Ian McEwan: Skořápka

Email Tisk PDF

McEwan výřez přebalTrudy podvádí Johna, svého manžela. Bydlí stále v domě, v němž John kdysi vyrůstal a kde mladí manželé strávili první měsíce svého svazku. Vila je zchátralá, ale v lepší londýnské čtvrti má i tak nedozírnou hodnotu. Snílek a básník John zde však už nebydlí.

 

 

Trudy se místo něj schází s jeho bratrem, naprosto banálním Claudem, a spolu vymyslí jednoduchý plán, jak se Johna zbavit. Jejich intriky však sleduje nečekaný svědek: zvídavý, chytrý a všetečný devítiměsíční obyvatel Trudina lůna…

 

Anglického prozaika Iana McEwana (*1948) není třeba obšírně představovat; je řazen k předním ostrovním spisovatelům své generace a zájem českých čtenářů tomu odpovídá. Vystudoval McEwan přebalanglickou literaturu na University of East Anglia a debutoval povídkovou sbírkou První láska, poslední pomazání (1975, č. 2004). O tři roky později vydal první román – Betonová zahrada (č. 1993, v novém překladu 2015) se pravděpodobně stala jeho nejznámější prózou a přispěla k tomu i filmová adaptace. Úspěšného zfilmování se dočkaly i další romány, mj. Pokání (č. 2003, film 2007). Spisovatel získal řadu významných literárních ocenění, jmenujme prestižní Man Bookerovu cenu, Prix Fémina (za zahraniční román) či Jeruzalémskou cenu. Ian McEwan patří k nemnoha světovým autorům, jejichž prozaická díla jsou kompletně přeložena do češtiny. V posledních letech vyšly romány Sobota (2006), Solar (2011), Mlsoun (2013) a Myslete na děti! (2015) i novela Na Chesilské pláži (2007). Román Skořápka z roku 2016 vyšel v překladu Ladislava Šenkyříka v edici Světová knihovna nakladatelství Odeon.

 

 

Ukázka z knihy:

Teď něco o mém otci, Johnu Cairncrossovi, mohutném chlapovi a druhé polovině mého genomu, jehož šroubovité zvraty osudu mě nesmírně znepokojují. Pouze a jedině ve mně se moji rodiče navždy smísili, sladce a hořce, dvě různé cukr-fosfátové kostry stvořily recept na samu moji podstatu. Johna s Trudy rovněž svádím dohromady ve svém denním snění – jako každé dítě odcizených rodičů toužím, aby se opět vzali, aby se ta základní dvojice vrátila k sobě a spojila tak moji životní situaci s mým genomem.


Můj otec se u nás čas od času zastaví a já se z toho můžu zbláznit radostí. Někdy s sebou přinese smoothie z oblíbeného podniku v Judd Street. Má slabost pro tyhle lepkavé lektvary, které by mu údajně měly prodloužit život. Nevím, proč za námi na návštěvu chodí, protože vždycky odchází zahalený do smutku. V minulosti se už mnohé mé domněnky usvědčily z omylu, ale pozorně naslouchám a prozatím jsem dospěl k následujícímu závěru: o Claudovi nic netuší, zůstává bláznivě zamilovaný do mé matky a doufá, že se k ní co nevidět vrátí, neboť pořád věří historce, kterou mu namluvila, totiž že jejich odloučení jim má oběma poskytnout „čas a prostor pro osobní růst“ a příležitost obnovit svůj svazek. John je básník, jemuž se nedostává uznání, ale nehodlá to vzdát. Je majitelem zbídačelého nakladatelství, které sám vede a v němž vydává prvotiny úspěšných básníků, některých věhlasných jmen a dokonce jednoho držitele Nobelovy ceny. Když ale jejich sláva vzroste, odcházejí jako odrostlé děti do větších nakladatelských domů. Tuto neloajalitu básníků přijímá jako světec coby životní danost a raduje se z chvály, jež existenci nakladatelství Cairncross Press ospravedlňuje. Z vlastního neúspěchu v poezii je spíš smutný než zahořklý. Jednou četl Trudy a mně přezíravou kritiku svých veršů. Stálo v ní, že jeho dílo je zastaralé, prkenně formální, příliš „krásné“. On ale poezií žije, pořád ji mé matce recituje, učí ji, recenzuje ji, pletichaří ve prospěch mladších básníků, hodnotí ji v soutěžních porotách, propaguje poezii ve školách, píše eseje o poezii do malonákladových časopisů, mluví o ní v rádiu. Jednou jsme ho s Trudy nad ránem poslouchali. Má míň peněz než Trudy a mnohem míň než Claude. Umí nazpaměť tisíce básniček.


To je má sbírka faktů a východisek. Hrbím se nad nimi jako trpělivý filatelista a do své sbírky vkládám několik nejčerstvějších poznatků. Trpí jakousi kožní nemocí, lupenkou, kvůli které má šupinkaté ruce a kůži na nich ztvrdlou a zarudlou. Trudy nemůže ty ruce vystát, jsou jí nepříjemné na pohled i na dotek a říká mu, že by měl nosit rukavice. To on odmítá. Na půl roku má nájemní smlouvu na maličký třípokojový byt v Shoreditchi, je zadlužený, trpí nadváhou a měl by víc cvičit. Zrovna včera jsem získal – abych zůstal u známek – černou jednopennyovku: dům, v němž bydlí moje matka a já v ní, dům, kde ji každou noc navštěvuje Claude, je impozantní georgiánská stavba v Hamilton Terrace, kde můj otec prožil dětství. Krátce před třicítkou, sotva si nechal poprvé narůst vousy a nedlouho poté, co se oženil s mojí matkou, rodinný dům zdědil. Jeho milovaná matka byla už dlouho po smrti. Všechny zdroje se shodují, že barák je zaneřáděný a hnusný. Dobře poslouží pouze klišé: omítky se drolí, rozpadá se a chátrá. Záclony občas v zimě ztuhnou mrazem a utvoří se na nich zledovatělý škraloup; v lijácích vracejí kanály podobně jako spolehlivé banky uložený obsah i s úroky; v létě jako špatné banky smrdí. Ale pohleďte, tady mám v pinzetě ten vůbec nejvzácnější kousek ze všech, Britskou Guyanu: dokonce i v tomto zchátralém stavu má těch pět set čtyřicet zubožených metrů čtverečních hodnotu sedmi milionů liber.


Většina mužů, vlastně většina lidí by se nikdy nenechala od svého životního partnera vyhodit zpod rodné střechy. John Cairncross je jiný. Dospěl jsem k tomu logickou dedukcí. Narodil se pod šťastnou hvězdou, dychtivě touží potěšit, je příliš laskavý, příliš upřímný, nemá v sobě ani za mák úporné lačnosti ctižádostivého básníka. Skutečně věří tomu, že napíše-li báseň, v níž velebí moji matku (její oči, její vlasy, její rty), a přijde jí ji nahlas přečíst, obměkčí ji a stane se ve vlastním domě vítaným hostem. Jenže ona ví, že její oči vůbec nejsou „jako galwayský trávník“, čímž myslel „sytě zelené“, a jelikož v sobě nemá ani kapku irské krve, je ten verš bezkrevný. Kdykoli spolu posloucháme, cítím ve zpomaleném tlukotu jejího srdce nepatrnou krustu nudy, která jí nedovoluje rozpoznat dojemnost té scény – jak mohutný muž se širokým srdcem předkládá svůj apel bez špetky naděje zastaralou formou sonetu.


Tisíce jsou možná nadsázka. Spousta těch básní, které můj otec umí, je dlouhá, jako ty proslulé výtvory bankovních úředníků Kremace Sama McGeeho nebo Pustina. Trudy mu tu příležitostnou recitaci pořád toleruje. Pro ni je monolog lepší než výměna názorů, dává mu přednost před další procházkou zaplevelenou zahradou jejich manželství. Možná je tak shovívavá z pocitu provinilosti, jakkoli málo jí ho zbývá. Přednášení poezie bývalo zjevně jejich milostným rituálem. Je zvláštní, že mu nedokáže říct to, z čeho ji musí podezírat a co jednou bude muset vyložit na stůl. Že ho už nemiluje. A že má milence.


V rádiu dnes jedna žena líčila, jak srazila autem v noci na opuštěné silnici psa, zlatého retrívra. Dřepěla ve světle reflektorů u krajnice, držela tlapku umírajícího zvířete, které se chvělo v křečovitých záškubech strašné bolesti. Dívala se mu do obrovských upřených očí plných odpuštění. Volnou rukou vzala kámen a několikrát jím prudce udeřila do ubožákovy lebky. K odrovnání Johna Cairncrosse by stačila jedna jediná rána z milosti. Jakmile však spustí, Trudy místo toho nasadí svůj neslaný nemastný výraz a předstírá, že poslouchá. Já ale vnímám pozorně.


Obvykle chodíme do jeho knihovny plné poezie v prvním poschodí. Když usedá do svého oblíbeného křesla, jediný zvuk vydávají hodiny s hlučným setrvačníkem na krbové římse. Zde, v přítomnosti básníka, popouštím uzdu fantazii. Pokud můj otec vzhlédne vzhůru, aby si uspořádal myšlenky, uvidí, jak se zhoršuje stav neoklasicistního stropu. Prach z opadávající omítky pokryl hřbety slavných knih jako moučkovým cukrem. Než se matka posadí, opráší si křeslo rukou. Můj otec se neokázale nadechne a spustí. Recituje plynně, procítěně. Většina moderních básní na mě velký dojem nedělá. Jsou příliš sebestředné, příliš nabubřele odtažité a přehlíživé k druhým, se spoustou remcání v příliš krátkých verších. Zato John Keats a Wilfred Owen působí jako vroucí bratrské objetí. Na rtech cítím jejich dech. Jejich polibek. Kdo by nechtěl být autorem veršů kompoty z jablek, kdoule, švestek a dýně nebo Sinalá bledost dívčích čel bude jim závojem na rakev?


Představuji si ji na druhé straně knihovny, jak ji vidí zamilovanýma očima. Sedí v mohutném koženém křesle, které pamatuje Freudovu Vídeň. Pružné obnažené nožky má půvabně složené pod sebou. Jedním loktem se opírá o opěrku křesla a podpírá si svěšenou hlavu, prsty volné ruky si zlehka bubnuje o kotník. V horku pozdního odpoledne jsou otevřená okna a ze St John’s Wood sem konejšivě doléhá šum dopravy. Má zádumčivý výraz a pokleslý spodní ret. Občas si ho navlhčí růžovoučkým jazykem. Na šíji se jí navlhle kroutí pár blonďatých prstýnků. Bavlněné šaty má volně střižené, abych se do nich vešel, světle zelené, v bledším odstínu než její oči. Těhotenství neochvějně postupuje a ona je příjemně unavená. John Cairncross si všímá letního ruměnce na jejích tvářích, svůdné linie šíje, ramen a nalitých prsou, nadějeplného pahorku, jímž jsem já, neopálené bledosti lýtek, hladké kůže odhaleného chodidla, řádky zmenšujících se prstíků na noze, které připomínají děti na rodinné fotografii. Všechno na ní, pomyslí si, je jiným stavem dovedeno k dokonalosti.

 

 

přeložil Ladislav Šenkyřík
nakladatelství Odeon, 2017
ISBN: 978-⁠80-⁠207-⁠1792-⁠4

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 14 Listopad 2017 09:58 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB