Pavel Jansa: Tenkrát v Olomouci


Jansa výřez přebalText nazvaný Tenkrát v Olomouci není zprávou o tom, co se přihodilo v jednom moravském městě. Je to román, nic víc, nic míň. Fiktivní příběh fiktivních hrdinů, které autor na způsob loutkáře povodí po jevišti, aby ukázal, jak skrze jejich osudy vidí lidi i svět v zemi, kde je nám dáno žít. „Omamně voní škrtič i dusič, byliny Bohemie…“ Náš kousek střední Evropy, přestože měl už ve středověku státní právo, patří každou chvíli někomu jinému a jmenuje se nějak jinak.

 

 

Příběh se odehrává několik let po výměně starých šašků za šašky nové, které říkali revoluce. Ale „někdo nás podved, bratříčku, snad ten pán tam na náměstí…“ Začíná lékařský kongres, od něhož si každá z románových postav něco slibuje. Když se role věhlasného vědátora ujme bodrý hostinský, je zdánlivě o zábavu postaráno. Ale vedle humoru, satiry a ironie je tu i „smutek, stesk a úzkost z života i smrti“. Taky problém viny a trestu a trauma z rozchodu s rodnou zemí. I české bludy a mýty. „Nesamozřejmost existence malého národa.“ A všudypřítomná erotika. Román vydalo nakladatelství Monument.

 

Ústřední zápletka se objevila už v novele Gaudeamus (Epava 1999), z níž za sedm roků povstal románový propletenec Účtování (Šulc-Švarc 2006). Po dalších jedenácti letech (2017) autor své puzzle přeskládal ještě jednou. Sám možná tak úplně neví proč, ale učinil tak důkladně. Škrtal, přepisoval a dopisoval, osekával zavádějící odbočky i vedlejší dějové linie, tu a tam pozměnil i Jansa přebalcharaktery postav. A děj začal najednou odsypávat. A úplně jinak skončil. I proto ten nový název…

 

Prof. MUDr. Pavel Jansa, DrSc. (*1942) je lékař a univerzitní profesor, který u nás i v zahraničí vydal přes 400 odborných publikací. Ve svých padesáti letech se začal bavit psaním netradičních detektivek (např. Záskok za pánaboha, Případ Samorost, Krysy), thrillerů (např. Tajnosti hříšné světice, Hra bez pravidel, Akce Muslim) i společenských románů (např. Nejlepším se neodpouští, Příliš krátké známosti, Účtování).

 

 

Ukázka z knihy:

„Nedělá jeho žena v novinách?“ zeptal se.
„Teď je docentkou historie,“ zavrtěla hlavou Dita. „Habilitovala se prací Klíčová role Američanů při osvobození Československa Sovětskou armádou.“
Steffl na chvilku ztratil řeč. Na ženy slynoucí krasoduchem míval spadeno už jeho děda. „Bin ein Kenner, chlapče, jsem znalec,“ říkával. „V každým pořádným bordelu byly intelektuálky dycky se slevou.“
„Horní náměstí,“ zvolala Dita jako pouťová vyvolávačka, dychtivá konečně něco předvést.
„Skutečně Horní?“ mumlal Steffl. Už si zaboha nevzpomínal, proč se větší náměstí nazývá Horní, ač je v terénu uloženo níž než sousední Dolní...
„Radnice s orlojem, tamhle stojí sloup Nejsvětější Trojice, památka na seznamu UNESCO,“ ukazovala Dita na objekty nasvětlené reflektory.
„Na starých fotografiích stál někde tady před radnicí pomník císaře Františka Josefa,“ ukázal Steffl na holou dlažbu.
„Po vzniku Československé republiky ho odstranili.“
„Idioti,“ hlesl Steffl. „Franz Josef v tomto městě roku 1848 nastoupil na trůn... Škoda té doby. Češi se po Rakousku ocitli v postavení manželů po rozvodu. Ti taky přednosti svých poloviček ocení, až když je nenávratně ztratí.“
„My už o Rakousku nevíme skoro nic,“ zareagovala Dita bez zájmu.
Ta holka si teď právem pomyslí, že jsem cvok. Napřed si s ní dám rande a pak jí přednáším dějepis.
„Sochy by se neměly kácet jen proto, že se mění režim,“ řekl mírně. „Nadšení se dá projevit i vkusně.“
„Já moc důvodů k nadšení nemívám,“ mínila Dita. „Naposledy jsem jásala po výhře hokejistů na olympiádě.“
„Taky jste skandovala, že kdo neskáče, není Čech?“ zeptal se pobaveně.
„Náhodou…,“ zamračila se Dita.
Zlehounka jí pohladil tvář: „Váš rytíř pokorně prosí o milost.“
Usmála se, ale hned zvážněla: „Cítím, že nás nemáte moc rád. Co jsme vám Rakušanům udělali?“
„Vy nic,“ pousmál se, „ale váš Masaryk pomohl zničit stabilitu střední Evropy. Za vydatné pomoci velmocí, které chtěly odstranit konkurenta.“
„Proč shazujete Masaryka?“
„Vidím ho střízlivě. Za Rakouska to nebyl významný politik. Jeho partaj měla jednou dva mandáty, podruhé jeden. Když ale za války zůstal za hranicemi, britská tajná služba mu dala pas na jméno Marsden. Myslíte, že někdo rozdává falešné pasy jen tak?“
„Třeba na cizí pas, ale vytvořil nový stát.“
„Který dvakrát za jediné století zmizel z mapy,“ kontroval Steffl.
„Pojďme zpátky, pane Steffle. Je mi už zima,“ řekla odměřeně.
„Zvu vás na něco pro zahřátí.“
„Raději ne, mister Steffl.“
„Vy se na mě zlobíte? To ty památky kolem. Jinak historii zase až tak neprožívám.“
„Co bylo, se nikdy nevrátí,“ uchýlila se Dita k banalitě.
„To by byla fotka roku.“ Steffl udělal z prstů rámeček jako kameraman. „Krásná dívka na pozadí morového sloupu.“
Uculila se: „Myslíte?“
„Nerozmyslela jste si to? Neposadíme se někam?“ vzal ji zase jemně za ruku.
„Je pozdě… Věříte, že mě dřív ani nenapadlo, že tady kdysi žilo víc Němců než Čechů? To je tím, že studuji medicínu. Mám jedničky, ale jinak jsem blbá...“
„Flora je už za rohem. Opravdu si nedáme šláftruňk?“ naléhal.
Procházeli pod mostem pro pěší, který spojoval park po obou stranách široké Wolkerovy ulice. Dita neodpověděla, ale otřásla se chladem, nebo to spíš jen okázale demonstrovala.
„Půjdu domů,“ řekla.
„Pak mi bude potěšením vás doprovodit.“
„Bydlím u kina Lípa, jenom kousíček od hotelu. To zvládnu sama,“ řekla a podruhé za večer mu vyškubla ruku.
Tam někde skutečně před lety bydlela Judita, uvědomil si.
„Vás asi moje povídačky nudily,“ řekl po chvilce mlčení.
„Mám o něco přízemnější starosti,“ sevřela rty. „Chci dostudovat a rychle vypadnout.“
„Vám se v Olomouci nelíbí?“
„To jste uhodl,“ sykla s despektem.
„Kde by se vám líbilo?“
„Nikde jsem nebyla, když nepočítám výlet do Paříže a utírání dětských zadků v Londýně.“
„Londýn je zážitek,“ pokýval Steffl hlavou.
„S uřvanými fakany spíš galeje. Mně se víc líbila Paříž. Hned první den jsme výtahem vyjeli na Eiffelovku. To bylo nezapomenutelné.“
„A víte, že i Češi mají Eiffelku? Malou, ale svoji?“
„To nevím.“
Stáli přímo před hotelem.
„Je to rozhledna na Petříně. Postavili ji jako pětinásobnou zmenšeninu Eiffelovy věže.“
„To máte fuk,“ přerušila ho. Zimomřivě si přitáhla límec baloňáku. „V Paříži mají na Seině zase komicky zmenšenou Sochu svobody. Dobrou noc.“ Otočila se a odcházela.
Steffl naslouchal vzdalujícímu se klapotu vysokých podpatků a mlčky hleděl za ztrácející se dívčí siluetou. Díky oparu noční mlhy a nepříliš intenzivnímu osvětlení vypadala Krapkova ulice s hotelem Flora a noční park naproti jako romantická kulisa na divadelní scéně.
Tak takhle ty balíš holky? ušklíbl se Steffl své vlastní pošetilosti. Stárnu. Do hotelu se vracel sám.

 

 

Nakladatelství Monument 2017
ISBN: 978-80-88143-10-9

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB