Ladislav Heryán: Stopařem na této zemi

Email Tisk PDF

Heryan výřez přebalKniha Stopařem na této zemi. O Boží velkorysosti mezi námi (Portál 2017) je volným pokračováním autorovy úspěšné a moudré knihy Exotem na této zemi.

 

 

Příběhy z bohatého Heryánova života plného setkání s nejrůznějšími lidmi všech společenských vrstev se prolínají s jeho kněžskou službou a spojují se s výkladem biblických pasáží. Spojujícím leitmotivem je téma Boží velkorysosti, jejíž uvědomění vede člověka k radosti, svobodě a chuti podílet se na ní svou vlastní aktivitou pro druhé.

 

Ladislav Heryán (*1960) je salesián, biblista, autor úspěšné knihy Exotem na této zemi.

 

 

Ukázka z knihy:

 

JIRKA, BEPPE, DANNY A ŠTRUFI

Jirka je sice inženýrem ekonomie a hovoří plynně německy, ale raději dělá za pár peněz kostelníka velikého kostela v krajském městě.Heryan přebal


Jednou mi povídá: „Představ si, že jeden člověk, co k nám denně chodí na mši, mi tuhle řekl: Proč už konečně neuděláte něco s tím žebrákem přede dveřmi? Odpověděl jsem mu: Prosím vás, a kam jinam by měl chodit žebrat než před kostel? To má chodit žebrat před banku?“


Snad bych byl jako onen člověk (a asi i stále jsem), ale trochu mne od toho uchránil můj první žebrák Beppe, kterého jsem poznal během studia v Římě. Celý v černém, hubený, vlasatý, usměvavý a někdy trochu hlučný, sedával denně s nataženou rukou na schodech slavné jezuitské univerzity Gregoriany, do jejíhož baru jsme občas z protilehlého Papežského biblického ústavu chodili se spolužáky o přestávce na kafe. Beppe (to jsem jeho jméno ještě neznal) jako by pro nás neexistoval, dělali jsme, že ho prostě nevidíme, ostatně stejně jsem nikdy skoro žádné peníze neměl, tak co.


Jednou před Vánocemi se ve mně něco hnulo. Obracím se k Beppemu a chci mu dát pár drobných, jenže – kapsička u džínsů je prázdná. „Já fakt nemám,“ říkám bezradně. Beppe vidí moje upřímné zklamání: „To nevadí, já od tebe peníze nechci, pojď si raději vedle mne sednout a pokecat!“


„Co bys řekl lidem, kdybys byl kněz a měl kázat o půlnoční mši?“ Chvíli přemýšlí. „Aby milovali svoje děti.“ Ještě mnoho měsíců potrvá, než pochopím, proč mi řekl právě toto.


Od tohoto okamžiku začalo naše zvláštní přátelství. Beppe byl Ital, ale hovořil plynule také francouzsky a anglicky. Vždy, když mne viděl přicházet, začal zplna hrdla zpívat jednu pasáž z písně Davida Bowieho Five Years: „Your face, your race, the way that you talk. I kiss you, you’re beautiful, I want you to walk!“ („Tvá tvář, tvá rasa, způsob, jak mluvíš, líbám tě, jsi krásný, chci, abys chodil!“)


Občas při jeho žebrání sedím vedle něj a mohu tak kolemjdoucí vidět jeho očima. Beppe vždy skoro jistě předem odhadne, kdo mu dá a kdo ne, ulice ho naučila znát lidi, dárcům poděkuje, na ostatní se nezlobí. Blíží se mladá slečna a celý její postoj vyzařuje lhostejné pohrdání. „Rozpusť se, ty rampouchu!“ zdraví ji Beppe s úsměvem. Má rád život.


Jednou mě Beppe pozval z vyžebraných peněz na oběd, aby mi při něm mohl povědět svůj příběh. „Žil jsem ve Francii, měl jsem krásnou ženu a dvě malé holky. Nespravedlivě mě zavřeli na pět let do vězení za distribuci drog, prodával jsem jenom kamarádům. Po návratu z vězení byly všechny holky pryč. Víš, proč žebrám? Abych své holky mohl jednou najít a uvidět.“
Přišly prázdniny, a když jsem se po nich vrátil do školy, Beppe zmizel. Už jsem ho nikdy nespatřil.


Setkání s Beppem změnilo můj život. Objevilo mi svět, vůči kterému jsem byl slepý, kterému jsem se vyhýbal, ale který je stejně přesto všude kolem nás. Je to podobné jako s nebeským královstvím. Co je nebeské království?

 

Ježíš řekl učedníkům: „Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. Anebo je království nebeské jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji. Anebo je království nebeské jako síť, která se spustí do moře a zahrne všecko možné; když je plná, vytáhnou ji na břeh, sednou, a co je dobré, vybírají do nádob, co je špatné, vyhazují ven.“ (Mt 13,44–48)

 

Jednou je jako poklad, ukrytý v poli, který někdo najde, jednou je jako když obchodník objeví drahocennou perlu, jednou je jako síť plná všeho možného. Jako by bylo těžké najít pro nebeské království ta správná slova, jako by mělo být jenom „jako“, pokaždé něco jiného. Proto i já, třebaže jsem už o nebeském království psal jinde, to zde zkusím ještě jednou jinak.


Jistě znáte, jak je těžké zprostředkovat druhému cokoli z našeho osobního vnitřního života. Ježíš chce hlásat nebeské království, je toho plný, ale jak, když pro to neexistují žádná lidská slova? Jediným jazykem, jak tajemství poodhalit, je proto jazyk poezie. Jen ta totiž umí v člověku vyvolat zkušenost, která je očím neviditelná. Jak jsem již napsal jinde, Ježíš byl podle mého názoru básník.


Ježíš řekne, že nebeské království je, „jako když obchodník s perlami objeví drahocennou perlu“, ale ono tou drahocennou perlou není, je „jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde“, ale ono tím pokladem není. Snad nám tak chce svými básnickými obrazy zprostředkovat, co se stane v našem nitru, když nebeské království objevíme. Co se děje v onom obchodníku s perlami či v člověku, který našel na poli poklad? Co se s námi děje v momentu, kdy jsme dosáhli něčeho velmi cenného poté, co jsme tomu věnovali veškeré síly i majetek?


Snad tedy můžeme říci, že království nebeské je stavem nitra člověka, kterého se dotkl Bůh. Já si myslím, že právě proto, že je Ježíš plný Boha a že jej vidí úplně všude, ve všem a ve všech, ze sebe chrlí jedno podobenství za druhým. Snaží se tento stav svého nitra učedníkům zprostředkovat a dopřát také jim onu zkušenost pravého štěstí na dosah ruky. Je jím Bůh sám.
Jestliže se někdy říká, že my, církev, máme – jako Ježíš – „hlásat nebeské království“, nevím si s tím rady a nevím, co by to vlastně mělo znamenat. Ježíš to sám vlastně ani tolik nedělá. Spíše říká, jak máme žít a jací máme být. Snad právě tehdy, pokud to podle jeho slov zkusíme, něco z království jeho Otce pocítíme. Obávám se, že pokud se nebeské království budeme pokoušet odít do slov a představ, které bychom chtěli uskutečnit, vytvoříme jen další ideologii.


Je pravdou, že denně o příchod království nebeského prosíme, ale v Ježíšově modlitbě je podle mého názoru „přijď království tvé“ totéž, co „posvěť se jméno tvé“ i „buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“. Otčenáš se denně modlíme několikrát, ale nevím, zda mu opravdu také rozumíme.


Boží vůle se v nebi jistě děje, za to prosit nemusíme. Spíše jde o to, aby se naším prostřednictvím děla i na zemi tak, jako je tomu v nebi. Je to na nás. Boží vůle ovšem nespočívá v plnění jakéhosi plánu, který má s námi Bůh, nebo v tom, že za Boží vůli budeme vydávat kdeco. Boží vůle je – myslím – obsažena v tom, co říká a koná Ježíš. Uskutečnění Ježíšových slov v našich životech, to je Boží vůle.


Jestli Ježíšovu nabídku přijmeme, nebeské království začne postupně růst především v nás. Jen díky tomu je posléze začneme vnímat i kolem sebe, jelikož ono je odrazem našeho vnitřního světa. Je ovšem očím neviditelné, a proto o něm budeme – jako Ježíš – hovořit zase jen v podobenstvích.


Je pokladem člověka, který se má stát „učedníkem nebeského království“ (Mt 13,52) a má z tohoto pokladu „vynášet nové i staré“. Je tedy důležité mít v sobě poklad, skrze který svět kolem vnímáme. Onen poklad roste životem podle Ježíšova evangelia, protože právě ten nás činí Ježíšovi podobnými a učí nás stále více vnímat svět jeho očima a spatřovat zde něco z království jeho Otce.


Obvykle jsem v Římě z římského Velehradu, kde jsem bydlel, chodil do biblické školy na Piazzadella Pilotta v historickém centru pěšky. Cesta dlouhá asi 3,5 km vedla přes krásné náměstí před starověkým Pantheonem, oblíbeným místem turistů i tábořištěm bezdomovců (tehdy to ještě město dovolovalo). Než jsem poznal Beppeho, i jim jsem se vyhýbal.


Je prosinec, to je Řím plný Japonců a studený. Jdu ze školy a vidím, že dva bezdomovci, zmrzlí a sedící na chodníku, marně žadoní u kouřících Japonců o cigaretu. Jelikož mne štve, že jsem začal kouřit, a malou krabičku zrovna u sebe mám, jdu jim ji věnovat. Jsou rádi a srdečně mě k sobě zvou. „Dej si s námi!“ Loknu si levného vína. Jeden je Štrufi, Němec, druhý Danny, Angličan z Manchesteru. Jsou nerozlučná dvojka, první extravert, druhý introvert. Po zmizelém Beppovi se právě oni stanou mými novými bezdomoveckými kamarády.


Postupně poznávám, že kolem Pantheonu žije celá komunita bezdomovců. Seznamuji se s jejich příběhy a snažím se jim občas něco přinést. Oni jsou ale spíš rádi, že se s nimi bavím, že jimi neopovrhuji, a vždy mě zdálky zdraví. Bylo těžké je přesvědčit, že jsem kněz, protože nemám kolárek a nechodím v černém. Oni totiž kněze z hloubi nenávidí. Řím je jich plný a mnozí vůči nim mají zpravidla v obličeji ten přezíravý, opovrhující nebo alespoň lhostejný výraz (je mi líto, vidím-li se takto tvářit spolužáka kněze, píšícího doktorát na proroka Izaiáše, který Židům právě tuto lhostejnost k chudým vyčítá; je to přitom docela hodný člověk, jen asi zatím nepotkal svého Beppeho).


Už je květen, začínají horka. Dostal jsem od někoho dvě láhve plzeňského a vím, že Danny má narozeniny. Ráno mu je vezmu. „Volal jsem matce do Manchesteru. Nemá to cenu, zase byla opilá.“ Tahám z tašky plzně. Danny se rozzáří. „To mi přece nemůžeš dát, taková vzácnost, v tom já se vyznám, to je pro nás tady škoda!“ Poprvé po půl roce se mi otevře. „Měli jsme hospodu. Otec oslepl a tak jsem musel místo učení neustále pomáhat. Šlo to od desíti k pěti. Matka začala pít, ze školy mě vyhodili. Odešel jsem z domu, až jsem skončil tady.“ Jelikož je Dannymu něco mezi třiceti a čtyřiceti, nevím, co se pak ještě v jeho životě všechno stalo, ale nemám důvod mu nevěřit. A kromě toho, chová se slušně jako pravý Angličan, vypadá jako John Lennon a vždy mne oslovuje „Father“.


Jdu ze školy, na zpáteční cestě se chci raději Pantheonu vyhnout, ale nedá mi to.


Jen co mě Danny spatří, hlásí se ke mně, evidentně na mne čekal. „Father, can you bless me, please?“ („Otče, můžete mi požehnat?“) Chce ke zpovědi a hned si s pokorou namístě kleká na papírové kartony, poházené mezi dva tisíce let starými sloupy pantheonského atria a skupinami turistů. Jeho hříchy občas střídá zadržovaný pláč, i když se jako správný Angličan snaží držet fazónu. Turisté to pozorují a někdo si to fotí. Rozhřešení je vysvobození. Vlastně ani nevím, zda je Danny katolík.


Skončil školní rok. O prázdninách město vydalo vyhlášku a Pantheon se svých bezdomovců konečně zbavil. Od té doby jsem Dannyho, Štrufiho ani žádného jiného neviděl, stejně jako v historickém centru nepotkáte žádného bezdomovce ani dnes. Ještě že jsem to tehdy stihnul a mohl u Pantheonu zahlédnout kousek nebeského království. Je totiž všude.
Jel jsem takhle nedávno pražským půlnočním metrem. Od cestujícího k cestujícímu chodí s nataženou rukou mladší snědá paní, chce na jídlo. Lhostejné tváře, nikdo ji „nevidí“. Dávám jí dvacku. „To je málo, pane, za to si nic nekoupím.“ Ona lže, říká mi vedle sedící kamarádka. Zvednu oči a vidím kamenné lhostejné ksichty ostatních cestujících, jak mě po očku pohrdavě sledují. „Tady máte, paní, ještě dvacku.“ Jim navzdory.

 

 

nakladatelství Portál, 2017
ISBN: 978-80-262-1268-3

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 07 Listopad 2017 09:27 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB