Lev Semjonovič Vygotskij: Psychologie myšlení a řeči



Vygotskij výřez obalI dnes je ruský psycholog Lev Semjonovič Vygotskij jedním z nejvýznamnějších autorů ovlivňujících současné pojetí vývojové, sociální a kulturní psychologie i pedagogiky v celém světě.

 

 

Výbor z jeho díla seznamuje čtenáře s nejdůležitějšími texty jeho základní práce Myšlení a řeč. Texty vybral, přeložil, uspořádal a poznámkami opatřil profesor Jan Průcha, který původní texty doplnil doslovem seznamu­jícím s osudy Vygotského a jeho díla a vysvětlujícím důvody dnešního zájmu o jeho myšlenky. Čtenářům se tak dostává možnost vytvořit si bezprostřední představu o kořenech současných sociokognitivních teorií, sociálního konstrukti­vismu a dalších Vygotskij obalsměrů, které L. S. Vygotskij inspiroval. Kniha je určena studentům psychologie, pedagogiky a sociálních věd, psychologům, lingvistům a učitelům.

 

Knihu přeložil a doslovem doprovodil Jan Průcha.

 

Lev Semjonovič Vygotskij (1896–1934) pocházel z běloruské Orši. Přednášel psychologii na pedagogických institutech v Gomelu a Taškentu, pracoval v psychologickém ústavu Moskevské univerzity. Své největší dílo Myšlení a řeč diktoval už vážně nemocný a bylo vydáno až po jeho smrti. Krátce poté, v období Stalinova teroru, byly jeho práce kritizovány a potlačeny. Od šedesátých let 20. století o ně začal narůstat zájem na Západě a dnes je Vygotskij řazen k nejvýznamnějším vývojovým a pedagogickým psychologům.

 

 

Ukázka z knihy:

VNITŘNÍ ŘEČ A JEJÍ ROLE V MYŠLENÍ

 

Ve Vygotského koncepci má důležité místo fenomén označovaný jako vnitřní řeč. Termín „vnitřní řeč“ (innerspeech) označuje v psychologii specifický kognitivní útvar chápaný obvykle jako verbální forma myšlení. Je to nezvučná řeč, která probíhá tehdy, když člověk o něčem přemýšlí, řeší potichu nějaký problém, vytváří si v duchu nějaké plány, vzpomíná, učí se z textu apod. Podle některých psychologů je vnitřní řeč „utajená verbalizace“, jež je univerzálním nástrojem mentální činnosti a vědomí člověka.

 

Z hlediska psycholingvistiky je vnitřní řeč charakterizována jako fáze v generování výpovědi (promluvy, textu – terminologie je zde neustálená), která předchází vnější řeči, a tvoří tedy mezistupeň mezi komunikativní intencí mluvčího a její realizací ve výpovědi. Objektivně se vnitřní řeč, resp. její kinestetická manifestace (pohyby hlasivek), studuje pomocí elektroencefalografu a jiných zařízení. Zde se stýká psycholingvistika s neurolingvistikou při modelování vnitřní řeči a řečové činnosti vůbec (podrobněji in Průcha, 1973). Velké zásluhy na vědeckém prozkoumání v této oblasti měl A. R. Lurija (1963 a další práce), jenž se svými spolupracovníky využíval poznatků o vnitřní řeči při obnovování řečových funkcí porušených při lokálních poraněních mozku aj.

 

Vygotskij byl k zájmu o vnitřní řeč veden opět Piagetem. U obou šlo ovšem převážně o teoretické spekulace týkající se strukturních vlastností a fungování vnitřní řeči, kdežto empirické verifikace byly dosti omezené. Jednu z ústředních otázek by bylo možno formulovat takto:Má vnitřní řeč verbální formu, tedy jsou myšlenky vyjadřovány slovy – nebo jde o jiné elementy?

 

Vygotskij sice kritizoval, že vnitřní řeč je objasňována jen na základě subjektivních, introspektivních přístupů, při nichž se nedaří identifikovat elementy vnitřní řeči, ale sám také nepostoupil v explanaci vnitřní řeči za určité spekulace. Když např. píše, že egocentrická řeč je přechodným stupněm ve vývoji řeči od řeči vnější k vnitřní, nevysvětluje tím, jaký charakter má vnitřní řeč. Zastával přitom názor, že analýza egocentrické řeči je vhodným způsobem zkoumání vnitřní řeči. Vlastním empirickým výzkumem to ovšem nestačil prokázat.

 

V ruské psychologii a psycholingvistice druhé poloviny minulého století vznikaly práce zaměřené přímo na výzkum vnitřní řeči. Například v řadě prací leningradského psychologa N. I. Žinkina se argumentovalo, že vnitřní řeč funguje v obrazové formě. Naopak A. N. Sokolov, autor monografie Vnutrennajareč i myšlenije (1964), jehož výzkumy byly známy i zahraničním psycholingvistům, argumentoval, že vědomé lidské vjemy a zážitky se projevují ve slovní formě, např. jako slovní interpretace smyslových vjemů. Sokolov prováděl četné experimentální psychofyziologické výzkumy, zejména pomocí elektromyografické metody: Snímal elektrické potenciály z jazyka a rtů pokusných osob, které plnily různé lingvistické úkoly buď v mateřském jazyce (ruštině), nebo v cizím jazyce (angličtině). Z fyziologických odlišností projevujících se v těchto úlohách vyvozoval určité hypotézy o fungování vnitřní řeči.

 

V souvislosti s vnitřní řečí je stále živá i problematika tzv. intrapersonální komunikace (intrapersonalcommunication). U nás se jí zabývá J. Janoušek (2001), který srovnává pojetí u různých autorů, od Vygotského, Vološinova, Bachtina, Lurijia H. Wallona až po současné autory. Janoušek předkládá hypotetické pojetí vztahu intrapersonální komunikace a vnitřní řeči:

 

Intrapersonální komunikace je komunikace individuálního subjektu se sebou samotným jako druhým subjektem. Zahrnuje v sobě více či méně vědomou reflexi tohoto procesu.

 

Intrapersonální komunikace může být vnější – slyšitelná, viditelná –, ale zaměření na druhé subjekty není jejím motivem ani intencí. Je však zároveň vždy, a někdy výhradně, vnitřní, tj. přístupná introspektivně. ( Janoušek, 2001, s. 491)

 

Ostatně i dnes je v problematice vnitřní řeči mnoho nejasností, a to přesto, že výzkum vztahů jazyka a myšlení se v kognitivní psychologii neobyčejně rozvinul. Jisté však je, že Vygotskijve své době formuloval názory, které i dnes poskytují stimulaci k úvahám o roli vnitřní řeči v myšlení.

 

Literatura:

 

Janoušek, J.: Intrapersonální komunikace a vnitřní řeč.

Československá psychologie, 45, 2001, č. 6, s. 481–492.

Lurija, A. R.: Mozgčeloveka i psichičeskijeprocessy. Moskva,

Nauka 1963.

Průcha, J.: Sovětská psycholingvistika a její pedagogické aplikace.

Praha, Academia 1973.

Sokolov, A. N.: Vnutrennajareč i myšlenije. Moskva,

Prosveščenije 1968.

 

Odlišnost kořenů myšlení a řeči a jejich vztah

 

Základní fakt, na který narážíme při genetickém zkoumání řeči a myšlení, spočívá v tom, že vztah mezi těmito procesy není konstantní, v celém procesu vývoje neměnnou veličinou, ale naopak představuje veličinu variabilní. Vztah mezi myšlením a řečí se v průběhu vývoje mění jak kvantitativně, tak kvalitativně. Jinak řečeno, k vývoji řeči a myšlení dochází neparalelně a nerovnoměrně. Křivky jejich vývoje se mnohokrát scházejí i rozcházejí, protínají i vyrovnávají jako rovnoběžky, často se v některých úsecích spojují a opět rozvětvují.

 

[…]

Pokud jde o vývoj, nutno především poznamenat, že myšlení a řeč mají geneticky zcela odlišné kořeny. Tuto skutečnost lze považovat za pevně prokázanou díky řadě výzkumů v oblasti psychologie zvířat. Vývoj té i oné funkce se liší nejenom svými kořeny, ale lze jej sledovat v průběhu geneze živočišného světa po různých liniích.

 

přeložil Jan Průcha

nakladatelství Portál 2017 (2. vydání)

ISBN: 80-7178-943-7

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB