Vlastimil Klíma: Druhý odboj (1939–1945) – Svědectví a úvahy

Email Tisk PDF

 

přebal Klíma VlNěkdejší národně demokratický poslanec a publicista dr. Vlastimil Klíma (1898–1987) podává memoárové svědectví o své činnosti v českém protinacistickém odboji za druhé světové války a o svých odbojových spolupracovnících.

 

 

Dokumentuje tak zejména aktivní podíl národních demokratů v této rezistenci a představuje zapomenuté oběti nacistické represe z jejich řad. Zároveň ze své ideové a politické pozice hodnotí roli druhého československého odboje a zamýšlí se nad jeho širšími historickými souvislostmi: nad německou otázkou v českých zemích v prvních desetiletích 20. století a zářijovou krizí roku 1938, nad mezinárodně politickým zakotvením meziválečného Československa i nad československými vztahy v tomto státě a jejich konfliktním vyústěním na konci třicátých let. Ve zvláštní kapitole pak srovnává cesty českého a francouzského odboje za druhé světové války.

„Klímovy memoáry vynikají smyslem pro dokumentární přesnost i kultivovaným literárním stylem a obrážejí jeho zasvěcenou znalost dobových politických poměrů a zápasů,“ uvádí v doslovu jeden z editorů svazku, historik Josef Tomeš „Zároveň je charakterizuje výrazná, v tomto žánru neobvyklá snaha o objektivitu a nadhled při posuzování událostí, stran i kon­krétních osob a jejich činů, aniž by ovšem autor oslaboval či relativizoval svůj vlastní zásadní postoj a kritiku vůči svým protivníkům.“

Memoáry Vlastimila Klímy mají pozoruhodnou historii, o níž se v doslovu můžeme rovněž dočíst: „Klímu rozčilovaly tendenční články a knihy o nejnovějších československých dějinách, publikované v čase „normalizace“. A tak se jednoho dne v roce 1978 rozhodl napsat dopis prezidentu republiky dr. Gustávu Husákovi, s nímž se znal z doby společného věznění v Leopoldově v padesátých letech, a po­žádat ho, aby svou autoritou přispěl k nápravě tohoto stavu.V dopise zdůraznil, že byl očitým svědkem mnoha významných událostí naší nedávné minulosti a zasvě­ceným aktérem meziválečné politické scény, a že chápe-li různé politické hodno­cení historických dějů, považuje za nepřípustné jejich věcné zkreslování a účelové zjednodušování. Prezident, jenž byl zároveň (a v tehdejší hierarchii na prvním místě) generálním tajemníkem ústředního výboru KSČ, dopis dostal, přečetl a re­agoval pro sebe charakteristicky: Klímovi osobně neodpověděl, ale zařídil, aby jej kontaktoval vědecký pracovník Ústavu marxismu-leninismu ústředního výboru KSČ docent dr. Jan Galandauer, poděkoval mu za kritickou iniciativu a požádal ho o zcela otevřená a nadto honorovaná memoárová svědectví pro studijní potřebu historiků. Historik Jan Galandauer, jenž jako jeden z mála fundovaných odbor­níků přežil v uvedeném ústavu rok 1970, si okamžitě získal sympatie a důvěru dr. Klímy i jeho choti a stal se pravidelným návštěvníkem v jejich bytě. Tak byla navázána plodná spolupráce, požehnaná postupně řadou jedinečných vzpomín­kově dokumentárních děl, jež jsou od roku 1990 deponována ve Vojenském his­torickém archivu, posléze Vojenském ústředním archivu v Praze.“

Dílo plynule navazuje na Klímovu memoárovou knihu 1938: Měli jsme kapitulovat?, která stejně jako Druhý odboj knižně vyšla v ediční řadě Ego, již memoárové literatuře vyhradilo Nakladatelství Lidové noviny.

 

Ukázka z knihy:

Řekl jsem již ve svých mnichovských pamětech, že uznávám nadlidsky těžkou odpovědnost těch, kdo v dějinných okamžicích rozhodují o osudu ná­roda. A že nikdo nemá být zrádcován, kdo při tom postupuje osobně čestně a podle svého skutečného dobrého vědomí a svědomí. K tomu, co jsem dosud řekl o postoji a činnosti naší skupiny, a ke všemu, co se stalo, chtěl bych nakonec přece jen vyslovit jeden čistě osobní názor: že kdyby v historické těžké krizi, do níž se republika dostala, byl měl ještě kormidlo v rukách zesnulý prezident Masaryk, byly by pravděpodobně jednotlivé peripetie vývoje probíhaly poněkud jinak; Masaryk by od počátku nebyl ponechal mnohým aktérům za hranicemi ani Hitlerovi důvěru, že bude nakonec ochoten se dobrovolně vzdát; nebylo to v jeho nátuře. Říkám to, ačkoliv – a právě proto – že naše skupina mnohdy s ním nesouhlasila. Masaryk byl pro celý svět nesporně veliká duchovní, mravní a tím také politická autorita. Byl však také velký bojovník. Proto asi také nalezl od doby prvního odboje zalíbení v ministru dr. Aloisu Rašínovi, s nímž se původně utkal při vyřizování aféry Švihovy.148 Rašín dovedl za tím, co sledoval a po bedlivém rozboru uznal správným, jít s tvrdou neústupností a s nasazením života. Z gale­rie politických osobností, kterou jsem celou poznal za dobu první republiky, byl dr. Alois Rašín nejpřímočařejší a nejudatnější. Nepochybuji o tom, že v každé situaci, kdyby šlo o samu existenci republiky, byl by svou nezměrnou energií docílil semknutí všech kladných sil do široké fronty a vlády národního odporu.149

Doktor Beneš byl sice všude uznáván jako odborník a jedinečný znalec ve věcech zahraniční politiky. Ale byl přitom znám jako přítel kompromisu a zá­kulisních machinací. K rozdílné charakteristice Masarykově a Benešově patří i to, že Masaryk, ctitel Platónův, vyznavač konkretismu, ale teista, neváhal doznat i svoje omyly (viz jeho Světovou revoluci a Čapkovy Hovory s T. G.Masarykem); Beneš v žádném případě nepřipustil svůj omyl, naopak při každé příležitosti, ať se stalo, co stalo, dodával… „jak jsem předpokládal!“ Masaryk byl nadto člověk osobně statečný, kdežto Beneš uhýbal konfliktům a do krajnosti jakýmkoliv osob­ním rizikům. Masaryk měl učená hádání s Tolstým o jeho zásadu neodporovat zlému. Ostatně zlo je nepochybně široký pojem. Co je zlo v tom kterém konkrét­ním případě? Nemá se odporovat žádnému zlu? Ani Masaryk by byl jistě ve zlé době nemohl svět obrátit zcela naruby. Ale je možno předpokládat, že by byl měl autoritativní vliv na pozici celé naší alianční politiky, zejména také na příznivější vývoj Malé dohody v poslední jeho fázi; a že by byl dovedl včas čelit ľuďáckému teroru a z něho vyplynuvšímu debaklu celé slovenské politiky, jež se v Hitlerovu zájmu a v přímém kontaktu s ním utopila v ľuďácké totalitě.

Generál Syrový vykládal, když jsme se vzdali, že není hanba ustoupit pře­sile. Podle toho by se měl bránit jen ten – kdo má sám přesilu! Masaryk řekl v Čapkových Hovorech s T. G. Masarykem: „To je problém malého národa: my musíme dělat víc než jiní a být šikovní; ale kdyby na nás někdo šel s násilím, tož se nedat… Nedat se, to je všechno.“ A dále: „Není a nikdy nebylo nejmenšího roz­poru mezi mým humanitismem a mým úsilím o obranu státu.“ Již tyto výroky Masarykovy jsou příznačné, poněvadž on nikdy nemluvil do větru. A také ne­snášel přepjatou glorifikaci své osoby, o kterou se často pokoušeli různí nohsledi.

©Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., 2017

© Vlastimil Klíma, heirs, 2017

Preface © Robert Kvaček, 2017

Epilogue © Josef Tomeš, 2017

Editors © Pavel Horák, Martin Klečacký, Robert Kvaček, Josef Tomeš, Richard Vašek, 2017

 

ISBN 978-80-7422-494-2

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 04 Srpen 2017 13:19 )  


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB