Wojciech Górecki: Přípitek předkům

Email Tisk PDF

Górecki výřez přebalKniha Přípitek předkům od Wojciecha Góreckého, historika a novináře specializujícího se na oblast Kavkazu, nabízí fascinující pohled na historii i současnost tří států z této oblasti – Ázerbájdžánu, Gruzie a Arménie.

 

 

Autor čerpá z řady svých cest po více i méně známých zákoutích tohoto kousku světa a originálním způsobem propojuje historická fakta (a tedy pohled profesionálního historika) i řadu informací ze současné politiky a kultury (a tedy zkušenost z diplomatických služeb v tomto regionu) s uměleckou reflexí (a tedy duši spisovatele). Na pozadí jednotlivých příběhů známých i zcela anonymních hrdinů přibližuje čtenáři kulturu a mentalitu obyvatel této části světa, kde se neustále mísí (či střetávají?) evropské a asijské vlivy. Individuální příběhy se přitom dnes a denně prolínají s tíživým dědictvím, které zde zanechal Sovětský svaz, i s neméně komplikovanou současností, v níž Ázerbájdžán, Gruzie i Arménie lopotně budují své vlastní státy, a tedy novou národní identitu. Knihu přeložily Barbora Gregorová a Michala Benešová, vydalo ji nakladatelství Dokořán Górecki přebalve spolupráci s nakladatelstvím Jaroslava Jiskrová – Máj.

 

 

Wojciech Górecki (*1970) je polský historik, novinář a reportér. Dlouhodobě se věnuje prostoru Severního a Jižního Kavkazu. Je autorem několika knižních publikací, mimo jiné Łódź przeżyła katharsis (Lodž přežila katarzi, 1998), Planeta Kaukaz (Planeta Kavkaz, 2002, 2010), Toast za przodków (Přípitek předkům, 2010) či Abchazja (Abcházie, 2013). Mezi lety 2002 a 2007 byl pracovníkem polského velvyslanectví v ázerbájdžánském Baku, později byl členem expertní komise Evropské unie zkoumající okolnosti války v Gruzii v roce 2008. V současnosti působí v Centru východních studií Marka Karpa. Spolupracuje také s řadou novin a odborných časopisů (např. Gazeta Wyborcza, Tygodnik Powszechny, Nowa Europa Wschodnia aj.). Reportážní kniha Přípitek předkům je věnována Ázerbájdžánu, Gruzii a Arménii. Autor se v ní zamýšlí nad kulturními a historickými specifiky tohoto regionu i nad tím, do jaké míry je v těchto místech platná hranice oddělující Evropu a Asii.

 

 

Ukázka z knihy:

 

CHAČKARY

Bratr Parkev nebyl právě sdílný:


„Můžeš tu zůstat, ale na tvoje otázky ti neodpovím.“


Klášter, nebo spíš to, co z něj zůstalo – ztrouchnivělý kostelík, patrový, polorozbořený obytný dům a zbytek hospodářství, to všechno z kamene, z tmavě černého tufu –, se nacházel blízko městečka G., na Širacké plošině, sto dvacet kilometrů od Jerevanu. V této zemi je to kus cesty.


„Zůstaň tu rok a sám všechno pochopíš.“


Bratr Parkev vypadal na čtyřicet let, ale mohlo mu být méně, rozcuchané vousy ho možná dělaly starším. Dvěma zbylým bratrům nejspíš ještě nebylo třicet. V usedlosti bydlela ještě koza, která jim dávala mléko, a hejno slepic, které chovali kvůli vejcím.


Rok času jsem neměl, ale několik dní jsem chtěl zůstat. Dostal jsem pokojík na patře, dvakrát tři metry, s matrací a umyvadlem. Všiml jsem si, že stropem prosakuje voda a zeď nahlodává plíseň. Nové okenní rámy již byly zkřivené. Bože můj, jak tu bydlí v zimě? Elektřina tam nebyla, a přestože bratři měli svíčky, bylo jich málo a museli s nimi šetřit.


Vstávali před úsvitem, slyšel jsem, jak se oblékají a odcházejí. První den jsem za nimi seběhl dolů, ale oni už mizeli v zákoutí tmavého dvorku, nedali se dohonit. Našel jsem je v kostele, právě konali ranní mši, tlumené hlasy se ztrácely v přítmí a modlitba nesměle zněla ozvěnou. Vypadali jako v transu, jako by ještě spali a ze sna opakovali bezděčné pohyby a zaklínadla.


Probouzeli se u snídaně. Jedli beze slov, aby neztráceli čas, a jakmile usedli ke stolu, už se zvedali, za chodu si sdělovali, co kdo dnes dělá, a mizeli za svou prací.


Bratr Parkev měl na starost kostel. Chrám byl starý osm set let, ale možná také dvanáct set. Byl klasicky arménský, z kamene, s kopulí nad čtvercovým půdorysem, do něhož byl vepsaný kříž. „Nezhanobený Byzancí“ – psal o takovém stylu Mandelštam.


Na zdech se dochovaly kamenné basreliéfy, symboly arménských legend a životů svatých. Jiné zdobení v něm nebylo. V arménských kostelech nikdy nebyly drahé předměty ani obrazy, aby nepokoušely osud.
Vloni na jaře tu byl biskup a odsloužil mši, poprvé po sedmdesáti letech. Před druhou světovou válkou byl v kostele sklad, poté byl již klášter prázdný. Bratři se do něj nastěhovali hned po pádu komunismu a několik prvních let věnovali tomu, aby ho dali jakžtakž dohromady. Nyní přemýšleli o větších opravách.


Bratr Parkev připomínal kostel, kterému navrátili život: byl otevřený, ale neproniknutelný. Se snědou pletí, hustými vousy a s neohrabanými pohyby se stejně jako kostel shrbený stářím vpíjel do vulkanické, kopcovité krajiny části Širaku.


Vášní bratra Parkeva byly chačkary neboli křížové kameny. Za kostelem jich stálo několik, očistil z nich mech a postavil je do vodorovné polohy. Chačkar je esencí arménství, je to propojení arménského umění a víry. Jsou všude tam, kam se dostali Arméni, nemůžete si je splést s ničím jiným. Zdánlivě neexistuje nic jednoduššího – kamenná deska s vytesaným křížem, pouze linie vytesaného ornamentu prozradí umělcovo mistrovství. Každý chačkar je jiný, neexistují dva identické, odlišují se ornamenty, nákresem či charakterem. Některé z nich jsou děkovné, votivní, jiné byly vytesány s nějakým záměrem či na památku důležité události, existují taky chačkary náhrobní. Někdy se setkáme s chačkary vytesanými do skály.


Již rok bratr Parkev vytesával vlastní chačkar, nechtěl však prozradit proč. Pokaždé existuje tisíc důvodů a každý sám o sobě je dostatečně důležitý.


Bratr Suren se staral o hospodářství: dbal o inventář a obdělával zeleninový záhon a menší pole. Byla to těžká práce – v Arménii, jak říkával spisovatel Garegin Sevunc, obilí pěstují na skalách. Dvoumetrový, neustále nahrbený Suren pracoval s jistou důstojností, jako by sloužil bohoslužbu.


Bratr Vahram se vyznal v zedničině a tesařině, takže se staral o dům. Nyní se snažil spravit střechu a vysušit zdi. Poté měl v plánu zavedení vody z kilometr vzdáleného pramene.


Neviděl jsem, že by během dne na chvíli spočinuli, po každých několika hodinách udělali pauzu, šli se pomodlit a poté se vrátili ke své práci. Žili ze vzduchu, z několika vajec, sklenky mléka, kousku chleba, který bratr Suren jednou týdně upekl; občas jim někdo přinesl z městečka i něco navíc. Peníze nejspíš neměli žádné.


Jednoho večera jsem oznámil, že dalšího dne ráno odjíždím. Bratr Parkev se poprvé usmál:


„Zastav se, když budeš mít chuť!“


Už jsem věděl, proč nechtěl mluvit: neměl co povídat. Myslel si to. Byl překvapený, ba dokonce v rozpacích, že jsem se zajímal o jeho klášter. Ve starodávných dobách v arménských klášterech vzkvétala teologie a filozofie, rozvíjelo se umění, psala se poezie. To bylo něco zajímavého! Oni – pouze žili. A modlili se. Za co? Za to samé, za co všichni mniši v každé době – za svět, za mír ve světě.
Tak o čem by měl mluvit?

 

 

přeložily Barbora Gregorová a Michala Benešová
nakladatelství Dokořán ve spolupráci s nakladatelstvím Jaroslava Jiskrová – Máj, 2017
ISBN: 978-80-7363-858-0, ISBN koeditora: 978-80-86643-99-1

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB