Jan Cempírek: Nejšťastnější generace

Email Tisk PDF

Cempírek výřez přebalKdo je lepší – Elán, nebo Jasná páka? Čemu víc obětovat – individuální svobodě, nebo domku v satelitu? Co zaručí šťastný život – středostavovská průměrnost, nebo mediální sláva?

 

 

 

Román Nejšťastnější generace (Novela bohemica) začíná na sklonku normalizace přáním gymnazisty Tomáše, aby mu třídní kráska Beáta stála modelem k talentovým zkouškám na FAMU. Ačkoliv se Tomáš nakonec na vysněnou školu nedostane, i v následujících letech pokračuje s focením své už bývalé spolužačky, která se na rozdíl od něj z maloměsta odpoutá a zapadne do pražského uměleckého prostředí. Pravidelná setkávání v pátky třináctého se stávají nejen fotografickou pamětí ubíhajícího času, ale také záznamem generačních křižovatek. Studentské stávky, devadesátá léta a neopakovatelná možnost zařídit siCempírek přebal život zcela podle svého. Jenže: jak nejlépe využít životní jackpot? Poznáte se v příběhu i vy? Doporučuje devět z deseti Husákových dětí.

 

Českobudějovický spisovatel, publicista a cestovatel Jan Cempírek (*1970) je autorem několika próz (Rafinerie, Autostop.CZ, Tanec posledního dne), jež vydal pod vlastním jménem, a mystifikační knihy Bílej kůň, žlutej drak, za kterou získal coby vietnamská autorka Lan Pham Ti v roce 2009 Cenu Knižního klubu. Přispívá do denního tisku a společenských časopisů (věnuje se především cestopisným reportážím), provozuje regionální vydavatelství Pikador Books a je spoluzakladatelem českobudějovického společenského magazínu BUDLive

 

Kniha bude uvedena 12. 10. v pražské Literární kavárně Řetězová a 13. 10. v Pokoutní domácí kavárně „U spisovatelů“ v Českém Krumlově.

 

Ukázka z knihy:

Dean mizí z pokoje. Za chvíli se vrací s lahví tuzemáku a orosenou dvoulitrovkou coca-coly. Tak to je prda, oceňuji něco aspoň trochu zábavnýho. Tohle jsme přeci naposled pili před lety v prváku na školním lyžáku! Bylo nám – kolik? Čtrnáct?

Čerstvých patnáct.

Děti.

Co jsme tenkrát věděli o světě, my sněženky a machři?

Co víme teď?

No, souložíme napůl. Technicky stoprocentně a duševně bez nároků. Když to tělo potřebuje. O co jde? O nic. Jen o trochu tělocviku. Emoce jsou už dávno na vedlejší koleji. Napůl. Vymalováno, říkám a pozoruju revolucionáře ve výslužbě, jak míchá zapomenutý elixír mládí. Ano, co je soulož, už víme dokonale. Tak přeci jenom od dob školních lyžařských zájezdů nějaký pokrok!

Neboj, nechci se v tom hrabat, tvoje věc, uklidňuje a ochutnává koktejl. Potěšeně mlaskne. Výtečný!

Tak na nás!

Vytahuju ruku zpoza deky, beru velkou sklenici, ucucávám retro lahůdky. Rázem jsem v prváku na gymplu! Ta vůně, ta chuť! Iluze opravdu dokonalá.

Taky Dean se tváří spokojeně. Dobrůtka, co?

Chuťové pohárky na špičce jazyka se opět ukazují jako nejrychlejší cestovka časoprostorem. A ukazuje se, že i téma hovoru je podobné jako tenkrát.

Neříkej mi, vrací se exspolužák zpět ke svému rozumování, neříkej mi, že když jsi teď tak slavná, že by se neobjevil nějakej perspektivnější typ? Ošklivej. Chudej. Arogantní macho, přesně takovej, jaké ženy nejvíc zbožňují, snaží se o lehkost, až to bolí. Nebo o zábavu?

Co na to odpovědět? Myslela jsem, že už jsem se z tématu vyvlekla. Zájemců o tmelení je vždycky dost, Deane. Očekávání obou pohlaví jsou ovšem už jiná. Vždyť víš, jak to chodí, říkám lhostejně.

Právě že nevím. Sleduji jiné seriály, chodím do jiné společnosti.

Ale víš. Do postele seženeš někoho vždycky. A tím to hasne. Na pravej vztah nejsou lidi.

Krčí rameny. Třeba lovíš ve špatných vodách.

Lovím? Joho! Tak touhle úvahou by mě rozbrečel! Nakláním se k němu, abych mu to vysvětlila. Podívej se, ty sňatkovej dohazovači, říkám mu ze vzdálenosti pěti centimetrů od obličeje. Od božího rána makám ve studiu. V poledne nevysedávám v restauracích, ale nacpu se na stojáka nějakým sajrajtem v bufetu. A večer jsem ráda, když padnu do pelechu. Já nelovím, kloučku. Pra-cu-ju. Jasan?

Mžourá na mě jak prvňák chycenej v obchodě při krádeži bonbónů. Můj ostrej hlas ho překvapil. Já si totiž vážně nedělám legraci, Tomášku! Na nějaký hledání a nový objevy fakt není ani čas, ani nálada, zdůrazňuji potichu. A konkurz vyhlašovat nehodlám. Na seznamovací frontě klid. Howgh.

No jo, no, sklaplo mu.

Zase se vracím do původní polohy, avšak v Tomášových očích se něco odehrává.

Dívám se na něj pozorněji.

A pak mi to dochází.

Do p…

Já blbka!

-

Ne. Stokrát ne! Dean není tak úplně pitomej! On ví!

Prohlíží si mě a já poznávám, že on ví.

Že mu nemusím nic nalhávat.

Že mě prokouk.

Hérečku.

Že tady nejde vůbec o vztahy! Jenže já nemám chuť teď o tom mluvit. Vážně ne! Někomu se svěřovat, s někým všechno to minulé řešit.

Nemám!

Chci se bavit, radovat a dělat blbosti! Chápete? Teď, hned! Proč ty tanečky? Stejně nic nevyřešíme! Přišla jsem, abych měla trochu jiný myšlenky, a zatím. Pořád to samý. Dokolečka dokola. Furt. Ale já se potřebuju odreagovat! Nepřemejšlet! Uvolnit se.

Nejde to.

Hravá energie jiskřící při parodování Centrálního kurtu už dávno odlítla až k severnímu pólu. Není tu. Zmizela. Napořád. Je fuč.

A místo toho zase ta můra.

Hnusnej, černej smrtihlav.

Rezignuji.

Jó, třeba máš pravdu. A nedívej se na mě tak!

Roztejkám se do potahu křesla jak vyfouklej balón. Nejde to. Ne. Prostě – myslím na to pořád, přiznávám pomalu. Každý ráno, když vstanu, tak si na to vzpomenu. Co by se stalo, kdybych si to dítě nechala…

-

Vidění mám rozostřený, jako bych sledovala obraz na starý televizi přinesený ze smeťáku.

Mluvím to já, nebo někdo jinej?

Čí je to hlas?

Co bych dělala, kdybych si to dítě nechala?

Byla bych svobodnou matkou. Někde v zaplivaným podnájmu. Měla bych sotva na sunar. Škola v hajzlu, divadlo v hajzlu. V krámech se všechno zdražilo. O roli v Centrálním kurtu bych si mohla nechat jenom zdát. Max by píchal s jinejma, stejně by se kvůli mně nerozved. A alimenty by platil s půlročním zpožděním, jestli vůbec. Dokonce ani ty bys mě nefotil. Prostě konečná – ve dvaadvaceti. Konečná!

Potřebuji čas na vydechnutí.

Dean sedí, neříká nic. Odvracím se od něj, koukám do koberce. Pokračuji potichu dále.

Definitivní stopka. Tak tohle si každý ráno říkám. Furt. Abych si to nemusela přiznat. Že jsem zabila dítě. Já. Zabila. Chápeš to vůbec?

Zvedám pohled od sešlapanýho filcu a najednou to ze mě nezadržitelně leze jak prasklej vřed.

Chápeš? Ta konečná na jedný straně a na tý druhý –jóóó, klidně to mrňavý dítě ze mě vycucněte, pryč s ním, dejte ho do koše, vodvezte ho, parchanta, někde zahrabte nebo spalte v kafilérce – co je mi do něj! Protože já chci žít! Já! JÁ! Dean mě chytá za ramena.

Má roztažený zorničky, vytřeštěný oči.

Neví, co se mnou má dělat. Kdepak!

Tohle není situace pro mužskýho. Kterej je v tom navíc nevinně. Jenže… rozumí mi aspoň někdo?

Jak já bych potřebovala chápavý slovo! Na někoho to hodit!

Jak já bych zároveň všechny Chápající poslala nejradši do prdele!

-

Třese se mnou. Betty, Betty, no tak. Prostě to tak je, už to neřeš, to nemůžeš takhle brát.

Ale už je pozdě. Už mě nezastaví. Chytám mu zápěstí.

Chci žít, Deane! Tady a teď! Chci hrát, bejt slavná a svobodná, rozumíš? Nemusím mít spoustu peněz, nemusím bejt do smrti krásná. Ale chci Žít. A ne se zazdít do nějaký hnusný špeluňky a kupovat plínky! Ve dvaadvaceti! Právě teď, když se otevřelo tolik možností…! Proč se to tak zamotalo? Co jsem komu udělala? Co jsem po kom chtěla? Proč, kurva, nemůžu jen tak existovat a pořád na to musím myslet?

Dobrý, Betty, bude to zas dobrý, věř mi.

Nebude, nikdy. Nikdy už.

Ruce mi poklesávají.

Betty. Zkus to. Třeba to tak mělo bejt. Bude to dobrý.

Dobrý…

Pořád mě uklidňuje, moc ho neposlouchám. Vnímám jen ten hlas. Jen ten zvuk kroužící kolem mojí hlavy. Bude to dobrý…

Hele, víš co? Dáme travku. Mám dobrou, čerstvou, z Holandska. Co říkáš? doléhá ke mně z dálek.

Přikyvuju.

Jo.

Travku. Panáka, čučo.

Nebo něco jinýho.

Jenom rychle…

Rychle!

Ať je ten přízrak kafilerie co nejdřív pryč!

-

V mozku mi neviditelnej režisér pouští Garáž: Houbičky.

A po ní Psí vojáky, Russian pop op. IV.

Papírky. Seno. Zapalovač. Plamen.

Filip Topol.

Tráva voní.

Brzda, plyn, brzda.

Plyn.

 

 

nakladatelství Novela bohemica 2017

ISBN: 978-80-87683-76-7

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB