Anders Rydell: Zloději knih

Email Tisk PDF

rydell přebalVečer 10. května 1933 vzplály po celém Německu hranice. Shořely na nich knihy Karla Marxe, bratří Mannů, Bertolda Brechta, Ericha Marii Remarqua a dalších spisovatelů, kteří prý ztělesňovali dekadentní životní styl Výmarské republiky.

 

 

V skrytu za plápolajícími plameny se však odehrával další, méně známý příběh. Příběh o tom, jak nacisté na okupovaných územích vyrabovali tisíce knihoven a nakradli miliony knih. Velitel SS Heinrich Himmler a ideolog nacistické strany Alfred Rosenberg sváděli pomyslný boj o to, kdo uchvátí větší kus evropského literárního dědictví. Himmler shromáždil obrovskou sbírku knih o „nepřátelích říše“, Rosenberg šel ještě dál – chtěl vytvořit nacistický systém výzkumu a vzdělávání. Ten by vychovával budoucí elity třetí říše a ospravedlňoval vyvražďování židů, Romů a politických nepřátel.

Anders Rydell se vydal po stopách těchto Zlodějů knih. V honu za ztracenými velkými institucionálními i drobnými soukromými knihovnami procestoval Evropu křížem krážem a pátral po osudu knih, které byly pro své majitele a komunity čtenářů nenahraditelné. A stejně jako oni, ani mnohé z těchto knihoven válku nepřežily.

Švédský novinář a spisovatel Anders Rydell (1982) se ve své tvorbě soustředí na aktuální výbušná společenská témata, z nichž některá mají počátek v desetiletí vzdálené minulosti. V roce 2009 prorazil knihou De svenska fildelarna som plundrade Hollywood (Piráti. Švédové, kteří vyrabovali Hollywood), následovalo Noll Noll – Decenniest som förändrade världen (2010, Nula nula. Desetiletí, které změnilo svět) a kritikou oslavované Plundrarna – Hur nazisterna stal Europas konstskatter (2013, Rabování. Jak nacisté vykrádali evropské umělecké sbírky, česky 2015), které se dočkalo nominace na významnou švédskou literární cenu Augustpriset. Při práci na této knize pochopil, že ještě strašnější podobu než krádeže uměleckých děl mělo nacistické rabování knižních sbírek. V roce 2015 proto následuje volné pokračování Zloději knih. Pátrání po zmizelých knihovnách, v němž rozkrývá způsoby, jakými se nacisté zmocňovali veškeré knižní produkce na obsazených územích, a zejména cíle, jichž tím chtěli dosáhnout. Odhaluje osudy velkých institucionálních i drobných soukromých knihoven, které měly jedno společné – pro své majitele a komunity čtenářů byly nenahraditelné. A stejně jako oni, ani mnohé z těchto knihoven válku nepřežily.

Knihu v českém překladu vydává nakladatelství Kniha Zlín.

 

Ukázka z knihy:

 

1.

Oheň, který spaluje svět

Berlín

 

„Kde pálí knihy, tam lidi také pálí nakonec.“

Heinrich Heine, 1820

Tato slova jsou vyryta na rezavějící kovové desce zapuště­né mezi kostkami na náměstí Bebelplatz v Berlíně. Po tomto náměstí, které se nachází mezi Braniborskou branou a Mu­zejním ostrovem, se uprostřed léta procházejí turisté a míří k atraktivnějším berlínským pamětihodnostem. Toto místo ale stále má symbolický náboj. V jednom rohu náměstí stojí starší bělovlasá žena. Zahalila se do velké izraelské vlajky – na zádech má Davidovu hvězdu. Vypukla další válka v Gaze. A sešlo se tu asi třicet lidí demonstrujících proti antisemit­ským náladám, které se v Evropě sedmdesát let po válce zno­vu probouzejí.

Na druhé straně třídy Unter den Linden, před branou Humboldtovy univerzity, stojí skládací stolky s knihami. Za pár eur se tu dají koupit značně ohmatané knihy od Thoma­se Manna, Kurta Tucholského a Stefana Zweiga. Spisovatelů, jejichž knihy se tu v květnu 1933 pálily. Na chodníku před stolky je řada dvaceti kovových destiček. Na každé z nich je uvedeno jméno: Max Bayer, Marion Beutlerová, Alice Viktoria Berta Markiewiczová – jména studentů této univerzity. Stojí tam také datum a místo, které si nežádá vysvětlení: „Mauthau­sen 1941“, „Osvětim 1942“, „Terezín 1945“.

Slova Heinricha Heineho z dramatu Almansor se po druhé světové válce ukázala být moudrým proroctvím o tom, co se zde odehrálo, a o katastrofě, která následovala. Dne 10. květ­na 1933 vzplála na náměstí Bebelplatz, které se tehdy jmeno­valo Opernplatz, nejznámější hranice s knihami v dějinách. Tato událost se stala symbolem totalitního útlaku, kultur­ního barbarství a nemilosrdné ideologické války, kterou na­cisté rozpoutali. Tento oheň symbolizuje také pevné spojení kulturní zkázy a holokaustu.

Nedlouho předtím, na jaře, uchvátili nacisté moc v Němec­ku – i tehdy využili ohně, požáru Reichstagu v únoru 1933. Tvrdili, že ho založili komunisté a že Německu hrozí „bolše­vické spiknutí“. Požár poskytl straně záminku k rozpoutání první vlny teroru: postihla komunisty, sociální demokraty, Židy a další příslušníky opozice. Ale teror byl namířen také proti spisovatelům a intelektuálům. Útoky na literaturu zača­ly vlastně mnohem dříve, než se nacisté dostali k moci. Stra­nické noviny Völkischer Beobachter už řadu let nasazovaly a útočily na židovskou, bolševickou, pacifistickou a kosmo­politní literaturu. Současně se mnozí z předních spisovatelů Německa pustili do boje s nacisty.

V říjnu 1930 Thomas Mann, který o rok dříve získal No­belovu cenu, během autorského čtení v Beethovenově sále v Berlíně zaútočil na atmosféru doby. Podle plánu měl předčí­tat ze své románové tetralogie Josef a bratří jeho. Místo toho přednesl plamenný projev „Apel na rozum“, v němž varoval německý lid před tím, co jej čeká, pokud se nechá zlákat vlá­dou nacistické chátry. Joseph Goebbels, k němuž se doneslo, co se chystá, poslal na přednášku dvacet hnědých košil z SA, oblečených do smokingu, aby splynuly s diváky. Mezi saboté­ry ovšem nebyli jen hrubí pouliční rváči, ale i intelektuálové krajní pravice jako spisovatelé Ernst Jünger a Arnolt Bro­nnen. Vystoupení Thomase Manna doprovázel aplaus části publika a bučení, výsměch a nacionalistická hesla sabotérů. Nálada byla tak nenávistná, že Thomas Mann musel opustit sál zadním východem.

Nacisté už před rokem 1933 systematicky sabotovali kul­turní události a napadali vše od nežádoucích filmů po výstavy takzvaného zvrhlého umění. Rok před Mannovým proslovem bylo podobně ukončeno předčítání z knihy jeho dcery Eriky. Ještě častěji se vyskytovaly výhrůžky. Rodinu Mannových a spisovatele Arnolda Zweiga a Theodora Plieviera pronásle­doval nekonečný proud nenávistných telefonátů a dopisů. Na jejich domech se objevovaly hanlivé nápisy. A někteří spiso­vatelé se ocitli v hledáčku jednotek SA, jejichž členové stávali před jejich domy a sledovali je, kamkoli se hnuli.

Vznikaly také seznamy nežádoucí literatury. V srpnu 1932 otiskly noviny Völkischer Beobachter černou listinu spisova­telů, kteří by měli být zakázáni, až se strana dostane k moci. O něco dříve v témže roce tyto noviny uveřejnily deklara­ci podpořenou 42 německými profesory, která požadovala ochranu německé literatury před „kulturním bolševismem“. Poté co nacisté na jaře 1933 uchvátili moc, útoky na nežá­doucí literaturu se přemístily z ulice do státního aparátu. V únoru 1933 podepsal prezident Paul von Hindenburg zá­kon „na ochranu lidu a státu“, který zaváděl restrikce vůči tištěným publikacím – a dodatek z jara téhož roku omezil svobodu projevu ještě více. Jako první mu za oběti padly komunistické a sociálnědemokratické noviny a nakladatel­ství. Hermann Göring dostal za úkol vyhlásit boj takzvané „brakové literatuře“: marxistickým, židovským a pornogra­fickým knihám.

Tyto útoky na literaturu vyústily v květnové pálení knih – iniciativa ale nevzešla z nacistické strany, nýbrž od organiza­ce zastřešující německé studentské spolky Deutsche Studen­tenschaft (Německé studentstvo). Už v průběhu 20. let mnoho studentských organizací vyjádřilo nacistům více či méně ote­vřeně podporu. A nebylo to v meziválečném období poprvé, kdy němečtí ultrapravicoví studenti pálili knihy. V roce 1922 se na planině Tempelhof v Berlíně shromáždily stovky stu­dentů, aby pálily „brakovou literaturu“, a roku 1929 spálili studenti v Hamburku Versailleskou smlouvu, kapitulaci, kte­rou Německo muselo podepsat po první světové válce.

Pravicoví konzervativní studenti považovali pálení knih za tradiční německé vyjádření vzdoru a odporu, které odka­zuje až k představiteli reformace Martinu Lutherovi. Roku 1520 zaslal papež Lev X. Lutherovi bulu, v níž mu hrozil ex­komunikací, pokud neodvolá svých 95 tezí a další blasfemic­ké spisy. Ať jsou spáleny, žádala papežská bula.

Luther v odpověď svolal studenty ve městě Wittenbergu a uspořádal vlastní pálení. Plameny pohltily katolické středo­věké spisy a kanonické právo, zákoník katolické církve. Mar­tin Luther prý sám vhodil do ohně papežskou bulu se slovy: „Oni pálí moje knihy a já ty jejich.“ Tato hranice znamena­la definitivní rozkol mezi Martinem Lutherem a katolickou církví.

V době romantismu byla tato událost přehodnocena a vy­kládána jako národní akt, nikoli jako náboženské církevní schisma. Luther tak nebyl jen církevní reformátor – byl pře­devším Němec.

Reakční síly na Vídeňském kongrese v letech 1814–1815, kde se vítězné velmoci po napoleonských válkách snažily obnovit zdevastovanou Evropu, zničily sílící nacionalistický sen o vytvoření sjednocené německojazyčné říše. Německo nadále zůstalo rozdrobenou mozaikou knížectví.

Na zámku Wartburg, kam se Luther uchýlil poté, co ho papež exkomunikoval, uspořádali němečtí studenti v roce 1817 oslavu 300letého výročí dne, kdy Luther vyvěsil své teze. Událost měla nacionalistické pozadí, cílem bylo povzbudit studenty německých univerzit, aby se sjednotili pod myšlen­kou pangermánské říše. Na památku Lutherova spálení buly zapálili studenti hranici z francouzských knih a knih spiso­vatelů, kteří odmítali dobové nacionalistické proudy.

Právě v tomto historickém kontextu Německé student­stvo na začátku dubna 1933 vyhlásilo akci proti „neněmec­ké literatuře“. V Adolfu Hitlerovi spatřovali studenti nového Luthera. Nationalsozialistischer Deutscher Studentenbund (Nacionálně socialistický německý studentský svaz) také zve­řejnil vlastní „teze“ ve Völkischer Beobachter – dvanáct tezí „Wider den undeutschen Geist“ (Proti neněmeckému duchu). Studenti tvrdili, že skutečná duše národa spočívá v jazyku, a proto se německá literatura musí „očistit“ a osvobodit od cizích vlivů. Za hlavního nepřítele německého jazyka pova­žovali Židy: „Žid dokáže přemýšlet jen židovsky. Když píše německy, lže. Němec, který píše německy, ale zároveň smýšlí neněmecky, je zrádce.“ Studenti požadovali, aby byl „němec­ký duch vymýcen z veřejných knihoven“. Podle studentů měly německé univerzity představovat „centra tradic německého lidu“.

Toto provolání se stalo počátkem čistek neněmecké lite­ratury, které se konaly po celé zemi. Studentský svaz, který působil na německých univerzitách a od roku 1931 ovládal Německé studentstvo, vytvořil „bojové výbory“, jež měly or­ganizovat pálení knih po celém Německu. To bylo pojímáno jako slavnost a výbory byly vyzývány k propagování těchto událostí, měly najímat řečníky, sbírat dříví na podpal a získá­vat podporu dalších studentských organizací a místních na­cistických předáků. Těm, kdo protestovali, tedy zejména uči­telům, bylo vyhrožováno. Bojové výbory dokonce vyvěšovaly plakáty s heslem „Dnes spisovatelé, zítra profesoři“.

Především však výbory měly shromažďovat „nečistou lite­raturu“ určenou ke spálení. Studenti byli pobízeni, aby s čis­tkami začali ve svých vlastních domácích knihovnách. Od jara 1933 se také sestavovala černá listina knih a spisovatelů. Wolfgang Herrmann, knihovník, který se angažoval v krajně pravicových studentských kruzích už ve 20. letech, několik let pracoval na seznamu literatury, která „si zaslouží spálit“. První návrh obsahoval jen dvanáct jmen, ale brzy se rozrostl na 131 spisovatelů, rozdělených do několika kategorií.

Postupně se na Herrmannův seznam dostala většina ně­meckých spisovatelů, kteří dosáhli mezinárodního uznání v době Výmarské republiky – ale i díla zahraničních autorů. Ze všech nejnebezpečnější byly komunistické knihy Rosy Lu­xemburgové, Lva Trockého a Vladimira Iljiče Lenina, držení takových knih bylo později považováno za velezradu.

K dalším na seznamu patřili pacifisté jako Erich Maria Remarque, kritici společnosti jako Kurt Tucholsky, protina­cističtí spisovatelé jako Thomas Mann a Erich Kästner a ži­dovští intelektuálové jako Stefan Zweig a Walter Benjamin.

Zvláštní pozornost byla upřena na novináře a spisovatele Carla von Ossietzkyho a okruh kolem jeho časopisu Die Wel­tbühne. Pacifista von Ossietzky byl mnohým trnem v oku už v nejistých časech Výmarské republiky. Znepřátelil si mimo jiné vojenskou elitu, když spolupracovník jeho časopisu Wal­ter Kreiser v roce 1929 odhalil, že německé ozbrojené síly, re­ichswehr, tajně pořádají letecká cvičení v Sovětském svazu. Toto odhalení bylo zvláště nepříjemné, protože bylo v rozpo­ru s Versailleskou smlouvou, která Německu zakazovala dis­ponovat bojovým letectvem.

Kromě známých kritiků nacionálního socialismu se na černé listině ocitli také historici, jejichž popis historie neod­povídal tomu nacistickému, a především knihy o první svě­tové válce, Sovětském svazu a Výmarské republice. A dále myslitelé, jejichž obraz světa nacisté odmítali, jako Sigmund Freud a Albert Einstein. Oba byli kritizováni, že provozují „židovskou vědu“.

Studenti nejen „očišťovali“ své vlastní knihovny, ale žáda­li i veřejné knihovny a místní knihkupectví, aby se zbavova­ly „brakové literatury“. Vedení univerzit, vyučující a studenti mnohdy čistky ve školních knihovnách prováděli společně.

S pomocí jednotek SA a místní policie se nicméně uchy­lovali i k násilnějším metodám, jak knihy sehnat. Pár dní před pálením knih, na začátku května, studenti zaútočili na výpůjční knihovny a komunistické knihkupce. Zejména tyto knihovny byly terčem nenávisti konzervativních sil a Wolf­gang Herrmann je označoval za „literární bordely“, které mezi lid šíří brakovou, židovskou a dekadentní literaturu. Tento typ knihoven se v Německu rozmohl po první světové válce. V důsledku hospodářského úpadku a inflace v meziválečném Německu mělo čím dál méně Němců peníze na koupi vlast­ních knih. Tradiční knihovny nemohly velikou poptávku po knihách uspokojit, což vedlo k tomu, že vzniklo přes 15 000 menších výpůjčních knihoven. Ty půjčovaly knihy za malý poplatek a nakupovaly mnoho výtisků dobových bestselle­rů, například knih Thomase Manna. Tyto „lidové knihovny“ snadno padly za oběť studentům, zatímco jednotky SA útočily také na soukromé knihovny. Pozornost vzbudil útok na byto­vý dům v Berlíně, který vlastnila organizace Schutzverband deutscher Schriftsteller (Svaz na ochranu německých spiso­vatelů), jež působila proti cenzuře a dalším státním zásahům do literární tvorby. Asi pěti stům členům svazu, kteří v domě bydleli, byly byty prohledány a poničeny. Podezřelé knihy byly zkonfiskovány nebo na místě zničeny a spisovatelé při­stižení se „socialistickou“ literaturou byli zatčeni.

Nejznámější útok se odehrál jen pár dní před pálením knih. Stovka studentů napadla Institut für Sexualwissenschaft (Se­xuologický ústav), který sídlil v berlínské čtvrti Tiergarten. Tento ústav založili lékaři Magnus Hirschfeld a Arthur Kron­feld. Byl průkopnickým zařízením v oblasti výzkumu sexuali­ty a usiloval o posílení práv žen, homosexuálů a transsexuálů. Studenti v budově řádili tři hodiny, polévali koberce barvou, rozbíjeli okna, čmárali po zdech, ničili obrazy, porcelán a dal­ší zařízení. Poté zabavili knihy, archiv a velkou sbírku fotogra­fií a dokonce i bustu zakladatele Magnuse Hirschfelda.

Mnozí Židé a komunisté začali v roce 1932, kdy už se dalo tušit, kam politický vítr vane, probírat své soukromé knihov­ny a ničit fotografie, adresáře, dopisy a deníky. Komunisté rozesílali varování svým členům, že pokud budou přistiženi s „nebezpečnými“ dokumenty, musí být připraveni je sníst. Velkému pálení knih tak předcházelo tisíce menších, kdy lidé v kamnech, krbech a na dvorcích sami pálili své vlastní knihovny. Zjišťovali, že ačkoli se to snadno řekne, pálit knihy je velmi nesnadné a zdlouhavé. Mnozí tak odhazovali knihy v lese, do řeky nebo je nechávali v liduprázných ulicích – jiní je posílali na vymyšlené adresy.

Mnoho německých spisovatelů se rozhodlo dobrovolně či z donucení odejít po roce 1933 do exilu. Kromě Thomase Man­na odešli i jeho bratr Heinrich Mann, Bertold Brecht, Alfred Döblin, Anna Seghersová, Erich Maria Remarque a stovky dalších. Do roku 1939 opustilo nacistické Německo a Rakous­ ko přes 2 000 spisovatelů. Mnozí z nich se nikdy nevrátili. Ně­kteří se však rozhodli zůstat. Někteří spisovatelé, kteří nebyli politicky aktivní, se odebrali do „vnitřního exilu“. Zůstali ve své vlasti a rozhodli se dále nepublikovat. Případně psali kni­hy, které cenzura akceptovala: knihy pro děti, poezii a histo­rické romány. Někteří knihy vydávat nesměli, protože k tomu, aby člověk mohl publikovat, se vyžadovalo členství v Reich­sschrifttumskammer (Říšská literární komora), oddělení spa­dajícím pod ministerstvo propagandy Josepha Goebbelse.

Existovala však i odlišná kategorie spisovatelů – ti, kteří sympatizovali s režimem. V říjnu 1933 uveřejnilo několik ně­meckých novin proklamaci podepsanou 88 německými spi­sovateli a básníky, která nesla název „Gelöbnis treuester Ge­folgschaft“ (Slavnostní slib věrnosti). Jen o dva dny dříve, 21. října, Německo otevřeně vystoupilo ze Společnosti národů, předchůdkyně OSN, vytvořené po první světové válce. Pro­klamace tuto politiku veřejně podpořila. Podepsali ji spiso­vatelé jako Walter Bloem, Börries von Münchhausen, Hanns Johst a Agnes Miegelová. Spisovatelé dnes téměř zapomenutí, jejichž vzestup a pád byl pevně spojen s režimem, jemuž pří­sahali věrnost. Slib slepé oddanosti Führerovi nebyl ojedině­lý, nepožadoval se jen od cechu spisovatelů, ale i od dalších společensky významných povolání. Podobnou proklamaci podepsalo 900 univerzitních pedagogů. Na spisovatele, kteří režim schvalovali, čekaly velké odměny.

Poté co se výkvět německé literatury rozhodl emigrovat, usedli tito dříve často opomíjení spisovatelé na uvolněná místa ve vážených německých literárních akademiích, insti­tucích a spolcích. Jakmile režim převzal kontrolu nad největ­šími knižními kluby v zemi, získali také nové čtenáře. V roce 1933 měl knižní klub Büchergilde Gutenberg kontrolovaný nacisty 25 000 členů, o pár let později jejich počet vzrostl na 330 000. Skrze vícero knižních klubů, které dohromady sdru­žovaly miliony čtenářů, mohl režim efektivně distribuovat všechno od Goetheho a Schillera až po národně konzervativ­ní a nacistické spisovatele.

Ministerstvo propagandy investovalo do literární politiky takovým způsobem, jaký v německých dějinách – a zřejmě v moderních dějinách vůbec – nemá obdoby. Ministerstvo každoročně udílelo více než padesát různých literárních cen.

Během 30. let ministerstvo propagandy Josepha Goebbelse zcela převzalo kontrolu nad knižním trhem v Německu: jed­nalo se o 2 500 nakladatelství a 16 000 knihkupectví a antikva­riátů. Jedno z prvních opatření mělo vést k očištění knižního světa od „židovského vlivu“. To znamenalo, že Židé byli po­stupně vyloučeni z akademií, literárních spolků a organizací pro spisovatele, nakladatele, knihkupce a tiskaře. Židovská nakladatelství, tiskárny a knihkupectví byly „arizovány“ – převedeny na árijské majitele. Tento proces probíhal krok za krokem po celá 30. léta. Zpočátku se přebírání židovských fi­rem a vylučování Židů z literární branže dělo opatrněji, aby firmy neztratily hodnotu a aby nedošlo k poškození meziná­rodních vztahů. Židovští vlastníci byli „přemlouváni“, aby své podniky prodali, a pokud to odmítali, přecházel režim k šika­ně, vydírání a vyhrožování. Od roku 1936 po přijetí norim­berských zákonů dostala arizace právně ošetřenou podobu. Některá „židovská“ nakladatelství patřila k největším na světě, například nakladatelství Julius Springer bylo v meziválečné době největším nakladatelstvím vydávajícím odbornou litera­turu. Konfiskace a arizace takových nakladatelství vynášely straně, státu i jednotlivým obchodníkům enormní částky.

Přestože nacistický režim vyštval mnoho populárních spi­sovatelů do exilu už v roce 1933, trvalo podstatně déle, než se dokázal zbavit jejich knih. I tento proces se odehrával krok za krokem. Například díla Thomase Manna vycházela až do roku 1936, kdy byl zbaven občanství. Přinutit nakladatelství, aby se zbavila svých spisovatelů, a zabránit jim dál vydávat jejich knihy byla jedna věc, ovládnout prodej z druhé ruky bylo ovšem něco úplně jiného – nemluvě o knihách, které se už nacházely v domácích knihovnách. Bylo prakticky nemož­né zbavit se těchto knih úplně. Většina zakázaných autorů se dala sehnat i během války – na černém trhu. Nejefektivněj­ším nástrojem režimu byla autocenzura, kdy lidé své sbírky pročišťovali sami.

Další metodou bylo poskytnout německému lidu novou literaturu. Ve 30. letech vycházelo každoročně přes 20 000 nových titulů. Knihy, které ministerstvo propagandy pova­žovalo za „osvětové“, se chrlily ve velkých nákladech, spon­zorovaných státem. Knihy, které měly dříve omezený okruh čtenářů, se najednou vydávaly masově. Jen v roce 1933 bylo vytištěno 850 000 kusů Mein Kampf Adolfa Hitlera. Při prv­ním vydání v roce 1925 se přitom prodalo 9 000 exemplářů. Největším odběratelem Hitlerových knih byl německý stát, který skoupil přes šest milionů výtisků. Nacistické nakla­datelství Franz Eher, které kromě Mein Kampf vydalo Der Mythus des 20. Jahrhunderts (Mýtus dvacátého století) Alfre­da Rosenberga, se postupně stalo jedním z nejúspěšnějších stranických podniků.

Hlavní roli ve třetí říši získala klasická německá literatu­ra a spisovatelé jako Rainer Maria Rilke a Johann Wolfgang von Goethe. Nacistické ideologii byly nejbližší próza a poezie, které prosazovaly a velebily árijskou rasu. K tomu mohlo do­cházet více či méně otevřeně, často se však využívaly odpor­né karikatury Židů, Slovanů, Romů, černochů a Asiatů. Tyto příběhy zdůrazňovaly přímou souvislost mezi rasou a osobní­mi charakterovými rysy. Židé byli od přírody „nespolehliví“, „hamižní“ a „zákeřní“. Ohromný úspěch zaznamenala kniha Volk ohne Raum (Národ bez prostoru) Hanse Grimma. V tom­to románu předkládá Grimm teorii, že Němci prohráli první světovou válku proto, že měli příliš málo „životního prosto­ru“. Německo nikdy nebude moct plně využít svůj potenci­ál, pokud nebude ovládat více území v Evropě a v koloniích. V nacistickém Německu se této knihy prodalo téměř půl mili­onu výtisků a její název se stal heslem režimu.

V jedenáct hodin večer 10. května 1933 zamířili berlínští studenti v průvodu na Opernplatz s pochodněmi a Hirschfel­dovou bustou připevněnou na kůlu. Připomínala useknutou hlavu padlého krále. Bustu pak společně s knihami z ústavu hodili do ohně. Tentýž večer vzplály hranice knih na dalších devadesáti místech v Německu. Německé studentstvo vytvo­řilo detailní plán stavby a koordinace hranic. Vznikaly na centrálních veřejných místech a mnoho měst si pro posílení efektu opatřilo reflektory. Mnohé hranice se stavěly s několi­kadenním předstihem a byly ozdobeny fotografiemi Lenina a vlajkami Výmarské republiky.

Někde zakázané knihy na náměstí přivezla kára na hnůj tažená voly – jako před popravou. Jinde byly přibity na pra­nýř. Studenti oblečení do univerzitních uniforem a s odzna­ky univerzitních spolků kráčeli v průvodu po boku jednotek Hitlerjugend, SA, SS a Stahlhelmu – paramilitární organizace svobodných sborů. Hrála vojenská hudba a zpívaly se písně, například nacistická bojová Kampflied der Nationalsozialis­ten. Zatímco se do ohně rituálně vhazovaly knihy, opakovala se „zaklínadla“, v nichž byli zmíněni někteří odsuzovaní spi­sovatelé a důvody jejich zavržení.

Proti dekadenci a morálnímu úpadku, za kázeň a mravnost v rodině a státu! Předávám plamenům spisy Heinricha Manna, Ernsta Gläsera a Ericha Kästnera.

Proti zvrácenému přeceňování pudů, za zušlechtění lidské duše! Předávám plamenům spisy Sigmunda Freuda.

Proti literární zradě na vojácích za světové války, za výcho­vu lidu k vědomí nutné obrany! Předávám plamenům spisy Ericha Marii Remarquea.

Proti drzosti a aroganci, za úctu a respekt k nesmrtelnému duchu německého národa. Předávám plamenům spisy Kur­ta Tucholského a Carla von Ossietzkyho.

Oheň pohltil i knihy zahraničních spisovatelů, kteří byli považováni za dekadentní nebo symbolizovali západní libe­ralismus jako Franz Kafka, Ernest Hemingway, Jack London, H. G. Wells a Émile Zola. Je příznačné, že za oběť plamenům padl i Heinrich Heine.

Studenti, učitelé, ředitelé škol a místní nacističtí předáci promlouvali ke shromáždění a k davu dalších přihlížejících. V Berlíně na Opernplatz se shromáždilo až 40 000 lidí, zprá­vy z dalších měst zmiňovaly účast až 15 000 osob. Rozhlas vysílal naživo z Berlína, kde k publiku promluvil i Joseph Goebbels. Událost zachytil tým filmařů, film se pak promítal v kinech po celém Německu.

Goebbels, který se nedlouho předtím stal ministrem pro­pagandy, potají iniciativu studentů povzbuzoval, ačkoli ještě nějakou dobu trvalo, než se černá listina Wolfganga Herr­manna stala součástí oficiální politiky. Ta totiž ještě neby­la definitivně formulována. V nacistickém hnutí panovaly odlišné názory na to, jaká literární politika by měla být zvo­lena. Část strany zneklidňovalo, jak jednoznačně bylo pálení knih odsouzeno na mezinárodní úrovni. Nový režim také trpěl oprávněným strachem, že by mohl ztratit kontrolu nad rozšířenou pravicově revoluční atmosférou, která na jaře roku 1933 zachvátila celé Německo. I Goebbels čekal do po­slední chvíle, než událost oficiálně podpořil.

Pálení knih bylo spíše rituálním divadlem než komplet­ním „očištěním“ německých knihoven. Goebbels dobře chá­pal symbolický význam pálení knih jak z historické, tak politické perspektivy – šlo o křest ohněm nově zrozeného Německa. Očištění pomocí ohně byl prastarý rituál, který se novému režimu zamlouval. A Goebbels to zdůraznil ve svém projevu ke shromáždění v Berlíně:

Doba extrémního židovského intelektualismu dospěla ke konci… Německý člověk budoucnosti nebude jen poučený z knih, bude to člověk s charakterem. V tomto duchu vás chceme vzdělávat. Abyste jako mladí lidé měli odvahu po­hlédnout do toho nelítostného světla, překonali svůj strach ze smrti a získali k ní respekt – to je úkol této mladé gene­race. Proto činíte dobře, když v této půlnoční hodině pře­dáváte plamenům zlé duchy minulosti. Je to silný, slavný a symbolický akt. Zde se ideové základy listopadové repub­liky potápějí ke dnu, ale z těchto trosek jako fénix trium­fálně povstane nový duch.

Další hranice vzplály na mnoha místech Německa i v prů­běhu léta. V některých městech, jako v Hamburku a Heidel­bergu, se stavěly opakovaně. Zároveň ale na jejich význam panovaly odlišné názory. Mnozí němečtí intelektuálové, na­příklad Heinrich Böll a Hans Mayer, je za nijak významné nepovažovali – měli je za studentskou výtržnost, i když velmi nevhodnou. Domnívali se, že pálení knih je jen projevem jar­ních revolučních nálad, z něhož nový režim časem „vyroste“.

Sigmund Freud okomentoval pálení knih lakonicky: „Jen naše knihy? V dřívějších dobách by s nimi upálili i nás.“ Jiné autory změna směru politického větru šokovala podstatně více. Stefan Zweig později ve svých pamětech Svět včerejš­ka popsal, jak nepochopitelná tato událost připadala mnoha německým spisovatelům té doby: „Všechny ty nehoráznosti, jako pálení knih a slavnostní pranýřování, jež se o několik měsíců později staly skutečností, byly měsíc poté, co se Hitler chopil moci, ještě mimo veškeré chápání i pro lidi velkého rozhledu.“

I v zahraničí se názory na význam pálení knih lišily. Ně­kdo ho odbýval jako „směšné“, „nesmyslné“ a „infantilní“. Jiní ho přijímali s rozčilením. Neslyšící a nevidomá americká spisovatelka Helen Kellerová, jejíž knihy se nacházely mezi těmi spálenými, napsala studentům otevřený dopis: „Z his­torie jste se nijak nepoučili, jestli si myslíte, že můžete zabít myšlenky. Tyrani už se o to pokoušeli, ale myšlenky ve své síle povstaly a svrhly je.“ Časopis Newsweek nazval pálení „knižním holokaustem“ a deník The Times ho přejmenoval na „bibliokaust“. Nejsilnější reakce přišly od židovských intelek­tuálů a organizací. Spisovatel Ludwig Lewisohn v týdeníku The Nation předpověděl počátek nového „středověku“ a pá­lení knih označil za útok na „duševní život, intelekt a práva lidského ducha“.

Nejvýrazněji zareagovala organizace American Jewish Congress (Americký židovský kongres) se sídlem v New Yor­ku, která pálení knih považovala za výraz antisemitismu a pronásledování německých Židů. V mnoha amerických městech se konaly demonstrace; v New Yorku se 10. května shromáždilo 100 000 lidí, jednalo se tak o jednu z největších manifestací v dějinách města.

Už tehdy zaznamenalo pálení knih významný mediální dopad, ale po válce se mu dostalo ještě větší pozornosti kvůli jeho symbolickému spojení s holokaustem. Přestože to nebylo první ani poslední pálení knih v historii, je chápáno jako ne­jefektivnější metafora cenzury a útlaku. A morální varování všude, kde by se začaly pálit knihy. V USA ke srovnatelným událostem došlo už v 50. letech při protestu proti antikomuni­stickému tažení senátora Josepha McCarthyho, kdy se z mno­ha amerických knihoven odstraňovaly „podvratné“ knihy.

Pálení knih upevnilo obraz nacistického režimu jako „kul­turního barbarství“. Stalo se symbolem intelektuální zkázy, která následovala ve 30. a 40. letech. Symbolem toho, jak na­cismus převzal kontrolu nad jazykovými, kulturními a umě­leckými projevy lidu. A také toho, jak nacisté vedli proti svým nepřátelům vyhlazovací válku nejen na fyzické rovině, ale i kulturní.

Kouřem stoupajícím z hranic knih a z kulturního dědictví probleskovalo ještě něco jiného. Pozdější interpretace pálení knih se nijak významně nelišila od té nacistické, mělo jít o ri­tuální hru a propagandistické divadlo. Obraz hořících knih byl příliš lákavý, příliš efektní a příliš symbolický, aby ne­byl využit v historickém zpracování. Pálení knih se stalo tak silnou metaforou kulturní zkázy, že překrylo jiný, nepříjem­nější a složitější příběh. Příběh vyprávějící o tom, že nacis­té knihy nejen pálili, ale hnáni fanatickou posedlostí je také shromažďovali.

Zatímco oheň na hranici knih zvolna dohasínal, v intelek­tuálních a ideologických kruzích nacistické strany získával obrysy jistý plán. Plán, jehož cílem nebyla ideová, kulturní ani literární likvidace, ale něco ještě mnohem horšího. Ko­neckonců v květnu 1933 shořelo jen pár desítek tisíc knih. V rámci konfiskačních nájezdů organizovaných stranou jich bylo zabaveno a ukradeno mnohem víc, často tajně. Poté co studenti vyrabovali Sexuologický ústav v Berlíně, zkonfisko­vala SA velkou část jeho knihovny, přes 10 000 knih. Ty však nebyly převezeny na Opernplatz, ale do ústředí této organi­zace.

Nacisté neplánovali zničit své nepřátele tak, že zcela vy­hladí literární a kulturní dědictví komunistů, sociálních demokratů, liberálů, homosexuálů, Židů, Romů a Slovanů. Nacisté totiž nebyli takoví „intelektuální barbaři“, jak bývají líčeni, nebyli ani tak antiintelektuální. Spíše se snažili vytvo­řit novou „intelektuální bytost“, která nevzejde z hodnot jako liberalismus a humanismus, nýbrž z národa a rasy.

Nacisté se od profesorů, vědců, spisovatelů a knihovníků nedistancovali, naopak měli v úmyslu tyto lidi získat pro boj za stvoření nového člověka a nového světa. Chtěli vybudo­vat armádu intelektuálních a ideologických válečníků, kteří pomocí per, studií a knih povedou ideovou válku s nepřáteli Německa a nacionálního socialismu.

V roce 1936 se v Mnichově otevřela instituce Forschungsa­bteilung Judenfrage (Vědecké oddělení pro židovskou otáz­ku), jejímž úkolem bylo legitimizovat antižidovskou poli­tiku režimu. Šlo o pobočku zařízení Reichsinstitut für die Geschichte des neuen Deutschlands (Říšský ústav pro dějiny nového Německa) nacistického historika Waltera Franka. Při slavnostním otevření v listopadu popsal další nacistický his­torik Karl Alexander von Müller ve svém proslovu ideovou válku, kterou se režim odhodlal vést:

Jak může historické bádání pomoct ve velikém politickém zápase, který náš národ svádí? Úkolem bádání není v boji o moc přímo zvítězit. Může však odlévat zbraně, může nám poskytnout štíty, může cvičit bojovníky, může v nich probouzet oheň a tužit je na zkoušky, které je čekají. (…) Cílem této instituce je vyvíjet zbraně na boj myšlenek, kte­rý je jedním z těch nejdůležitějších. Tento ústav bude přís­ným vědeckým školením utvářet jednotku mladých bojovníků, a probouzet v nich tak odhodlání ke kreativním výkonům.

Tato armáda měla ospravedlnit německé požadavky na svět, zničit jeho nepřátele „vědou“ a vystavět intelektuální základy, na nichž třetí říše spočine po tisíc let. Stejně jako římskou říši, vzor nacionálního socialismu, netvořili jen ar­chitekti a vojska, ale také historici a básníci, měla být tisícile­tá německá říše vybudována nejen krví a kamenem, ale také slovem.

V této válce neměly být knihy obětí, ale zbraní. Nacisté neměli v úmyslu přemoct své nepřátele jen na bitevním poli, nýbrž i myšlením. Toto vítězství mělo přetrvat hroby, geno­cidu a holokaust. Nešlo jen o vyhlazení, ale i o ospravedlně­ní pro budoucí generace. Nechtěli zničit literární a kulturní dědictví nepřátel, chtěli ukrást, přivlastnit si a překroutit to, co ovládnou. Obrátit knihovny a archivy nepřátel, jejich his­torii, dědictví a paměť proti nim samotným. Získat právo psát jejich historii. Tato myšlenka předcházela největší krádeži knih v dějinách světa.

Copyright © Anders Rydell, 2015

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Olga Džupová Bažantová, 2017

ISBN 978-80-7473-532-5

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 27 Červen 2017 09:35 )  

banner Pidivadlo

Partneři