Hana Whitton: Větrná hůrka rodiny Brontëových

Email Tisk PDF

Whitton výřez obalStrhující román zachycuje příběh výjimečně umělecky založených sourozenců Brontëových, známých spisovatelek Emily (1818–1848), Charlotty (1816–1855) a Anny (1820–1849) i jejich nadaného, ale nezdárného bratra Branwella. Autorka na základě podrobného studia nedávno odhalených pramenů i osobních návštěv míst, kde pobývali a jež inspirovala jejich tvorbu a poznamenala jejich život, zejména severoanglického Haworthu, volně rozvíjí dramatické líčení mnohdy neuvěřitelných osudů výjimečné rodiny.

 

 

 

Překladatelka z angličtiny a populární spisovatelka Hana Parkánová-Whitton je autorkou šesti úspěšných autobiograficky laděných próz o životě ve Velké Británii, mnoha historických románů a detektivek. S manželem napsali knížky o Velké Británii a spolupracují též na česko-anglických rozhlasových pořadech. Po roce 1989 se podílela na založení jednoho z prvních soukromých nakladatelství. Přeložila více než šedesát knih. V roce 2001 se provdala za Angličana Paula Whitton obalWhittona. Vedle spisovatelské, překladatelské a rozhlasové činnosti se Hana Whitton v současné době věnuje práci literární agentky, spolupracuje s řadou převážně akademických a univerzitních nakladatelství ze Spojených států a Velké Británie.

 

 

Ukázka z knihy:

I.

„Ten, kdo se bojí trnů, by nikdy neměl zatoužit po růži.“

Anne Brontëová, báseň Úzká cesta

„Tady nás určitě čeká šťastný a klidný život! A skvělá budoucnost!“ Maria Brontëová zapomněla na usedlé způsoby manželky duchovního a rozpřáhla paže, jako by se chystala

teď, za bílého dne, obejmout manžela Patricka, což bylo v jejich kruzích něco nepřípustného. A pak se roztančila po prostorném salonu haworthského vikářství, neschopna potlačit radost. Dlouhý tmavý pléd, na okrajích ozdobený prořídlými třásněmi, jí přitom vlál kolem útlé, nevysoké postavy jako křídla. Patricka Brontëho při pohledu na ni napadlo, že vypadá jako ptáče, které se marně chystá vzlétnout.

„V Thorntonu to přece nebylo zase tak špatné,“ namítl. „Dům nebyl sice velký, ale zato útulný. A mimoto jsme tam měli spoustu přátel. A i v Thorntonu jsme byli šťastní, ne-

myslíš? Dala jsi mi tam pět z našich šesti dětí.“

„To ano, to ano!“ ujistila ho rychle Maria a zastavila se uprostřed místnosti na malém kulatém koberečku, který tam zapomněli předchozí nájemci. Ano, v Thorntonu, vesnici

kousek od průmyslového Bradfordu v Yorkshiru, kde Patrick dosud působil jako anglikánský duchovní, sice byli šťastní, ale když se jim narodilo šesté dítě, byl pro ně dům prostě

nedostačující. Maria byla zvyklá na větší pohodlí. Tohle však Patrickovi říct nemohla.

Patrick Brontë ji sice nepřestával sledovat s jistým okouzlením, avšak současně se vzrůstajícími pochybnostmi, zda se podobné frivolní způsoby slučují s chováním manželky

duchovního. Alespoň pro tuto chvíli se pokusil potlačit strohou přísnost, v níž mnozí z jeho okolí mylně viděli úzkoprsou bigotnost.

Jsem už prostě takový, vážný a hloubavý, omlouval se v duchu. A to proto, že mě život naučil. V hloubi duše však věděl, že to je trochu jinak – maska uměřené rozvážnosti měla zakrýt divoké výbuchy zuřivého hněvu, impulzivní záchvaty vzteku, během nichž skončil nejeden předmět jeho nelibosti v plamenech krbu.

Jen Maria znala tuhle jeho temnou stránku. A jen ona ho dokázala uklidnit. Pouze ona dovedla vždy obratně zahrát na jeho romantickou strunu.

Zahleděl se na ni znovu, tentokrát se vzrůstající touhou. Výstřední chování se jí dalo odpustit, protože tohle byla skutečně výjimečná situace. I pro něj představovalo místo

vikáře v Haworthu vysněnou metu. Na chvíli zavřel oči. Vmžiku se mu vybavila rodná chalupa v irském Emdalu, starý zchátralý domek se střechou nachýlenou až k zemi. Tísnil se v něm s devíti sourozenci. Jako by na něj znovu dýchl vlhký zatuchlý chlad jejich světnice prosycené všudypřítomným pachem dušené kapusty. I to nelibozvučné jméno Brunty, které tehdy nosil, jako by je všechny předurčilo k věčné dřině na poli. Rodiče, negramotní rolníci,

otročící od rána do noci na cizím, jen aby uživili početnou rodinu, sice děti do školy poslali, ale pro Patrickovu přehnanou zálibu v knihách neměli pochopení.

„K čemu ti to, prosím tě, bude?“ utrhl se na něj otec, kdykoli ho nachytal s knížkou. „Tímhle se neuživíš! Jen oči si zkazíš! Na studia peníze tak jako tak nemáme!“

Patrick mu na to pokaždé zůstal dlužný odpověď. Jemu totiž vadila víc duchovní bída než hladové strádání.

Rychle ty dotírající vzpomínky zahnal a oči raději opět otevřel. Útulný pokoj byl zalit zlatavým přísvitem zapadajícího slunce a ze zahrady se sem otevřeným oknem linula svůdná jarní vůně. Maria se na něj šťastně usmívala a rusé vlasy jí v lichotivém světle zaplály kolem hlavy jako koruna ze starého zlata.

Nebyl to přelud. Byla to skutečnost, sen, který se naplnil, a to jeho přičiněním.

A přesto nechybělo mnoho a mohl místo na haworthském vikářství skončit v nějaké začouzené kovárně v rodném kraji Drumballyroney, pomyslel si a zachvěl se.

„Vyučíš se u kováře,“ rozhodl jednoho dne jeho otec. „Řemeslo má zlaté dno!“

Podvolil se tehdy, co mu také zbývalo, ale vzdělávat se nepřestal. To neuniklo jeho okolí. Místní duchovní reverend Hardshaw mu půjčoval knihy a dopomohl mu k místu učitele

v místní jednotřídce. Mzda tam byla mizerná a popravdě řečeno, mladý Patrick to s dětmi moc neuměl. Věděl však, že se ocitl na začátku té jediné správné cesty. Měl vysoké cíle. A byl pevně rozhodnutý jich dosáhnout.

Tvrdošíjná vytrvalost se mu vyplatila. Povšiml si ho totiž další duchovní, reverend Thomas Thighe, a vybral si ho jako vychovatele pro své syny. Patrick se tak ocitl o další krůček blíž k vysněné metě, neboť týž reverend Thomas Thighe posléze usoudil, že v současné politicky i nábožensky převratné době by zapálený Patrick mohl výrazně přispět k irské duchovní obrodě. Dopomohl mu proto ke studiu na univerzitě.

A tak se Patrick jednoho dne ocitl v Cambridgi. Nikdy nezapomene na okamžik, když stanul před kolejí sv. Jana, kde měl studovat teologii. Dokázal jsem to! Triumfální pocit ho opíjel jako silné víno, ale jen do chvíle, než se k němu přikradl tiše a nezván strach.

A co když ne? Co když je to příliš velké sousto? Je mi přece už pětadvacet, pomyslel si Patrick. Mnozí v mém věku mají početnou rodinu a zajištěné postavení. Zato já teprve po-

stávám před prestižní cambridgeskou kolejí jako nedospělý studentík, a navíc chudý jako kostelní myš.

Nenáležím sem, uvědomil si bolestně. Co když jsem se vetřel někam, kam nepatřím?

V mysli mu v tu chvíli vytanula vzpomínka na vesnickou jednotřídku, k níž vedla věčně zablácená cesta. Možná jsem mohl mluvit o štěstí, že jsem to vůbec dotáhl tam!

I to jméno Brunty se mu najednou zdálo hloupé, jako by prozrazovalo jeho nízký původ.

Musím s tím něco udělat, umínil si s obnovenou energií.

Pohlédl opět k honosné budově svatojanské koleje. Tentokrát však vnímal její majestátní vznešenost jako výzvu.

Dokážu to! Musím!

A také že to dokázal.

Teologii vystudoval. Ovšem jméno si předtím změnil v elegantněji znějícího Brontëho.

Měl pocit, že se před ním nyní otevřel celý nový svět, i když se musel zpočátku protloukat jako kurát. Věděl, že jeho největším bohatstvím je vzdělání, proto mu nouze nevadila. A mimoto před ní zdárně unikal do psaní veršů.

Materiální nouze mu opravdu nevadila, zato nedostatek lásky ano. I lásku však nakonec našel, když konečně potkal Mariu.

 

 

nakladatelství Mladá fronta 2017

ISBN: 978-80-204-4177-5

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB