Mirko Zilahy: Takhle se zabíjí

Email Tisk PDF

zilahy výřez přebalTemný thriller z prostředí Říma, jak ho neznáme.

 

 

Řím, 2008. Město je ochromeno vlnou nebývale špatného deštivého počasí. V tom okamžiku se daleko od turistického centra vyhledávané metropole začnou objevovat těla obětí sériového vraha. K případu je povolán komisař Enrico Mancini, schopný vyšetřovatel, který prošel výcvikem FBI a právě zažívá nejhorší období svého života – musí se vyrovnat se smrtí své milované ženy. Vrah, který si říká Stín, ale pokračuje ve svém řádění a brzy je více než patrné, že sleduje hlubší cíl, který ospravedlňuje boží spravedlností. Vše má svůj řád, a tak ani Manciniho nasazení k případu není náhodné. Mancini brzy zjišťuje, že je nenávratně vtažen do Stínovy partie, donucen se zapojit do boje, ze kterého nikdo nevyjde bez šrámů. Ceněný debut Mirka Zilahyho byl přeložen už do sedmi jazyků. Nechte se unášet strhujícím vyprávěním i atmosférou města všech měst – Říma.

 

Mirko Zilahy se narodil v Římě v roce 1974. Vystudoval cizí jazyky a literaturu, získal doktorský titul na Trinity College v Dublinu, kde vyučoval italštinu a literaturu. Publikoval eseje o irských autorech a zabývá se pracízilahy přebal současných italských spisovatelů. Je také překladatelem z angličtiny. Román Takhle se zabíjí je jeho debutem, v dubnu 2017 vyšlo jeho pokračování.

 

 

Ukázka z knihy:

2

Řím, úterý 9. září, 08:15

Úředník vyšetřovacího oddělení velitelství obvodu Montesacro, Enrico Mancini, seděl ve své kanceláři, zády opřený o psací stůl listoval deníkem Messaggero.


Rukama v hnědých kožených rukavicích přehnul noviny, sklonil se a přiblížil svůj zrak. Odhrnul úzkou černou kravatu na šedé košili vytažené z džín, která se mu houpala před obličejem. Nestihl ani zaostřit na první řádky článku, když do dveří vstoupil plavovlasý buran, neoholený, oči stejně světlé jako kalhoty a košile, co měl na sobě. Walter Comello, nejmladší inspektor Protizločineckého oddělení, byl promočený na kost.
„Už jste to slyšel, komisaři?“ zahlaholil. „Dole u Sv. Pavla došlo k masakru. Našli tam tělo.“ Udělal pauzu, aby se nadechl, a čekal na pokyn, aby pokračoval, ale ten nepřišel. Tak
pokračoval: „Našlo se tam tělo nějaké ženy, celé znetvořené.“


„Uklidni se a mluv souvisle,“ odpověděl Mancini, aniž by zvedl zrak od novin.


„Zdá se, že jde o něco hrozného. Dneska brzo ráno, ve výkopu vedle baziliky...“


„Kdo oznámil notitia criminis?“


„Jedna studentka. Našla mrtvolu ženy kolem čtyřicítky. Rozpáranou jako zvíře. Rozřízlou na čtyři části, křížem uprostřed, jako mazanec...“


„Nech toho, Waltře,“ povzdychl si komisař. „Kdo je ta studentka? Co tam tak brzo ráno dělala?“


„Jmenuje se Paola Arduiniová. Řekla, že šla před zkouškou na mši. Tam dál v Ostiensi je Třetí univerzita a je to oblast plná studentů,“ odpověděl Comello a pozoroval postavu svého nadřízeného, stále ještě nehybnou nad deníkem.


„Jdi se usušit fénem, co visí na záchodě. Pak se vrať a sedni si.“ Mancini se zadíval na Comella a zavrtěl hlavou nad tím, jak je ten chlap promočený a celý pomuchlaný a jak se z jeho starých bílých adidasek rozlévají na zem dvě kaluže. Policajt zmizel, aby se za pět minut vrátil se zlatými vlasy trčícími do vzduchu.


„Kdo to má na starosti?“ zeptal se Mancini.


„Místní komisař.“


„Takže,“ odmlčel se a změřil si svého podžízeného, „vzhledem k tomu, že jsme na druhý straně Říma, je nám to celkem fuk.“


„Člověk nikdy neví...,“ řekl Comello a na rtech se mu objevil mírný úsměv.


Inspektor Comello, holka pro všechno na celém velitelství − řidič, počítačový mág, důvěrník a v případě potřeby i mlátička − znal Manciniho dobře. Bylo mu třicet, dva roky byl inspektorem u policie, jak ostatně napovídaly dva zlaté pětiúhelníky na výložkách uniformy, kterou Comello oblékal jen při oficiálních příležitostech. Už od chvíle, kdy byl jen obyčejným policistou, sledoval Walter Manciniho kariéru a oceňoval mezinárodní úspěchy tohoto samouka oboru kriminologického profilu. Pak, když byl povýšen, se octnul na velitelství v Montesacru, kam se asi před rokem a půl nechal Enrico Mancini přeložit, aby to měl blíž domů, jelikož jeho žena onemocněla. Comello prostě znal všechny lidské i profesionální důvody, které komisaře dovedly až na tohle malé velitelství na periferii. Víc by ani nedodal.


Zdálo se, jako by žluté stěny s šedými skvrnami pohlcovaly studené světlo zářivky, které prostupovalo celou místností. V rohu koš a stará kožená pohovka po jednom bývalém
veliteli, co odešel do důchodu, to bylo veškeré zařízení. Za Manciniho psacím stolem policejní kalendář a fotografie prezidenta republiky. Na stole starý počítač a troje zelené desky.
Od vchodu zazněl tlumený zvuk zaklepání na dveřní rám a oba současně se otočili k východu, kde chyběly vysazené těžké kovové dveře, teď opřené o zeď.


Přišla Caterina De Marchiová, inspektorka a fotografka, která tu byla na praxi. Malá a roztomilá, bronzové vlasy a zelené oči, štíhlá, vytrénovaná letitým ranním běháním.


„Cate,“ pozdravil ji Comello.


„De Marchiová,“ řekl roztržitě Mancini.


„Jsme připraveni k odjezdu do bytu doktora Carnevaliho,“ řekla a marně se snažila zachytit komisařův pohled.


Toho rána měli v plánu obhlídku vily, kde žil zmizelý chirurg Mauro Carnevali. Pětapadesát let, rozvedený, s jedním synem, žil sám ve velkém domě na venkově v oblasti Castelli Romani, a když zrovna nebyl ve své ordinaci ve čtvrti Parioli, pracoval v nemocnici Gemelli. Život vyplněný prací, žádné hobby, žádné cesty, kde nic tu nic. Medicína jako poslání, řeklo by se. To ráno, kdy pravděpodobně zmizel, měl operovat, ale do nemocnice nedorazil. Vrchní sestra onkologie mu neustále volala na mobil, ale ten vyzváněl na prázdno.


Všechno to bylo tam, v deskách na komisařově stole, v těch, co měly na štítku nápis PŘÍPAD CARNEVALI. To, co ale v des kách nebylo a co měl ohnivým písmem vypáleno komisař ve své mysli, bylo to, že hříčkou osudu byl Carnevali ošetřujícím lékařem... ne, spíš lékařem, který se pokoušel ošetřovat Marisu.


„Počkáme na vás v autě,“ řekla Caterina a vyšla z místnosti.


„Ještě jedno kafe a jsem u vás,“ odpověděl Mancini.


Comello stál na prahu a čekal.


Mancini byl zrovna u kávovaru, když ticho prolomil zvonek bakelitového telefonu na stole. Komisař se nevěřícně a otráveně otočil a podíval se na hodiny na zdi. Devět dvacet.


„Ano?“ řekl do sluchátka. Přikývl, několik okamžiků naslouchal a zavěsil. Promnul si oči, a aniž by se podíval na Comella, řekl: „To byl policejní ředitel Gugliotti, kterej mě
‚žádal‘, abych na vyšetřování spolupracoval s komisařem Lo Frankem, zatím ještě jen neformálně...“


Walter se na něho podíval a rychle odpověděl: „Já to věděl, doktore. Já to věděl.“


„Nech toho.“ V jeho černých očích jako by nebylo žádné světlo. „Musím jít. Na obhlídku Carnevaliho vily jeďte sami.“


„Rozkaz,“ odpověděl Comello.


Mancini víc nedodal. Otočil se a přistoupil k oknu, dvěma prsty rozhrnul žaluzie a podíval se ven.


Pršelo.


Už několik dní byl Řím omráčený tím deptajícím deštěm. Třída Nomentana byla zatopena špinavou vodou, kterou přeplněná městská kanalizace vesele chrlila zpátky, šedivou jako nebe, které jí zbavilo pout. Kanály se pokoušely tu ohromnou tekutou masu spolknout a odpadky všeho druhu pluly celou ulicí. Hustý provoz přeplněný kysličníkem uhličitým, troubení klaksonů a nadávky se tou velkou silniční tepnou šplhaly jako obrovská housenka. Řeka Aniene protrhla hráze také u mostu Nomentano a za nepřetržitého víření nabyla žlutavé barvy.


Tohle meteorologické trápení, pomyslel si Mancini, Římany nedostane, protože ti se za ta staletí naučili ničemu se nedivit a s nadáváním táhnout tu káru pořád dál. Mělo to ale neblahý vliv na jeho náladu, která, jak cítil v žaludku, se z obvyklé šedi začala měnit v tu nejtemnější černotu. A brzy ho zatáhne do jedné z těch jeho krizí.


Ještě si to sám pro sebe přiznával a už se jeho nohy, jako by patřily někomu jinému, daly do pohybu ke kožené tašce opřené na zemi o psací stůl. Sklonil se a bez váhání do ní ponořil ruku. Nemusel hledat.
Byla tam. Věděl to.


Narovnal se, chvíli poslouchal, než se ubezpečil, že je sám. Povzdechl si, vší silou sevřel víčka a přiložil si k ústům hrdlo ještě ledové láhve.

 

přeložila Iva Rašínová
nakladatelství Práh 2017
ISBN: 978-80-7252-712-0

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB