Ingar Johnsrud: Kalypso

Email Tisk PDF

Johnsrun přebalNorský thriller, který se noří do nejhlubších zákoutí lidské duše, aby pronikl do srdce jedné ze světových velmocí.

 

 

 

Policejní vyšetřovatel Fredrik Beier se probouzí z bezvědomí v nemocnici v Oslu a vůbec netuší, co se mu přihodilo. Lékařka mu sděluje, že se předávkoval léky proti bolesti a důkladně je zapil alkoholem. Pokus o sebevraždu. Ale Fredrik si na nic nevzpomíná.

Jeho kolegové mezitím pátrají po pohřešované staré vdově, v jejímž domě bylo nalezeno tělo muže, prohlášeného za mrtvého již před více než dvaceti lety. A v kanále ve východním Oslu zároveň potkani hodují na těle dalšího člověka. Oběti spojuje tragická minulost z doby krátce po rozpadu Sovětského svazu, kdy se jako vojáci zúčastnili neúspěšné tajné operace. K životu se znovu probouzí zapomenutá zbraň a dostává se do rukou mstitele, který nemá důvod žít.

Ingar Johnsrud (1974) je norský novinář. Se svou ženou a třemi dětmi žije v Oslu. Díky smyslu pro detail a schopnosti vystavět bohatý a zajímavý příběh se autorovi dostalo nečekané pozornosti. Pochvalné kritiky vystřelily Johnsruda mezi vycházející hvězdy skandinávské krimi scény.

O jeho druhém románu severská kritika psala:

„Johnsrud prokazuje literární talent nejvyšší úrovně — jazyk jeho knihy je chytrý, výstižný a pestrý.“ (Verdens Gang)

„Johnsrud si hraje s žánry a stereotypy a úspěšně k nim přidává něco nového a svěžího. Kniha je dobře napsaná, je v ní několik vynikajících vrcholů, obratné přechody mezi jednotlivými časovými obdobími — a vše drží pohromadě ještě precizněji než v první knize.“ (Adresseavisen)

„Ingar Johnsrud píše skvěle. Nejenže má dobře rozjetý motor a šlape na plyn, ale zároveň umí nádherně odpozorovat detaily a nálady. Čtenáři autorovy prvotiny nebudou zklamaní.“ (Dagbladet)

Českým čtenářům se Ingar Johnsrud i jeho vyšetrovatel Fredrik Beier představili loni knihou Vídeňské bratrstvo. Tu – i nový román Kalypso – vydalo nakladatelství Host.

 

Ukázku z knihy Vídeňské bratrstvo čtěte ZDE

 

Ukázka z knihy:

I když pršelo, na polích na poloostrově Bygdøy ještě pořád ležela trocha sněhu. Kafa Ikbálová z auta sledovala, jak bílá barva mizí a zůstává jenom břečka. A i ta se do večera rozpustí.

Vyšetřovatelka si dávala načas. Politovala gardistu, který se před branou královského statku klepal zimou, a zadívala se na fasády domů ve skanzenu. Jaká divná směsice domů, budov, chalup a postavených městských čtvrtí, které někdo vytrhl ze základů a přenesl sem. Jednou tam šli se školou a teď si znovu vybavila, co ji tenkrát napadlo — jak tady kdysi bývalo bílo. Sníh, lidé, dokonce i jídlo, které jedli — brambory s omáčkou, mouka a ryby. Kdy se tady objevila první občerstvení s kebabem? Mešity a na rohu obrázek toho Turka?

Cesta z centra trvala jenom chvilku, kabina vozu se ještě ani nevyhřála a za oknem se už objevila krajina zaplněná domky a vedlejšími silničkami. Tady bydlí ti největší boháči z celého Norska, pomyslela si, a svůj blahobyt dávají okázale najevo svými příbytky. Vilky jak vystřižené z tyrolského venkova tady stály hned vedle těch funkcionalistických. Taková jihonorská idylka na steroidech, patologická studie zděděných peněz, rozfofrovaných milionů získaných z těžby ropy, cyniků a šťastlivců. Vždy dokonalí lidé s podvyživenými psy a naddimenzovanými auťáky.

Na východní straně poloostrova, kde se terén zvedal do mírného hřbetu, parkoval mezi vilami policejní vůz a Kafa zastavila vedle něj. Seděla v autě a poslouchala déšť, který rozezníval hliníkovou karoserii auta.

Vzpomínala na první vraždu, kterou po nástupu na oddělení násilných trestných činů a sexuálních deliktů řešila. Tenkrát jí velel Fredrik Beier, ten čahoun. Myslelo mu to dobře, ale čím dál častěji propadal jakési trudnomyslnosti. Zpočátku ho měla ráda. Dost ráda. Ale cosi mezi ně vstoupilo. Teď ho vídala jenom zřídka.

Kafa si rukou přejela po krku a klíční kosti. Otok už splaskl, ale ještě pořád to bolelo. Do prdele. Teď na to nechce myslet. Teď ne, protože tenhle případ je speciální — tahle vražda patří jenom jí. První vražda, jejíž vyšetřování povede ona. Dlouhé tmavé vlasy si stáhla do culíku a vzala si pláštěnku. U brány čekali dva policisté v uniformách.

„Klukovi, co nosí noviny, se to nějak nezdálo,“ informoval ji jeden z nich — menší chlápek se širokými rameny — a chlupatou rukou ukázal na schránku. Kafa na ni zamžourala. Na mosazné cedulce bylo krasopisně vyryto Gerda Thraneová. Pětaosmdesátiletá vdova, jediná obyvatelka vily, jak se dozvěděla.

„Roznáší tady už léta a všiml si, že paní Thraneová si už nějakou dobu noviny nevyzvedává. Ve dveřích je takový ten staromódní vhoz na dopisy — nejdřív tam nakukoval a pak zavolal policii.“

„A vy jste byli uvnitř?“

„Ano, je to celkem síla.“

Policista jí otevřel bránu, ale Kafa místo toho o několik kroků ustoupila. Ruce si dala v bok. Vilu obloženou červeně natřeným dřevem chránil před zvědavýma očima neudržovaný dřišťálový plot. Ke vchodu vedla březová alej. Vila byla vysoká, i když podle oken se dalo odhadnout, že stěží ukrývá více než dvě patra. Dům nepůsobil nijak okázale, spíš jenom masivně a udržovaně. Kafa odhadovala, že je z něj vidět na osobní přístav ležící v zátoce Langviksbukta.

„Nebylo zamčeno,“ vysvětloval Kafě policista, když se zastavili před vchodem. Uschlé růže se tiskly ke štíhlým oporám vedle dveří. Někdo je před začátkem zimy zapomněl ostříhat.

Vstupní hala byla rozlehlá, ale obložení stěn a tkané závěsy jí dodávaly jakousi tísnivou atmosféru. Kafu hned udeřil do nosu ten zápach. Už se jí z něj nedělalo zle, ale i tak se pokaždé cítila nepříjemně. Zároveň ovšem pociťovala jisté chvění. Hasiči nemají rádi požáry, přesto jim činí potěšení je hasit. Ona to měla stejně se zločiny.

Na cestičce vedoucí k domu se jí na kozačky nalepilo listí, teď se sehnula, aby si natáhla igelitové návleky, a všimla si, že se jí policista dívá na zadek. Stál tam, jako by měl dojem, že by mu měla za pomoc, kterou jí prozatím poskytl, nějak poděkovat. Cosi zabručela, podívala se do tmy za skleněnou výplní dveří a pak je loktem rozevřela.

Zvenku působilo obydlí docela obyčejně, ale hala, do které vstoupila, se zvedala až pod střechu, nějakých osm nebo deset metrů. Ze stropu visel honosný lustr. Stěny zdobilo masivní teakové obložení, ale dojem z exkluzivního dřeva kazily ohnuté hřebíky napůl trčící ze zdí. Musely jich být celé stovky. Vězely dokonce i ve dveřích. Vybledlé čtverce, obdélníky a ovály napovídaly, že na každém z nich visel nějaký obraz, rámeček nebo co to bylo.

Je součástí policejní práce, že člověk vchází do soukromí jiných lidí, ale když Kafa vstoupila na tmavorudý koberec, který pohlcoval veškeré světlo i zvuk, měla dojem, že právě narušila klid nějaké svatyně. Pokoj vypadal jako mauzoleum. Přímo před ní se vypínalo široké mahagonové schodiště s nízkým oblým zábradlím. Schodiště ústilo na ochozu, který se táhl po stranách haly. Mrtvola nedopadla až dolů, nohy měla několik schodů nad podestou.

Byl to muž. Měl silnou nadváhu, pravděpodobně byl středního věku. Z rysů obličeje toho moc nezbývalo, protože byl mrtvý už nějakou dobu. Ležel na zádech, na sobě měl špinavé tmavomodré tepláky. Stehna a kotníky byly vytočené do stran. Volná košile odhalovala holou hruď a nevýrazný krk. Tlustý zelenočerný prst ještě pořád svíral ouško keramického hrníčku, který ležel rozbitý vedle.

Když policista za jejími zády zakašlal, lekla se.

„Vypadá to, že mrtvola má vzadu na hlavě hlubokou ránu, v místě, kde lebka dopadla na schody.“

Kafa se předklonila, aby se podívala. Světlé vlasy pod nánosem zatvrdlé krve zčernaly. Kůže zmodrala. Muž neměl žádné boty, jenom černé tenisové ponožky. Z jedné z nich vyčníval zčernalý palec.

„Kdo to je?“ zeptala se Kafa.

Policista vytáhl průhledný sáček s řidičským průkazem. „Mikael Morenius. Jmenuje se Mikael Morenius. U pohovky v jídelně jsme našli jeho řidičák.“

Kafa si sáček vzala a natočila ho ke světlu z lustru. Řidičský průkaz vydaný před deseti lety, na fotografii byl vážný hubený světlovlasý muž.

„Ten teda přibral.“

„To teda jo.“

„A pak… spadl? Byla to nehoda? Ale co dělá tady? Doma u nějaké staré vdovy? A kde je ona?“

Policista zavrtěl hlavou.

„Proto jsem to ohlásil kriminálce. Paní Thraneová zmizela.“

 

Copyright © Ingar Johnsrud, 2016

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Eva Dohnálková, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-101-8

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB