Guzel Jachina: Zulejka otevírá oči

Email Tisk PDF

 

jachina výřez přebalDebut mladé tatarské spisovatelky je napsán ve stylu klasických ruských románů, ve kterých se podrobně zkoumá úděl člověka na pozadí velkých dějinných událostí. Zulejka otevírá oči je vyprávění o přežití v kruté době, které plynule přechází ve vyprávění o probouzení hlavní hrdinky a poznávání sebe sama.

 

 

Děj se odehrává v Sovětském svazu v období let 1930–1946 a začíná v zimě roku 1930 v zapadlé tatarské vesničce, ve které žije obyčejným životem, tak, jak žila její matka, babička i prababička, třicetiletá tatarská žena Zulejka. Její svět tvoří její hrubiánský muž a starost o hospodářství, jiný život nezná, a tak ho považuje za dobrý, zvykla si na něj. Proto když dochází k rozkulačení a její muž Murtaza je při potyčce s rudým komisařem zastřelen a ona s dalšími kulaky poslána na Sibiř, stýská se jí po minulém těžkém, ale srozumitelném životě.

Při strastiplné cestě vlakem a říční lodí do sibiřské tajgy poznává Zulejka nové lidi a nový svět. V nově vybudovaném pracovním táboře a v krutých podmínkáchjachina přebal se jí narodí syn Jusuf, jehož otcem je zastřelený Murtaza. Syn ji drží při životě a pomáhá přežít drsné podmínky gulagu. Pracovní tábor se každým rokem rozrůstá a jeho obyvatelé – rolníci, kulaci, deklasovaná inteligence, kriminálníci, muslimové i křesťané, Rusové, Tataři, Němci a Čuvaši musí v drsné sibiřské přírodě každý den obhajovat své právo na život. Román končí v roce 1946, kdy se šestnáctiletý syn Zulejky z tábora pokouší utéct.

 

Guzel Jachina (*1977) se narodila v Kazani, hlavním městě Tatarstánu, do rodiny lékařky a inženýra. Na státní univerzitě vystudovala fakultu cizích jazyků, posléze absolvovala na filmové škole v Moskvě scenáristiku, kterou dokončila v roce 2015. V současnosti pracuje v oblasti reklamy a marketingu. Jako spisovatelka debutovala v literárních časopisech Něva a Okťabr dvěma krátkými povídkami Motyljok (Motýlek, 2014) a Vintovka (Puška, 2015). Román Zulejka otevírá oči byl nejprve publikován v úryvcích v časopisu Sibirskije ogni a původně byl text koncipován jako scénář psaný v rámci studia na filmové škole. Přestože je dnes dílo vysoce ceněno, autorka pro ně dlouho hledala nakladatele. Kniha se v Rusku stala literární senzací a Jachina za ni posbírala několik významných cen, mezi jinými ruskou státní cenu Velká kniha, cenu Jasná Poljana a Kniha roku. V českém překladu Jakuba Šedivého román vydává nakladatelství Prostor. 

 

Ukázka z knihy:

Murtaza vcházel k matce bez zaklepání, Zulejka však musela dlouze a hlasitě dupat přede dveřmi, aby se stařena připravila na její příchod. Pokud Čarodějnice nespala, ucítila chvění prken na podlaze a přivítala snachu zlostným pohledem slepých očí. Když spala – Zulejka musela neprodleně zmizet a vrátit se později.

„Možná usnula?“ doufá Zulejka a pilně dupe u vchodu do tchynina pokoje. Strčí do dveří a protáhne hlavu škvírou.

Tři velké petrolejové lampy na mřížkovaných železných podstavcích jasně osvětlují prostornou místnost (Čarodějnice je vždy rozsvěcí, když má Murtaza večer přijít). Podlaha je seškrábaná tenkým nožem a vydrhnutá říčním pískem do medově žlutého lesku (Zulejka si na prstech sedřela všechnu kůži, když ji drhla); na oknech visí sněhobílé krajky – škrobením tuhé tak, že je možné se o ně říznout; na stěně mezi okny visí slavnostní červeno-zelený tastymal a oválné zrcadlo, tak ohromné, že když si před něj Zulejka stoupne, odráží se v něm celá od hlavy až k patě. Velké stojací hodiny se lesknou jantarovým lakem, mosazné kyvadlo odbíjí pomalu a neúprosně čas. Ve vysoké kachlové peci drobně popraskává žlutý oheň (Murtaza v ní zatápí sám, Zulejka nemá dovoleno se jí dotýkat). Pavučinově tenká kašaga pod stropem lemuje pokoj jako drahý rám.

V posvátném koutě místnosti – turu – trůní na robustní železné posteli se vzorovaným čelem z litého železa stařena, ztrácející se v hromadách načechraných polštářů. Nohy v měkkých kota mléčné barvy, ozdobených barevnou stužkou, stojí na podlaze. Kolem hlavy, sedící na povislém krku rovně a pevně jako žok, má uvázaný dlouhý bílý šátek sahající až k hustému obočí, jako mívají stařeny. Úzké oční štěrbiny, jež mají tvar trojúhelníku, podepírají kvůli ochablým víčkům šikmě přepadávajícím ze stran vysoké a široké lícní kosti.

„Člověk by dřív umřel, než roztopíš lázeň,“ pronese klidně tchyně.

Ústa má propadlá a vrásčitá jako starý husí biskup, zuby takřka žádné, mluví však srozumitelně a zřetelně.

Ty jen tak neumřeš, pomyslí si Zulejka a vejde do pokoje. Ještě na mém pohřbu o mně budeš vyprávět ničemnosti.

„Nedělej si ale naděje, chystám se žít ještě dlouho,“ pokračuje stařena. Odloží stranou jaspisový růženec a nahmatá vedle sebe stářím zčernalou hůl. „My s Murtazou ještě všechny přežijeme, máme tuhý kořínek a dobrý rodokmen.“

Teď bude mluvit o mém shnilém kořínku, povzdychne si jako odsouzenkyně Zulejka a podá stařeně dlouhý, příšerný ovčí kožich, kožešinovou čepici a válenky.

„Nejde o to, že jsi neduživá.“ Stařena natáhne dopředu kostnatou nohu a Zulejka z ní opatrně zouvá hebkou kota jako z prachového peří a nasazuje jí vysokou tvrdou válenku. „Ani výškou, ani krásou ses nepovedla. Jistě, možná mělas v mládí mezi nohama med, ale ukázalo se, že i tohle místo je nemocné, co? Přivedlas na svět samé holky – a ani jedna nezůstala naživu.“

Zulejka zatáhne za druhou kota příliš silně a stařena vykřikne bolestí.

„Ne tak zhurta, holčičko! Říkám ti pravdu, však ty to dobře víš. Tvůj rod vymírá, degeneruje. A tak je to správné: shnilý kořen musí shnít a zdravý žít.“

Čarodějnice se opře o hůl, zvedne se z postele a rázem je o celou hlavu vyšší než Zulejka. Zvedne širokou, kopytu podobnou bradu a upře bílé oči ke stropu:

„Všemohoucí mi dnes o tom seslal sen.“

Zulejka přehodí Čarodějnici přes ramena ovčí kožich, nasadí jí kožešinovou čepici a omotá krk teplou šálou.

Alláhu Všemohoucí, zase sen! Tchyni se něco zdálo málokdy, její sny však byly věštecké: zvláštní, někdy děsivé, plné narážek a nedořečených vidění, ve kterých se budoucnost objevovala nejasně a zkresleně jako v matném křivém zrcadle. Dokonce ani samotné Čarodějnici se vždycky nepodařilo rozluštit jejich smysl. Po několika týdnech nebo měsících bylo tajemství odhaleno: k něčemu došlo – mnohdy zlému, zřídkakdy dobrému –, ale vždy k něčemu závažnému, co se zvrácenou přesností potvrzovalo výjev ze snu, který byl v té době už polozapomenutý.

Stará ježibaba se nikdy nemýlila. V tisícím devítistém patnáctém roce, hned po synově svatbě, se jí ve snu zjevil Murtaza brodící se mezi červenými květinami. Sen rozluštit nedokázali, avšak zanedlouho v hospodářství propukl požár – sýpka i stará lázeň shořely do základů – a sen byl vysvětlen. Za několik měsíců viděla stařena v noci žluté lebky s velkými rohy a předpověděla epidemii kulhavky a slintavky, která pak v Julbaši vyhubila všechen dobytek. Následujících deset let přicházely sny bez výjimky smutné a děsivé: dětské košilky osaměle plující po řece; kolébky rozseknuté vejpůl; kuřata topící se v krvi… Během té doby Zulejka porodila a vzápětí pochovala čtyři dcery. Hrozné byly i vidiny velkého hladomoru v jednadvacátém roce: tchyně viděla ve snu vzduch černý jako saze – lidé v něm plavali jako ve vodě a pomalu se rozpouštěli, pozvolna ztráceli ruce, nohy a hlavy.

 

Přeložil Jakub Šedivý.

nakladatelství Prostor 2017

ISBN: 978-80-7260-367-1

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 17 Říjen 2017 12:46 )  


Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB