Rainer Maria Rilke: Elegie z Duina / Sonety Orfeovi

Email Tisk PDF

Rilke výřez přebalRilkovo vrcholné dílo Elegie z Duina začalo vznikat počátkem roku 1912. Autor se tehdy na pozvání Marie Thurn-Taxisové uchýlil na zámek Duino nedaleko Terstu. Zde se začaly rodit básně, jejichž vznik autor vnímal doslova jako božské vnuknutí. Elegie dokončil až v roce 1922 ve Švýcarsku, stranou civilizace, ve čtverhranné věži prastarého zámku Muzot; zde se dostavil stejný stav tvůrčí koncentrace jako tehdy na Duinu. Při psaní Elegií si Rilke vytkl snad ten vůbec nevyšší možný cíl: v oněch deseti elegicko-hymnických zpěvech se snažil pojmout celý kosmos lidské existence, se všemi jeho protiklady a kontrasty, celé universum lidského bytí, v němž život a smrt tvoří nedělitelnou jednotu.

 

 

 

V rychlém tempu několika měsíců, prakticky paralelně s Elegiemi, napsal Rilke také své Sonety Orfeovi. Oba cykly vycházejí ze společné myšlenkové linie a vzájemně se doplňují: jestliže Elegie z Duina v sobě snoubí světlé i zcela temné složky lidské existence, pak Sonety Orfeovi tvoří jejich projasněný pozitivní protějšek. Tradičně jsou Elegie a Sonety vnímány jako nerozlučný pár, bývají tak často publikovány, sám autor v jednom ze svých dopisů uvádí, že pocházejí takzvaně „z jednoho vrhu“. V českém překladu však společně – navíc přeloženy jedním překladatelem, totiž Milanem Suchomelem – vycházejí poprvé.

 

Rainer Maria Rilke (1875–1926), celým jménem René Karl Wilhelm Johann Josef Maria Rilke, byl německý básník, spisovatel a dramatik. Jako první z pražských Němců si vydobyl světovou proslulost. Vystudoval literaturu, dějiny umění a filozofii na univerzitách v Praze a Mnichově. V roce 1896 odjel do Mnichova a od té doby strávil svůj život na cestách – navštívil Itálii, Rusko, africké země, Španělsko, Francii i Švýcarsko. PoRilke přebal odchodu z Prahy v roce 1896 si změnil jméno René na Rainer. Během 1. světové války byl nucen narukovat jako rakouský voják. Díky svým četným známostem však několikaměsíční službu strávil ve vídeňském vojenském archivu. Po 1. světové válce, kdy vznikla Rilkova vrcholná díla, žil převážně ve Švýcarsku. Je autorem dlouhé řady básnických sbírek a několika próz, převážně povídek, z nichž leckteré jsou inspirovány jeho pražským mládím.

 

 

Ukázka z knihy:

 

SONETY ORFEOVI
Psáno jako náhrobek
pro Weru Ouckama Knoopovou

 

První část

 

I

Vystoupal strom. Ó, čisté vzestoupení!
Orfeův zpěv! Ó, v sluchu strom se pne!
Umlklo vše. Však v samém umlknutí
se znovu začlo výzvou ke změně.

Zvěř vyšla z lesů, z odlehlých a světlých
průseků prosluněných, z nor a hnízd;
i nastalo ztišení ne ze lsti
či strachu, utišení v sobě samých,

proto, že slyší. Křik, jek, říje řev
znikaly v jejich srdcích. A kde stěží
se dala najít chatrč jako skrýše,

přístřešek pro nejtemnější chtíče
s dveřmi, jež trnou ve veřejích, -
tam sluchu stvořils svatý příbytek.

 

 

VII

Slavit, ó ano! Je pro slávu zrozen
jak ruda skrytá v němém kameni.
Ó, srdce, v lisu rozdrcený hrozen
a nekonečné vína proudění.

Nikdy se mu hlas nezalkne prachem,
dokud ho příklad boží v moci má.
Vše stane se vinicí a plodem,
jenž v jižní pohodě sládne a zrá.

Ze lži neusvědčila jeho báseň
ani královských hrobek prácheň,
nedopadl na ni bohů stín.

Je z poslů, které čas nepohltí,
který ještě za branami smrti
třímá misku slavných obětin.

 

 

XII

Buď pozdraven duch, jenž pojí nás;
popravdě žijeme v moci vidin.
A jdeme s malými krůčky hodin,
s nimiž se míjí náš vlastní čas.

I když neznáme své místo v bytí,
nejeden náš čin se k němu znal.
Antény zas antény jen cítí,
vše nesla prázdná dál.

Čisté pnutí. Ó, všemocná hudbo!
Jakou je určeno shovívavou sudbou,
že se ti úhona vyhýbá ?

Byť by sedlák staral se a snažil,
aby v létě sžal, co zjara zasil,
nezmůže víc, než co země .

 

 

XIV

Pěstujem květ, vinný list a plod.
Co sdělují, není jenom z těchto let.
Z temna vzlínají barvy toho, co jest,
a snad i pableskuje žárlivost

mrtvých, kteří jsou solí této země.
Co my víme o jejich podílu?
Jenom, že vtlačují do jílu
odedávna svůj morek neznatelně.

Můžem se ptát: je jim to vhod?
Prodírá se urputně k nám vzhůru,
k svým pánům, jich otrocké práce plod?

Anebo oni, spáči u kořenů,
nám ze svých přebytků dají, co není
než němá síla nebo políbení?

 

 

XXV

Tebe, již jsem znával, zachtělo mi se
vzpomenout, ten kvítek, jejž neznáme po jménu,
slyším tvůj křik, bylas mých her krásná společnice,
teď zcizena, když ještě jednou vzpomenu.

Tančila a náhle zakolísala, stála,
jak by se její mládí slilo v měď;
truchlila naslouchajíc -. Tu z výše jí padla
hudba do srdce změněného teď.

Nemoc se hlásila. Napadena už stíny,
krev ztmavla, jak na útěku a nařčena z viny,
proud krve přec byl v své přirozené jaro hnán.

Zase a zas rušena pády a zatmíváním
pozemsky plála. Až po hrůze ztroskotání
vešla do chmurně zejících bran.

 

 

IX

Není čím se pyšnit, soudci, že už nemučíte
a železa že nezaškrcují už vaz.
Nic nepovzneslo se, žádné srdce -, tím, že
chtěná křeč vlídnosti hyzdí vás.

Co čas přinášel, popraviště vrací zpět
jak děti dárečky, co dostaly loni
k narozeninám. Do čisté duše, rovnou do ní
z výše by jinak sestoupila boží zvěst,

opravdovější vlídnost. Mocněji, zářivěji
by se vzmáhal a rostl by ten bůh.
Byl by víc než vichry, jež koráby pohánějí.

Ne méně než důvěrné spatřování,
ten náš vnitřní mlčenlivý druh,
jak hravé dítě z nekonečného zdvojování.

 

 

XVI

Pořád znovu rozdíráme Boha
a on nepřestává hojit nás.
Chceme vědět, jdeme na to ztuha,
on se na nás sdílně usmívá.

I ty čisté, posvěcené dary
jinak nepřijímá ve svůj svět,
než že k svobodnému konci staví
se co nepohnutý střed.

Jen mrtvý zná pít
z pramene, jejž my zde zaslýcháme,
Bůh mlčky mu pokyne, až v smrti.

V našem světě hlučí to a hřmotí.
Ovečka ke své rolničce zná se
z pudu uchovati klid.

 

 

přeložil Milan Suchomel
Nakladatelství Pavel Mervart 2017
ISBN: 978-80-7465-257-8

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB