Alice Munroová: Veřejná tajemství

Email Tisk PDF

Munroová přebalNe nadarmo jsou texty Alice Munroové označovány za nejpřístupnější literaturu, která získala Nobelovu cenu. V češtině nyní poprvé vychází Veřejná tajemství, kniha z vrcholného období kanadské prozaičky.

 

 

Jejími hrdinkami jsou ženy a jejich duši zachycuje bez klišé a sentimentu. Nazývána je Čechovem z kanadského Ontaria. „Malí lidé, velké pocity,“ tak charakterizovala její dílo Švédská akademie, když Munroová v roce 2013 získala Nobelovu cenu za literaturu. Českým čtenářům se poprvé představila o deset let dříve knihou Už dávno ti chci něco říct. Stalo se tak zásluhou zkušeného redaktora Milana Macháčka. Veřejná tajemství jsou smutnou souhrou náhod poslední knihou, kterou redigoval.

Alice Munroová si vysloužila přirovnání ke kronikářům amerického Jihu, především Williamu Faulknerovi či Flannery O'Connorové. Je zkrátka vzácným úkazem – spojuje vysokou literaturu, prestižní ocenění a přitom je oblíbená u čtenářů, včetně těch českých, což dosvědčuje přes 30 tisíc prodaných výtisků jejích knih. Kromě Nobelovy ceny je také držitelkou Man Booker International, porota tehdy ocenila, že na třiceti stránkách toho zvládne víc než většina jiných v celém dlouhém románu.

Veřejná tajemství, v češtině šestá kniha autorky, vyšla ve Spojených státech v první polovině 90. let, americká i kanadská kritika je označila za jednu z nejlepších knih roku. Hrdinky čelí náhlému zvratu, ohrožení nebo nutnosti přijmout novou životní roli. Autorka rozehrává příběhy lásky, kterou hrdinky hledají, ztrácejí či znovu nalézají, případně konfliktů spojených s temnějšími stránkami sexuality a mezilidských vztahů. Zasadila je do nedávné i vzdálenější minulosti a také do méně obvyklých lokalit Austrálie či Balkánu. Vliv náhody, nečekaného setkání nebo překvapivého odhalení proměňuje zdánlivě obyčejné životy v nezapomenutelná dramata.

Knihu vydává nakladatelství Paseka. Přeložila Zuzana Mayerová

 

Ukázka z povídky Návštěva z vesmíru:

Ten večer, kdy došlo ke zmizení Eunie Morganové, seděla Rhea v nelegální palírně v Carstairs – v domě Monkových, obyčejném úzkém dřevěném stavení u řeky, se zdmi až do poloviny špinavými od bahna po pravidelných záplavách. Přivedl ji sem Billy Doud. Usadil se u jednoho z dlouhých stolů a hrál karty, na druhém konci se muži o čemsi bavili. Rhea seděla v houpacím křesle v koutě u petrolejových kamínek, trochu stranou.

„Volání přírody, dobře, budeme tomu říkat volání přírody,“ opakoval muž, který předtím prohlásil něco o sračce. Jiný ho napomenul, aby si dával pozor na jazyk. Na Rheu se nikdo nepodíval, ale ona věděla, že je to kvůli ní.

„Prostě musel ven, vyslyšet volání přírody. Pak začal šátrat kolem, co by tak moh použít. Samosebou nečekal, že něco najde. Ale co to vidí? Všude kolem se válí nějaký divný chumáče. Je tam toho spousta. Co lepšího by si moh přát! Jako kdyby mu to někdo připravil. Nabere si plný hrsti, nacpe si je do kapes a v duchu si libuje: To mi vystačí i na příště. Víc na to nemyslí a spokojeně se vrátí do tábora.“

„On byl v armádě?“ zeptal se muž, kterého Rhea znala – v zimě na chodníku před školou odhazoval sníh.

„Jak jsi na to přišel? Nic takovýho jsem neřek!“

„Říkals, že se vrátil do tábora. Do vojenskýho,“ bránil se odhazovač sněhu. Jmenoval se Dint Mason.

„Houby vojenskýho. Do tábora, kde žili dřevaři. Nahoře na severu Quebecu. Kde by se tam vzal vojenskej tábor?“

„Myslel jsem, žes říkal vojenskej.“

„Pak si někdo konečně všimne, co to má. Co to je? Vlastně nevím, řekne. Kdes to našel? Prostě se to tam válelo. Co myslíš, že to asi je? Fakt nevím.“ „To zní hodně jako azbest,“ prohlásil další muž, kterého znala Rhea od vidění, bývalý učitel, co teď prodával kuchyňské nádobí a speciální hrnce na vaření bez vody. Údajně měl cukrovku v tak vážném stadiu, že se mu na špičce penisu neustále držela

kapka zkrystalizovaného cukru.

„Azbest,“ opakoval vypravěč trochu otráveně. „No a na tom místě pak založili největší doly na azbest na světě. Vydělali na tom celý jmění!“

„Vsadím se, že určitě ne ten chlápek, co to tam našel,“ ozval se znovu Dint Mason. „Tak to dopadne vždycky. Nikdy na tom nezbohatne ten, kdo to najde.“

„Někdy jo,“ namítl muž, který historku vyprávěl.

„Nikdy,“ opakoval Dint.

„Znám lidi, co našli zlato, a jsou z nich boháči,“ trval na svém vypravěč. „Takovejch jsou spousty! Našli zlato, a teď jsou z nich milionáři. Miliardáři! Třeba sir Harry Oakes. Ten ho našel. Ten musel bejt milionář!“

„Jenže ho zabili,“ pronesl muž, který se až dosud hovoru nezúčastnil.

Dint Mason vyprskl smíchy a pár dalších se k němu přidalo, prodavač hrnců taky. „Milionáři? Miliardáři? Co přijde po miliardářích?“

„Stal se z něj boháč a pak ho zabili, to je teda výhra!“ řičel smíchy Dint Mason. Muž, který historku vyprávěl, bouchl dlaněmi do stolu, až se stůl zakymácel.

„Já jsem přece neřek, že ho nezabili! Nic takovýho jsem neřek! Akorát teď se nebavíme o tom, jestli ho zabili nebo ne! Řek jsem, že to zlato našel a stal se z něj boháč, že se z něj stal milionář!“

Všichni popadli své láhve a sklenice, aby se nepřevrhly. Dokonce i hráči karet se přestali smát. Billy seděl k Rhee obrácený zády, široká ramena v bílé košili mu zářila. Jeho kamarád Wayne stál na opačné straně stolu a sledoval hru. Wayne byl syn pastora Sjednocené církve z Bondi, vesnice kousek od Carstairs. Chodil s Billym na univerzitu a chtěl se stát novinářem – už si našel i práci v novinách v Calgary. Během rozmluvy o azbestu jednou vzhlédl a zachytil Rhein pohled a od té chvíle se na ni díval s téměř neznatelným vytrvalým úsměvem. Nebylo to poprvé, co jí pohlédl do očí, ale většinou se přitom neusmíval. Obvykle se na ni podíval a pak sklouzl pohledem stranou, většinou když Billy zrovna mluvil.

Pan Monk vstal od stolu. Kdysi utrpěl úraz nebo prodělal nějakou chorobu, po níž mu zůstaly trvalé následky – chodil o holi, ohnutý v pase skoro do pravého úhlu. Když seděl, vypadal docela normálně. Když povstal, ocitla se horní polovina jeho těla nad stolem uprostřed smíchu.

Muž, který historku vyprávěl, vstal téměř současně s ním a snad neúmyslně přitom srazil svou sklenici na podlahu. Sklenice se rozbila na kusy a chlapi spustili křik: „Zaplatit! Zaplatit!“

„Stačí příště,“ prohlásil pan Monk smířlivým tónem – ve zmrzačeném, pokřiveném těle se ukrýval zvučný, rozšafný hlas.

„Všichni máte v hlavách nasráno!“ rozkřikl se muž, který historku vyprávěl, rozdupal střepy a odkopl je stranou a pak několika skoky proběhl kolem Rheiny židle k zadním dveřím. Přitom zatínal a zase rozevíral pěsti a oči měl plné slz.

Paní Monková přinesla koště.

Za normálních okolností by Rhea vůbec nebyla uvnitř. Seděla by venku s Wayneovou dívkou Lucille, buď ve Wayneově, nebo v Billyho autě. Billy a Wayne si sem vždycky zašli na jedno pivo a slíbili, že za půl hodinky budou zpátky. (Což neměl nikdo brát vážně.) Toho dne – bylo to začátkem srpna – však zůstala Lucille doma, protože byla nemocná, a Billy s Rheou si vyjeli do Walley na tancovačku sami. Cestou zpátky nikde nezastavovali, ale zamířili rovnou k Monkovým na okraji Carstairs, kde oba bydleli. Billy ještě ve městě a Rhea na slepičí farmě hned za mostem, na druhé straně řeky přímo proti téhle řadě domů.

Když Billy zahlédl před palírnou Wayneovo auto, zajásal, jako by to byl Wayne osobně. „Hohó! Podívejme na něj!“ zvolal.

„Ten fiškus nás předběhl!“ Vzal Rheu za rameno. „Zajdeme dovnitř,“ prohlásil. „Ty taky.“

Paní Monková jim otevřela zadní dveře a Billy řekl: „Podívejte, koho vám vedu – sousedku.“ Paní Monková se na Rheu podívala, jako by hleděla na kámen na cestě. Billy Doud měl o lidech zvláštní představu. Sdružoval je do skupin podle toho, jestli byli chudí – tedy podle něj –, nebo „pracující třída“. (Rhea znala ten termín jen z učebnic.) Rheu řadil k Monkovým, protože bydlela na kopci na slepičí farmě – nechápal, že se její rodina nepokládá za sousedy starousedlíků v těchto domech a že její otec by sem nikdy v životě nezašel na pivo.

Rhea občas potkávala paní Monkovou cestou do města, ale ta na ni nikdy nepromluvila. Tmavé, prošedivělé vlasy nosila stočené do uzlu na šíji a nebyla nalíčená. Jako jedna z mála žen z Carstairs si zachovala štíhlou postavu. Chodívala upravená v jednoduchých šatech, které sice nebyly kdovíjak mladistvé, ale ani v nich nevypadala jako usedlá žena z domácnosti. Dnes měla na sobě kostkovanou sukni a k ní žlutou blůzku s krátkými rukávy. Tvářila se vždycky stejně – ne vyloženě nepřátelsky, ale vážně a zaměstnaně, jako by se musela neustále potýkat s nějakým břemenem rozčarování a obav.

Odvedla je oba do místnosti kdesi uvnitř domu. Muži usazení u stolu ani nevzhlédli a vůbec si Billyho nevšimli, dokud si neodtáhl židli. Možná se tu dodržoval nějaký zvláštní zvyk. Rheu důsledně ignorovali. Paní Monková cosi sebrala z houpacího křesla a kývla na ni, aby se šla posadit.

„Mám vám přinést colu?“ zeptala se.

Rhea se posadila a krinolína, kterou měla pod žlutozelenými tanečními šaty, zašustila jako suchá sláma. Omluvně se zasmála, ale paní Monková se už otočila na druhou stranu. Jediný, kdo si zašustění všiml, byl Wayne, který právě vcházel do místnosti z předsíně. Přátelsky a přitom jakoby káravě povytáhl černé obočí. Rhea si nikdy nebyla jistá, jestli se mu líbí nebo ne. Dokonce i když s ní tančil v Pavilonu ve Walley (s Billym si jednou za večer povinně vyměnili partnerky), držel ji, jako by byla nějaký balík, se kterým nemá nic moc společného. Byl dost toporný tanečník.

Teď se k sobě s Billym vůbec nehlásili, obvykle na sebe aspoň krátce zabručeli nebo mávli rukou ve vzduchu. Před staršími štamgasty se chovali obezřetně a rezervovaně.

Kromě Dinta Masona a obchodníka s hrnci znala Rhea ještě pana Martina z čistírny a pana Bolese z pohřebního ústavu. Někteří z ostatních jí byli povědomí, jiné neznala vůbec. Na žádného z nich by se lidé z města nedívali skrz prsty, že sem chodí – Monkova palírna nebyla žádný vykřičený podnik. Určitou nálepku si ale hosté odnášeli. O palírně se mluvilo tak, že bylo jasné, kam se tím dotyčný zařazuje, i když šlo o slušného člověka. „Chodí k Monkovi.“

Paní Monková přinesla cocacolu v láhvi, bez sklenice. Nebyla vychlazená.

To, co předtím z křesla odstranila, aby si Rhea mohla sednout, byl štůsek nakropeného a srolovaného prádla připraveného k žehlení. Takže se tu odbývaly i takovéhle obyčejné domácké činnosti. Možná na tom samém stole vyvalovala těsto na koláč. Vařila tu večeři – na kamnech na dřevo, teď chladných a zakrytých novinami, protože v létě se používala jen petrolejová kamínka. Ve vzduchu byl cítit petrolej a vlhká omítka a na tapetách se rýsoval pruh, kam až sahala voda. Prázdno a uklizeno, tmavozelené rolety stažené až k parapetu. V jednom koutě hliníková zástěna, pravděpodobně zakrývající starý kuchyňský výtah.

Ze všech přítomných připadala Rhee nejzajímavější právě paní Monková. Neměla punčochy, zato střevíčky na podpatku, které na dřevěné podlaze v jednom kuse klapaly. Kolem stolu, k pultu s láhvemi whisky (tam se zastavila a zapsala si něco do sešitu – Rheinu colu, rozbitou sklenici) a zase zpátky. Klapklapklap dozadu do jakéhosi skladiště, odkud se vrátila s hroznem pivních lahví v každé ruce. Neustále ve střehu, podobně jako hluchoněmí, a stejně tak tichá, registrovala každý signál vyslaný od stolu a poslušně, bez úsměvu reagovala na každý požadavek.

Rhea si vzpomněla na různé klepy, které se o ní šířily, a představila si, jak některý z hostů vyšle jiný druh signálu. Nato si paní Monková rozváže zástěru a vyjde jako první do předsíně, odkud zřejmě vede schodiště nahoru do ložnic. Ostatní muži, včetně jejího manžela, předstírají, že nic nevidí. Bez ohlížení vystoupí po schodech, muži za sebou nabídne pohled na úhledné boky a stehna v kostkované sukni. Bez zaváhání se lhostejně položí na připravenou postel. Při pomyšlení na takovou otrlost a chladnou úslužnost, ochotu k rychlému a nadrženému placenému styku, pocítila Rhea vzrušení a stud. Nechat se tak trpně zatížit a využít a přitom sotva vědět kým, přijímat to s takovou skrývanou výkonností, znovu a znovu a znovu.

Vzpomene si na Waynea, jak přišel z předsíně právě ve chvíli, kdy ji s Billym paní Monková uvedla do lokálu. Co když byl předtím tam nahoře? napadne ji. (Později jí řekl, že si byl zatelefonovat – prý Lucille, protože jí to slíbil. Ještě později dospěla k názoru, že to všechno jsou jen zlomyslné pomluvy.)

„Dávej si pozor na jazyk,“ zaslechla říkat jednoho z mužů.

„Volání přírody, tak dobrá, budeme tomu říkat volání přírody.“

 

OPEN SECRETS

Copyright © 1994 by Alice Munro

Translation © Zuzana Mayerová, 2017

ISBN 978-80-7432-834-3

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři