Tim Weaver: Němé oběti

Email Tisk PDF

weaver přebalZtratil všechno, na čem mu záleželo. Zbývá jen spravedlnost… a pomsta.

 

 

 

S bývalým policistou Colmem Healym se čeští čtenáři Tima Weavera setkali už v knihách - Není cesty zpět a Bez slitování. Nyní se Colm stává jednou z hlavních postav celého románu – požádá totiž vyšetřovatele Davida Rakera, aby mu pomohl vyřešit čtyři roky starou vraždu matky a jejích dvou dcer, kvůli níž se Colmovi rozsypal celý život.

 

Ukázku z knihy Bez slitování čtete ZDE

 

Colm Healy patřil k nejlepším detektivům Metropolitní policie – až do chvíle, kdy se začal zabývat případem brutální vraždy mladé matky a osmiletých dvojčat. Vyšetřování uvázlo na mrtvém bodě a skutečnost, že nikdy nedokázal najít a potrestat viníka, Healymu zničila kariéru a připravila ho o rodinu.

David Raker, který se specializuje na pátrání po nezvěstných osobách, je jediný přítel, který Healymu zbyl. Zároveň jako jediný chápe, že bez odpovědí Healy nikdy nedokáže najít klid a jeho život zůstane v troskách. Proto se společně znovu pouštějí do vyšetřování. Ani jeden z nich ale netuší, že vrah ze stínů sleduje každý jejich krok a pouze čeká na správnou chvíli, aby je mohl pohřbít i s posledními důkazy svého ohavného činu…

Tim Weaver tentokrát k ústřednímu tématu pátrání po pohřešovaných osobách přistupuje naprosto originálním způsobem. David Raker oběti zná, zbývá najít jejich vraha… A to – jak všichni čtenáři detektivních a krimi příběhů dobře vědí – se neobejde bez zatvrzelosti, sebeobětování a kladení nepříjemných otázek těm správným, a mnohdy mocným lidem.

Z Tima Weavera se stal jeden z nejuznávanějších a nejprodávanějších britských autorů krimi, a plným právem. Němé oběti jsou ukázkou elegance, propracovanosti a dobrého řemesla, a dokonale ilustrují, jak Weaver dokázal svůj nezpochybnitelný talent rozvinout. „Neváhejte ani vteřinu a čtěte!“ radí prestižní britský deník Daily Mail.

V českém překladu vydává Němé oběti nakladatelství Mystery Press. To vydalo i předešlé knihy Tima Weavera.

 

Ukázka z knihy

Restaurace se nacházela v bývalé textilní továrně západně od Walthamstow Marshes, přímo na břehu řeky Lea. Byla to jednopatrová budova z červených cihel s řadou identických oken lemovaných štíty. Dovnitř se vstupovalo z nejbližšího konce parkoviště vyřezávanými dřevěnými dveřmi s imitací viktoriánského vývěsního štítu, vedle nichž stála o zeď opřená černá tabule. Venkovní plácek vysypaný štěrkem zdobily dvě řady po šesti stolech, z nichž každý strážil jeden barevně ladící slunečník.

Přestože byl druhý říjnový den, léto prozatím nejevilo žádné známky ústupu, a tak restauraci okupovaly davy lidí, které posedávaly především venku a na březích řeky, kde sledovaly líně proplouvající loďky. Zpočátku jsem ji v tom zástupu lidstva nezpozoroval a napadlo mě, jestli třeba nesedí uvnitř, ale potom jsem si jí všiml. Seděla u nejvzdálenějšího stolu, upřeně hleděla do prázdna a ruce si chladila o sklenku s vodou.

„Čau,“ pozdravil jsem, sotva jsem se k ní prodral.

Vrchní inspektorka Melanie Crawová se otočila a sundala si sluneční brýle. Rozhlédla se po okolním davu lidí, kteří čekali na volný stůl, a pak se zadívala na mě. „Čau,“ odpověděla s nepatrným náznakem úsměvu.

„Z tamtěch loděk nás sledují nějací paparazzi.“

Obrátila oči v sloup a znovu si nasadila brýle.

Posadil jsem se. „Co tě přivádí do těchto končin?“

„Ve Waltham Forestu zadrželi podezřelého, který by mě mohl zajímat.“ Podívala se na hodinky a pak zase na okolní dav. „Slizký hajzlík. Líbil by se ti.“

Tentokrát jsem byl s úsměvem na řadě já.

Crawová byla nenápadná, štíhlá čtyřiačtyřicítka v perfektně padnoucím šedém kalhotovém kostýmu. Před deseti měsíci mě požádala, abych vypátral jejího nezvěstného otce, čímž nejen porušila policejní protokol, ale zároveň vyhledala pomoc u člověka, na kterého Metropolitní pohlížela s krajním podezřením. Sice jsem se s nimi dobrovolně do křížku nepouštěl – právě naopak –, jenže při mé práci se tomu nedalo vyhnout. Rodiny pohřešovaných často vyhledávaly mou pomoc ve chvíli, kdy oficiální policejní vyšetřování už několik měsíců stálo na mrtvém bodě.

Paradoxně měla nejspíš ohledně mého zapojení mnohem více pochybností než kdo jiný. Během mého pátrání po jiné zmizelé osobě jsme se totiž mnohokrát dost nepříjemně střetli. Ale poté, co jsem jí poskytl odpovědi ohledně otce – a snad také proto, že na vlastní kůži zažila, co pro mě moje případy znamenají a proč nedokážu nic nechat jen tak plavat –, se náš vztah změnil. Na veřejnosti se stále chovala obezřetně, ale v soukromí už byla uvolněnější.

Párkrát jsme spolu zašli na večeři a scházeli jsme se i v parcích, kde si hrály její dcery. K ničemu mezi námi nedošlo a možná nám to ani nebylo souzeno, přesto jsem se v její přítomnosti cítil dobře, a ačkoli nebylo snadné v ní číst, tušil jsem, že ona to vnímá stejně. Nepodobala se ani Derryn, ani Liz, mé bývalé sousedce, s níž jsem měl vztah po Derrynině smrti. Byla odtažitější, více stoická. Navzdory tomu jsem se do ní dokázat vcítit, především pak do té osoby, kterou se ve svém profesním životě snažila skrýt, protože pod ni v oddělení vražd spadal osmadvacetičlenný vyšetřovací tým a šestadvacet z těchto policistů byli muži. Na konci – když jsem zjistil, co se stalo jejímu otci – jsem tuto její skrytou stránku viděl zcela jasně: nesmírně inteligentní, ale zároveň rozervaná a zranitelná, stejně jako každý.

„A proč jsi sem dotáhla i mě?“ zeptal jsem se.

„Chtěla jsem s tebou mluvit.“

„O čem?“

Znovu pohlédla na hodinky. Za pár minut jedna. Potom vyhledala očima číšníka a mávla na něj, aby ho k nám přivolala. „Dáš si něco k jídlu?“

„Platí to Metropolitní?“

Usmála se. „Jsi vtipálek, Rakere.“

Objednal jsem si steak, salát a kávu. Crawová si dala kuřecí sendvič a další minerálku. Jakmile číšník odešel, zadívala se do dálky, na dlouhého hada tvořeného rozesmátými dětmi, které utíkaly směrem k zrezivělému mostu, klenoucímu se přes řeku. Na druhém břehu se po kolena vysokou trávou vinuly vysekané cestičky.

„Crawová?“

Obrátila se zpátky ke mně. Sice jsme si tykali, ale ke křestním jménům jsme se ještě nepropracovali. Uvízli jsme kdesi napůl cesty. Nešlo jen o zvyk; viděl jsem na ní, že ji to i uklidňuje, připomíná jí to známější časy, kdy si mohla dovolit být uzavřenější a tolik toho na sebe neodhalovala.

„Colm Healy,“ řekla.

To jméno mi vyrazilo dech. „Co s ním?“

„Kdy jsi s ním naposledy mluvil?“

Náš poslední rozhovor jsem měl stále v živé paměti, ale na okamžik jsem se zamyslel, protože mi nešlo do hlavy, k čemu to potřebuje vědět. „Šestnáctého ledna. Proč?“

„Co se stalo?“

Urazil mě, mou dceru i můj vztah s ní.

Pošpinil vzpomínku na moji ženu.

„Rakere?“

„Sešli jsme se týden předtím, osmého ledna. Chtěl mě vidět, a tak jsme zašli do kavárny v Hammersmithu. A pak, šestnáctého, jsme…“

„Ano?“

„Nepohodli jsme se.“

„Co si pod tím mám představit?“

„Řekl pár věcí, nad kterými jsem nemohl mávnout rukou.“

Chápala, jak to myslím. Crawová kdysi riskovala reputaci, aby pomohla Healymu vrátit se k Metropolitní. Tehdy měl za sebou dvouměsíční suspenzaci. Zaručila se za něj, protože v něm viděla něco dobrého – instinkty nadaného vyšetřovatele a pokoru zničeného muže –, a načas to i fungovalo. Jenže pak to Healy sabotoval. Takhle se choval vždycky, a proto všechny tolik vytáčel. Jizvy z hlubokých a bolestivých zranění ho trvale poznamenaly, a přesto se za těmi ochrannými zdmi, agresivitou a zlostí ukrýval úplně jiný muž; lepší, klidnější muž. Jen bylo občas těžké ho v něm najít; o to víc, když jsem si znovu vybavil, co řekl o Derrynině smrti.

„Proč se na Healyho ptáš?“

Poposedla si kousek dopředu a já najednou skrz tmavá skla brýlí zahlédl její oči. Opět jimi skenovala okolní dav, jestli nespatří někoho, kdo by ji mohl poznat, kdo by poznal nás oba.

„Takže jste se rozešli ve zlém?“ zeptala se.

„Byl namol. Řekl jsem mu, aby mi zavolal, až vystřízliví.“

„A k tomu už nedošlo?“

„Ne, už jsem o něm neslyšel.“

„Myslíš, že je pořád ještě namol?“

Prohodila to napůl žertem, ale ani jeden jsme se nezasmáli. Opřel jsem se a zadíval se na loďku na řece. „Tehdy v lednu jsem ho viděl poprvé po více než roce. Prostě se vypařil. Jediný kontakt, co jsem s ním za tu dobu měl, byl telefonní rozhovor v prosinci, kdy jsem mu volal kvůli zmizení tvého otce, protože spolu kdysi pracovali. Nečekal jsem, že se mi znovu ozve – jenže první týden v lednu zničehonic zavolal a chtěl se sejít. A tak jsem s ním osmého zašel na kafe u Hammersmith Bridge.“

„A co se stalo?“

Pokrčil jsem rameny. „Jakmile jsem dorazil, bylo mi jasné, že ho něco žere. Vypadal rozrušeně. V podstatě…“ Zarazil jsem se. V podstatě si sáhl na dno.

„V podstatě co?“

„Bydlel v útulku pro bezdomovce.“

Zamračila se. „Cože?“

Sotva si uvědomila, že mluvím smrtelně vážně, na okamžik jsme se oba odmlčeli. Předtím, než mě najala, abych našel jejího otce, než mezi námi vzniklo to, co jsme teď měli – ať už to bylo cokoli –, byl Healy svým způsobem jedinou věcí, která nás spojovala. Sužovala nás stejná frustrace, lítost a zármutek nad tím, jak si vždycky dokázal pohnojit život. „Každopádně,“ pokračoval jsem, „mě žádal o pomoc.“

„S čím?“

„S případem těch zavražděných dvojčat a jejich matky.“

Začala kroutit hlavou a přestala s tím, teprve když se objevil číšník s našimi nápoji. Potom se naklonila dopředu. „Cos mu na to řekl?“

„Slíbil jsem, že pomůžu.“

Povzdechla si. „Rakere, jde o otevřený případ.“

„Přes čtyři roky starý.“

„To je fuk.“

„Uvízl na mrtvém bodě a oba to dobře víme.“

„Takže teď kromě pátrání po nezvěstných osobách budeš řešit i vraždy?“

„Nebuď taková.“

„Jaká?“

Na okamžik jsem si ji měřil pohledem. „Když jsem se s ním sešel, byl na dně.“

„Vždycky je na dně.“

„Takhle ne.“

„A co ještě říkal?“

„Proč tě to tak zajímá?“

Ušklíbla se. „Co dalšího říkal?“

Slunce se na obloze o kousek posunulo a zpod okraje slunečníku vyklouzly ostré paprsky, které se mi horce zakously do paže. Poposedl jsem si, abych se znovu ukryl ve stínu, a pozoroval ji. Za posledních deset měsíců se změnila, a nejen emocionálně. Zaklonila se, zastrčila si za ucho blond vlasy, nyní už dlouhé po ramena, a začala si hrát se zlatým řetízkem kolem krku. V minulosti do práce šperky nenosila a tenhle řetízek byl jen drobný ústupek, jenže právě ty nej­ menší drobnosti často vypovídají o mnohem významnějších změnách – z důvodů, které odložila stranou, stejně jako vzpomínku na otce, už nechtěla být tou ženou, co si mě tehdy najala. A přesto jsem se sem tam ocitl v situaci, kdy jsem i téměř rok poté měl problém v ní tuhle změnu vidět. Například teď. Sledovala mě očima ukrytýma za tmavými skly a já v ní náhle spatřil záblesk jejího starého já – její tvář byla jako ozvěna minulosti: nečitelná, prázdná.

Zakroutil jsem hlavou. „Vážně musíme zase hrát tuhle hru?“

Namísto odpovědi jen polkla.

„Crawová?“

Odstrčila stranou napůl vypitou sklenici minerálky a sáhla po čerstvé. Rozmazala prsty orosení na skle a odložila brýle. Ticho mezi námi přerušovaly jen radostné výkřiky dětí na mostě a bafání motorů loděk.

Nakonec ke mně zvedla oči plné lítosti i odhodlání. „Potkal ses někdy s Healyho bývalou ženou?“

„S Gemmou? Jo, jednou. Proč?“

„Před šesti týdny nahlásila pohřešovanou osobu.“

„Cože? Počkej… Healy?

Přikývla. „Nejspíš jsi poslední, kdo ho viděl naživu.“

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB