Eva Kantůrková: Podobizny z Mojí galerie (Jana Černá, Jiří Lederer, Karel Trinkewitz, Václav Černý)

Email Tisk PDF

Kantůrková výřez přebalPortréty čtyř povahou i zájmy velmi rozdílných intelektuálů (Jana Černá, Jiří Lederer, Karel Trinkewitz, Václav Černý) jsou opřeny o osobní vzpomínky, ale promítá se do nich také podrobná znalost působení a tvorby těchto postav české kultury 20. století.

 

 

Zejména Jana Černá známá možná více jako Honza Krejcarová je zachycena velmi působivě a přesvědčivá demytizující charakteristika její povahy je významné novum v dosavadních svědectvích. Všechny čtyři portréty se vymykají běžné publicistice, ale také jako eseje představují mimořádně čtivou podobu tohoto žánru. Závěrečná vzpomínka na literárního vědce Václava Černého se odehrává dokonce na hranici povídky a literární hádanky – jako hravá rekonstrukce kavárenských sešlostí ze sedmdesátých a osmdesátých let 20. století přitom využívá i skutečných výroků jejich účastníků.

 

Prozaička a scenáristka Eva Kantůrková (*1930) se narodila v Praze do literárně založené rodiny. Po dokončení studia filozofie a historie na Filozofické fakultě UK v roce 1956 pracovala pro Kantůrková přebalSvaz mládeže a do roku 1967 v Čs. ústředí knižní kultury. Byla členkou KSČ a angažovala se v pražském jaru. Ze strany vystoupila v roce 1970 a ocitla se na seznamu zakázaných autorů. Podepsala Chartu 77, jíž byla také rok mluvčí, angažovala se v disentu a publikovala jen v samizdatu a exilových nakladatelstvích. V květnu 1981 byla uvězněna za podvracení republiky téměř na rok. Podílela se na vzniku Občanského fóra a od roku 1990 do roku 1992 byla poslankyní České národní rady. Opakovaně působila jako předsedkyně Obce spisovatelů. V letech 2003 až 2009 byla členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Mezi její nejznámější díla patří romány Smuteční slavnost (1967) a Přítelkyně z domu smutku (1984). Její nejnovější kniha Podobizny z Mojí galerie vyšla v nakladatelství Novela bohemica.

 

 

Ukázka z knihy:

/z eseje Jana Černá/

Jana byla větší než já, kostnatější, dlouhovlasá, s kšticí neuspořádanou, v šatech, které nutně potřebovaly čistírnu nebo aspoň vyvětrat, trochu se podobala otci, ale ne zcela, měla dlouhé prsty rukou a tvář měla výraznou až krásnou, krásné bylo hlavně odkryté vypouklé čelo nad tmavýma očima; a že se jedním okem dívá do strany, působilo víc zajímavě než odpudivě. Chovala se ležérně, hodně ležérně, až jako by si na tom dávala záležet, a měla příjemný dar udomácnit se; když si sedla, lehce do mě strčila loktem, být to kočka, zavrněla by. Nejen já, všichni čekali na její první větu. Pozdraví? Představí se? Osloví někoho? Vysvětlí, proč opustila pohodlnější palandy?
Očekávání vycítila, předvídala je, věděla o své povinnosti uvést se, a podívala se mi přes rameno; právě jsem si četla nejomamnější verše celé knihy, Manon je motýl, Manon je včela, Manon je růže hozená do kostela, Manon je první a poslední můj hřích, a ta nonšalantní dívka se naklonila ještě blíž, usmála se a řekla vyladěným milým hlasem, trochu hlubším než byl můj: „Větší pitomost už sis vybrat nemohla?“


Větou nás dvě uzavřela do mikrosvěta, kam nikoho dalšího nepozvala, má matka ztuhla, taky protože netušila, jakou knihu jsem si do krytu vzala, pana prokuristu věta zarmoutila, cítil se tu být odpovědný za celou banku, pan Mikiska vydechl zklamáním, že věta se ho netýká, paní Lichtenbergová, jako ostatně vždy, situaci absolutně nepochopila; a mě otázka, vržená sympatickou suverénkou jen tak do prostoru, nepřekvapila; a že byla určená jen mně, mohla navíc vyznít jako mnou dosud neobjevené pravidlo o čemsi dalším, co se ve světech, které tak zcela neznám, považuje za něco, co se nesluší, co se nenosí, co se nemá; a protože byla tak osobní, ochotně jsem vstoupila do kruhu, který Jana vymezila.


Střídala jsem své světy, pěstounčin, školní, babiččin, církevní, otcův, kamarádčin, matčin, matčiných milenců a exkluzivních přátel, ale i kluků z různých part, jak se v mém věku a okolí vyskytnou, a všechna ta různorodá prostředí měla svá vlastní zákoutí zaplněná nejrůznějším haraburdím pravidel, příkazů, zákazů a předsudků; takže abych v nich uspěla, naučily mě trochu je od sebe odstrčit, oddálit, nepřizpůsobit se jim, a tak je zkoumat. Jistota Janina odsudku slavného básníka byla v mém nejbližším, tedy matčině světě, tak zcela neslýchaná, že stálo za to se jí zabývat.


Pokud jde o výběr knih, nikdy jsem nečetla dívčí románky, to mi matka stroze zakázala, jen na riziko vlastního zblbnutí jsem přečetla celého Jiráska, ve skrýši svých tajených věcí jsem schovávala Šrámka, ne kvůli básním, ale protože toto knižní vydání bylo ilustrováno nádhernými, tuším, že Procházkovými ženskými akty, a otec mi nedávno, pod pohrůžkou zatracení, jestli ji ztratím, půjčil Katajevovu knížku Na obzoru plachta bílá, dílo, za které, kdyby je našli, esesáci zavírali do vězení; a kterou, jako důkaz tak tuze nebezpečný, matka přidala do uzlíku jiných knih, zavěšených v záchodovém světlíku.


Nezval byl v matčině světě ctěn až okázale, v letech před válkou platil za objevitele, vnášejícího do českého kulturního povědomí, odchovaného především devatenáctým stoletím, van velkého světa; mě, ještě jako malou, matka nepohlednému tlouštíkovi představila v paláci Metro, kde se básník, kromě své poezie, dost okázale předváděl i hodně povážlivými výstřelky; a Manon, abych na ni nezapomněla, patřila k vybrané dívčí milostné a citové výchově.


Řekla jsem tedy, prostoduše, jak jsem byla zvyklá: „Náhodou, mně se to líbí.“ A abych nebyla za pitomce, ještě jsem dodala: „Poslechni si ten rytmus. Manonjemotýl, Manonjevčela, Ma–nonje–že ho–zená‒do–kostela. Ma–nonjeprv–níapo–slednímůj–hřích…“ ‒ a ta velice chytrá, sebejistá a přívětivá Honza Krejcarová mě cvrnkla ukazovákem do nosu, čímž mi uznala, že mě na textu může víc zajímat jeho formální podoba než citové výlevy rytíře de Grieux, a velkoryse se neurazila.


Matce kleslo obočí, doposud pouze tázavé, a dotčená, že jsem jeho tiché varování přehlídla, a žárlivá, protože ležérnost byla její výhradní doménou, si proti mně, tak jako vždy, když si se mnou nevěděla rady, přivolala na pomoc mateřský instinkt: napjala ucho, aby jí neušlo, co mi ta zkažená, neučesaná a šilhavá holka povídá. Ta, sice neuražená, ale s posměchem, i když velmi jemným, pohotově obrátila můj formalistní argument naruby; hravě, jak bych to u ní nepředpokládala, předvedla, jak by s rytmem zacházela ona. Vyťukávala jej nehtem na hranu lavice, přízvučné slabiky měnila na nepřízvučné a nepřízvučné na přízvučné, takže víc zpívala, než vyslovovala: „Manon–jemo–týl, Manon–je vče–la, Manon‒jerů–že,“ ‒ a smála se houpavé a dýchavičné disonanci slov, příčící se jejich smyslu. Tak!, a tady máš svýho Nezvala!


Měla jsem pro rytmus a tón řeči vypěstovaný cit. Náš vlastenecký učitel češtiny založil na škole recitační kroužek, sborově jsme recitovali Maryčku Magdonovu, na víc si z Bezruče v okupačních poměrech netroufl, a po zkoušce se mě ptával, jestli už si naše rozdílné hlasy i temperamenty sedly do společného tónu a rytmu… ‒ a tak jsem řekla, zase tak upřímně: „Dobrej pokus. Jenomže Nezvalovi se nepodobá. Protože Nezval nehýká.“ Znovu mě cvrnkla do nosu, s tebou, veselá kamarádko, by asi bylo o čem si povídat! A když takto definitivně vymezila náš pospolitý prostůrek, začala se rozhlížet. Usmála se na pana Mikisku, naklonila hlavu, jako by až v té chvíli rozpoznávala mou matku, odmávla rukou paní Lichtenbergovou, hlasitě odpověděla na pozdrav panu prokuristovi; a přestala čnít. Seděly jsme tam, dvě dívky na konci rohové lavice, a měly jsme šanci se zneviditelnit.


Mně se v tom možném sblížení, v nenadálém příbuzenství holčičího spiknutí, prolnulo vše, co jsem o Honze doposud věděla, s tím, co jsem věděla o sobě. Vydělenost ze světa dospělých, kterou tu jen tak mimochodem vytvořila, byla příjemná, to možné srozumění bylo vzrušivé a napovědělo mi, že v něm bych zvládla i Honzin složitý svět, tak jako zvládám složitý svět svůj. Dovedla bych se pohybovat ve světě jejího otce, který se tak příliš neliší od uměleckého a volnomyšlenkářského světa matčina, osedlala bych si bohatého dědečka, tak jako jsem se musela sžít s nesnesitelnou babičkou, i naše maminky si byly podobné, stejně soběstačné, nadané, svévolné, okouzlující a nelámající si s námi hlavu, s tím ovšem osudovým rozdílem, že Honzinu matku odvezli do nacistického koncentráku, zatímco mojí matce sice okupační úřady zakázaly vydávat knížky, ale vězení jí jen hrozilo; a můj otec nebyl tak slavný, jako tvůrce nového stylu a zahraničními cenami ověnčený Krejcar, ale byl to podobně krásný a stesk vzbuzující tatínek, kterého jsem rozvodem napůl ztratila. Obě jsme byly děti předhozené životu, a naše byť navenek různá prostředí se tím sobě podobala víc, než by se mohlo zdát všem těm dospělým, kteří si zahrávali s naší bezmocí.


Ve chvílích, kdy mě ovládne pocit, že jsem právě cosi důležitého zvládla, má moje zadnice sklon pohodlně se uvelebit, natáhla jsem nohy daleko pod stůl, opřela se o zeď a čekala, co bude dál. Seděla těsně vedle mě, má nečekaná kamarádka a veselá spoluspiklenkyně, tvořily jsme ostrůvek srozumění, že dokud budeme tu, v tom hnusném krytu, budeme spolu. Nebyla jsem ale tak prostoduchá, abych současně nevycítila, že cosi mezi námi narušuje tu příjemnou jistotu.


Ten pocit jsem znala a nenáviděla ho, byl to dotek svrchovaného světa dospělých, ono ovládavé cosi, co mě vůlí převyšovalo: doma neoblomný mateřský příkaz, ve škole hrozba pětky z matematického testu, v kostele babičkou přepjatě pěstovaný strach z hříchu. Tam, vedle Jany, s ramenem na rameni, to byl ale jen pocit neurčitý, jakýsi pouhý stín nezřetelné poruchy, dojem až druhý, hodně zmatený, vyvolaný nějakým detailem, nevěděla jsem přesně jakým; dal by se vyjádřit tak, jako kdybych na ni, na tu skvělou dívku, která si mě vybrala, hleděla zdola. Ne úplně závisle, nikoli podřízeně, ale právě zdola. Na vyšší obzor, než jaký mám já.


Bylo to přirozené, dělil nás věkový rozdíl, předěl časový i mentální. Oddělovaly nás pouhé dva roky, roky však v tom věku významnější než v letech jiných, a díky nim nás odlišoval celý seznam růzností: nestejný stupeň ženské vyspělosti a fyzické zralosti, rozdíl získaných zkušeností, citových, volních, etických, vzdělanostních, rozdíl návyků a už vypěstovaných možností, rozdíl v projevech sebejistoty a ve způsobech chování. Jí bylo sedmnáct a mně ještě nebylo celých patnáct, což je věk, kdy se počítá prožitek každého dne, týdne, měsíce, a co teprve celého roku nebo roků dvou. Nezbylo, než to uznat: ona je tou starší a tedy i právem maličko autoritativní kamarádkou. A že rozdíl cítím správně, ukázaly další události. Událostičky mikrosvěta vytvořeného podzemním krytem.


Nebylo těžké si domyslet, že ze zadní místnosti utekla před fňukavou a rozmazlenou macechou, znala jsem ten pokořující pocit, když druhá žena mého otce občas nedokázala nedat přede mnou najevo, že ona je ta důležitější; vzápětí se však vyjasnilo, že současně s macechou ji ze zadní místnosti vyštval nesnesitelně vlezlý řeznicko-uzenářský úředník, který z nudy a hlouposti neodolal oblažovat pěknou slečnu, jediný přitažlivý objekt v tom odpudivém bunkru, nutkavým chlapským puzením.


Seladonovi, aspoň to tvrdila domovnice, naprosto chyběla hrdá mužná uraženost, která se od netýkavky sebejistě odvrátí, a naopak v otravné chlapácké sebejistotě, že by jen tratil, kdyby se každým nezájmem dal odradit, stejně neomaleně jako Janu otravoval mladé úřednice v jejich řeznicko-uzenářském svazu; a nenechal kořist nepolapenou, ještě nedozněl Janin vstup, když už se vecpal do našeho prostoru. Tak doslova: vešel, rozhlédl se, opřel se ramenem o stěnu nad Honzou a prostor si pojistil kolenem zaklesnutým za opěradlo naší lavice.
Choval se, jako by Jana jen čekala, až se za ní vydá, hovor navázal, jako by předtím neskončil, a žvanil a žvanil, předváděl se, nejvíc tím, jak skvěle hraje tenis. Riternoval, dobíhal nevybratelné údery a sám jimi neodolatelně útočil, a než jsme se nadechly, vyhrál pět setů. Byl to stárnoucí blbec, který se i na schodech domu otočil za každou sukní, i za tou mou, ještě polodětskou, domovnice o něm mé matce vyprávěla několik šťavnatých historek, v jedné si vysloužil i pár facek. Přítomné osazenstvo, jak jinak, jen tiše žaslo; a moje matka, tím jsem si jista, si pomyslela, že ta drzá holka táhne za sebou maléry jak smrad.


Jana, a nejen protože neměla kam utéct, se zachovala přesně v rozsahu onoho rozdílu našich dvou let: ani dospěle, ani dětsky. Občas popíchla blbce otázkou, „Ano?“, a blbec řečnil a řečnil, nízký strop množil hlas ozvěnou a dovádivý podtón hovoru jako by odčerpával vzduch. Obtěžovali, jistěže obtěžovali, a začalo být jisté, že někdo flirt přeruší; jako první nejspíš má už hodně nevrlá maminka, a hned po ní i úzkostlivě zdvořilý pan Mikiska, kterému pro jeho řeč odebrali dýchatelný prostor; napětí houstlo, znala jsem výraz matčiny tváře těsně před výbuchem, i pan Mikiska neklidně posedával, a pan prokurista ztuhl v pozici bezmocného podřízeného úředníka, který nesmí nikoho urazit, zvlášť ne dceru slavného architekta, jehož bytem se banka pyšní. Blbec nic z toho nevnímal a Jana, tvář nevinnou, hovor protahovala.


Byl to její zápas, a byl skvělý! Pamatuji její oči! Hluboce hnědé a tenkrát ještě bez brýlí, zrak mimoběžných možností. Okem ubíhavým obhlížela okolí a registrovala známky neklidu a zahušťování atmosféry, a oko rovně hledící stočila na blbce jen po tu vteřinu, kdy sama něco pronesla; jinak tím přímým pohledem co chvíli mrkla na mě, čerstvou kamarádku: dávej pozor, bude sranda. A v tu jedinou pravou chvíli, tedy dřív, než se moje matka nadechla, že drzou holku usadí, a než se pan Mikiska vztyčil, aby taky něco hlasitého vyslovil, řekla, stále tak nevinně: „Je tu zima, nezdá se vám?“ Blbec se právě přel s rozhodčím o nejasný aut, a Jana dopověděla: „Nechala jsem si vedle svetr.“


Král kurtů vrátil zaklesnutou nohu na zem a ochotně vykročil, že jí svetr donese; zářivě se na něj usmála, ó, pane, vy jste džentlmen!, a sotva se obrátil zády, udělala za ním gesto tak obscénní, že se i moje matka, která milovala podobné obraty situací, hlasitě zasmála. Uchichtla se i domovnice, žena ctnostná, o které jsem věděla, že se po každé souloži s manželem vypláchne octem, aby s opilcem neotěhotněla; pan Mikiska nad sprosťárničkou trochu zaváhal, zato pan prokurista se nadšením zadýchal. V místnosti nastalo tak tiché srozumění, že je vycítila i blbcova záda; obrátil se, gesto ještě doznívalo, a blbec do zadní místnosti doklopýtal. Blbec odcházel jak spráskaný pes, a ona se usmívala, netýkavá bohyně. Moc nescházelo, aby ji má matka spřízněně neoslovila, a pan Mikiska přiložil obě dlaně na hruď, aby jí poděkoval.


A ona, jako kdyby se v těch uplynulých vteřinách nic nestalo, jako kdyby nezpůsobila otřes pocitů, se zas tak ležérně opřela zády o stěnu, drcla do mě ramenem, ahoj, kamarádko, jsme tu zase jen spolu, a pro tentokrát si necvrnkla ukazovákem do mého nosu, ale odcvrnkla palcem Manon. Podvolila jsem se, nechala jsem Manon spadnout pod lavici. A ta milá, chytrá a mě převyšující dívka jen pro moje uši, potichu, ale tak srozumitelně, abych slyšela její frázování rytmu, začala recitovat: „Když plul jsem pořekách ježne‒lítostně pá‒dí…“ Chvilku počkala, ale nenachytala mě. Nejsem vždycky tak dokonale pohotová, nejdřív se musím na věc podívat, než ji pojmenuji, v té chvíli jsem byla připravená na cokoli, co ona udělá, a navázala jsem: „…já ko‒rábz ml‒hovin já fan‒tastickézví–ře…“ Zdaleka ne ve všem, ale ve znalosti Rimbauda jsem se jí spolehlivě vyrovnala, mohla jsem verše i zpívat, jeden z blízkých matčiných přátel, malíř obrovitých pláten, měl zhudebněný Opilý koráb za nevyhlášenou hymnu vzdorovitých intelektuálů. Usmála se, nezklamala jsi mě, kamarádko.


Tak jsme se uzavřely zpátky do soukromí, pan Mikiska zašpital cosi, čemu jsme neměly rozumět, moje matka polevila v ostražitosti, krytem se zas zplna rozlilo ztichlé namodralé přítmí. Začala se ptát, polohlasem a jen pro nás dvě, co škola, co kluci, co piano, jestli na něj hraju, a moje zdrženlivé odpovědi vnímala chvilkami nepozorně, jak na to měla právo. Chvilkami jsme usínaly, chvilkami obnovily řeč, řekla, že studuje na grafické škole, to mě nepřekvapilo, a taky řekla, že studium grafiky je hlavně a především parádní ignorance a blbost.
Oslnila mě! Tím, jak zametla s obšourníkem, mi otevřela pohled do dalšího zákoutí, které jsem ještě nezvládala. Má patnáctiletá zkušenost se omezovala na kluky mého věku, jejichž vlezlost zkrotila dvě tři sprostá slova, a mé kamarádky se chichotaly, pomáhající si v obtížných situacích nanejvýš pitvořením; ale zamést, a tak suverénně!, s dospělým chlapem! Připlácla ho jako komára. Užasla jsem, jak se nebojí být krutá. Oslnila mě, a přitom mě od sebe i maličko odstrčila: i v odpovědích jsem byla zdrženlivější, než bych bývala chtěla.


Její přímočarost nejenom přesahovala mou zkušenost, ona se taky vymykala z mého povahového kódu. Povaha se s námi různými světy přemisťuje jako hodnota vytrvalá a stálá, jednáme, a mnohdy ani nevíme, proč; tam v krytu mě oslnily možnosti kódu jejího, můj zdvořilostní kód s ním ale nesouzněl. Lišil se, jak jsem si často uvědomila, i od kódu matčina: já se oplzlému gestu nezasmála, tak jako ona. Oslnila mě, a pavučina souznění se současně trochu zachvěla. Avšak mnohokrát, opakuji: mnohokrát!, v těch nejstupidnějších situacích, jaké dovedou vyvolat jen vlezlí blbové, jsem si její gesto připomněla. Jana s ostrým smyslem pro situaci. Jana krutá. Jana nevystrašená. Jana neposkvrnitelná. Jana mstitelka. Jana útočná. Jana Amazonka. Mnohé jiné podoby, než byla ta má.

 

 

Novela bohemica, 2017
ISBN: 978-80-87683-74-3

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 13 Listopad 2017 11:08 )  


Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB