Lev Golinkin: Batoh, medvěd a osm kartonů vodky

Email Tisk PDF

Golionkin výřez přebalJaké to je být malým židovským klukem v Sovětském svazu osmdesátých let? A jak to probíhá, když se rozhodnete emigrovat za oceán do vysněné země? A víte, proč v Americe nejsou kočky?

 

 

 

Odpovědi na tyto otázky (a mnohem více) naleznete v autobiografickém románu Lva Golinkina – skvělého vypravěče i pozorovatele, mistra břitkého humoru i nadsázky. Autorova výpověď je neotřelým popisem kulis rozpadajícího se impéria i strastiplné cesty za lepší budoucností a zároveň popisem hledání vlastní identity. Kniha je však nejen poutavým a zábavným čtením o trampotách rodiny Golinkinových, ale také poselstvím o tom, že lidská nezištnost a solidarita, potřeba být potřebným, je něco, co nás všechny spojuje. Knihu vydalo v překladu Jany Vrzalíkové nakladatelství CPress.

 

Spisovatel Lev Golinkin (*1980), rodák z ukrajinského Charkova, uprchl v roce 1990 se svými rodiči do USA, kde žije dodnes. Své eseje publikuje v předních Golionkin přebalamerických listech, autobiografická próza Batoh, medvěd a osm kartonů vodky z roku 2014 je jeho knižní prvotinou.

 

 

Ukázka z knihy:

TUCTY HLÍDAJÍCÍCH BABIČEK

Československo, konec prosince 1989

Starý sovětský autobus se s vrzáním ubíral po matném obrysu československé silnice. Nad námi přenechávaly tmavé odstíny šedé poměrně neochotně místo o něco světlejšímu šedavému zbarvení. Přišel úsvit Štědrého dne. Uvnitř vozidla vládlo ticho. Tamožňa z nás vysála energii, jako bychom kromě dokumentů a cenností museli na hranicích nechat také životní sílu. Nyní se z nás stali opravdoví uprchlíci. Na sovětské půdě jsme patřili k národu, jakkoli strašlivému, ale tady jsme najednou byli duchové, tuláci, tvorové postrádající jasný cíl nebo přináležitost. Tahle podivná svoboda, kdy člověk není vázán ničím vyjma slitování druhých, se stále drží mé duše a nejspíš i duše mnohých jiných bývalých emigrantů.

Hrůza, kterou si na hranici prožil, tátovi loučení se Sovětským svazem ulehčila. Táhlo mu na dvaapadesát a stihl si nahromadit zásoby milých chvil a hezkých vzpomínek – jež mu ani SSSR nedokázal vzít –, jenže tamožňa spálila jakoukoli nostalgii na popel. Máma si neustále připomínala, že se tamožnikům, antisemitům i komunistické straně SSSR s každým ujetým kilometrem vzdalujeme. Pozorovala řady chalup usazených na kopečcích kolem cesty. Z okapů visely věnce tykví a sušených paprik a mámu ta bukolická slovanská krajina z nějakého důvodu přesvědčila o tom, že se za hranicemi dá začít nový život. Já si jen pamatuji ticho, veliké ticho a to, že jsme rozdali nemalou část našich ubývajících zásob vodky na benzinkách a kontrolách, přes než jsme putovali.

Když řidič zahnul k rozlehlému, fádnímu nádraží v Bratislavě a vypnul motor, už se stmívalo. Stroj párkrát škytl a pak ze sebe vyplivl zbytky života. Dál povolení řidičů nesahalo. Dělníci, kteří skládali bedny do nákladních vlaků, si nás nevšímali; Židé tudy neprojížděli poprvé.

Zašlo za námi několik znuděných československých policistů, již nám označili víza a s lahví vodky v ruce se zase odloudali pryč. Yura, táta a Sergej Kantler koupili jízdenky do Rakouska. Ke všem mužům se  dostala informace, že máme zamířit na vídeňskou stanici Westbahnhof, ale víc nic nevěděli. Lidé, kteří SSSR opustili před námi, směřovali na Westbahnhof; a další plány jsme neměli.

Než se tři řidiči vydali na zpáteční cestu, odvedl si vedoucí skupinky tátu bokem. „Dávejte si pozor na Kantlerovy,“ varoval ho. „Vešli do tamožni a neuplynulo ani pět minut, když do autobusu naklusal tamožnik a rovnou si to hrnul k penězům, co jste nám zaplatili. Nechal nám jen to, co jsme potřebovali, abychom se dostali nazpět do Charkova. Už se nám to stalo i na jiných hraničních přechodech, jenže tenhle zmetek se ani nenamáhal s hledáním. Vzal to přímou čarou k mojí sedačce. Jak to asi mohl vědět?“

Táta přikývl. Zaznamenal, že další řidič bankovky pečlivě skládal do drobné záklopky pod sedadlem. („Hřeje mě to na zadku,“ prohlásil muž, zatímco ho táta pozoroval, jak rubly ukrývá.) Kantlerovi se od počátku chovali podivně. Sergej trval na tom, že přijdou první

na řadu, a kontrolou proklouzli za půl hodinky. Před cestou se nás (a také Zhislinových) Sergej i jeho manželka několikrát vyptávali, co ze zakázaných věcí s sebou vezeme, a jakmile jsme překročili hranice, udržovali si odstup. Možná že nás i řidiče zaprodali (nebyli by první)

anebo si jen připadali trapně, poněvadž je na rozdíl od nás netrápili.

Na bratislavském nádraží mluvil s řidičem jenom táta. Yura upadl na dobrých pár dnů po hraniční prohlídce do šoku a nepamatuje si, že by ho na Kantlerovy někdo upozorňoval. Máma si myslí, že jsou to kecy a že si to táta vybájil. Každopádně zatímco v Yurově i naší

rodině zanechala péče tamožniků hrůzu a děs, Kantlerovi si mezitím zdřímli v autobuse. Sergej a jeho rod už s námi tak či tak následně sotva promluvili a my jsme se zařídili obdobně.

Nastoupili jsme do běžného, vetchého komunistického vlaku s kupé po dvou lavicích a postranní uličkou procházející jednotlivými vagóny. Posouvací skleněné dveře mi připomněly zoo a průhledné klece opic a plazů. V našem výběhu se povalovaly kufry a mezi nimi se proplétali rodinní příslušníci. Táta až dosud udržoval purpurová zavazadla vyrovnaná ve vojenském uspořádání, jenže teď ho zmáhala únava, a tak dočasně povolil a nechal kufry spočívat tam, kde byly. Znovu přikvačil večer a z černých oken se do kupé vracely naše odrazy, což podtrhávalo skutečnost, že nyní nám zbývají pouze zavazadla a naše těla.

Když jsme přerachotili československou a rakouskou hranici, nasedla do vlaku skupina celníků. Muži v uniformách nás znervózňovali, ale rakouští inspektoři nevyvolávali žádné potíže: věnovali nám pár letmých pohledů, na víza přibyla další razítka a zase jsme si to vrzali tmou. Temno konečně narušily menší stanice a poté oranžová zář vídeňského nádraží Westbahnhof. Vlak zastavil, dveře se otevřely a my jsme vystoupili na nástupiště přetékající uprchlíky. Někteří museli dorazit ještě před námi. Jiní zjevně přicestovali stejným vlakem – ani jsme si jich nevšimli. U schodů zevlovali nosiči, z tlampačů bzučela oznámení a všude kolem švidrali, protahovali se a zívali příslušníci srocení sovětských Židů, kteří přecházeli z pohybu do nehybnosti, z vlaku na zem, z komunismu ke svobodě.

Do ospalého okamžiku vpadl malý, baculatý pán v modrém blejzru, jemuž na kulatém, prasečím obličeji seděly brýle. Vkráčel mezi nás, zatímco se za ním táhlo šest nebo sedm pomocníků, s tvářemi zabořenými do jakýchsi dokumentů, kteří se chvílemi rozhlíželi po nástupišti, jako by jejich okolí s dostupnými informacemi tak docela neladilo. První mužik se prodral davem, otočil se a pronikavě anglicky zaječel. „Potřebujeme, abyste se urychleně přemístili na tuhle stranu nádraží. Pusťte se do toho! Honem!“

„Co to říká? Co chce?“ ozývalo se brumlání, a i když jeho slova někdo  přeložil,  vůbec to nezabralo. „Co je na tamtom koutě tak zvláštního? Co s námi bude dál? Co je to za lidi?“ Buclatý pán přelétl očima nástupiště a rty se mu bezhlesně hýbaly. Nakonec se pustil

znovu do řeči. Navzdory své drobné postavě vládl silným hlasem, jenž se šířil celým srocením; strašně záleží na tom, abychom odešli do tamhletoho zákoutí. Pomalu jsme se přesouvali. Jednotlivci se drželi svých rodin, rodiny se rozdělily podle měst – Moskvané

sem, obyvatelé Leningradu tam atd. Pán se proplétal zmatkem tam a nazpátek a občas si letmo prohlédl nějaké vízum. Okamžitě jsem k tomu vepříkovi pojal odpor. Když se k nám prasečí rypáček přiblížil, táta zaslechl, jak mumlá něco o teroristech za humny a nutnosti ihned opustit Vídeň. Táta mužova slova bezmyšlenkovitě přeložil a další znalci angličtiny se patrně zařídili stejně, poněvadž dav rozčeřil tlumený šum.

Nastal Štědrý večer a po nástupišti spěšně klopýtali jedinci, kteří ponechali nákupy na poslední chvíli, a s rukama plnýma krabiček a balíčků se už už viděli doma. Civěli jsme na to, jak jsou oblečení, a natahovali jsme krky, abychom zahlédli alespoň něco z jejich nákladu. Spousta Rakušanů nám zaskočené pohledy opětovala a já si v určitou chvíli uvědomil, že jakkoli mi Zápaďané připadají exotičtí, jsme to ve skutečnosti my, kdo sem nenáleží. Kromě naší rodiny se uzávěrku žádostí o azyl v Americe, spadající na 31. prosince, smažila stihnout celá řada ostatních – dorazily další vlaky, jež vychrlily uprchlíky přijíždějící přes Krakov, Budapešť a Bratislavu, takže se srocení rozrostlo na víc než sto lidí. Prasečí rypáček uvítal každou novou várku osob napůl prosebným a napůl ostrým příkazem „Přesuňte

se na tuhle stranu“. Jeho podrážděný výraz svědčil o tom, že by si k Vánocům ze všeho nejvíc přál pár borderských kolií, které vynikají v řízeném nahánění ovcí. Jenže navzdory jeho úporným modlitbám se psi ne a ne objevit, a tak si vždy pouze povzdechl a znovu spustil

svůj proslov.

Mezi nástupištěm a nádražní halou poletovala v desetiminutových intervalech vysoká dáma. Na sobě měla dlouhý hnědý kabát a nad hlavou se jí tyčila věž tmavých vlasů prokvetlých stříbrem. Stále si vybavuji, jak si vítr pohrával s jejím natupírovaným účesem

a opíral se do neupevněných rožků dokumentace, kterou si tiskla k hrudi. Táta si vykládal s nedalekou skupinkou arménských Židů a vzpomínal při tom na restaurace, na něž narazil před pěti lety cestou do Jerevanu. Fascinovaně jsem ho sledoval. Jako my všichni hodil před třemi dny celý svůj život přes palubu. Nyní se z něj stal cizinec v cizí zemi, jenž uvázl na neznámém nádraží, a to zcela bez peněz a prakticky i bez majetku, nepočítáme-li nějaké hrnce a náhradní spodní prádlo. Na místě mrzlo, jídlo nám došlo už ten den ráno, celá jeho rodina podléhala nervozitě, stejně jako Arméni a nakupující Rakušané, prasečí rypáček dělilo od masivního aneurysmatu akorát silnější kýchnutí a táta si tu klidně vychvaloval kvalitu

arménského šiš kebabu, která rozhodně převyšovala gruzínskou, natož pak ázerbájdžánskou verzi daného pokrmu. Takový on prostě byl.

Zvony ohlašující půlnoční mši zahlaholily městem, proud nakupujících vyschl a na nádraží vjel se skřípěním poslední vlak. O dvě hodiny později seběhla ze schodů na nástupiště ona žena s vysokým drdolem prokvetlých vlasů zapletená v živém hovoru s prasečím rypáčkem.

„Venku stojí autobusy,“ pronesl. „Rychle do nich nastupte, jsou zde teroristi! Co se nevejde dovnitř vozidel, musí zůstat tady. Je třeba, abychom ihned opustili Vídeň!“

Ve zlomku okamžiku jsem se zcela upnul na přesun. Strč a šťouchni, všechno popadni. Napřed babičku a velká zavazadla. Po schodech nahoru k dlouhé šňůře čekajících autobusů. Zvol si autobus a kufry tam nech, babička je pohlídá. Běž nazpátek a vezmi další. Lina s mámou už míří za babičkou. Spočítej zavazadla. Za mnou jde táta. Postrč, zatáhni,

pohni se k autobusu. Babička sedí na kufru a na všechno dohlíží. Vedle ní je jiná babička. A pak jsou tam ještě další. Tucty hlídajících babiček, které střeží kufry. Nalož zavazadla do autobusu. Skládej a počítej, skládej a počítej. Kde jsou Zhislinovi? Najdi volná místa. Polštář přítomen. Táta přítomen. Máma, Lina, babička i soudruh Medvěd přítomni. V pořádku.

Nevím, jestli nás původně chtěli nějak rozdělit nebo spočítat, ale takové plány se ve světle hazardního přemisťování rázem rozplynuly. Poté, co se ujistili, že je náš autobus plný, kdosi cosi vyštěkl na řidiče, který razantně zařadil jedničku a odrachotil pryč. Žádné teroristy jsme nezahlédli.

 

 

přeložila Jana Vrzalíková

nakladatelství CPress 2017

ISBN: 978-80-264-1613-5

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB