. Tyla v Plzni, jehož činohra tehdy patřila k celorepublikové špičce, potom v tehdejším Státním divadle v Ostravě (dnes Národní divadlo moravskoslezské). Tady ji dostihla Sametová revoluce a Lída Engelová se aktivně podílela na jejím průběhu v moravskoslezském regionu. Proto kapitola věnovaná srovnání revolučních událostí v Praze a na Ostravsku patří k nejcennějším partiím vzpomínek. Pak už na Lídu Engelovou čekala Praha, Městská divadla pražská a zejména Viola, ale také četná hostování na řadě mimopražských scén. Hostování se však neomezilo jen na naši republiku, režírovala také v Rusku i v Anglii, a právě proto si mohla dovolit zařadit do svých vzpomínek zcela ojedinělé srovnání ruského a anglického divadla.

 

Obrazně řečeno, ze Sta růží v bidetu si snad každý čtenář dovede vybrat „tu svoji růži“. Starší pamětníci si znovu vybaví události, které sami rovněž prožili, mladší „nepamětníci“ se dozví mnohé, co třeba dosud nevěděli, ctitelé divadla si připomenou řadu zajímavostí z historie českého divadla za poslední půlstoletí a sami divadelníci ocení postřehy z prostředí jim tak důvěrně známého. Zklamáni budou snad jedině ti, kdo prahnou po pikantních příhodách, zákulisních skandálech a nenávistném vyřizování si účtů. Nic takového v knize nenajdete. Lída Engelová vzpomíná s noblesou, elegancí a vtipem. Její vzpomínky mají stejné znaky jako její inscenace. Jsou nápadité, a tudíž poutavé, propracované do posledního detailu a vzorně pracují se slovem. Však také vyznání lásky k české řeči je jedním z leitmotivů celé knihy.

 

 

Ukázka z knihy:

/ÚRYVKY Z KAPITOLY „PETER BROOK“/

S Peterem Brookem je potíž. Ve Stu růžích v bidetu jsem se tomuto režisérovi, považovanému za jednu z největších osobností dějin moderního divadla, věnovala tolik, kolik umožňoval rozsah jednoho dílu mých svědectví. Teď je šance napsat víc. Ale z které strany ťuknout do života člověka, který má za sebou víc než 70 let divadelní a filmové práce! A jehož tvůrčí energie není ani v devadesáti dvou letech uzavřenou kapitolou! O Peteru Brookovi bylo napsáno tolik knih, že vydají na knihovnu. On sám publikoval v roce 1967 Prázdný prostor. Doslov k prvnímu českému vydání této bible divadla 20. století vyšel v roce 1988. Napsala jsem ho s cílem postihnout Brookovu tvorbu od jeho převratné inscenace Shakespearova Snu noci svatojánské (Peter se Snem v roce 1970 rozloučil s Anglií) po Mahábháratu. Ta byla v roce 1985 uvedena jako jedna z výsledných prací Mezinárodního centra divadelního výzkumu, založeného Brookem v Paříži. Můj doslov najde laskavý čtenář v příloze této knížky.

 

Osobně jsem Petera Brooka potkala napřed v Londýně a pak ve Stratfordu, kdy jsem měla možnost být v pozici observera (pozorovatele), později jakési třetí asistentky při zkouškách na zmíněnou slavnou inscenaci Snu noci svatojánské. Z téhle zkušenosti jsem napsala Zkouškový deník. Ten byl konečně v roce 2016 u příležitosti čtyřstého výročí Shakespearova úmrtí publikován v Divadelní revui 1/2016. Deník je doplněn unikátními fotografiemi. Mohu jen poděkovat za to, že text, který čekal na své vydání 46 let, byl do světa vypuštěn v podobě, za starších časů by se řeklo – sličné. I Peter z toho měl radost.

 

V roce 2014 vyšla zatím Brookova poslední kniha Kvalita milosrdenství, věnovaná jeho shakespearovským inscenacím. V průběhu života jich Peter režíroval patnáct. Setkání s některými kapitolami Kvality milosrdenství umožnil Český rozhlas. S Janem Hartlem jsme je  – také v souvislosti se čtyřstým výročím Shakespearova úmrtí - načetli v pěti pokračováních. A četba to je parádní. Třeba v kapitole o Romeovi a Julii Brook popisuje jak se, dvaadvacetiletý, chystal ke své druhé režii pro Royal Shakespeare Company. Pln obdivu k Shakespearovi a současně touhy připravit inscenaci mladou a ohnivou, odjel do Verony. „Rodným domem“ Julie ho provedl distinguovaný starší Ital. Cituji: „Chodili jsme z místnosti do místnosti – Juliina ložnice, komůrka, kde spala Chůva, balkón – ten slavný balkón – pokoje rodičů. Pak jsme šli po úzkých kamenných schodech do sklepa. Tam průvodce ukázal na mohutný kámen a pokračoval – Sem donesli mrtvou Julii, támhletou škvírou sem vnikl Romeo. Dovedete si představit ten bolestný pohled, který se mu zde naskytl, na jeho nevěstu bez života. Vzal ji do náruče – průvodce se uctivě naklonil nad chladný kámen – a když ji políbil – průvodce předvedl – vzal si Romeo život." Bylo to pěkné představení. Jeho vzdělání a inteligence mě natolik ohromily, že jsem se neudržel: „Prosím vás, vy jste takový vzdělaný člověk. Jak to snášíte, když musíte den za dnem vykládat lidem tyhle báchorky a přitom víte, že se vůbec nezakládají na pravdě? My v Anglii,“ dodal jsem ještě, „víme, že nikdo takový jako Romeo a Julie neexistoval. „Můj průvodce se odmlčel a pak s vybranou zdvořilostí odpověděl: „To je vskutku pravda. A my tady ve Veroně zase všichni víme, že neexistoval nikdo takový jako Shakespeare.“

 

(…)

Pokud jde o oblečení, řekla bych, že Brookův skromný šatník znám už od dob zkoušek na Sen noci svatojánské. V pozdějších letech jsem Petera občas potkávala díky jeho pozváním, formálně organizovaným francouzským Ministerstvem kultury. Sám se přišel podívat na naši Šatnu na pláži, když jsme ji s Kapesním divadlem hráli v Paříži. Naprosto ojedinělé bylo zimně jarní setkání v Leningradě v roce 1989. Do Velkého Dramatického Divadla přivezl Peter svou americkou verzi Čechovova Višňového sadu (s Janem Třískou jako Jepichodovem). Já jsem tenkrát v leningradském divadle Experiment zkoušela Kafkův-Grossmanův Proces. Moc se nám s Brookem líbilo, jak jsme zadním vchodem utekli desítkám novinářů. To jsem Petera viděla poprvé a naposled s nějakou čepicí na hlavě. V Praze se znovu objevil po dvaceti sedmi letech, kdy přivezl svou inscenaci Woza Albert a zfilmovanou Mahábháratu. Po sametové revoluci vídám Brooka tak často, jak často se mi při mých soukromých cestách do Paříže nebo Londýna povede ho chytit. Jeho šatníkový styl se ale za desetiletí našich setkání nezměnil. Vždycky jsou to víceméně pracovní kalhoty, vždycky košile, podle počasí svetr, případně kožené sako. Polobotky. Samozřejmě jsem zahlédla fotografie, na kterých je Peter v elegantním „večerním“ s motýlkem na krku. Osobně jsem ho ale v takovém úboru neviděla. Asketou se Brook jeví i v jídle: ryby, voda, střik z deci červeného vína, kousek chleba, saláty, jogurt. Nikdy žádná oficielní aktovka či taška, nanejvýš „žebradlo“ přes rameno. Peter působí jako člověk, připravený kdykoliv zalézt do špíny divadelního zákulisí. Nebo vyrazit na cestu. Nejlépe hodně daleko.

 

(…)

Když to shrneme: osobnost Petera Brooka je namíchaná z revolučnosti po dědečkovi – menševikovi, slovanské citlivosti, židovského a anglického humoru a všech anglických kvalit. To znamená disciplíny, zdravého rozumu, úcty k tradici a vzdělání, hrdosti na Shakespeara, smyslu pro fair play a diplomatičnosti. S poslední jmenovanou kvalitou souvisí i Brookovo opuštění Anglie. Historicky vzato se dopustil národní zrady. Jeho Mezinárodní Centrum Divadelního výzkumu vzniklo za finanční pomoci soukromých nadací, UNESCO ale především FRANCOUZSKÉHO MINISTERSTVA KULTURY! A to Angličany zabolelo. V pozdějším rozhovoru pro BBC však Peter svůj odchod do Paříže vysvětlil docela elegantně: „Bouffes du Nord a tím, co v něm děláme, nepatříme k ‚šik‘ divadlům. Ale Francie vždycky rozuměla tomu, co je umělecká práce, která nemusí přinášet okamžitý finanční úspěch. Ve Francii jsi jako kumštýř respektován, i když jsi v opozici. Chytli jsme zde také velkorysého ministra kultury. Ale hlavně – Francie uměla vždycky ocenit a přijmout všechno nové, netradiční. Je důkazem toho, že vítězství pravidel nemusí být vždy zcela úspěšné. Při vyhazování starého v zájmu nového si umějí Francouzi to pozitivní ze starého uchovat.“

 

V roce 1990 režíroval Brook svého posledního Shakespeara. Bouři. Ta je i poslední hrou velkého alžbětince. O Bouři Peter říká: „Shakespearovi se zde stalo to samé co na konci života Picassovi. Ten se už také nezabýval detaily. Prostě namaloval několik čar. V Bouři její autor odhodil mnohé z dramatických prvků, které používal v jiných hrách. Pochopit skrytou strukturu téhle hry je nekonečně těžké. Je v ní něco daleko subtilnějšího a složitějšího než můžeme vysvětlit pomocí jednoduchých myšlenek. Proto jsem chtěl naposled pracovat s velkým mezinárodním souborem, kde každý přinese nový, vzájemně si odporující moment poznání.“

 

V kapitole O Prosperovi (Kvalita milosrdenství z roku 2014) se Peter vrací k Bouři ještě touhle – pozdně picassovskou – úvahou: „V Shakespearovi najdeme nesčetná témata, ale jeho dílo neustále ovládá otázka řádu a chaosu. Co je to chaos, co je to řád, jaký je jeho vztah k chaosu? To jsou témata, která se v tomto okamžiku historie nejvíc blíží našemu životu, a to jak vnějškově, tak vnitřně. Chaos nás obklopuje a chaos kolem nás je vnitřní chaos, je prostě v nás. Existuje hluboká a někdy zoufalá potřeba řádu. A přece se ocitáme v momentě, kdy správně chápeme, že se nemůžeme řídit zjevným významem ani jednoho. Chaos a katastrofa nejsou totéž. Také vidíme, že řád je neustále zrazován. Každý prorok, každý vůdce, který se snažil volat po řádu, vždycky posléze ten řád zradil a místo něj nastolil nějaký vymyšlený, dokonce třeba krásně vymyšlený pořádek. Toužíme po řádu, byť dnes už začínáme pociťovat větší úctu k chaosu. Cítíme tu úžasnou, dynamickou moc sil, když se dají do pohybu...“


V posledních letech se Peter věnuje už jen výzkumu. Výzkumu, kdy se prostřednictvím herců, prostřednictvím divadla, snaží pronikat do tématu – mozek. A ticho. Sama jsem si tohle hledání nazvala hledáním ticha v každém z nás. Blíže o tom píšu v brookovské kapitole, vydané v Divadelních novinách.

 

Na závěr je nutné zmínit ještě jeden Brookův povahový rys – upřímný obdiv k práci druhých. V době zkoušek na Sen noci jsme jeli na otočku do New Castelu jen proto, že Peter obdivoval tanečníky a herce indického divadla Kathakali. A taky jim to řekl. Kdykoliv se nějaká inscenace povedla jinému anglickému režisérovi – ať už to byl Peter Hall, John Barton, Trevor Nunn, či kdokoliv z mladších – Brook měl radost. A nelenil jim to sdělit. Podobně si vedl i ve Francii. A vlastně všude, kde se mu něco opravdu líbilo. O návštěvě Semaforu v Praze kdysi řekl: „Ptám se jen, je-li ta která věc dobrá ve svém žánru. A Semafor dobrý je.“ V Paříži mě Peter pozval do zámku ve Vincennes. Tlusté zdi, obrovitý zámek, dlouho jsme hledali komnatu, ve které hráli loutkáři. Hráli s prstovými loutkami, počet diváků musel odpovídat viditelnosti. Bylo nás osmnáct. Peter byl nadšený a cestou do Bouffes du Nord si celé představení zahrál sám pro sebe ještě jednou. S obdivem Brook mluví o hercích. Velmi mu třeba záleželo na tom, abych viděla film Gándhí a potvrdila herecký růst Bena Kingsleyho. Ten hrál v Brookově Snu Demetria... Často na Petera myslím v souvislosti s českými kolegy. Ať už herci nebo režiséry. Skoro bych v téhle souvislosti řekla, že čím větší tvůrce, tím větší skromnost. A závist? Myslím, že tohle divné slovo Peter nezná.

 

A ještě poslední citát z Peterových úvah: „V životě nastane chvíle, kdy pochopíš, to je ta chvíle. Jestliže ji necháš minout, už nikdy se nevrátí. Ta věta mě stále pronásleduje. Pozná člověk vůbec někdy, že to je ta chvíle? Dodnes nad tím uvažuji a chvěji se při pomyšlení, že jsem ji možná nechal minout nebo že ji právě míjím.“

 

Nevím, zda jsem v roce 1970, při prvním setkání s Peterem pochopila, že to je ta chvíle. V roce 2016 ale vím, že jsem ji neminula.

 

 

nakladatelství Práh, 2017
ISBN: 978-80-7252-703-8

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB