Marie Benetková: Zlatý z nebe

Email Tisk PDF

 

Benetková výřez přebalVe své románové prvotině popsala Marie Benetková svoji osudovou lásku ze dvou úhlů − jejího a jeho.

 

 

Dvaasedmdesátiletá autorka byla mimo jiné podkoní, komparzistkou, zahradnicí, chartistkou, servírkou, emigrantkou, ošetřovatelkou, izolátorkou domů i ženou hudebníka Vratislava Brabence. Žije v Kanadě a učí jógu.

 

„Píšu si to jen tak pro sebe, a nevím, co s tím, asi nic,“ říká Marie Benetková, jejíž román je zároveň milostným příběhem i kronikou undergroundu. Ona je Benetková přebalzběhlá pekařka a on zahradní architekt a muzikant. Olgu i Vilíka spojuje láska k přírodě a touha po svobodě, oba to jsou povahou solitéři, co největší štěstí zažívají v komuně nedaleko Prahy. Olga v té době jezdí do práce v zámeckém parku na koni, a Vilík tam diriguje partu intelektuálů, než ho přímo v práci zatkne Státní bezpečnost. Následuje monstrózní proces, výhrůžky a výslechy, po tragické ztrátě druhého dítěte se Olga s Vilíkem rozhodnou emigrovat. Úsporný styl románu umocňuje i řada různorodých tónů: je tu absurdní humor dobrovolně zvoleného blázince, hrůzná groteska estébáckých sledovaček („objekt opustil objekt“), melancholie emigrantských snů i erotické jiskření.

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

Vedle Olgy byla volná židle. Přisedl si k ní hubený mladík, představil se jako Vilík. Představovat se nemusel, Olga Vilíka znala z vyprávění svého bratra Pavla, s kterým pracoval jako zahradník. Netušila, že stejným způsobem ji poměrně dobře zná i Vilík. Až mnohem později Vilíkovi popsala, jaké to bylo, když byla malá, když jí matka položila ruku na rozpálené čelo a její horečná úzkost polevila. Jak se k matce často tulila, ta její přítulnost pasivně přijímala, skoro nikdy nevracela. Olga se tehdy bála, že se jí matka jednoho dne ztratí, zmizí, nebude. Otec už byl jenom občas.

Jednou večer se Olga zouvala v předsíni. Zpoza dveří ložnice se ozývaly tupé údery. Podle bot poznala, že je její otec zrovna doma, doma byla i matka s bratrem. Údery se ozývaly znova a znova, kromě nich bylo v celém bytě hrobové ticho. Olga se rozběhla do ložnice, takhle to nenechá, musí bráchovi pomoct, vtom jí zastoupila cestu matka: „Olinko, proboha, teď tam nechoď! Když je v tomhle stavu, slízla bys to taky!"

Zůstala s matkou v předsíni.

Kdo měl rozum, nerodil děti do války, jenže Vilíkova matka Drahuš náhodou otěhotněla. Doma už měla dva modrooké kluky a bratr profesor jí napsal dopis. Vyjadřoval v něm vážné znepokojení nad tím, že Drahuš klesá na úroveň nezodpovědných proletářských žen: „Tři děti, a k tomu ve válce!" Potrat nepřipadal v úvahu, Drahuš byla poctivá katolička. Během těhotenství chodila do kostela ještě častěji než obvykle a modlila se: „Když už to musí bejt, panebože, dej mi alespoň tentokrát holčičku! A kdyby tak měla černý oči po tatínkovi."

Narodil se další kluk.

„A zase modrookej," povzdychl si otec Josef, když uviděl novorozeného Vilíka. Sklesle si odešel zakouřit před dům. Starší bráchové pak brali miminku nedopitou láhev s mlékem a volali: „Mamí, on užnechce! Můžem to dopít?" Matka pokrčila rameny, když nechce, tak si to dopijte. Chlapeček pak často hlasitě plakal a špatně usínal. Drahuš ho uspávala podomácku vařeným pivem.

Když Vilík konečně začal mluvit, nebylo možné ten proud řeči zastavit, mluvil tak neutišitelně, jako vřískal, když byl miminko. Koudelkovi bydleli na pražském předměstí ve vilce s hrdým jménem Drahomíra, vytvarovaným v omítce nad vstupními dveřmi, za plotem byl chodník a za ním silnice, tehdy čerstvě vybetonovaná. Po obědě bývala Drahuš s nejmladším sama doma, lehávali spolu na kanapi pod oknem. Říkala mu, že si jen trochu odpočinou, a třeba jen malinko zdřímnou. Kluk spát nechtěl, věděl, že tam zase zůstane sám. Hřáli se pod dekou, maminka mu lehce hryzala lalůčky uší a slibovala, že od něho neodejde. Po slibu pravidelně slastně usnul, a když se probudil, ležel na kanapi sám. Matka mu pokaždé trpělivě vysvětlila, že neměla srdce ho budit, děti spánek po obědě potřebují, aby byly zdravé.

Vyrostl z něj kluk zdravý až moc. Jednou s partou kluků vlezli přes plot na zahradu za betonkou. Ječeli tam, rvali se a lámali větve, dokud je odtamtud nevyhnali. Před zahradou pak Vilík klukům vykládal, že má velikánskýho bráchu, a ten na mou duši všechno ví.

„A to víte, že když chytíte ještěrku za ocásek," poučoval Vilík kluky „tak ten ocásek může člověku klidně zůstat v ruce? Dá se tak nasbíratspousta ocásků a ještěrkám to vůbec nevadí, ocásky jim normálně dorostou. Vážně, to není jako třeba ruka, o ruku když jednou přijdeš, tak už ji do smrti nemáš."

Vilík si všiml, že mluví do prázdna, že ho kluci neposlouchají. Urazil se, otočil se k nim zády a loudal se přes silnici.

Auto se řítilo snad padesátikilometrovou rychlostí, Vilík ho neviděl, hloubal nad tím, jak můžou bejt kluci tak blbý? Vyletěl do vzduchu, dopadl, kola se zastavila těsně před ním. Úplnou náhodou šel právě kolem lékař, zaklekl k bezvládnému tělíčku, ale to se náhle vymrštilo a pokusilo o útěk. Po několika krocích padl prchající chlapeček znovu v bezvědomí na zem.

Kluci se dali do běhu, zazvonili u vily Drahomíra.

„Paní Koudelková, vašeho Vilíka přejelo auto!" zakřičeli a utekli.

Že mít děti za války je nerozum, věřila i Božena Dostálová. Zatímco manžel Jindřich se na druhé dítě těšil, ona v jeho nepřítomnosti zdvihala těžké předměty, skákala z výšky a vysedávala ve žhavých koupelích. Doufala, že si přivodí potrat. Tři měsíce po skončení války se narodila holčička a Jindřich rozhodl, že se bude jmenovat Olga. Božena byla málomluvná, zodpovědná, napjatá žena s velkýma vážnýma modrýma očima. Nikdy nikoho nepomluvila, zato Jindřich sjel každého kromě mrtvých. Mrtvé miloval a vážil si jich, Boženu pomlouval rád a s gustem.

Božena v zimě věšela na dveře od balkonu tlustou červenou deku, aby do bytu netáhlo. Jindřicha napadlo, že deku ze dveří sundá a rozloží si ji u rozpálených kamen. Sotva si na ni lehnul, přitulila se k němu Olga. Otec s dcerou se vyhřívali u kamen, Olga se slastně vrtěla a rukou zkoumala tatínkův chlupatý hrudník. Když se matka chtěla dostatk plotně, musela je oba dva překračovat a hudrovala: „Ta deka bude špinavá, celá od popela a budu ji zase muset prát!"

Maminka prala všechno oblečení na valše, a valcha byla ve sklepě. Na to otec s dcerou teď nemysleli, Olga se zaujatě probírala chlupatou hrudí. Najednou narazila na holé místo.

„Tati, co to tam máš?" šátrala po velkém obdélníku. Byla to jizva, ale to Olga ještě nevěděla.

„Ale nic," odbyl ji otec.

„Tak jaktože ti tam nerostou žádný chlupy?" nenechala se odbýt Olga.

„To ti povím, až budeš větší. Možná," pronesl otec záhadně. Olze se zdálo, že se mu trochu zaleskly oči.

Otec měl čím dál častěji důležitou práci kdesi daleko od domova a Olga se každý večer modlila za to, aby byl víc doma. Stejně usilovně se modlila, aby jí maminka neumřela. Když začala chodit do školy, dozvěděla se, že Bůh neexistuje, že si ho vymysleli kněží, aby mohli ovládat chudý lid. Vzápětí učitelé Olgu uklidnili, žije ve šťastné době, kdy máme prezidenta, který se o celý národ stará jako otec, a na srdci mu nejvíc leží ženy a děti. Olga se k Bohu modlila dál, ale začala mít výčitky svědomí vůči prezidentovi. V nedělní škole ji při výkladech biblických příběhů zase trápilo, jestli se dostane do nebe, když není pokřtěná. Když se se svými obavami svěřila sestře v nedělní škole, řekli jí, ať se urychleně nechá pokřtít, nebo skončí v očistci. Olga z toho usoudila, že brána nebeská je pro ni zavřená, a přestala do kostela chodit. O něco později se přestala modlit.

Šelest, bílé oslepující světlo. Prozářeným prostorem se blížil vysoký temný kužel, postupně se proměnil v milosrdnou sestru. Přicházela k posteli a nabízela Vilíkovi čaj. Při dalších probuzeních nevěděl, kde je, rozeznával jeptišky, klouzaly tiše pokojem, upravovaly mu pokrývku pod bradou, usmívaly se na něj. Slyšel zvuky, rozuměl jednotlivým slovům, ale věty nedávaly smysl. Najednou se objevila jiná, mužská tvář. Strýček Bohouš seděl na kraji postele, bylo to v jiném čase, nebylo to jako tenkrát, když seděl u klavíru, hrál, zpíval a malý Vilík mu omámeně naslouchal.

V nemocnici strýček Vilíkovi řekl, že pojede do Ameriky. Že mu bude posílat dárky, že na něj bude myslet, že se Vilík určitě uzdraví, že všechno bude úplně v pořádku a jednou se zase uvidí. Vilík jeho řeč moc nechápal, o dárcích slyšel rád a taky o tom, že se zase setkají, ale proč jednou, proč Amerika?

Po návratu z nemocnice se probouzel na kuchyňském kanapi, matka pobíhala kolem plotny a bráchové se dohadovali hlasitým šepotem, jen chvílemi šeptat zapomínali. Otec Josef přicházel k večeru. Smutně pokukoval po kanapi. Rodiče u stolu tlumeně rozmlouvali o strýci Bohoušovi, měli vážné obličeje. Pro všechny bude lepší, když odejde do Ameriky, doba je nejistá. Strýček byl přednostou stanice, uměl německy, a tak o něm lidé říkali, že kolaboroval s Němci. Jenže on měl pouze talent na jazyky.

Ještě tišeji mluvili rodiče o Vilíkovi: „Co to ten kluk plácá? Vždyť to jsou samý nesmysly. Co když zůstane blbej navždycky?"

Vilík na kanapi dělal, že nic neslyší.

Po měsíci to začalo vypadat, že se přece jenom uzdravuje, že přichází k rozumu. Za tři měsíce už Vilík mluvil normálně. V té době stála jeho matka před soudem za to, že nechala dítě bez dozoru u silnice.

 

Nakladatelství Argo, 2017

ISBN: 978-80-257-2216-9

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 29 Listopad 2017 09:48 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB