Eugen Liška jr.: Stvoření

Email Tisk PDF

liška přebalČmelák je na světě už skoro deset let, a přece si tu pořádně nezvykl. Snad je to tím prostředím uplácaným ze sídlištní šedi, snad lidmi, kteří tu uvízli na mělčině svých snů. Ať je to tak či tak, svět podle Čmeláka směřuje ke svému konci a jde jen o to bezbolestně přetrpět tu bohapustou nudu, které se říká život.

 

 

Ten ale Čmelákovi od základů změní jedno překvapivé setkání. Pes Pocem, týraný ve sklepě domu vyšinutým sousedem, by jistě brzy pošel, kdyby se ho chlapci nezželelo. Aby ho však mohl zachránit, musí si osvojit některé nové vlastnosti, které mají dospělí. Mlčet, dívat se stranou, předstírat, krást, lhát, to vše bude muset udělat pro svého nového kamaráda. A ještě cosi navíc. To když se ukáže, že Pocema může při životě udržet pouze lidské maso. Aliance ne-mrtvého zvířete s dítětem nadaným nezkrotnou představivostí záhy překročí rovinu běžného přátelství chlapce a psa a stane se nečekanou hrozbou nejbližšímu okolí…

Stvoření je knižní prvotinou mladého scénáristy. Eugen Liška jr. je autorem scénářů k televizním filmům Daleko do Nashvillu (2008), Herbert v ringu (2009), Nevinné lži: Hra (2014). Kromě první ceny ve scenáristické soutěži České televize První dobrá v roce 2006 získal mj. cenu Filmové nadace RWE & Barrandov Studia za scénář Půlnoční míle (2010).

„První knížky v sobě často mají rys, který je výhodou i omezením současně,“ říká nad Liškovou prvotinou literární kritik a šéfredaktor Hostu Miroslav Balaštík. „Nashromážděná potřeba vyjádřit se a říci přitom úplně vše dává prvotinám výraznou energii, která dokáže čtenáře uchvátit a strhnout. Přináší ale i jistou netrpělivost v myšlení, v rozvíjení motivů, stylu vyprávění atd. Existují však výjimky. Románový debut Eugena Lišky, možná i proto, že autor je zkušeným scenáristou, je od začátku do konce promyšleným a komponovaným tvarem s jasnou stylizací, vybroušeným jazykem i jádrem sdělení. Chlapec Čmelák žije v poněkud bizarním sídlištním světě, kterému úplně nerozumí a který jej trýzní a sužuje. Útěchu mu neposkytuje ani rozvrácené rodinné zázemí, a tak se Čmelák stále více noří do své vlastní reality a svých projekcí. V pudu sebezáchovy pochopí, že nedokáže-li se skutečnosti přizpůsobit, je třeba ji proměnit. Liškův román je mnohovrstevnatým vyprávěním, kde nechybějí odkazy na literární i kulturní texty a přitom si uchovává i přímočarou sugestivitu dramatického děje.“

Román vychází v nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Neděle ve Čmelákově životě moc neznamená. Snad jen větší prázdno než obvykle. V sobotu jde občas s otcem ven na ko­pec nebo sám za dům na sídliště, ale v neděli zůstává většinou doma: polo-snící, polo-bdící; polo-leží, polo-sedí, polo-žije…

Dvě nedělní povolené hodiny na počítači si vybere hned do­poledne a stráví je přehazováním lívanců z pánve na pánev a bušením kyjem do hlav bytostí podobajících se oživlým mo­chomůrkám. Chvíli pak ještě z obrovského praku vystřeluje živé křečky na vzdálenost, ale pak musí přestat, protože ho matka volá k obědu, a to pak neplatí žádné taktiky jako: Už jdu! — a přitom člověk nejde, a dál pokračuje v tom, co má právě rozdělaného.

Po obědě ho matka pošle dělat úkoly. Čmelák se sebere a jde si lehnout do pokoje na postel a koukat do stropu. Úkoly už má všechny hotové z pátku. Učit se do zásoby, jak mu rodiče v dobré víře radí, se mu nechce. Nechce se mu ani moc kreslit, ale stejně nakonec jde a sedne si ke stolu s pastelkami. A když se konečně do toho pořádně zabere, volá ho zase matka k večeři. Nemívá moc hlad, a proto v neděli večer moc nejí. Dívá se na televizi. Zkontroluje si připravenou aktovku do školy, vyčistí si zuby, jde spát. Leží na posteli, kouká do stropu, nemůže usnout.

Takové jsou skoro všechny Čmelákovy neděle. Dlouho se pak musí na posteli převalovat, aby se aspoň trochu unavil. Ale ne tak dnes!

Dnes nemůže usnout z úplně jiného důvodu.

Dnes večer mu místo očí svítí do tmy dva žhavé uhlíky, matrace vzdychá, jak se na ní Čmelák vrtí jak na rožni, a pe­řina to už dávno vzdala, skučí v rohu, skopaná do uzlíčku.

Dneska Čmelák nemůže usnout vzrušením. A jako na potvoru je to to nejvzrušivější vzrušení, jaké může chlapce jeho věku potkat. Čmelák se zahryzne do kloubu ukazováčku levé ruky a vážně a dlouho si ho okusuje a žužlá. Tma se pálí na uhlících jeho očí a se syčením se vypařuje a stoupá ke stropu. A tak pořád dokola. Čmelák nemůže spát.

Dnes totiž udělal parádní objev.

Stalo se to tak:

Byl oběd. Po obědě byl zákusek, na kterém si jak otec, tak Čmelák pochutnali. Čmelák mlčky, otec nahlas. Několik minut poté, zatímco Čmelák čmáral něco na fotografie z no­vinových stránek, které po přečtení otec odkládal na okraj stolu, začala matka nervózně přecházet kolem křesla, kde stále ještě seděl otec a četl si. Asi po deseti minutách přechá­zení, které se otci podařilo vcelku bez námahy ignorovat, mu laskavě připomněla jistou domácí práci, kterou otec během týdne slíbil tuto neděli vykonat. Otec přitakal, jako že si vzpo­míná. Matka si tedy ještě jednou vyžádala potvrzení přijetí své žádosti. Otec po krátkém zaváhání potvrdil.

Nuže? Řekla matka jasně svým postojem zalomeným nad otcovým ramenem do výhružně nepřirozeného. Jinak ovšem mlčela.

Otec odložil noviny, líně se protáhl. Špičkou jazyka zálibně prozkoumal chuťový otisk zákusku, který stále ještě zůstával na horním patře jeho úst.

Mlaskl a zeptal se matky na určitou věc, jakýsi nástroj, který byl zapotřebí k provedení té jisté domácí práce, již tak neuváženě přislíbil.

Ve sklepě, odpověděla po krátkém zamyšlení matka.

Ve sklepě, zamračil se otec a opět se lenivě protáhl na křes­le, aby dal jasně najevo, jak málo jej tato odpověď uspokojila.

Ve sklepě? Zachvěl se otisk zákusku na otcově horním patře. Špička jazyka ho konejšila… Může tam jít Čmelák?!

Do sklepa? Nevěřila matka svým uším.

Do sklepa? Čmelák zpozorněl.

Do sklepa? Do místa, kde už nikdo z jeho rodiny dob­rých několik let nebyl.

Do sklepa? Hřbitova starých věcí, požírače velkých a zby­tečných věcí, o kterých matka usoudila, že už do bytu nepatří, že jejich pobyt zde už vypršel, a nemilosrdně je vyhostila za hranice sedmého patra, byť některé z nich měl Čmelák velmi rád, jako třeba ten starý sestřin gramofon, se všemi deskami, s příběhy, pohádkami i hudbou. Do sklepa, bludiště chodeb a dveří bez oken, jediného místa, o němž Čmelák ví, že tam není jisté, že se skutečně rozsvítí světlo, když se stiskne vypínač.

A proč ne? Jazyk stále víc zatlačoval otisk zákusku do otcovy lebky…

Čmelák se rychle nadchl pro tuhle nečekanou příleži­tost zpestřit si čas mezi patnáctým přikresleným plnovou­sem a sedmnáctými brýlemi s bradavicí.

Ano, ano, do sklepa.

Okamžitě odložil pastelky a málem se postavil do pozoru, tak byl připraven vykonat otcovy rozkazy. Matka skep­ticky mlčela, pak řekla své obligátní: Nejsem si jistá, nevím. Čmelák se trochu polekal, že je celá výprava v troskách ještě dřív, než začala, protože většinou, když matka řekla nevím, tak otec málokdy věděl. Pak se ale otočila ke dřezu a pustila vodu, čímž se de facto veřejně vzdala kontroly nad situací, a to bylo jakýmsi znamením pro otce, aby pokračoval ve svém bláhovém plánu. Po detailním popisu cesty zahrnujícím také narychlo načrtnutý půdorys sklepa přes řádky novinového článku na straně C3 následoval ještě důkladný popis té věci, kterou je potřeba ze sklepa přinést, doplněný ovšem velmi vágní představou, kde by asi tak ve sklepě mohla být. Dostal ještě klíče a pak nezbylo než vydat se na cestu.

Matka na něj čekala v předsíni, její tělo bránilo v pří­stupu ke vchodovým dveřím. Narazila mu na hlavu čepici, což Čmeláka udivilo. Zapomněla snad matka na to, že sklep je stále ještě součástí domu? I když se musí hluboko dolů. Nezapomeň, výtahem se nejezdí. To bylo její rozloučení se synem. A Čmelák nezapomněl a radostně běžel po schodech.  

Bylo tam několik dveří. Do sklepa se kupodivu chodilo skrz dveře s nápisem Prádelna. Měly na sobě dva zámky. Čmelák na ně poklepal. Byly skutečně kovové. Horní zámek nešel zprvu odemknout a Čmelák se polekal, že se bude muset vrátit s han­bou, ale naštěstí po chvilkovém přetahování s tím protivným kusem plechu zjistil, že horní zámek vůbec nebyl zamčený.

Za dveřmi byla tma, první do ní vstoupila Čmelákova ruka, šmátrala na stěně vedle dveří po vypínači. Nedařilo se jí, byla na takovou práci přeci jen ještě příliš krátká. A tak do tmy následovalo rameno, pak jedna noha, druhá a už tam byl Čmelák skoro celý a tma tam byla pořád.

Vypínač ovšem fungoval, jak otec správně předpověděl. Čmelák za sebou zabouchl plechové dveře. Komůrky sklípků byly pospojované pavučinou chodeb. Byla tam přední část, prádelna, komůrek tam bylo méně, byly větší, a větší byly i mezery mezi nimi. Čmelákovi rodiče měli svoji komůrku na konci téhle prádelny, říkali jí ale prostě sklep. Skutečný sklep však byl až ta druhá část podzemí, tam, kde chodby byly užší, komůrky menší a mezery mezi nimi minimální. A nesvítilo tam světlo.

Žárovka v komůrce byla velmi slabá. A pořád tak divně prskala.

Sklep byl přeplněný věcmi, které ukryly svoji tvář za masky z kartónu a igelitu, a přestaly tak být věcmi sami o sobě, ale staly se dokonalou jednotou bez výhrady a námitek vyplňu­jící osudem jim vyměřený prostor. Čmelák si chvíli připadal jako v té pohádce, kde musí hrdina poznat princeznu se zlatými vlasy mezi jedenácti dalšími pannami v bílém rouše. Kde jsi, muško zlatá či jakkoliv zbarvená, abys poradila prin­ci a nadzvedla lem kartónového roucha u té pravé zaprášené krabice, abys vysvobodila zajatkyni uvízlou v proudu času, vězenkyni, jejímž jediným zločinem bylo to, že si ji oblíbila Čmelákova sestra? Ano, tuhle věc Čmelák hledal, neboť tu, pro kterou především byl do sklepa vyslán, hledat nemusel. Ležela přímo u jeho nohou. Matka ji tam už před časem při­pravila, neboť věděla, že její chvíle brzy nastane. Tu nebylo potřeba hledat a ani se o ni zajímat, protože to byla pouze záminka. Teď, když tu Čmelák byl, chtěl si připomenout ten hlas, kterému kdysi naslouchal. Pustil se do hledání. Nejdřív očima, které už přivykly slabému světlu vysílené žárovky, brzy však poznal, že mu nezbude, než aby skrz tu kartóno­vou anonymitu pronikl násilím, neboť opuštěné a odložené věci hrdě mlčely ve vzpurné, uražené jednotě a jedna ne­prozradila druhou. Čmelák se pustil do prohledávání, cítil se přitom přece jen trochu trapně, jako by těm vystaveným pannám šahal pod sukně. Našel ho dřív, než čekal. Byl velký a těžký, a tak zůstal ležet dole. Gramofon. Dřív, než upadl v nemilost a byl vykázán do vyhnanství, stával, co Čmelák pamatoval, v sestřině pokoji. A taky si pamatoval, že zatímco on trůnil na svém fialovém nočníku v kuchyni, z otevřených dveří sestřina pokoje, tehdy směly být ještě otevřené, do­provázel jeho bohatýrskou a bohulibou činnost spočívající ve vyprazdňování hlas. Někdy byl hluboký, jindy vysoký, překotný nebo pomalý, ukřičený nebo klidný, vtíravý nebo nenucený, násilný nebo uklidňující, nikdy však nemluvil do větru, vždy vyprávěl, a ty příběhy se Čmelákovi vryly do pa­měti, i když málokterý by už teď dokázal zopakovat. Sestra trávila u gramofonu dlouhé hodiny. Ležela na posteli, nohy zvednuté a opřené patami o stěnu. S očima někdy široce otevřenýma, jindy přivřenýma, přimhouřenýma, nikdy ne úplně zavřenýma. Často poslouchala jednu a tu samou desku; když nahrávka skončila, pouštěla ji znovu a znovu, několik hodin za sebou, pořád dokola. A na konci příběhu pokaždé plakala. Jak sestra stárla, začaly se dveře jejího po­koje čím dál tím častěji zavírat. A příběhy za těmi zavřenými dveřmi nahradila hudba. Ta však už pro Čmeláka neměla žádného kouzla. Ale ty příběhy! Nikdy na ně nezapomněl, i když by dnes už nedal dohromady možná jediné slovo. Přesto v něm zůstala, otisknutá jak do dna pravěkého moře, ozvěna síly příběhu. Dark and bloody grounds…

Když prohledal krabici s gramofonem, pocítil zklamá­ní. Stroj tu sice byl, ale hlas, jeho hlas, byl pryč. Chyběly desky, jejichž barevné obaly se mu vždycky líbily, ačkoliv jim ani za mák nerozuměl a některé ho i děsily. Už se mu beztak všechny slily do jednoho barevného kaleidoskopu, v kterém spolu tančili v jednom kole huňatí medvědi, obrovské chobotnice, vyděšení tygři, ztracené děti, hořící pralesy, mrtví indiáni, černošští otroci, démoni a dobrodruzi, život a smrt, dobro­družství… Snad má ještě čas, snad se tu může ještě pozdržet, porozhlédnout, jenom chvilku, jen ještě do dvou krabic, snad do tří, a do jednoho pytle, možná do dvou, když bude rychlý, ale taky šikovný a nenechá si věci nechat padat z rukou jako právě tuhle tašku. Když ji zvedal ze země, utrhlo se mu v ruce ucho a k jeho nohám spadl starý matčin šál, ten, který Čmelák dobře znal a měl rád, protože vypadal, jako by byl ušitý z pes­trobarevných papoušků. A hele, řekl si s úsměvem Čmelák. Další vyhnanec, oběť matčiny nemilosrdné zášti, nešťastník, jehož jedinou vinou bylo to, že byl dárkem od babičky. Když se však chtěl k němu sklonit, zdálo se mu, že se šál pohnul. Nebo se snad pohnulo něco pod ním? Něco velkého, silného a mrštného. Duch džungle? Ticho, ticho! Počkat, není to snad, není to, co tu náhle uvízlo nad našimi hlavami a visí ve vysu­šeném tichu mlčenlivého sklepa, není to… bzučení komára? Toho prastarého posla a opatrovníka ospalé smrti? Anebo snad? Anebo snad taky? Šum motýlích křídel stírajících prach věčnosti z víček domorodých bohů? Svistot lián? Skřípavé vrčení křídel kolibříka? Čmelák zavře oči a skrz víčka zřetelně vidí matčin šál, jak se svíjí u jeho nohou, a pak o jeho holeně zavadí dech pralesa vonící po květech zmijovce. S nádechem mu naskočí husí kůže až k lopatkám, s výdechem ji přikryje drsný dotyk hadích šupin. Šál z peří se svíjí a z klubka jeho jedovatých barev vyrůstá ohromné hadí tělo, které od pat vzhůru obtočí malého conquistadora, trojúhelníkovou hlavu mu položí na rameno a do ucha mu zašeptá „sssssssssssss“, což stejně tak dobře jako „ssssynku“ může znamenat „ssssmrt“.

Živá ocel na jeho těle začne pozvolna tuhnout a Čme­lák s obavami nepoctivého správce rychle přepočítá skromný zbytek kyslíku ve svých sklípcích. V tu chvíli jeho paměť, ta stará tajnůstkářka, vydá svoje plody a Čmelák si vzpomene na zákony džungle, jak mu je jako batoleti sedícímu na plas­tovém trůně lidské důstojnosti vštěpoval starý hlas sestřina gramofonu: „Sssssssssssme jedné krve, já i ty…“ Čmelák zasy­čí přiškrceným hlasem do temnoty a za chvíli cítí, jak sevření těla povolilo. Nadechne se. Nepoctivý správce zajásá z promi­nutého dluhu. Šupiny kloužou po jeho kůži, jak se tlusté hadí tělo stahuje, aby zas ulehlo v kořenech stromu poznání. Zno­vu začnou zpívat ptáci a listy ožijí pohybem. Čmelák dýchá, žije. Volnou rukou může konečně rozplácnout komára, jenž se mu usadil na zátylku. Plesk. (Krvavé slunce vychází nad obzor, je padesátý druhý rok, svět stojí na prahu konce, bůh umírá v plamenech, jeho rty zoufale hledají vláhu krve…) Ještě chvíli si Čmelák dopřával toho příjemného mrazení v zádech. Pak se shýbl pro šál, nacpal ho do igelitky, kterou mrskl zpátky tam, odkud ji vzal. Na desky už nebyl čas. Sebral onu jistou věc, pro kterou byl vyslán, a vydal se zpět, vědom si toho, že čas, který byl vyhrazen pro dobrodružství, už zcela vyčerpal. V tomhle se však milý Sam Hawkens šeredně pletl.     

To totiž nebyl ten pravý objev, který Čmelák toho dne udě­lal. Ani nemohl být, věděl přece, že gramofon ve sklepě je. A spolu s ním i staré příběhy z džungle. Kdepak, to pravé přišlo až teď.

Byl už skoro u plechových dveří, když si uvědomil, že žárovka v komůrce pořád svítí. Povzdechl si, položil onu jistou věc na zem a vrátil se zpět. A bylo to kvůli tomu, že zapomněl zhasnout, nebo spíš proto, že si vzpomněl? Kvůli tomu, že se zdálo, že odchází, a přitom neodešel? (Anebo to vše byla dopředu připravená past?) Zkrátka v tom jednom pravém okamžiku se tam ve sklepě, na tom místě, které se skutečně jmenovalo sklep, tam, kde byla tma už dlouho a byla opravdu hodně stará, něco pohnulo a Čmelák se vrátil zhasnout přes­ně ve chvíli, aby to mohl spatřit. Snad si myslel, že se mu to jen zdálo, ale čím déle tam stál, na kraji prádelny, na hranici skle­pa, čím déle jeho dětská očka jak malé špendlíky s modrými hlavičkami propichovala tmu, tím rychleji mu tlouklo srdce na poplach, jak se pomalu, ale jistě sunulo do jeho kalhot.

Ve sklepě byla tma, ticho a táhl z něj zatuchlý, sladce nasmrádlý vzduch.

Pak se Čmelák obrátil jak při střídání stráží a vypocho­doval z prádelny ven. Plechové dveře zamkl na oba zámky.

Uchopil onu jistou věc do náručí a trochu se zakabonil při představě sedmi následujících pater. Že se třese, si uvě­domil až v přízemí. Zpocené ruce nechaly po sobě otisky na kartónu krabice, který nesly.

„Ty brďo…“ vydechl.

Ve sklepě bylo ticho a tma — a v té tmě se něco skrývalo!!!

Chrrr, chrrr. Je pondělí, jedna hodina v noci, Čmelák koneč‑ně spí.

© Eugen Liška jr., 2017

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-054-7

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB