Jiří Pehe: Průsečík

Email Tisk PDF

Pehe výřez přebalZdánlivě banální milostný trojúhelník stárnoucího vysokoškolského učitele a projektanta Tomáše se jedinou událostí mění v hru paralelních světů. Bodem obratu poslední novely Jiřího Pehe Průsečík je autonehoda, k níž dojde během Tomášovy cesty do Mnichova, kam míří se svou milenkou Karlou, která náhle a beze stopy zmizí. Momentem nárazu se osudy postav štěpí a zdánlivě skutečné reality se vrství jedna přes druhou. Průhled z jedné „skutečnosti“ do druhé poskytuje postavám v určitých chvílích znepokojivý sen, který dokáže tušenou alternativní realitu na okamžik palčivě zhmotnit.

 

 

 

Všechny varianty příběhu jsou dokonale promyšlené, přesně vystavěné a propracované, záhadné a nevysvětlitelné zmizení milenky je v nich konfrontováno s pragmatickým a střízlivým přístupem hlavního hrdiny. Na tomto pozadí vyniká křehkost životních jistot a zdánlivé smysluplnosti, které ve svých životech považujeme za samozřejmé. Atmosféru nejednoznačnosti dotváří motiv Sibeliovy hudby, která nese poselství, že „lásce nestačí jeden čas a jeden prostor“ a že „Bohu nestačíme v jedné podobě“.

Jiří Pehe (*1955) emigroval v roce 1981 z Československa a usadil se v New Yorku, v letech 1988 až 1994 žil v Mnichově a do České republiky se vrátil v roce 1995. Studoval práva, filozofii aPehe přebal politologii na univerzitách v Praze a v New Yorku. Pracoval jako nakladatelský i časopisecký redaktor, číšník, hotelový vrátný, analytik, poradce prezidenta, ředitel a univerzitní učitel, avšak české veřejnosti je znám především jako politický komentátor. Publikoval poezii a krátké povídky, později především odborné statě a texty zabývající se politikou. V nakladatelství Prostor vyšly jeho romány Na okraji zmizelého (2006), Tři tváře anděla (2009, 2016) a Mimořádná událost (2013), dále pak monografie Klaus. Portrét politika ve dvaceti obrazech (2010), soubor esejů Demokracie bez demokratů (2010) a Na konci světa (2015). Jeho novela Průsečík vychází rovněž v nakladatelství Prostor.

 

Ukázka z knihy:

III

Smyčka se stahuje. Tehdy, už je to více než pětadvacet let, jsem po autonehodě přišel o část paměti. Kus mojí paměti se vymazal a v tom vymazaném, krátkém úseku mého života leží jakási odpověď, kterou potřebuji znát nejenom já, ale o kterou se začala znovu zajímat i policie.
Lépe řečeno poručík Vaněk, takový mladý cílevědomý typ, který „případ“, jak tomu říkal, začal znovu studovat. Doktorand na Policejní akademii, obor kriminalistika.
Ne, nechce mě prý usvědčit z nějakého zločinu, nic nevyšetřuje, jen zkoumá. I kdybych Karle tenkrát něco provedl, třeba i to nejhorší, je to koneckonců už promlčené. Píše ale disertační práci na téma nevyřešených případů. Zmizení Karly ho zajímá. I proto, že se po všech těch letech neozvala. Případová studie, takříkajíc.

Když za mnou poprvé přišel, choval se velmi přátelsky. Z ničeho mne prý nepodezřívá, nemám se bát, že by mne chtěl po těch letech usvědčit a pošpinit tak moji pověst úspěšného regionálního politika, který byl dokonce svou stranou několikrát zmíněn jako možný
kandidát na ministra. Jde mu jen o rozuzlení té záhady. Není přece běžné, že někdo může tak úplně beze stopy zmizet jako Karla. Studuje takových případů víc, chce je porovnat, zjistit, v čem jsou si nevyřešené případy podobné.
Souhlasil jsem. I mně vrtalo Karlino zmizení hlavou. I když už uplynulo pětadvacet let, trápím se, řekl jsem mu. Pokud by nakonec na něco přišel, vlastně by se mi dost ulevilo. Dlouho jsem byl přesvědčený, že se mnou byla v tom autě na cestě do Mnichova, že jsme byli oba oběťmi autonehody, při níž jsem málem zemřel. A po níž Karla zmizela.
Jenže stále častěji se ptám sám sebe, zda tam Karla opravdu byla. Se mnou, v tom autě. Co když můj mozek během těch několika týdnů, které jsem strávil v kómatu, stvořil kus umělé reality, jakousi vycpávku, která měla zastřít něco jiného, co bych chtěl zapomenout?
Poručík Vaněk přitakával. Při svých studiích kriminalistiky na tak vysoké úrovni prý musí znát i leccos z medicíny, psychologie a podobně. A ano, lidský mozek může v kómatu skutečně dělat zvláštní věci. Lidé, kteří se z kómatu probrali, jsou občas přesvědčeni, že
sny, které se jim zdály, byly součástí reality. Zaměňují sny za realitu, a naopak.
Myslel jsem, že být v kómatu je jako spát v narkóze. A po ní si člověk obvykle nic nepamatuje. Je to jen taková černá díra. Poručík mne ale ujistil, že existují různé výpovědi, a že ani s tím totálním bezvědomím v narkóze to není úplně jednoznačné.

Takhle nějak začaly naše schůzky. Mohl jsem samozřejmě odmítnout se s ním vůbec bavit, koneckonců případ byl už dávno uzavřen. Ale byla to pro mě terapie. Tolik let jsem v sobě ty nezodpovězené otázky nosil. Lidé zažijí za čtvrtstoletí spoustu věcí, i já jich spoustu zažil,
i několik dalších vztahů, ale nad tím vším se po celou tu dobu vznášely mučivé otázky týkající se Karly.
Neuplynul ani jeden den z těch více než devíti tisíc od jejího zmizení, abych si nepromítal v hlavě nějakou vzpomínku týkající se Karly a abych si pak nekladl otázky. Kdyby se mě někdo v roce 1991 zeptal, co pro mě Karla znamená, možná by byla moje odpověď vyhýbavější, než je dnes, když tu otázku kladu sám sobě. Dnes si myslím, že jsem do ní byl bláznivě, ba možná osudově zamilovaný, jen jsem si to nechtěl i kvůli Tereze úplně přiznat.
Přitom v jistém úhlu pohledu by se ten rok s ní dal odbýt jako pouhá aféra, vlastně banální. Poměrně úspěšný muž zakouší cosi jako krizi středního věku nebo se možná spíš jen sveze na vlně euforie z nových poměrů. Chce zkusit něco nového a do cesty se mu připlete pohledná, svým zjevem nevšední mladá studentka. Chytrá, tvořivá, emocionální, která se tolik liší od jeho racionální, poněkud suché a ve všech směrech spolehlivé manželky.

Občas mě napadne, že kdybych tehdy dojel s Karlou až do Mnichova, možná bych nikdy nepřišel na to, jak hluboce mě poznamenala a změnila. Náš vztah by zevšedněl, mnohé by zmizelo pod nánosy každodenního partnerství. Třeba bychom byli dnes manželé, lezli si
na nervy.
Ale Karla zmizela. Dokonale. Úplně se vypařila. Moje paměť byla přesvědčená, že se mnou byla v tom autě, kterým jsme směřovali do Mnichova, kde jsem měl rok přednášet na univerzitě. Ano, jela se mnou, bylo to velké rozhodnutí. Vždyť pokud bychom společně
skutečně dojeli až do Mnichova, musel bych nakonec říct celou pravdu Tereze, mojí ženě, kterou jsem celý rok vodil za nos.
Ale bylo to nakonec všechno jinak. Auto sjelo poblíž Horšovského Týna ze silnice, narazilo do stromu. Pokud jde o samotnou nehodu, moc si toho nepamatuji. Většina z toho, co o ní vím, jsou nejspíš jen nánosy, které se mi usadily v mysli na základě vyprávění jiných.
Pomatuji si ale tu cestu. Pocit svobody, jakousi euforii z toho, že jsem snad konečně dospěl k nějakému rozhodnutí. Že máme, já a Karla, ještě pár dní, než vše řeknu Tereze.
Milovali jsme se nedaleko od místa, kde se pak stala ta nehoda. Zajeli jsme na lesní cestu a milovali se v tom autě. Bylo to omamné. Mohl jsem si to všechno jen vysnít? Vždyť si pamatuji i ty nejtitěrnější detaily – od vůně Karliných vlasů až po jakousi zvláštní ostrost
světla všude okolo. Já, který jinak vůbec nevěnuji pozornost přírodě, si dodnes pamatuji záplavu čekanek a heřmánku i růžové květy hvozdíku na tom palouku, kde jsme zastavili.
Poručík Vaněk ale tvrdil, že se tohle všechno možná vůbec nestalo. Jednou z jeho pracovních verzí je, že Karla se mnou neodjela. Že jsme se mohli před odjezdem pohádat, třeba proto, že zjistila, že jsem vlastně Tereze zatím nic neřekl. A že jsem nakonec do Mnichova jel sám, zatímco Karla, jak několikrát naznačovala, za sebou spálila mosty (jak případné rčení pro konec aféry mezi projektantem mostů a jeho studentkou, poznamenal ironicky) a odjela třeba za oceán.
Anebo se mohlo stát ještě něco horšího, uvažoval nahlas. Ne, nechce mě z ničeho obviňovat, od pohledu je zřejmé, že jsem velmi racionální typ, těžko si mě umí představit, jak, třeba i v afektu, Karle ubližuji. I když, má-li být upřímný, dokáže si na druhou stranu dost dobře představit, že kdyby se muž, jako jsem já, něčeho takového dopustil, postupoval by velmi metodicky a racionálně v zahlazování všech stop.
Snad, nabádal mě, když už je dnes stejně vše promlčené, bych se mohl alespoň pokusit vzpomenout si, zda k nějakému fyzickému konfliktu s Karlou nemohlo před odjezdem přece jen dojít.
Zvážil jsem to. Snažil jsem se mu vyjít vstříc. A to navzdory skutečnosti, že kdybych si s jeho pomocí nakonec přece jen na něco vzpomněl a on vypátral nějakou hroznou věc, které jsem se snad mohl dopustit, zruinovalo by to můj život. Ne, nešel bych po těch letech do vězení, ale mediální poprask okolo toho všeho by nepochybně zničil jak moje postavení na univerzitě, tak v politice.
Jenže v mojí paměti byla dál díra. Nebo, lépe řečeno, pamatoval jsem si, co jsem si pamatoval, až do okamžiku té nehody.

Točili jsme se v kruhu. S pomocí internetu i kolegů ve Spojených státech a v několika dalších zemích, v nichž dle něj mohla snad Karla začít nový život, začal pátrat po její existenci. Ale i když Karla není příliš časté ženské jméno, zejména v jeho české podobě, nenašel nic. Mohla se samozřejmě přejmenovat, mohla se vdát.
Byl důkladný. Kontaktoval i finanční úřady v řadě zemí s tím, zda jim Karla nepřibyla na podzim roku 1991 nebo během roku 1992 do evidence. Kdyby začala někde pracovat, muselo by se přece její jméno v nějakých záznamech objevit. Jenže dostával odevšad, i ze
Spojených států, které se jevily jako Karlina nejpravděpodobnější destinace, jen záporné odpovědi.

Pak, nevím proč, jsem mu jednoho dne vyprávěl o snech, které mne pronásledují. Všechny se týkají jakéhosi domu v Mnichově, poblíž Olympijského parku. V tom domě ve svých snech občas bydlím, občas se k němu jen se strachem přibližuji a pak se dám na útěk. Znám svoje sousedy. Několikrát mě i vyslýchá německá policie, i když není zřejmé, čeho se ty jejich výslechy přesně týkají.
Je tam garáž, jedna z asi deseti na vnitřním nádvoří bloku domů. Stojí na okraji. Něco se tam stalo. Nedokážu v těch snech přesně říct co, protože moje zděšení, když už se blížím k odhalení, mě nakonec probudí. Ale týká se to té garáže. Něčeho, co se tam skrývá a nějak to souvisí s mojí minulostí. V jednom snu jsem dokonce dospěl k přesvědčení, že Karla je právě tam. Pod podlahou té garáže.

(…)

nakladatelství Prostor 2017
ISBN: 978-80-7260-366-4

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 13 Září 2017 15:14 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB