Thilo Sarrazin: Přání otcem myšlenky

Email Tisk PDF

 

Sarrazin výřez přebalAutor je pro svou samostatnost myšlení, spjatou s odvahou říkat i nepopulární, ba tabuizované pravdy, značnou částí německé vzdělané veřejnosti vnímán jako postava přinejmenším „kontroverzní“.

 

 

Ve své nové knize Sarrazin popisuje pravidla a podmínky dobrého vládnutí a zkoumá typické formy politického selhávání. Prohlašuje: „O budoucnosti Německa nebudou rozhodovat genderové otázky nebo debaty o světovém klimatu. Budoucnost Německa rozhodnou otázky měny, přistěhovalectví a vzdělanosti. Ve hře je tak zároveň i budoucnost Evropy.“ Přání otcem myšlenky je již čtvrtou autorovou knihou, kterou nakladatelství Academia vydává. Předcházely jí publikace Teror ctnosti (2015), Evropa euro nepotřebuje (2013) a Německo páchá sebevraždu (2011).

 

Thilo Sarrazin (*1945) je jedním z nejvýraznějších německých politických myslitelů současné doby. Tento ekonom, špičkový úředník a politik dosáhl Sarrazin přebaldoktorského titulu na univerzitě v Bonnu, působil mj. na Spolkovém ministerstvu financí a v berlínském senátu či v představenstvech Německých drah a Německé spolkové banky. Sarrazin je autorem několika knih, z nichž zdaleka největší ohlas vzbudil titul Německo páchá sebevraždu, který se od svého prvního vydání v srpnu 2010 dočkal již mnoha reedic a stal se jedním z nejprodávanějších titulů v německojazyčném prostoru posledních let.

 

 

Ukázka z knihy:

 

2. SNY A FANTAZIE O ŠŤASTNÉM SOUŽITÍ

K principiálním otázkám vývoje demokratické státní formy

Patrně každý z nás se tu a tam zamyslí nad tím, jak by měla vypadat dobrá společnost, stejně jako míváme svou představu o šťastném životě nebo o dobrém manželství. Ve všech třech případech jde o náš osud a naši identitu a ve svých snech o tomto osudu a této identitě hledáme pravdu o sobě. Z tohoto neostrého snění mohou vyrůst věci velmi rozdílné, někdy dokonce děsivé. Také vousatí mladí muži, kteří v letech 2014 a 2015 kvapili v celých zástupech z Evropy pod vlajky Islámského státu, měli svůj sen. Možná jsou to dokonce idealisté. Svůj sen mají i mladé muslimky, které proti vůli svých rodičů odcházejí na Blízký východ provdat se za bojovníka Islámského státu. Ve Velké Británii zjistili, že počet těchto islámských svazků prudce vzrostl poté, co se na internetu objevily videa s uřezáváním hlav.

Tak blízko sebe leží vznešenost ideálů a absolutní temnota.

 

 

O úloze náboženství

Každý živočich si pomocí svých smyslových orgánů a schopností svého mozku utváří zcela adekvátní obraz onoho úseku světa, který je v přirozeném prostředí relevantní pro jeho přežití, a v tomto rámci se s inteligencí vlastní jeho druhu pouští do díla. Potvrdí vám to každý, kdo někdy přihlížel tomu, jak kočka chytá myš. Zvířatům se ale nedostává nadbytku rozumu, jímž by dokázala vytušit, že vně toho úseku světa, jenž jim je rozumově dostupný, existují jiné, neznámé světy, které jsou jejich rozumu a jejich chápání nedostupné. Takový nadbytek rozumu je ale vlastní člověku. Proto ví, že je smrtelný, proto miluje vše, co je krásné, a proto se snaží najít vysvětlení (nebo smysl dávající příběh) pro ony části světa a bytí, které se nevysvětlitelně, a tudíž hrozivě prostírají kolem něj. Týká se to i jeho minulosti a budoucnosti.

 

Mezeru mezi bytím a nevysvětlitelnem zaplňuje od raných lidských dějin náboženství. Neznáme žádnou společnost sběračů a lovců doby kamenné ani žádnou jinou společnost, v níž by neexistoval nějaký druh náboženského přesvědčení a náboženského kultu. Tato náboženství často obsahovala i velmi rozumná a pro život praktická pravidla a často formulovala morální zákony společenského soužití (například desatero přikázání, jež Bůh seslal Mojžíšovi). Podle toho, jaký byl jejich obsah, však náboženská přikázání a náboženské normy mohly mít konzervativní vliv na existující struktury a jejich tabu mohla být překážkou v nabývání vědomostí o světě a v jeho prozkoumávání.

 

Náboženské tradice v tomto ohledu působí velmi rozdílně; uvedu tři příklady:

 

 ● Pokud jde o Dálný východ, lze říci, že tradice konfucianismu příznivě ovlivňuje nabývání vědomostí a k němu směřující píli, což rozvoji těchto zemí a jejich napojení na moderní svět prospívá.

 

 ● V zemích, jež většinově formuje islám, je náboženský vliv na ochotu se vzdělávat a na vědecký a hospodářský vývoj spíše nepříznivý, zejména pokud jde o nábožensky podmíněné předpisy zaměřené proti vzdělávání a emancipaci žen. Současné nepokoje a násilnosti v islámském světě nám každým dnem podávají očité svědectví, že existují takové interpretace islámu, které jsou nepřátelské rozvoji, konzervují nevědomost a utvrzují zaostalost.

 

 ● Také křesťanský Západ si musel svou vědu a vynalézavost ducha stále znovu a znovu prosazovat proti nábožensky podmíněné pověře. Nicméně protestantská etika práce v Anglii, střední Evropě a severní Evropě a také v Severní Americe se prosadila a příznivě tak ovlivnila vznik a šíření průmyslové revoluce a jí odpovídajícího podnikatelského ducha.

 

Za útěchu, již náboženská víra poskytuje mnoha lidem, a za stabilizující účinek, jaký má tato víra ve společnosti, neexistuje žádná odpovídající náhrada. Mnoho lidí víru potřebuje proto, že toho mnoho nevědí. Jiní jsou naopak věřící proto, že dohlédají mezer svého vědění, jakkoli bohatého. Někteří mají potřebu vnímat, že vše se rozplývá ve vyšších sférách smyslových souvislostí. A mnozí z těch, kteří v moderní společnosti nemají ani vědomosti, ani víru, tíhnou k tomu, aby se přejídali, oddávali se pití a utápěli se ve všelijakých banalitách nebo tupěli před televizory. Tito lidé jsou snadnými oběťmi všelijakých pošetilostí a radikalizací všeho druhu. Sociální biolog Edward Wilson podrobuje zásadní kritice všechny „mýty a bohy organizovaných náboženství“, neboť „ohlupují a rozdvojují“. Ačkoli jsem ateista a agnostik, domnívám se, že je pro moderní společnost dobré, existuje-li nabídka důvěryhodných a smysluplných náboženských idejí; nesmějí však narušovat nezbytný principiální konsenzus demokratické společnosti.

 

 

K náboženské podstatě idejí o lidské společnosti

Jakmile aplikujeme pojmy jako vina a hřích na něco jiného, než je elementární morálka našeho chování k druhým, jde vždy o důsledek pokusů učinit člověka objektem nějakého nadřazeného účelu, a většina lidí se do určité míry takovým postojům dokonce podrobuje. Vyplývá to z našeho zvnitřněného napětí mezi kooperací a včleněním se do sociální skupiny na jedné straně a sledováním a zajišťováním našich individuálních cílů na straně druhé.

 

Tam, kde se obojí setkává, stáváme se jako státní úředníci věrnými služebníky státu, jako spolupracovníci v podniku loajálními bojovníky za maximalizaci tržního podílu a zisků, jako příslušníci určitého náboženství pilnými návštěvníky kostela nebo mešity nebo misionáři své víry. Pro přežití, stabilitu a zdárný vývoj určité společnosti byly takové struktury loajality a kooperace vždy velmi důležité. Jejich rozvoj a jejich diferenciace formovaly  lidskou evoluci a poskytovaly druhu Homo sapiens pro jeho přežití rozhodující výhodu oproti jiným živým tvorům – v neposlední řadě i oproti druhům člověka, které nakonec vyhynuly. Nábožensky podmíněný teroristický útok, jakým byl útok na redakci francouzského časopisu Charlie Hebdo v lednu 2015, je extrémním zhuštěním představy, že člověk je podroben jistým účelům, jež jsou zároveň jeho posláním, a že pokud se tomuto poslání nepodvolí a nepodrobí mu svůj život, stane se hříšníkem a v extrémním případě již proto promarnil svůj život.

 

Lidská potřeba smyslu zrodila náboženství, a tato potřeba je dodnes pramenem náboženské víry. Že většina teorií společnosti obsahuje prvek náboženství, tkví v této tradici, a také legitimita státní moci, pokud o ni lidé vůbec usilovali, se jen vzácně obešla bez náboženské vazby:

 ● Egyptští faraoni byli rovni bohům a jejich říše byla pokládána za výplod božského řádu.

 ● V císařské římské říši si císař s oporou v orientálních tradicích nárokoval božské uctívání.

 ● Hlavní spis pozdně antického a raně křesťanského církevního otce Augustina se nazýval De civitate Dei – O božím státě.

 ● Ve středověku byl papež „zástupcem božím na zemi“ a legitimita světských císařů a králů se odvozovala z církevního požehnání a byla podřízena papeži.

 ● V absolutismu 17. a 18. století pak světští vládcové požívali „božího milosrdenství“. Anglický a pruský král byli zároveň hlavou církve a ještě na přezkách opasků wehrmachtu bylo v duchu této tradice vyryto „Bůh s námi“.

 ● Od dob proroka Mohameda pokládali chalífové a ti, kteří šli v jejich tradici, za svou úlohu uskutečňovat islámský boží stát, v němž měla široce platit Alláhova přikázání. Írán má teokratický princip s předností mulláhů před světskou vládou zakotven v ústavě. Vláda teroru Islámského státu se pokládá za nový kalifát a vládu boží par excellence. Také u tureckého prezidenta Erdogana se často nelze ubránit dojmu, že by se rád stal novým chalífou. Jeho snahy o reislamizaci Turecka tomu nasvědčují.

 

Filozofové Západu se od pozdního 17. století pokoušeli vymanit náhledy na člověka, na společnost a na svět ze spárů religiózní transcedence a podřídit je jejich vlastnímu právu. Tak vzniklo osvícenství, tak vznikly ideje demokracie a liberalismu. Avšak i z osvícenství se vyvinuly tendence k niterným světským kvazináboženstvím s ničivými důsledky, ať šlo o teror francouzské revoluce sledující svůj utopický pojem cti, nebo o marxistické spásonosné učení požadující odstranění všech rozporů překonáním kapitalismu a nastolení beztřídní společnosti.

A tak jsme dospěli k utopiím.

(…)

 

 

přeložil František Štícha

nakladatelství Academia, 2017

ISBN: 978-80-200-2749-8

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 13 Listopad 2017 14:10 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB