Pavel Kosatík: 100 x TGM


Kosatík výřez přebal„Nebát se a nekrást.“ – „Demokracie je diskuse.“ – „Tábor je náš program.“ – „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“ – „Tož budeme sedlat.“

 

 


Z těchto a dalších výroků jsme si utvořili povědomí o zakladateli československého státu a našem prvním prezidentu T. G. Masarykovi. Rozumíme ale jeho výrokům opravdu? Rezonují v nás způsobem, jaký si jejich tvůrce představoval? Nebo k nim přistupujeme jako k dávným pravdám, které zahynuly s dobou, v které platily a která už nepokračuje?

 


Spisovatel Pavel Kosatík vyhledal v Masarykových knihách, přednáškách, rozhovorech atd. 100 klíčových vět, které po dobu více než století vstupují do národního povědomí a formují je. Každou z těch vět zasadil do dvojího kontextu. Jednak toho původního, dobového, ke kterému se myšlenka váže. A pak hlavněKosatík přebal do kontextu současného, který dovoluje posoudit, nakolik je Masaryk inspirativní pro dnešní dobu.

 

Nešlo o to stvořit portrét výtečníka, který se nikdy nemýlil. Masarykovo myšlení se rodilo z vnitřních rozporů, které ani sám autor neretušoval, tím méně je důvod dělat to dnes. 100 x TGM je sto krátkých zamyšlení nad dílem jednoho z nejzajímavějších Čechů všech dob. Zamyšlení, která mohou být inspirací pro každý všední den.

 

Spisovatel a scenárista Pavel Kosatík (*1962) je autorem řady monografií význačných osobností české historie a kultury (například Olga Havlová, Pavel Kohout, Ferdinand Peroutka, Přemysl Pitter, Pavel Tigrid, Jarmila Novotná), televizních scénářů, originálních sond do české historie – jako jsou knihy České snění (2010) nebo České okamžiky (2011) – a dalších děl. Získal mnohá ocenění, mj. Cenu Toma Stopparda (2001) či Cenu Ferdinanda Peroutky (2009).

 

 

Ukázka z knihy:

 

„Co vyplňuje naše myšlenky? Plány, novoty, reformy. Po čem toužíme my, evropští lidé? Po pohybu, vzrušení. Co pociťujeme? Dráždění, iluze a klamy.“

(1881)

Někomu to může přijít paradoxní, ale jedním z důkazů, že lidstvo žije ve zdravě době, je, že svůj stav pojmenovává jako krizi. Jen společnost, která dává výraz svým negativům a hledá z nich východiska, má naději, že ve svém vývoji neustrne. Kde není kritiky, nemůže být ani pohybu vpřed. Společnost vydávající sebe samu za dokonalou (jako byla společnost komunistická) ohlašuje svou smrt daleko dopředu.

Jsou však také doby, kdy je tomu ještě trochu jinak, kdy je zážitek krize všeobecný a traumatizující. Konec 19. století byl v Evropě takovou dobou. Skoro celé to století bylo pro velkou část kontinentu časem stability. Přesto si nakonec skoro nikdo neuměl představit, že ona šťastná doba, „belle époque“, by snad mohla pokračovat.

Někteří se na blížící se katastrofu snažili nemyslet. Lidé jako Masaryk se ji snažili analyzovat. Hlavní důvod krize Masaryk viděl v zesvětštění moderní doby a společnosti. Lekal se, pokud svět opouštěl pravidla, na kterých předtím podle něj jakž takž fungoval stovky let, a spolu s Dostojevským, svým nejoblíbenějším spisovatelem, si dokonce zoufal: „Není-li Boha, všechno je dovoleno.“

Nic není pevné, tak jako bývalo. Všechno je relativní. Ničemu a nikomu se nedá věřit. Člověk ztrácí transcendenci, která ho po staletí propojovala s vesmírem a Bohem, a stává se osamělým, od ostatních lidí izolovaným subjektem. Všechno to pochybování bez konce, ale taky bez naděje, ho nakonec vede k myšlence, že s tím starým světem už nelze hnout, nejde v něm pokračovat. Jde ho jenom zničit.

Taková myšlenka byla Masarykovi cizí, zároveň ale nemohl nevidět, že jí propadají miliony lidí. Rozhodl se jí tedy čelit pozitivními skutky.

 

„Příčinou moderní sebevražednosti je nenábožnost doby.“

(1881)

První podstatnou Masarykovou knihou byla sociologická studie s tématem sebevraždy. Německy vyšla v roce 1881, česky až o třiadvacet let později. Masaryk v ní sociologicky zpracoval statistiky, z nichž vyplývalo, že v moderní společnosti lavinovitě přibývá sebevražd. Při hledání vysvětlení došel k závěru, že vinen je moderní člověk, který ztratil svou tradiční duchovní osu, která lidem v předchozích generacích sjednocovala život.

 

Podle Masaryka člověk moderní doby svým odklonem od náboženství ztratil vnitřní jednotu. Nemá už duši, která se kdysi zrodila pod vlivem křesťanství. A po této ztrátě už člověk nic jiného, co by ho opět sjednotilo, nenašel. Žádné nové vnitřní jednoty nenabyl.

Takový stav nepřispívá k vnitřnímu klidu, naopak. Čím dál víc lidí si tedy se životem ve světě, k němuž ztrácí vztah, přestává vědět rady. Dřív okrajový jev, sebevražda, se tak stává fenoménem, vlastně „řešením“ problému, s kterým si člověk, opuštěný Bohem, jinak nedokáže poradit. Nikoli třídní a společenská nerovnost, ale sebevražednost je podle Masaryka onou skutečnou a pravou „otázkou sociální“ nové epochy.

Pozoruhodné je, že Masarykova sociologická analýza doby měla i prorocký význam. Nejenže problém sebevražednosti zmapovala, ale předpověděla i jeho další vývoj. V metaforické rovině Masaryk prorokoval, že neobnoví-li člověk svou starou vnitřní jednotu, bude „sebevražd“ přibývat. Nejen těch doslova páchaných, ale hlavně těch uskutečňovaných zaživa: člověk, nevědoucí si sám se sebou rady, v sobě své lidství umrtví, aby pak, často dlouhá desetiletí, „žil“ ještě dál…

 

 

„Národ pětimilionový dovede snést pravdu. Co do zralosti národ náš měl být za půl století tak odchován, aby pravdu snést uměl i chtěl. Zdá se, že ta doba je zde.“

(1886)

V prosinci 1886 zažila česká společnost nečekanou aféru. V prvním čísle Času, časopisu, který začal Masaryk vydávat s okruhem přátel, většinou profesorů pražské české univerzity, vyšel nepodepsaný úvodník nazvaný Naše dvě otázky. Autor (později veřejnost zjistila, že jím byl Masarykův přítel, student filosofie Hubert Gordon Schauer) v textu provokativním stylem zpochybnil dosavadní existenci českého národa, zejména kulturní snahy jeho představitelů.

 

Schauer byl k Čechům až surově přímý: všechno, co jste zatím literárně zplodili, ve srovnání s mocnou sousední německou kulturou nestojí v podstatě za nic. Vaše výsledky celému tomu úsilí neodpovídají. Nejste světoví, jste jenom regionální, a protože nemáte na víc, udělali byste líp, kdybyste s tím poštěkáváním na Němce přestali a využili výhod, jaké jejich velká a mocná jazyková kultura dává. Obrození by se mělo vrátit zpátky na začátek a Češi by se měli tvářit, jako že nikdy nebylo.

Reakce čtenářů byla bouřlivá, obvinili pisatele i redakci časopisu z toho, že vyzývají k národní sebevraždě. Pikantní bylo, že za pisatele nejprve pokládali Masaryka, který už měl u Čechů vroubek za to, jak brutálně se choval vůči ctihodným oponentům ve sporu o takzvané Rukopisy (1886).

Masaryk sice Schauerovy ponuré názory na budoucnost Čechů nesdílel, naopak, byl v tom směru optimistou. Shodoval se s ním však v jedné zásadnější věci: národ, ani ten malý, český, nepotřebuje k životu lichocení, ale pravdu. I tu nejtrpčí, pokud je namístě. A jenom ten, kdo je schopen takové nelichotivé pravdy národu s láskou říkat, se může pokládat za skutečného přítele tohoto národa.

Kolik toho lidé vlastně unesou? A má si tím autor při psaní lámat hlavu? Jaký má brát na své čtenáře ohled? Schauer s Masarykem se rozhodli diplomacií se vůbec nezabývat a toto téma neřešit. Novinář Jan Herben, který byl oběma po celou dobu nablízku, jejich metodu národní terapie později nazval nesentimentálně: „Řezat, řezat, řezat.“

 

 

nakladatelství Universum, 2017

ISBN: 978-80-242-5898-0

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB