Stanisław Ignacy Witkiewicz: Narkotika

Email Tisk PDF

 

Witkiewicz výřez přebalNarkotika (1932) Stanisława Ignacyho Witkiewicze jsou autorovým dialogem s vlastními slabostmi, ale též vypořádáním se s dobovými odpůrci jeho extravagantních životních postojů.

 

 

Witkiewicz popisuje stavy pod vlivem různých látek, hodnotí jejich působení na uměleckou tvorbu i obecně na jednotlivce a společnost; některé striktně zavrhuje, jiné opatrně doporučuje. Narkotika jsou tedy nejen výletem do imaginárních krajin a stylově vytříbeným textem plným rafinovaného humoru, ale zároveň i příspěvkem do stále aktuální diskuse o společenské toleranci návykových látek.

 

Stanisław Ignacy Witkiewicz, též Witkacy, (1885–1939) byl polský dramatik, malíř, fotograf, prozaik a jedna z nejvýraznějších postav evropské meziválečnéWitkiewicz přebal avantgardy vůbec. Je autorem osobité teorie Čisté formy, jež se staví proti aristotelskému pojetí jednoty místa, času a děje. Dnes je znám především svými dramaty – Ševci (Szewcy, 1934) aj. – a jako malíř; ve své době proslul zejména jako autor „metafyzických“ románů, např. Rozluka s podzimem (Pożegnanie jesieni, 1927) a Nenaplnění (Nienasycenie, 1937).

 

Den po vstupu sovětských vojsk do Polska spáchal Witkacy sebevraždu.

 

 

Ukázka z knihy:

 

Předmluva

Protože tzv. volnou tvorbou, tedy tzv. zpěvem ptáčka na haluzi, jsem nemohl udělat nic pro společnost a národ, rozhodl jsem se po řadě experimentů svěřit světu se svými názory na narkotika, počínaje tím nejběžnějším, tabákem, a konče pravděpodobně nejpodivnějším, peyotlem (kterému vyčleňuji zvláštní místo), abych alespoň nepatrně napomohl ušlechtilým silám v boji s těmito nejstrašlivějšími – vedle válek, chudoby a nemocí – nepřáteli lidstva. Je možné, že i na tuto práci bude (pro určitý tón, jímž zde budou formulovány hořké pravdy) nahlíženo s humorem či odmítáním, jako tomu bylo s mou estetikou, filozofií, divadelními hrami, významnými portréty, staršími kompozicemi a jinými „volnými díly“. Oficiálně prohlašuji, že píšu vážně a že chci konečně vykonat cosi bezprostředně užitečného, avšak na idioty a nepoctivé lidi se nedá vyzrát, jak jsem měl možnost se přesvědčit během svého dosti smutného působení. Říkáme komusi: „Jsi hloupý, uč se a možná zmoudříš“ – vůbec to nepomůže, protože hloupý člověk je zároveň domýšlivý, a to mu znemožňuje vystoupit z bludného kruhu, i když by usilovnou prací mohl zmoudřet. Říkáme lotrovi: „Není správné být taková svině, zamysli se, polepši se,“ – zbytečné řeči: nechápeme, že většina lotrů je lotrovská úmyslně – ví o tom a nechtějí být jiní, mohou-li své lotrovství dobře zamaskovat. Tadeusz Szymberski říkával: „Můžeme klacku prominout, že je klacek?“ – a měl pravdu.

 

                Dříve jsem byl „fighting man“, člověk bojovný par excellence – měl jsem ideje a chtěl jsem za ně bojovat, jenže nebylo kde a s kým. Nikterak jsem se nezpronevěřil svým idejím (Čistá forma v malbě a divadle a reforma umělecké kritiky), jen jsem došel k přesvědčení, že dnes v každém případě nejsou aktuální a že jejich čas možná již obecně pominul. To, co jsem tvrdil ještě před válkou a co jsem vyjádřil ve čtvrtém oddílu knihy nazvané Nové formy v malbě…, tedy že umění zaniká, se děje před našimi zraky a s ohledem na to je bezvýznamné, zda a v jaké podobě bude existovat umělecká kritika v mém pojetí, tedy kritika formální. Něco jiného je, pokud hovoříme o literatuře nikoli jako o umění – zde je pořád co říci a možná se k tomuto tématu ještě vyjádřím. V současné době jsem poměrně vyrovnaný jedinec ve středních letech, který už nesní o žádných „činech“ ve velkém stylu a touží pouze jakž takž dožít tento život, kterého zatím, přinejmenším kromě jeho debaklů a neúspěchů, nelituji. Co bude, bude. Musím jen poznamenat, že toto „dílko“ bude mít vysoce osobní, a tedy jaksi posmrtný charakter. Není to megalomanie a touha zahlcovat svou (doposud nikomu nepotřebnou) osobou lidi zaneprázdněné něčím jiným a daleko příjemnějším. Píšu-li však o svých osobních prožitcích, nemohu sám sebe pominout. V každém případě zde bude přístupným způsobem podána část pravdy o mně, a to pravdy, která je bezprostředně užitečná pro každého.

 

                Tyto pravdy však nejsou nic ve srovnání s obludnými pomluvami, které o mně kolují. V naší i tak výjimečně pomlouvačné společnosti, libující si v drbání, se v tomto ohledu, zdá se, těším mimořádné pozornosti. Navzdory tomu, že megalomanie je mi zcela cizí, což zdůrazňuji se vší poctivostí, mám dojem, že ne každý u nás průměrně známý člověk se může pochlubit sbírkou nesmyslů a lží, které se o mně vykládaly a stále vykládají. Nebudu se zde zabývat příčinami tohoto jevu, ale mám za to, že určitou roli při vzniku obecné nevole ve vztahu ke mně sehrály u lidí nemajících k tomu náležitou intelektuální kvalifikaci obtíže při pokusech porozumět mi a, opakuji, jistá má nevšímavost k veřejnému mínění, kvůli čemuž činy, kterých by si u jiného nikdo nevšímal (např. vypije-li v jakémsi baru tři vodky), v souvislosti se mnou vzbuzovaly mně nepříznivé a hodnotě těchto činů neúměrné pobouření. Na tom však nesejde.

 

                Tak tedy: začínám dnes (6. 2. 1930) psát tuto knihu „ve stavu K“, to znamená ve stavu kouření. Zítra jako obvykle přestávám kouřit – domnívám se, že tentokrát definitivně, nebo na velmi dlouhou dobu – a kapitolu o nikotinu budu psát odvykaje si od cigaret, přičemž existuje možnost, že si uprostřed psaní znovu zapálím a případným čtenářům se s tímto faktem „nebudu otálet svěřit“. Stalo se to už tolikrát! S nikotinem bojuji už dvacet osm let a navzdory častým obdobím abstinence (nanejvýše několik týdnů) se mi ho nepodařilo zcela porazit. To se však může povést i teď, přestože začínám s touto prací. Avšak blíží se chvíle, kdy se vítězství nad nikotinem stane nutností, pokud bych neměl upustit od všech vyšších aspirací ve vztahu k sobě samotnému. Detaily k tomuto tématu později. Mám za to, že tento způsob zápisu – to znamená NK1 neboli ve stavu nekouření – bude dosti významný, protože budu-li toužit po onom milovaném i nenáviděném narkotiku pravděpodobně toho nejnižšího řádu (budiž prokleti indiáni a ti, kdo k nám toto svinstvo zavlekli), budu moci lépe analyzovat nástrahy, jež číhají na závislého kuřáka, a uvést způsoby, jak jim odolat, a to v kontextu vzpomínek na odporný stav (často skrytý před námi samotnými i ostatními) doprovázející návrat k tomuto svinskému, neplodnému a otupujícímu jedu. Zrovna nedávno jsem nekouřil celé čtyři dny (a je známo, že druhý den je nejhorší a že zlepšení začíná třetího dne), kdežto najednou „bum“ – zapálil jsem si znova (mechanismus této skutečnosti budu analyzovat později) a všechno začalo zase od začátku. Samozřejmě jsem nevydržel ani dnes ráno a zapálil jsem si – prostě proto,abych viděl, jak asi všechno vypadá během K. Ne že bych „zase až tolik“ nemohl vydržet, prostě jen tak: ještě jednou uvidět svět z „oné perspektivy“ (perspektivy úpadku, otupení, znechucení atd.) a pak už definitivně „šlus“. Takto před sebou podobné situace obhajujeme. Ne, nejhorší je slabost – durchhalten –, a o tom, jakým způsobem vydržet, budu psát v kapitolce o nikotinu. Zapálil jsem si – to je pochmurný fakt (koho to vlastně zajímá; avšak jde mi o druhé, o ony tisíce, miliony začouzených, otupělých, splasklých) – a dále píšu tuto předmluvu ve stavu úplného poblouznění. Zrovna jsem chtěl pokračovat ve své filozofické práci (velmi riskantní příběh, pořád nevím, co z toho bude), ale ukázalo se, že je to absolutně nemožné: důvodem je tupost, nedostatek toho, co dr. mat. Stefan Glass nazývá „igrivosťuma“, nemožnost kloudného soustředění. Toto jsou pouze prozatímní vyznání – vše vylíčím i s „detaily“ později. Začal jsem tuto předmluvu psát ze zoufalství, když jsem se kvůli otravě nikotinem nemohl věnovat něčemu lepšímu a když jsem před sebou chtěl tím, že konečně začnu s tímto „dílkem“, ospravedlnit svou vlastní existenci. Nepochází snad veškerá „tvorba“ z těchto zdrojů?

 

                Zpět k veřejnému mínění. Byl jsem závislý kuřák, který dvacet osm let hrdinně bojoval se strašlivým návykem, a jsem jím dosud. Do určité míry by mě bylo v jistých obdobích možno považovat za notorického pijáka, tedy pokud je za něj (standardy a vzorce se liší) považován někdo, kdo se ožírá průměrně jednou týdně a pak nepije měsíc nebo i více, kdo v životě zažil jeden pětidenní tah (mimochodem, šlo o jednu divadelní premiéru – vysoce polehčující okolnost) a méně než deset třídenních a kdo nikdy ráno při holení nechlastal vodku. Nikdy jsem ale nebyl kokainista – to rozhodně popírám navzdory tomu, že pro spoustu perverzních kreténů může být i toto moje prohlášení důvodem pro, a nikoli proti tomu. Pokud mě lze označit za příležitostného pijáka, „Wochensäufer“, v rozmezí deseti let, pak bych navrhoval označení „Quartalkokainist“ v období tří let, a to se značnou nadsázkou. Dvakrát za život jsem si vzal kokain za střízliva a hned jsem se snažil to svinstvo přepít. Jiné případy konzumace této drogy (jimiž jsem se nikdy netajil, podpisuje kresby dělané v tomto stavu příslušnou značkou Co) byly vždy spojeny s velkými „pijatykami à la manièrerusse“. Nikdy jsem nebyl morfinista, neboť k tomuto preparátu cítím nepřekonatelný odpor (jednou v životě jsem měl minimální dávku a téměř jsem umřel), ani eteroman pro jakýsi nedostatek důvěry v éter, a to navzdory tomu, že jsem si ho několikrát v životě vzal: s vodkou a inhalačně. Samozřejmě, kresby byly dosti zajímavé a inhalaci doprovázející pocity mizení světa, těla a následně i pocit „metafyzické osamělosti v prostorové poušti“ byly zábavné, ale nikdy mě jaksi nepřesvědčily. Jiný názor má dr. Dezydery Prokopowicz, který v tomto „dílku“ zpracuje část o éteru. Bohdan Filipowski, okultista a dlouholetý závislý morfinista, se zaměří na svou oblíbenou drogu, při pomyšlení na niž mě přímo zalévá studený pot – natolik strašlivé věci jsem prožil tehdy v Petrohradě, když jsem čtyři hodiny zvracel a s vynechávajícím srdcem bojoval se smrtí. Rozhodně tedy odmítám obvinění ze soustavného užívání zmíněných preparátů, přiznávaje se ke sporadickému užívání peyotlu, vyrobeného dr. Rouhierem, a meskalinu od skvělé firmy Merck. Stejně tak při této příležitosti popírám, že bych se oddával homosexualismu, k němuž cítím nejvyšší odpor; že bych pohlavně zneužíval svou siamskou kočku Schízu (Schizofrenii, Isottu, Sabinu,kterou mám velice rád, ale nic více) a že by se mi z ní vzešlá,ostatně nerasová, koťata podobala; že bych měl portrétní stánek na Poznaňské výstavě a dělal desetiminutové portréty za dva zloté (co všechno si ti mizerové nevymyslí!); že bych byl záletník a při první lepší příležitosti běhal za ženskými; že bych ženám sváděl jejich muže, chodil na Giewont ve fraku (nikdy jsem neměl jediný frak), psal své divadelní kusy pouze pro zábavu, balamutil, posmíval se a neuměl kreslit. To všechno jsou klepy, které vymyslely jakési obskurní báby, kreténi a idioti, a nadto také mizerové, kteří mi chtějí uškodit. Odmítám tyto drby, které jsou mi známy, a v předstihu také všechny, které o mně ještě budou v Zakopaném a jeho okolí kolovat. Šlus.

 

                Ještě jedna věc: někdo si může pomyslet, že tuto knihu píšu, abych si udělal reklamu. Není to pravda: budu v ní vyprávět věci, které mi naprosto neslouží ke cti, a jejím hlavním cílem je ochránit další generace od dvou nejobludnějších „ohlupovadel“ (stupéfiants): tabáku a alkoholu, které jsou tím nebezpečnější, že jsou povoleny a že si jejich škodlivost dostatečně neuvědomujeme. „Bílá“ narkotika vyššího typu nejsou tak nebezpečná, protože se jim věnuje elita lidstva – je to narkomanská aristokracie. Nejnebezpečnější jsou ony šedivé, všední, demokratické jedy, které si může beztrestně obstarat každý.

 

                Má metoda je čistě psychologická. Jde mi o to, upozornit na psychické účinky těchto jedů, účinky, které na sobě může každý, dokonce i začátečník, pozorovat v miniaturizované podobě dlouho před tím, než si ho zcela podmaní. Nebudu před vámi rozbíjet (slepičí) vejce a klást je do lihu, abyste viděli, jak se pod vlivem „průhledné kapaliny“ sráží bílek (jak to, pokud si dobře pamatuji, dělal blahé paměti kníže Giedroyć); nebudu vám ukazovat diapozitivy se začouzenými plícemi a zvětšeným srdcem kuřáka ani se zdegenerovanými játry alkoholika ani srážející se žaludek kokainisty o velikosti pěstičky – „já nebudu vám hrát, ó stíny, píseň smutnou, však můj triumf bude hrdý a ukrutný…“ atd. – chci vám ukázat drobné psychické posuny, které, rozvinou-li se naplno, nabízejí obraz osobností zcela odlišných od své původní podoby, duchovně deformovaných osobností připravených o veškerý tzv. geist (polské slovo „duch“ v sobě neobnáší to, co německé „Geist“ a francouzské „esprit“ – bystrost, hbitost, vervu, jiskru, elán atd.), o tvůrčí sílu a ono puzení k Neznámému, k ně- muž je potřeba odvahy a bezstarostnosti, které odporná závislost systematicky hubí. Mě před účinky nikotinu, od nějž se mi doposud nepodařilo zcela osvobodit, zachránilo to, že jsem často, a občas na dosti dlouho (několik týdnů), přestával kouřit, a tak jsem dohromady půl či třetinu roku fakticky nekouřil. Působení takovéto abstinence par intermittence samozřejmě nemohlo být tak prospěšné jako dlouhá a nepřetržitá období úplného zřeknutí se – ale i tak udělala své. Avšak ti, kteří kouří neustále a v 90 % případů musí kouřit čím dál více, systematicky páchají duchovní sebevraždu, a to na splátky, nepozorovaně, aniž o tom sami vědí. Každý prožitek tím připravují o jeho barvu a lesk a za cenu nicotného potěšení ničí to nejcennější: intelekt. Neboť cítí závislý kuřák vůbec nějaké potěšení? Pouze negativní – uspokojení hnusné, nepřirozené potřeby. Tak je tomu prý se všemi drogami, jestliže daná osoba nechá svou závislost zajít dostatečně daleko.

 

                Přestane snad šestnáctiletý mládenec pít proto, že mu ukážete přerostlá a zdegenerovaná játra čtyřicetiletého alkoholika? Ne – čtyřicátý rok života je příliš daleko, jeto cosi nepředstavitelného – vím to z vlastní zkušenosti. Všichni ostatně říkají: „No co – jestli budu žít o pár let déle nebo ne, to je ‚ganzwursztundpomade‘ – záleží na tom, co je teď.“ Ale pak, když nastane oněch posledních pět let, kterých se takovýto nešťastník lehkomyslně zřekl a které mu mohou být skutečně odebrány, udělá vše pro to, aby prodloužil onen život, který v převážné části případů již nemá cenu prodlužovat. Takovýto jedinec pak přežije i vlastní faktickou smrt: stává se idiotem, je vnitřně a často i zevně sešlý, neschopen pořádné práce, zhypochondrovatělý, co pět minut si měří puls a bere tuny léků, které již nemohou obnovit jeho zdegenerované buňky. Je třeba ukázat psychické, okamžité účinky, jejichž pozvolný rozvoj („schleichender Vorgang“ – brr! Strach!) nemusí pozorovat každý, a zvláště ne ten, kdo danou drogu užívá neustále, nepřetržitě. Vyšší narkotika vyvolávají agresivní reakce – jejich škodlivost je patrná okamžitě. Závislost zapříčiňuje dychtivost po přemožení těchto reakcí, a nikoliv touha po pozitivních účincích. Nikotin nepůsobí žádnou znatelnou kocovinu (katzenjammer), a tím je pro lidstvo nebezpečnější. Kokainu nebo morfinu se mohou ve většině případů bezvýhradně oddat pouze osoby k tomu již jaksi náchylné, degeneráti, kteří i tak za moc nestojí. Tabák zamořuje a alkohol spaluje občas i ty nejlepší mozky. Jsou tací, kteří tvrdí: „Kouřím a piju, nijak mi to neškodí a cítím se skvěle“ – samozřejmě, do určité doby. Velká spousta drobných psychofyzických neduhů zvolna kumuluje, aby pak náhle explodovala v podobě zcela jednoznačné psychické či fyzické nemoci. Avšak pomysli na to, ó, nešťastný člověče, jak skvěle by ses cítil, kdybys toho úplně nechal, je-li tvůj organismus silný natolik, že funguje snesitelně i navzdory tomu, že jej neustále trávíš. Jaký bys byl, kdybys toho nechal, to se nikdy nedovíš. Jaká je to škoda, to se nedá změřit ani posoudit. Něco o ní ví ti, kteří přestávali a znovu začínali. Co bych za to dal, kdybych mohl vzít zpátky oněch dvacet osm let kouření (s přestávkami). Dnes, kdy mi kouření škodí stokrát více, než když mi bylo osmnáct let, je pro mě také stokrát těžší skoncovat s hnusnou závislostí, než by bylo za „starých dobrých časů“. A co se musí dít se skutečnými alkoholiky a kokainisty, mezi něž se navzdory velkým snahám mých „nepřátel“ nepočítám – na to se bojím pomyslet.

 

                Tak tedy začínáme: zítra mě čeká ples, ožeru se, a pozítří konec. Utkat se s nikotinem je daleko snazší během poalkoholové, jakkoli jen lehké, kocovinky.

7. 2. 1930

 

 

přeložil Ondřej Krochmalný

nakladatelství RUBATO 2017

ISBN:  978-80-87705-61-2

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 04 Říjen 2017 15:29 )  


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB