Hope Jahrenová: Když šeptá listí

Email Tisk PDF

Jahrenová přebalAmerická geobioložka Hope Jahrenová vybudovala tři laboratoře, v nichž studuje stromy, květiny, semena a půdu. Její knižní prvotina odhaluje mnohé ze života rostlin – ale nejen to. Když šeptá listí je knihou o práci a lásce, i o horách, které obě spojenými silami dokážou přenést. Přináší pozoruhodné příběhy o autorčině dětství na minnesotském venkově; o životě s nekompromisní matkou a otcem, který ji povzbuzoval k mnohahodinovým hrám v jeho školní laboratoři; o tom, jak nalezla útočiště ve vědě a naučila se dělat laboratorní práci „jak srdcem, tak rukama“; a také o nevyhnutelných součástech vědecké práce – zklamáních, úspěších i radostných objevech.

 

 

Jádro knihy však tvoří příběh vztahu, který si Jahrenová vybudovala s velmi nadaným, životem zkoušeným mužem jménem Bill, jenž se stává jejím pracovním partnerem a nejlepším přítelem. Jejich často nevyzpytatelná vědecká dobrodružství je zavedou ze středozápadu napříč Spojenými státy a zpět, přes Atlantik až na tropickou Havaj, kde v současnosti Jahrenová našla domov pro sebe i svou laboratoř.

 

Ukázka z knihy:

Na světě není nic dokonalejšího než logaritmické pravítko. Leštěný hliník chladí na rtech, a podržíte-li ho proti světlu, uvidíte na každém jeho rohu ten nejdokonalejší pravý úhel. Když ho nakloníte na stranu, elegantně se promění ve výstřední rapír, jenž se dá v tichosti zase zasunout. I malá holčička dokáže mávat logaritmickým pravítkem, s jezdcem sloužícím jako rukojeť. Tato hra se mi v paměti smísila s příběhy, které mi od dětství vyprávěli, a tak si už navždy budu představovat utrápeného Abraháma, jak se právě chystá obětovat bezmocného malého Izáka a mává přitom zdviženým a hrozivým logaritmickým pravítkem.

Vyrostla jsem v tátově laboratoři a hrála si pod pracovními pulty, dokud jsem nebyla dost stará na to, abych si hrála na nich. Otec v té laboratoři odučil celých čtyřicet dva let základů fyziky a věd o Zemi, usazený na místní vysoké škole hluboko na minnesotském venkově. Svou laboratoř miloval a já i mí bratři jsme ji milovali také. Zdi sestávaly ze škvárobetonových tvárnic pokrytých tlustou vrstvou pololesklé krémové barvy, pod níž jste však dokázali prsty nahmatat strukturu betonu, pokud jste zavřeli oči a soustředili se. Pamatuji si, jak jsem zjistila, že černé gumové obklady musí být nalepené, jelikož jsem nikde neobjevila díry po hřebících, když jsem měřila jejich délku žlutým zeměměřickým pásmem, jež se dalo rozvinout až do délky třiceti metrů. Ke každému z dlouhých pracovních pultů se vešla skupinka pěti studentů sedících vedle sebe. Černé pracovní desky chladily jako náhrobní kámen a byly vyrobeny z něčeho stejně trvanlivého, z něčeho, co nepopálí kyselina a kladivo nerozbije (to ale nezkoušej). Lavice byly dost pevné na to, aby člověk mohl stát i na krajíčku, a nedaly se poškrábat ani kamenem (to ale nezkoušej). Naproti lavicím byly rovnoměrně rozmístěny stojany s neuvěřitelně naleštěnými tryskami s kohouty, které se daly otočit o devadesát stupňů jen vší silou, a když se vám to podařilo, ten s nápisem „plyn“ nedělal nic, protože nebyl připojený, ale ten s nápisem „vzduch“ fičel tak radostným proudem, že se vám skoro chtělo dát před něj pusu (to ale nezkoušej). Celý prostor byl vzdušný, otevřený a čistý, ale každá zásuvka obsahovala fascinující sbírku magnetů, drátu, skla a kovu, a všechno to bylo k něčemu dobré, jen člověk musel přijít na to, k čemu. Ve skříni u dveří ležela indikátorová páska na zkoušení pH, která byla jako kouzelnický trik, jen lepší, protože namísto toho, aby záhadu jen předvedla, ji taky hned vyřešila. Člověk mohl sledovat měnící se barvu a tím poznat v koupelně rozdíl mezi slinami, kapkou vody, limonádou nebo močí, ale ne krví, protože není průhledná (takže to nezkoušej). Nešlo o hračky pro děti, byly to vážné věci pro dospělé, ale vy jste byli zvláštní dítě, protože váš táta měl ten obří svazek klíčů, takže jste si se vším tím vybavením mohli hrát, kdykoli jste tam s ním šli, protože nikdy, ale nikdy neřekl ne, když jste ho poprosili, aby to všechno vytáhl.

V mých vzpomínkách jsme táta a já za těch tmavých zimních večerů celou budovu s laboratořemi vlastnili, procházeli jsme se jí jako král a jeho následník, příliš zaměstnaní svým zámkem, než aby se starali o mrazivé vévodství okolo. Zatímco otec se připravoval na hodiny na další den, já jsem se zpětně propracovávala každým předpřipraveným pokusem a ukázkou, abychom se ujistili, že studenti snadno dojdou k úspěchu, ke kterému jsou předurčeni. Pečlivě jsme prohlíželi vybavení a opravovali, co bylo rozbité, a otec mě naučil, jak věci preventivně rozebírat a pozorovat, jak fungují, abych je dokázala zase dát do pořádku, až nastane nevyhnutelná chvíle, kdy se pokazí. Naučil mě, že není hanba něco rozbít, jen neumět to zase opravit. V osm hodin jsme se pak vydávali na cestu domů, abych byla v devět v posteli. Nejdřív jsme se zastavili v tátově maličké kanceláři bez oken. Postrádala jakoukoli výzdobu kromě stojánku na tužky, který jsem pro něj vyrobila z keramiky. Vzali jsme si kabáty, čepice, šály a další věci, které pro mě matka napletla, protože sama v dětství žádné pořádné neměla. Zatímco jsem se snažila obout pevné boty na dva páry ponožek, mísila se vůně vlhké vlny s vůní dřevěných hoblin, protože otec mezitím ořezával všechny tužky, které jsme ztupili. Pak si rychle zapnul svůj velký svrchník, natáhl si jelenicové rukavice a řekl mi, abych si zkontrolovala, jestli mi čepice úplně zakrývá obě uši.

Budovu jsme vždycky opouštěli jako poslední, a tak jsme procházeli chodbami dvakrát. Poprvé abychom se přesvědčili, že jsou všechny východy zamčené, a podruhé pak otec po jednom zhasínal všechna světla a já jsem vždycky pár kroků za ním utíkala před nastávající temnotou. U zadního vchodu mě pak otec nechal se natáhnout, zmáčknout poslední sadu vypínačů a vyšli jsme ven. Zavřel za námi dveře a pak se dvakrát ujistil, že západka opravdu drží. Když jsme se takto zapečetili venku, zůstali jsme stát na odpočívadle schodiště, pohlédli skrz mrazivou oblohu do smrtícího chladu vesmíru a sledovali světlo vyslané k nám před lety z nepředstavitelně žhnoucích plamenů, které stále plály na druhém konci naší galaxie. Neznala jsem žádná jména, jimiž lidé pojmenovávají souhvězdí nad mou hlavou, a nikdy jsem se na ně nezeptala, ačkoli jsem si jistá, že je otec všechny znal i s jejich příběhy. Už jsme si zvykli absolvovat tříkilometrovou cestu domů mlčky. Tichá sounáležitost je pro skandinávské rodiny přirozená a pravděpodobně jim jde úplně nejlíp.

Vysoká škola, kde můj otec pracoval, se nacházela na západním konci našeho malého města, které od odpočívadla pro kamiony na jedné straně k odpočívadlu pro kamiony na druhé straně měřilo asi šest a půl kilometru. Spolu se třemi staršími bratry a rodiči jsem žila ve velkém cihlovém domě jižně od hlavní ulice, čtyři bloky západně od domu, kde ve dvacátých letech vyrostl můj otec, osm bloků východně od místa, kde ve třicátých letech vyrostla má matka, sto šedesát jedna kilometrů jižně od Minneapolisu a osm kilometrů severně od hranice s Iowou.

Cesta městem nás vedla kolem kliniky, kde mi tentýž doktor, který mě porodil, občas udělal výtěr z krku, aby vyloučil streptokokovou infekci, kolem vodárenské věže v bleděmodré barvě zubní pasty, jež představovala nejvyšší budovu ve městě, kolem střední školy, na níž učili lidé, které kdysi učil můj táta. Když jsme prošli pod okapovými žlaby presbyteriánského kostela, kde měl otec s matkou v roce 1949 na pikniku nedělní školy první schůzku, kde se roku 1953 vzali, kde mě roku 1969 pokřtili a kde naše rodina trávila bez výjimky každé nedělní dopoledne, táta mě vždycky zvedl, abych si mohla ulomit rampouch. Cestou jsem pak do něj kopala jako do hokejového puku, a když se zhruba každých deset kroků odrazil od udusaných a na kost zmrzlých závějí, pěkně zazvonil. Pokračovali jsme po ručně odházených chodnících kolem důkladně izolovaných domů chránících před zimou rodiny nepochybně stejně tiché, jako byla ta naše. Znali jsme prakticky všechny, kteří v těch domech tehdy bydleli. Od kolébky až k maturitě jsem vyrůstala se syny a dcerami dívek a chlapců, s nimiž si hrávali táta a máma, když byli malí. Nikdo z nás si nevzpomínal, že bychom se někdy neznali, ačkoli nám po generace vštěpovaná mlčenlivost bránila dozvědět se jeden o druhém něco víc. Až v sedmnácti letech, když jsem odešla na vysokou školu, jsem zjistila, že svět obývají převážně cizí lidé.

Jakmile jsem z druhého konce města uslyšela unavené vzdychání ocelového monstra, věděla jsem, že je osm dvacet tři a z továrny jako každý večer vyjíždí vlak. Slyšela jsem, jak velké železné brzdy škubly a pak povolily, jak se řetěz prázdných cisteren pomalu rozjel směrem na sever k Saint Paulu, kde se každá z nich naplní sto čtrnácti kubíky solného roztoku. Ráno jsme pak slyšívali, jak se vlak vrací, a vyčerpané monstrum zase a znovu vzdychalo, když jeho náklad přečerpávali do bezedného zásobníku, jenž byl pro továrnu nepřetržitě vyrábějící slaninu naprosto nezbytný. Železniční trať vedla ze severu na jih a oddělila tak jeden kout našeho městečka, v němž dodnes stojí snad nejmajestátnější jatky na Středozápadě. Jejich bourací linky zpracují každičký den přes dvacet tisíc kusů dobytka. Naše rodina byla jednou z mála, které továrna nezaměstnávala, nicméně z širšího příbuzenstva tam pracovalo hodně lidí. Mí praprarodiče, stejně jako prakticky všichni ve městě, přišli do Minnesoty jako součást velké přistěhovalecké vlny z Norska okolo roku 1880. A stejně jako všichni ostatní ve městě, ani já jsem se toho o svých předcích nikdy o moc víc nedozvěděla. Předpokládala jsem, že se nepřestěhovali na nejstudenější místo na Zemi a nebourali tam prasata jen proto, že by se jim v Evropě dařilo báječně, ale nikdy mě nenapadlo se na jejich příběh zeptat.

Babičky jsem nepoznala, obě umřely dřív, než jsem se narodila. Pamatuji si ale dědečky, kteří zemřeli, když mi byly čtyři a sedm. Nevybavuji si ale, že by kdy mluvili přímo se mnou. Můj otec byl jedináček, ale myslím, že máma měla víc než deset sourozenců, z nichž jsem mnohé nikdy neviděla. Návštěvy strýčků a tetiček od sebe oddělovaly celé roky, ačkoli někteří žili ve stejném městě jako my. Ani jsem si moc nevšimla, jak mí tři starší bratři vyrostli a po jednom odcházeli z domu, neboť často uplynulo i několik dní, než jsme našli něco, co jsme si chtěli říct.

Ohromná citová vzdálenost mezi jednotlivými členy skandinávské rodiny se ustanovuje velmi záhy a denně se upevňuje. Dokážete si to představit, vyrůstat v kultuře, kde se nemůžete druhého zeptat na nic osobního? Kde se otázka „Jak se máš?“ považuje za natolik osobní, že na ni dotázaný není povinen odpovědět? Kde vás učí, že máte vždycky počkat, až druhý přijde se svým problémem sám, a zároveň vám vštěpují, abyste za ostatními se svými problémy nechodili? Nejspíš jde o schopnost přežít pocházející ze starých vikingských dob, kde dlouhé ticho působilo jako prevence zbytečných vražd v období nekonečných mrazivých zim, kdy v obydlích bylo těsno a zásoby jídla se tenčily.

Když jsem byla malá, předpokládala jsem, že stejně jako my žije celý svět, a tak mě poněkud zmátlo, že jakmile jsem se přestěhovala do jiného státu, seznámila jsem se s lidmi, kteří si nenuceně prokazovali vřelou a přirozenou náklonnost, po které jsem tak dlouho bažila. Tehdy jsem se musela naučit žít ve světě, kde když spolu lidé nemluví, je to proto, že se neznají, a ne proto, že se znají.

Ve chvíli, kdy jsme s otcem přešli Čtvrtou ulici (neboli Kenwood Avenue, jak jí říkal; zapamatoval si jména ulic jako chlapec ve dvacátých letech, dlouho předtím, než je očíslovali, a nový systém nikdy nepřijal), jsme už viděli vstupní dveře našeho domu. Moje máma jako holčička snila o tom, že v něm jednou bude bydlet, a rodiče po svatbě šetřili osmnáct let, aby si ho mohli koupit. Šla jsem svižně, protože udržet krok s tátou vždycky stálo úsilí, přesto jsem měla prsty promrzlé tak, že jsem věděla, že mě budou bolet, až se zahřejí. Jakmile teplota klesne dostatečně hluboko pod nulu, neudrží vás v teple ani ty nejtlustší rukavice na světě – a já jsem měla radost, že je naše cesta téměř u konce. Otec otočil masivní železnou kulovou klikou a otevřel dubové vstupní dveře. Vešli jsme do domu, kde panoval chlad jiného druhu.

V předsíni jsem se posadila, s námahou stáhla boty a postupně shazovala kabát a svetry. Otec naše oblečení pověsil do vytápěné šatny a já jsem věděla, že na mě bude čekat suché a teplé, až bude zítra ráno čas vyrazit pěšky do školy. Slyšela jsem, jak máma v kuchyni vyndává nádobí z myčky. Příborové nože o sebe zacinkaly, jak je vhodila do zásuvky na příbory a pak ji s bouchnutím zavřela. Byla pořád naštvaná a já jsem se nikdy nedopátrala proč. Se sebestředností vlastní většině dětí jsem byla přesvědčená, že to musí být kvůli něčemu, co jsem řekla nebo udělala já. Příště, slibovala jsem si, si dám větší pozor na pusu. Šla jsem nahoru, převlékla se do flanelového pyžama a uložila jsem se do postele. Můj pokoj měl okna na jih směrem k zamrzlému rybníku, kde jsem celé soboty trávila bruslením, pokud se dostatečně oteplilo. Vlněný koberec měl tmavě modrou barvu a zdi byly vytapetovány ladícími damaškovými tapetami. Pokoj byl původně navržen pro dvojčata, se dvěma vestavěnými stoly, dvěma toaletními stolky a tak dále. Za nocí, kdy jsem nemohla spát, jsem sedávala na lavici u okna, prstem objížděla nadýchané ledové květy na skle a snažila se nedívat na prázdné místo u druhého okna, kde měla sedět moje sestra.

Fakt, že si z dětství pamatuji takovou spoustu tmy a zimy, zase tak moc nepřekvapí, když uvážíme, že jsem vyrostla ve státě, kde sníh leží na zemi celých devět měsíců v roce. Zanoření a opětovné vynoření se ze zimy tvořilo základní rytmus našich životů a jako dítě jsem předpokládala, že všude lidé sledují, jak jejich letní svět umírá, a přitom nepochybují o jeho novém vzkříšení, jelikož zkoušku mrazivým ledem zažili už mnohokrát předtím. Každý rok jsem přihlížela, jak první klopýtavé zářijové vločky postupně sílí do bílých záplav prosince, pak zkamení do hluboké, ledové prázdnoty února, aby nakonec zmizely do jednolité tekuté plochy v bodající dubnové plískanici. Kostýmy na Halloween i na Velikonoce nám šili tak, abychom je mohli nosit na kombinézách, a vánoční čas nás zahalil do vlny, sametu a dalších vrstev vlny. Jediná letní činnost, kterou si pamatuji, byla práce na zahradě s matkou.

V Minnesotě přijde jarní obleva najednou. Jednoho dne zmrzlá půda podlehne síle slunce a houbovitá země se zavlaží zevnitř. První jarní den můžete rukou hrábnout do země a snadno oddělit velké, povolené kusy hlíny, jako by to byl až příliš křehký čokoládový dort, a sledovat růžové svíjející se žížaly, jak vylézají ven a radostně se vrhají zpět. V půdě jižní Minnesoty není ani stopa po jílu. Leží už stovky tisíc let jako tlustá černá přikrývka na pískovcovém podloží a pohyby ledovce ji pravidelně přesouvají sem a tam. Je úrodnější než hnojivem obohacená hlína pro pokojové rostliny, kterou koupíte v zahradnických potřebách. V minnesotské zahradě vyroste cokoliv a nemusíte to ani zalévat nebo hnojit, déšť a žížaly zařídí vše potřebné. Období růstu je ale krátké, takže se nesmí promarnit ani okamžik.

Matka požadovala od své zahrady dvě věci: efektivitu a produktivitu. Dávala přednost houževnaté, nenáročné zelenině, jako je mangold a rebarbora, u nichž se člověk mohl spolehnout na to, že porostou jako z vody a že se jim bude dařit tím lépe, čím častěji je budeme sklízet. Neměla ani čas, ani pochopení potřebné pro opatrování salátu nebo zaštipování rajčat. Místo toho volila ředkvičky a mrkev, jež se o sebe pod zemí postaraly samy. I květiny, které pěstovala, si vybrala pro jejich odolnost – pivoňky s poupaty o velikosti golfových míčků, které trousily okvětní plátky, když se nalévaly do květů o rozměrech hlávky zelí, kožovité lilie tygrované a tlusté, fousaté kosatce vyrážející spolehlivě ze svých cibulí jaro za jarem. Každý rok prvního května jsme s mámou sázely do země jednotlivá semínka a za týden jsme vyhrabaly ta, která nevzešla, nahradily jsme je novými a okamžitě začaly nanovo. Koncem června byla celá úroda na dobré cestě a svět kolem nás se tak zelenal, že se zdálo až nemožné, že by tomu kdy bylo jinak. V červenci napumpovaly potící se listy všech našich rostlin do vzduchu tolik vody, že nám z té vlhkosti nad hlavou bzučelo a praskalo v elektrickém vedení.

Moje nejsilnější vzpomínky na naši zahradu nepramení z toho, jak vypadala nebo jak voněla, ale jak zněla. Možná se vám to bude zdát neuvěřitelné, ale na Středozápadě opravdu slyšíte rostliny růst. Na vrcholu sezony vyroste cukrová kukuřice každý den o dva a půl centimetru. Jednotlivé vrstvy klasu se tomuto růstu přizpůsobují, a když si za dokonale klidného srpnového odpoledne stoupnete do kukuřičného pole, uslyšíte jejich neustálý šum. Když jsme v zahradě kopaly, naslouchala jsem bzučení včel, jak opile vrávoraly od květu ke květu, tiššímu, ale ostrému cvrlikání kardinálů červených, konverzujících nad naším krmítkem, škrábání našich lopatek v hlíně a každé poledne také přísnému zahoukání z továrny.

Moje matka věřila, že všechno se dá dělat špatným a správným způsobem, a že když to uděláte špatně, musíte to udělat znovu, ideálně hned několikrát. Věděla, jak přišít každý knoflík na košili tím správným napětím nitě, podle toho, jak často se bude používat. Znala nejlepší způsob, jak v pondělí sbírat bezinky, aby jejich stonky ve středu neucpaly otvory ve starém cedníku, když je vymačkávala poté, co je celé úterý vařila. V myšlenkách byla vždy o dva kroky napřed v každém myslitelném směru, takže o sobě nikdy nepochybovala a já jsem si myslela, že na světě neexistuje nic, co by nedokázala udělat. Máma opravdu věděla, jak udělat spoustu věcí, a neustále je dělala, ačkoli je leckdo mohl považovat za zbytečné, když Velká krize skončila, válečné příděly byly zrušeny a prezident Ford nás ujišťoval, že všechny naše noční můry jsou za námi. Pohlížela na svou vlastní životní cestu z chudoby do relativního bohatství jako na těžce vybojované vítězství nad zlem a rozhodla se, že její děti musí v boji pokračovat, aby si tento odkaz zasloužily; zocelovala nás pro boj, který nikdy nepřišel.

Kdykoli jsem na matku pohlédla, jen stěží jsem mohla uvěřit, že tato výřečná a dobře oblečená žena bývala špinavým, hladovým a vyděšeným dítětem. Jen ruce ji prozrazovaly – na život, který teď vedla, byly příliš odolné. Měla jsem pocit, že by klidně chytila králíka pustošícího naši zahradu a bez dalšího přemýšlení mu zakroutila krkem, pokud by byl natolik hloupý, aby se k ní přiblížil. Když vyrůstáte s lidmi, kteří toho moc nenamluví, pak to, co vám řeknou, jen tak nevymažete. Když byla máma malá, byla tou nejchudší a zároveň nejchytřejší dívkou v okrese Mower. V posledním ročníku střední školy dostala čestné uznání v devátém ročníku celonárodního Westinghouského hledání vědeckých talentů. Pro dívku, jež vyrostla ve venkovském prostředí, to byla neobvyklá pocta, a ačkoli se považovalo jen za cenu útěchy, zařadilo ji do dobré společnosti. Mezi ostatními účastníky v roce 1950 byl i Sheldon Glashow, jenž později obdržel Nobelovu cenu za fyziku, a Paul Cohen, který v roce 1966 získal Fieldsovu medaili – nejvyšší ocenění udělované na poli matematiky. Naneštěstí pro mou matku šlo ruku v ruce s čestným uznáním i jednoleté čestné juniorské členství v Minnesotské akademii věd, a ne stipendium na univerzitě, v něž doufala. To ji ale neodradilo a stejně se přestěhovala do Minneapolisu a zkoušela se uživit sama, zatímco studovala na univerzitě chemii. Brzy však přišla na to, že nemůže navštěvovat dlouhá odpolední laboratorní cvičení a ještě k tomu dostatečně dlouho hlídat děti, aby si vydělala na školné. V roce 1951 byla univerzitní studia určena mužům. Často šlo o muže bohaté, a pokud ne, měli rozhodně i jiné pracovní příležitosti než chůva bydlící u rodiny, pro niž pracuje. Matka se vrátila do rodného města, vdala se za mého otce, porodila čtyři děti a dvacet let se věnovala jejich výchově. Byla rozhodnutá dosáhnout bakalářského titulu hned, jakmile se nejmladší dítě dostane alespoň do první třídy, a tak se znovu přihlásila na Minnesotskou univerzitu. Vzhledem ke své situaci se musela spokojit s korespondenčními kurzy, a tak se rozhodla pro anglickou literaturu. Jelikož jsem trávila čas převážně v její péči, naprosto přirozeně mě do svých studií zahrnula.

Prokousávaly jsme se Chaucerem a já jsem se naučila pomáhat jí při hledání ve slovníku středověké angličtiny. Jednu zimu jsme strávily úmorným zaznamenáváním každičkého výskytu symbolismu v knize Cesta poutníka na kartičky na recepty a já jsem s potěšením sledovala, jak naše hromádka postupně převyšuje tloušťku knihy samotné. Máma si natáčela vlasy, zatímco pořád dokola poslouchala nahrávky básní Carla Sandburga a poučovala mě, jak slyšet slova pokaždé jinak. Když objevila Susan Sontagovou, vysvětlila mi, že i význam sám o sobě je vykonstruovaný koncept, a já jsem se naučila přikyvovat a předstírat, že rozumím. Matka mě naučila, že čtení je druh práce a že každý odstavec vyžaduje úsilí, a tak jsem se naučila vstřebávat obtížné knihy. Jenže krátce nato jsem nastoupila do přípravky a pochopila, že čtení obtížných knih přináší také potíže. Trestali mě za to, že čtu napřed, že nejsem ochotná mluvit a jednat „hezky“. Nevím, proč jsem se svých učitelek zároveň bála a zároveň je obdivovala, ale věděla jsem, že potřebuji jejich pozornost, ať už pozitivní nebo negativní, a to neustále. Byla jsem malá, ale odhodlaná vydat se nejasnou a vratkou cestou – být tím, kým jste, ačkoli víte, že je to víc, než ostatní chtějí vidět.

Doma, zatímco jsme s mámou zahradničily a četly, jsem získávala neurčitý dojem, že něco neděláme, něco láskyplného, co matky s dcerami přirozeně prožívají. Nemohla jsem ale přijít na to, co to je, a myslím, že ani matka to nevěděla. Pravděpodobně se máme rády, každá svým vlastním tvrdohlavým způsobem, ale nejsem si tím úplně jistá, asi proto, že jsme o tom nikdy otevřeně nemluvily. Být matkou a dcerou mi vždycky připadalo jako pokus, který se nám neustále nedaří.

Copyright © A. Hope Jahren, 2016

Translation © Věra Kovářová, 2017

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2017

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 01 Srpen 2017 13:02 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB