Petr A. Bílek, Josef Šebek (eds.): Česká populární kultura...

Email Tisk PDF

Bílek Šebek výřez přebalTak jako profesionální sport rozšiřuje v posledních desetiletích sféru fanouškovské recepce mimo samotná utkání a svoji atraktivitu posiluje i propracovaným systémem přestupů a přesunů, v nichž aktéři pod drobnohledem mediální pozornosti aktivně mění dres, ale také jsou „odkládáni“ na transferovou listinu, vytvořila i moderní populární kultura celou řadu přestupových a přesunových mechanismů, jimiž samotná díla oživuje, nově rámuje, adaptuje a v důsledku pak oživuje dění na celém dobovém popkulturním poli.

 

 

 

Monografie "Česká populární kultura. Transfery, transponování a další tranzitní procesy" zkoumá formou případových studií jednotlivé mechanismy, s jejichž pomocí k těmto transferům či transponováním dochází. Nesnaží se postulovat univerzální vzorce, jež by tyto mechanismy vyjádřily v co nejobecnější podobě, protože takto se pohyby na poli populární kultury zjevně neodehrávají. Jde o mechanismy dílčí, projevující se na mikroúrovni jednotlivých žánrů, období či konkrétního média. Kniha tudíž neobjevuje jakési globálně kulturní strategie, ale spíše zkoumá repertoár taktických manévrů, jež vykazuje vzorek děl a jevů, lokalizovaných více či méně markantně v českém kulturním kontextu. Čtenáři tak kniha umožňuje nejen tradiční lineární čtení, ale i čtení výběrové. Stejně tak Bílek Šebek přebalponechává na čtenáři, zda ji bude číst spíše kvůli konkrétnímu materiálu, který jednotlivé studie analyzují, anebo kvůli obecnějším otázkám, jež tyto případové studie implikují či explicitně kladou.

 

OBSAH:

Transponování české populární kultury aneb Pár obecných poznámek úvodem (Petr A. Bílek) / „Výplody ohavné fantazie“. K německé triviální literatuře v Čechách na konci 18. století (Štěpán Zbytovský) / Karel Ladislav Kukla a jeho Podzemní Praha, pražské brakové romaneto (Pavel Sládek) / Od monstra k superhrdinovi. Pérák v dynamice kulturní a komunikativní paměti (Petr Janeček) / Autobiografie Květoslava Minaříka v kontextu popkultury (Josef Hrdlička) / Pokusy s artisty a zpívajícím slonem aneb Možnosti vybočení v normalizační kinematografii (Kateřina Svatoňová) / Od budovatelského folkloru k diskohrátkám. Proměny zobrazení vztahu mezi generacemi v českých hudebních filmech pro mládež v druhé polovině 20. století (Jakub Machek) / „Pocity jak žiletky“. Psí vojáci na pozadí anachronní touhy 90. let (Tomáš Jirsa) / Akvabely, vousaté ženy a jiné campy stylizace v dramatické tvorbě Davida Drábka (Peter Demeter) / Švédský detektivní román z hlediska české recepce a přeložitelnosti (Jan Dlask) / Nová vizualita druhé světové války (Kamil Činátl – Čeněk Pýcha) / „Tak pro tohle žiju“. Autobiografie sportovců (Klára Soukupová) / Nová „letenská šlechta“? Hipsteři, jejich paradoxy a ironie jedné ironie (Ondřej Daniel – Josef Řídký) / Kapitán Certeau a poručík Jenkins v síti metafor. Fanfikce mezi subverzivní imaginací a empirickou konformitou (Jan Kolář) / Čtení se zavřenýma očima. Booktuberské rozkoše, rekordy a maratóny (Blanka Činátlová)

 

 

Ukázka z knihy:

 

Čtení se zavřenýma očima. Booktuberské rozkoše, rekordy a maratóny

Blanka Činátlová

Společnost bez psaní může existovat, a mnohé takové společnosti

existují, avšak žádná společnost nemůže existovat bez čtení.

Alberto Manguel

Polský literární teoretik Edward Balcerzan se v eseji, která se věnuje čtenářským strategiím, ptá, zda a jak může literárněvědnému bádání prospět zaměření na „obyčejný brak“. V dílech,  která vznikají s ohledem na masového čtenáře, podle něj dochází k rozmělnění literárnosti

a historičnosti. Klade si otázku, zda takový badatel zůstává stále ještě literárním historikem, neboť analýza této literatury (Balcerzan v zásadě nerozlišuje mezi literaturou triviální, populární a brakem, určujícím rysem mu je pouze ona – nijak blíže nedefinovaná – masovost) mnohem více směřuje k čtenáři než k dílu, týká se více společnosti než literatury. „Jak proniknout do myslí a prožitků masového čtenáře? Důkazy neexistují, zápisy jsou pouze sporadické, zůstává možnost dedukce a vytváření neověřitelných hypotéz na téma ‚černé skřínky‘, kterou, v podstatě, je prostor cizí autokomunikace“ (Balcerzan 2002, s. 145 n.). Zdá se, že díky fenoménu knižních vlogerů, tzv. booktuberů, se nám záznamy z těchto černých skříněk podaří přečíst.

Booktuber je čtenář, který konzumuje neuvěřitelné množství knih a poté bere do ruky  kameru, aby se ostatním pochlubil svým knižním špajzem a svým apetitem strhl k podobným  výkonům a žravosti i další. Booktuber knihy nakupuje, rozbaluje, kupí, očichává, doporučuje

a v neposlední řadě také prodává. To, co začíná individuální mlsností, proměňuje poměrně výrazně charakter čtení a čtenářství. YouTubové (odtud i pojmenování – booktuber je doslova čtenář, který své čtení prezentuje a sdílí prostřednictvím YouTube, často s podporou webové stránky či dalších sociálních sítí) kanály nejznámějších českých booktuberů mají přes 2000 odběratelů, čímž co do počtu čtenářů odpovídají klasickým literárním časopisům jako A2, Host, Tvar, Revolver Revue apod., a leckdy je i předčí. Charakter médií, skrze něž svá poselství a glosy vlogeři (tzn. videoblogeři) šíří, navíc vybízí k dalšímu sdílení, komentářům pod jednotlivými příspěvky, booktubeři vzájemně hostují ve svých kanálech, vyzývají se k tzv. knižním tagům, zapojují přátele i členy rodiny. Jedná se tedy o čtenářský kmen nejen poměrně početný, ale i co se týče polyfonie a četnosti komunikace neuvěřitelně živý. A my díky tomuto fenoménu můžeme v přímém přenosu sledovat poměrně radikální proměnu čtenářství.

 

 

Hračičkové, voyeuři a vášnivé čtenářky

Bude potřeba odhalit pohyby samotného těla, zdánlivě poddajného a tichého,

které čtení svým vlastním způsobem napodobuje. V ústraní a samotě čítárny

čtenáři snadno uniknou nevědomá gesta, mumlání, tiky, protahování se, pře‑

vracení, neobvyklé zvuky, zkrátka divoká instrumentace těla. Na druhou stranu,

čtení se na své nejzákladnější úrovni stalo v posledních třech stoletích věcí oka.

Už ho nedoprovází ani hlasová artikulace, ani pohyb žvýkacích svalů jako dříve.

Číst bez polohlasité nebo hlasité výslovnosti je moderní zkušenost, po celá sta‑

letí neznámá. Dříve čtenář zvnitřňoval text, svůj hlas propůjčoval tělu někoho

jiného, byl jeho hercem. Dnes už text nevnucuje subjektu svůj rytmus, neproje‑

vuje se hlasem čtenáře. Tento ústup těla, podmínka jeho autonomie, je vzdále‑

ním se od textu (Certeau 2015, s. 18).

Tato charakteristika čtenářství zazněla v roce 1980 v eseji francouzského filozofa Michela de  Certeaua. Předjímá v ní vznik nového čtenáře, jenž se vymaní z bezmezné moci autora a intelektuálních autorit a bude s textem nakládat, jak se mu zlíbí. Jeho obraz čtení jako pytlačení, kterým se posléze nechá inspirovat americký teoretik médií a populární kultury  Henry Jenkins, bude výchozí metaforou většiny teoretických studií věnovaných fanfikcím.  Certeau však tohoto nového čtenáře obdařuje i dalšími obraznými přezdívkami. Čtenář, jehož zplodila masová a konzumní společnost, se jako nenasytná zvěř táhne za potravou v mediální pastvě, vrací se k nomádství dávných časů, coby Robinson klestí cesty a prozkoumává ostrovy. Zatímco autoři se Certeauovi jeví jako „dědicové dávných oráčů na poli jazyka“, „kopáči studní“, „stavitelé domů“, čtenář se stává „Amazonkou a Odysseem každodennosti“.

Psaní je, jako by řekl Certeau, záležitost konstruování, zabydlování a teritorializace, sumarizování a třídění, civilizování. Oproti solidním dědicům a stavitelům však stojí Amazonky, Robinsoni, Odysseové, nomádi, lovci, pytláci a kutilové. Nikoli spolehliví strážci a vyměřovači mezí, ale tuláci, divoši, zloději, hračičkové – coby pytláci si přivlastňují území textu oploceného jeho autorem; text se stává neprobádanou divočinou, v níž bují významy, za jejichž definitivnost (stálost, jednoznačnost) se lehkomyslný hráč zříká zodpovědnosti. Čtenář kutil si vybere z textu jen to, co se mu hodí, loví trofeje a touží na místě činu zanechat svou vizitku (podobně jako Fantomas), pochlubit se devastací vyoraných brázd a vyhřátých domovů. Za určitých okolností by se mohlo zdát, že Certeau do nejjemnějších detailů předpověděl identitu booktubera – i oni jsou posedlí trofejemi, chlubí se svými úlovky, jejich

nakládání s textem se jeví velmi lehkomyslné. Jejich „pytlačení“ ale připomíná spíše myslivost – snaží se vyvarovat jakékoli divočiny, nejednoznačnost houštin a neprobádaných cest je děsí. Jejich revírem není ecovský les, ale prosvětlená paseka. Podobně jako stavitelé shromažďují, střeží, konzervují.

Booktuberské čtení radikálně proměňuje některé etablované (a emblematizované) rysy moderního čtenáře. Ústraní a samotu čítárny nahrazuje veřejný a sdílený prostor sociálních médií a YouTube. Jeden ze zásadních smyslů a motivace četby spočívá právě ve sdílení – musím číst to, co čtou ostatní, komentovat to, co komentují druzí, poměřovat své čtení se čtením ostatních. Sdílení videa a následné komentáře či „lajky“ v podstatě četbu legitimizují.  Skrytého a schouleného čtenáře nahradil čtenář exhibicionista. Všichni si určitě vybavíme jeden z oblíbených literárních i vizuálních emblémů dětského či dospívajícího knihomola – skrytý noční čtenář, který si, ukradnuv čas vyhrazený zdravému odpočinku, kazí oči, když oblíbený komiks či dobrodružný román čte pod peřinou za svitu baterky. Četba se zde reprezentuje jako činnost skrytá, tajná, introspektivní, noční, děsivá (iluzivní světlo baterky), osamocená. Booktuber (věkově nejčetnější skupinu tvoří náctiletí) čte demonstrativně, veřejně, neskrývá se, ale naopak staví své čtení na odiv, chce být při svém čtení – jež provází zdánlivě tatáž žádostivost a vášeň jako u těch, kdo s oblíbenou knihou obcují pod peřinou – přistižen. Samotu a skrytost tedy nahrazuje společenství, extroverze. S opouštěním izolace ale paradoxně získává onu modernímu čtenáři neznámou zkušenost hlasitého čtení. Byť i ona se proměňuje – nesouvisí ani tak s rytmizací či oralitou textu, s ritualizací, ale s potřebou artikulovat akt čtení jako takový. Přičemž této artikulace se nedostává čtení samému, ale jeho následné recepci.

Mezi booktubery naprosto převažují ženy, většinou se jedná o studentky střední školy, maturantky, v menší míře pak studentky vyšších odborných či vysokých škol nebo ženy na mateřské dovolené. Za symptomatické lze považovat, že ze sledovaného vzorku booktuberských čtenářek/čtenářů nikdo nestuduje přímo literaturu či blízké filozofické,

filologické nebo estetické obory. Jako by se neustále zdůrazňovalo, že kniha nemůže být předmětem studia, analýzy, jakékoli objektivizace, nýbrž výhradně ničím neregulované vášně. Literární historik Stefan Bollmann se několikrát zabýval literárními a výtvarnými obrazy čtoucích žen. V knize Ženy a knihy. Vášeň s následky spojuje ženské čtenářství právě s vášní  a intimitou. Je pozoruhodné, na kolika obrazech vidíme čtenářky nahé či v negližé. Kniha se v rukou čtenářky stává kulisou ranní či večerní toalety, doplňuje ženský akt, inscenuje dramatický intimní okamžik, chvíli absolutního soustředění.

Mohlo by se zdát, že nahota je základním atributem ženského čtení. Má snad kniha v rukou ženy erotizující účinek? Stává se sexy doplňkem – jako když Marilyn Monroe drží na fotografii Eve Arnoldové v ruce Joyceova Odyssea?

Mezi něžností, s níž se v Lucindě hovoří o sexu, a živelností, s jakou Léon a Ema

Bovaryová  uhánějí  dlážděnými  ulicemi  Rouenu,  se  zdá  být  propastný  rozdíl;

a stejná propast je zjevně i mezi jahodovými ústy Tess a stříbrně lesklými ku‑

ličkami, které vyplňují Anastasinu vaginu, zatímco jí její pán uštědřuje výprask

na zadek. Čtenářka na opačné straně knihy však zůstala v mnoha směrech stej‑

ná: pohání ji touha dozvědět se více o skrytých, nebezpečných stránkách života

(Bollmann 2015, s. 322),

shrnuje Bollmann dějiny ženského čtení. Ať se jedná o čtenářku Hardyho Tess, Flaubertovy Paní Bovaryové nebo Jamesové Padesáti odstínů šedi, přisuzuje jim všem touhu po objevení skrytého, nezjevného, nezřetelného. Ona nahota jako by demonstrovala dychtivost po odhalování, opojení a vzrušení absolutní svobodou, kterou četba čtenářce poskytuje a jíž se

v takto absolutní podobě ženě žijící v určitých společenských podmínkách za jiných okolností nemusí dostávat.

 

Dopoledne rozbalím, večer přečtu

Jeden ze slavných literárních hrdinů, matematik Ulrich, díky závodnímu koni dospěje k poznání, že je mužem bez vlastností. Pěstuje totiž vědu podobným způsobem jako dostihový  kůň, „že totiž zvyšujeme svůj rekord o jedno vítězství, o jeden centimetr, o jeden kilogram.

Jeho duch se měl osvědčit jako pronikavý a silný a vykonal práci siláků“ (Musil 1980, s. 43). Zdá se, že nejen vědu, ale i čtení (a čtenářství) lze převést na sportovní výkon a čtenáře-borce dekorovat na základě měřitelných rekordů.

Knižní vlogeři v oblíbeném formátu tzv. Book Haulů poctivě trénují, aby se v pravidelném měsíčním či týdenním rytmu mohli chvástat svými čtenářskými výkony. Těžko však poměřovat zajímavost interpretace, hloubku analýzy, proces dobírání se smyslu, možnost  různých významů apod. Chlubit se a soutěžit lze tam, kde lze kategorizovat a kvantifikovat.  Základní mírou je tedy množství knih přečtených (nebo pořízených) v určitém časovém  úseku. Vzhledem k tomu, že většina booktuberů čte v zásadě tytéž tituly, lze určitou  originalitu projevit především lepší čtenářskou výkonností. Jedna z těchto sportovkyň se

chlubí, že za červenec 2015 přečetla 41 knih. Pokoření odběratelé jejího kanálu vznášejí v komentářích udivené dotazy, kolikže přečte stran za hodinu. Zhruba padesát, odpovídá rekordmanka.

Nepřekvapí, že zvláštní oblibě se těší ságy a série. Čím rozsáhlejší text, tím větší  překážka, výzva a důkaz čtenářské vytrvalosti. Rozsahem skromnější knihy (přibližně 270 stran, kratší snad ani nemá smysl zmiňovat) mohou dokonce přinést zklamání, protože „když je kniha tenká, nestihne se říct vše“. Nelze se však spokojit pouze s vytrvalostí. Správně trénovaný čtenář udržuje, nebo dokonce i stupňuje tempo čtení – „Dopoledne mi přišla poštou knížka, a večer už jsem jí měla přečtenou“. Ostatně mezi klíčová recenzní kritéria patří, zda knihu „můžu či nemůžu přestat číst“. Čímž se většinou nemyslí vnější podmínky čtení

či schopnosti čtenáře, ale jakási vnitřní ustrojenost knihy, respektive schopnost či neschopnost  konkrétního autora držet čtenáře v napětí, ohromovat překvapivými zvraty a zápletkami. Jakékoli vybočení z plynulé četby, narušení kontinuity například „rozpitváváním myšlenek

a názorů“ je považováno za nežádoucí.

(…)

 

 

Univerzita Karlova, Filozofická fakulta 2017

ISBN: 978-80-7308-725-8

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB