Riikka Pelo: Náš všední život

Email Tisk PDF

Pelo přebalRomán finské spisovatelky a scenáristky zachycuje životní příběh ruské básnířky Mariny Cvetajevové a její dcery Ariadny Efronové. Rozsahem i tématem ambiciózní dílo, za které autorka v roce 2013 obdržela prestižní literární cenu Finlandia, představuje úspěšný pokus o skloubení monumentální historické fresky, věrně mapující události po říjnové revoluci v roce 1917, s osobním příběhem jedné z největších osobností ruské literatury 20. století.

 

 

Kniha je prokládána Adriadninými a Marininými dopisy a texty, které románu dodávají hlubší rozměr. Cvetajevová byla osobitou kronikářkou své doby a v často experimentálních verších dokázala obsáhnout hloubku lidského života a údělu. Riikka Pelo od ní v tomto ohledu přebírá pomyslné žezlo: spíše než záznam o životě ruské spisovatelky jako někdejší celebrity a později vyděděnkyně moskevských uměleckých kruhů čtenáři předkládá silný, dramatický příběh člověka semletého historickými okolnostmi.

Naše všední životy je důmyslná skládanka, která v sobě ukrývá víc než příslovečná ruská matrjoška. V českém překladu vydává román nakladatelství Kniha Zlín.

 

Ukázka z knihy:

Horní Mokropsy, Všenory, Československo

Srpen 1923

Noc byla teplá, trávník jen lehce orosený a jediný paprsek slunce ještě nevyšel nad okolní kopce, když Marina vyšla na dvůr. Měsíc, brzy v úplňku, věděla i bez dívání, odrážel se na třesoucí se hladině vody ve džberu, mdlý úsměv, skoro úšklebek, jako by jí radil, aby byla opatrná.

Louka štiplavě páchla po čpavku. Ovce byly venku celou noc. S Aljou včera nanosily z potoka další vodu na mytí, naplnily všechny džbery, i to zvládly, ještě pozdě večer nosily vodu dolů ze svahu, a ovce na ně bečely, jako by věděly že brzy odjedou, to řekla Alja.

Včera celý den něco přenášely, to a ono, kufry a loďáky se plnily. Dnes ráno to cítila v každém svalu. Přesto se Marina, už když vstávala, cítila svěží a silná jako srnka nebo jiné hbité a bystré zvíře, jehož svaly jsou i ve spánku zatnuté a připravené k útěku.

Ze snu si pamatovala jen mlhavé záblesky, jako z hromádky vybledlých fotografií, z nichž se vytratily detaily. Přesto ji ve snu opět ovládl ten podivně skutečný pocit, který ji ještě teď tížil: jako kdyby vedle ní mlčky někdo stál. Rušivá přítomnost oné bytosti ji probudila, nemohla sice dýchat ale vykřikla, navzdory všemu zase usnula, když v pokoji nikoho nespatřila. Boris to tentokrát nebyl, nebyl to nikdo, koho by znala, jestli to vůbec byl člověk, nevzpomínala si ani co se ve snu odehrálo. Přestala si sny pamatovat. Taky si je přestala zapisovat. V jakém pořadí se to stalo, nepovažovala za důležité.

Chuť zakouřit si cítila až v konečcích prstů. Marina vytáhla z  tabatěrky ubalenou cigaretu, zasunula ji do špičky, zapálila. Z prvního potáhnutí se jí vždycky zatočila hlava, jako z prvního tance, prvního polibku. Ale když si na kouř zvykla, stala se stejně pevnou a  nezlomnou jako větev vrby. Proto se pokaždé poddala nutkavému požadavku těla prohořet se k životu. A první ranní cigareta vše jasně ohraničila, dala věcem správný řád.

Dnes to bude dobrý, Marině se bude dobře dýchat, stihne všechno zařídit než půjde vyprovodit dcerku na cestu. A  tento poslední den stráví spolu. Zítra ráno pojedou osobním vlakem do Prahy a Alja odjede v jedenáct hodin z pražského nádraží rychlíkem na druhou stranu země, bude pryč celý podzim. Pojede do školy, kde ji budou vychovávat a učit cizí lidé. Ona to nechtěla, nebylo to její rozhodnutí, Serjoža si vzal do hlavy, že děvče musí chodit do školy s jinými dětmi, stýkat se s normálními lidmi. Ale Alja z toho teď nic mít nebude. Nenadešel čas.

Byla zase vzhůru, tady. Byla naživu i když mrtvá. Musí jít a začít něco dělat, dýchat. Ani cigaretu nedokouřila, típla její hořící konec o zeď domu a zbylou polovinu nechala ve špičce ležet na zábradlí. Musela už jít, nahřát vodu, rychle, rychle.

Marina nanosila vodu ke kamnům a donesla do kuchyně ještě náruč polínek ze dvora, i  ta byla poslední. Rozdělala oheň v  kamnech, hořel slabě jako za deštivého dne, ale nakonec se díky jejímu foukání rozhořel a pohltil noviny, třísky, přeskočil na suché dřevo, takže mohla ohřát vodu na praní, dva plné hrnce.

V konvici vřela voda na kávu, naučila se tady pít tureckou jako Tataři z Koktebelu.

Serjoža přivezl z  Konstantinopole malou měděnou konvičku, na ni tenkrát asi nemyslel, ale byl to rychlejší způsob vaření kávy, i když lógr skřípal mezi zuby jako písek. Káva kočovníků. Tyrkysový jas Černého moře, Krym, Koktebel. A  v  tom jasu oni, celá skupina putujících, Max, Pra, Lilja, Osip, Serjoža, a  vždy mnoho dalších, hosté přicházeli a  odcházeli.

 Tohle nebyl život, za nímž tenkrát šla, který jí byl přislíben. Kdo jí ho slíbil, Max, četla o něm v soucitných očích Maxmiliana Vološina? Max ji považoval za objev a snesl by jí modré z nebe, i když svou sbírku napsala úplně sama a sama ji taky vydala s cílevědomostí šestnáctiletého člověka. A tuto dívku ještě nezklamala, a ani teď se nevzdá. Znala své poslání. Zjevně jím nebylo udržet rodinu pohromadě, být dobrou matkou nebo manželkou, dokonce ani učitelkou vlastního dítěte.

U kávy si musela zapálit druhou cigaretu, ať spěchala nebo ne, zapálila si, a narovnala si pomačkané šaty, z jejichž spodničky vycházel zatuchlý, ostrý zápach. V noci začala krvácet, samozřejmě, byl zase úplněk, jednou za měsíc se tělo ohlásí, krev z ní vytéká ven jako řeka, i kdyby si do kalhotek nacpala třeba prostěradlo, nezabránilo by tomu, aby se kolem ní rozlila jako moře. Byla nucena žít nesprávný život a také v  nesprávném těle, které k  ní nepasovalo. Jak záviděla mladým chlapcům útlé Narkissovo tělo, rychlé a nevyzpytatelné. Jakkoli se snažila nabudit své tělo kávou a tabákem, horským podnebím, bylo vždycky pomalejší než ona sama, i dnešního rána.

Zase musela nechat prádlo na poslední chvíli a nejcennější okamžiky dne promarnit všedními činnostmi. Každého takového rána se jí myšlenky mlely pod kůží a chtěly ven, z těsných stěn, a měnily se v kalné a ochablé dříve než je stačila zachytit.

Musí zjistit, kdo je Helena, existuje vůbec, proč se nechá unést, okouzlit Paridem. Paris je nula, bezvýznamnost sama. Proč to Helena nevidí, chce se jen dostat pryč od Meneláa, nemůže už dál žít, dýchat?

Z  této pasti se nedá dostat jinak než psaním, vepsáním sebe sama do jiného těla, které nebude stárnout jako to její. Marinin rozpor: tělo dávalo rytmus, obloha slova, nesouměrné manželství z povinnosti. Ale dnes nebude čas ani nahlédnout do sešitů, jakkoli verše a hrdinky tragédií bodají pod kůží. Každý den, v němž nemohla otevřít své sešity, byl zkažený. A papír, na rozdíl od prádla, je přísný soudce, bílý žalobce.

Celý týden bude rozlítaný, ani chvilka na práci, na otevření jediné knihy, na přemýšlení, bude takový spěch že nebude čas pečovat o duši, o duši, ani o básně. Celé dny se bude připravovat stěhování, a dnes výlet na hrad, slíbila ho dceři, a zítra ji musí vyprovodit na cestu, musí s ní jet až na nádraží Františka Josefa a co potom. Vrátit se zpátky bez ní, do prázdného domu, podívat se do očí zbylé prázdnotě, neúspěchu, a dotáhnout vše do konce.

Na růžku židle se houpala modrošedá čepice s  kšiltem. Musel ji tady nechat ten z Minsku. Nikdo jiný u nich nebyl. Serjožův kamarád včera zase přišel, ptal se jestli nechtějí pomoci se stěhováním. Muž k nim za posledních čtrnáct dní zavítal už několikrát, přece jen alespoň nějaká společnost. Vždy vycházela lépe s muži, ženy se jí vyhýbaly, pro ně byla příliš přímá a  divná. Nina Nikolajevna a  celá farnost aspoň měla o čem mluvit, o jejich večírku, Nina se chovala jako netykavka, obvinila ji z  napadení, štěstí že nezavolala policii, když Marina zhasla světla v  jejich obývacím pokoji kde pokračovaly oslavy a políbila Ninu letmo na ústa. Nic víc roztoužené Nině provést nestihla a i to bylo jen v žertu. Nina byla krásná jako kvítek, ale brala všechno tak vážně jako žádná jiná žena v celé ruské zemi.

Co ten z Minsku chtěl, tím si zatím nebyla jistá, mlčenlivý mužský, koňař, zcela z jiného světa. Ale teď tady nechal svou čepici, modrou dělnickou čapku. A to měl být bělogvardějec. Ještě aby ji teď opatrovala pravému majiteli, uprostřed všech těch krámů a hadrů o které se musela postarat.

Ten z Minsku ji stejně pořád dráždil, už od začátku. Směšný muž, směšná hučka. Bylo v něm příliš všeho, pěkný jako obrázek, oči jako trnky, a  plný zdraví a  rytířství, ale v  duši a srdci jen lživá sebejistota. Znala tenhle typ mužů.

Posledně se dobře bavili. Když ho doprovázela na vlak, byla už tma, a najednou s nimi začal cloumat vítr, zvedal jí sukni, jemu nafukoval nohavice, hnal je kupředu, stromy běsnily jako v  Shakespearových dramatech, komu se asi chtěly pomstít, a  vítr téměř propustil plamínek, který chránila svými dlaněmi aby si mohla zapálit cigaretu, ještě že nepřeskočil do suchého smrkoví a neproměnil se v lesní požár. Tak navazují přátelství děti, napadlo ji, mladí hoši bez srdce, které spojují společná dobrodružství.

A  tehdy zapomněl svou čepici, rychlý odchod, poslední vlak, jako by chtěl zůstat na noc a právě proto se ve spěchu rozloučil. Marina otočila čepici na ruby, rozřepená, zažloutlá od potu, turecký nápis, razítko koželuha. Poslal ho Serjoža aby na ni dohlédl, na ně obě, na ni a dcerku, někdo ho poslat musel, proč by jinak chodil, ve městě má snad žen dost.

Prádlo čekalo sbalené do velkého prostěradla. Na dně zašpuntované zinkové vany byla jen trocha vody, aby se nezačaly rozlézat rezavé skvrny. Nejdřív dala do vany Aljino zkrabatělé spodní prádlo a halenky a nalila na ně horkou vodu. Bílá vlákna povolila a otevřela se. Když se šaty ponořily do vody, varhánky na kolenou a loktech se ztratily a z oblečení se staly bezejmenné kusy šatstva, bez vzpomínek na svého nositele, které by si mohl obléci kdokoli.

To ale ještě nebylo všechno, ještě musí vyprat povlečení, i když dnes nebudou mít v čem spát, nechce se jí prát nadvakrát, čekají je dva těžké dny, které budou únavné pro obě. Musí proto jít a  dát se do práce, slunce už bude za chvilku vysoko, dcerka by měla vstát.

Bílá je barva odpuštění, napadlo ji cestou pro druhý hrnec, a vytrvalosti. Prozradí a zapomene, jde až na dno. Má v sobě jakýsi rytmus, pohyb, musí se jí naslouchat.

Umění naslouchat se naučila až tady, v českém lese. V Moskvě slyšela nejdříve jen sebe, a potom pouhý lomoz bolševiků, v  Berlíně šustění peněz. Nemyslela si že bude muset dojít až sem, do téměř bezejmenné vesnice, aby se naučila tomu nejdůležitějšímu. Uklidnilo ji to. Dříve nebo později se to projeví v  jejích verších, něco z  toho už se dalo zaslechnout. Ale ještě se musí hodně učit, jak se stát pouhým rytmem, pulzem bytí. Musí se naučit řídit vůlí básně namísto své vlastní.

A  čím soustředěněji začala poslouchat, co bylo v  pozadí všeho, tím se její tělo stávalo neobratnějším, ruce si dělaly svoje, procitla až když jí na schodech vyšplouchla vřelá voda do klína. Nejprve jí dotek horké vody připadal jako jemné pošťouchnutí. Teprve když se voda vsákla do šatů, dostala se na zápěstí, stehna, ucítila bolest.

Marina zatajila dech. Nevykřikla. Trochu se opařila, no co. Do očí jí vyhrkly slzy, ale to kvůli páře. Ona je tvrdá, tohle s ní nic neudělá. Měsíc a voda ve spojení proti ní. Ale bolest ustala, protože ona se tak rozhodla. Zbytek vody rázně odnesla na místo kde prala, vylila ji do vany a posypala povlečení vlnící se v  kalné vodě sodou. Voda se ihned rozjasnila a  lhostejná odumřelá kůže se v horku rozpustila. Prostěradla byla těžká jako mrtvá lidská těla, s námahou je máchala ve vodě, na dně vany se vlnila a zamotávala do sebe. Voda s louhem jí stříkala na ruce, ale ona už bolest nevnímala, byla jí úplně lhostejná.

Serjožovy boty se povalovaly na schodech, jedna přes druhou. Marina o  ně pokaždé málem zakopla, stejně jako teď, když šla do ložnice pro povlečení, prvně o ně klopýtla vždy ráno když scházela dolů a pak večer, když šla nahoru s plynovou svítilnou, šitím, pletením, knihami a dopisy v náručí. Měla Serjožovi říct, aby boty nenechával na schodech. To si říkala už tolikrát, ale stejně tam pořád byly. Ani to mu nebyla schopna povědět.

Od Serjožova odjezdu do sanatoria na Moravu uběhly už alespoň tři týdny, muselo to tak být, dny míjely a  tráva na louce za domem rostla a Marina už je nestíhala počítat, ale boty ležely na schodech celé léto, a  ona je pokaždé odkopla na stranu, a říkala si, že je příště vezme dolů, až bude mít prázdné ruce, až je unese.

Kdy si je Serjoža koupil, to si nepamatovala, ani o  tom nikdy nepřemýšlela. Určitě ne když už bydleli v téhle vesnici. Nebyly to žádné vojenské vysoké boty, ty prý ztratil. Jak může člověk ztratit boty? Tyhle vypadaly jako nízké vybledlé křusky nějakého dělníka, sešlapané zadýchanými kroky. Kůže byla zčernalá a zkroucená, a boty vypadaly jako vyplašené choulící se zvíře, odporně jako ondatra nebo jiný tvor schovávající se před deštěm. Jedna bota byla přichycená pavučinou ke zdi, jako kdyby se měla brzy stát částí domu či výrůstkem na jeho těle.

Boty si Serjoža nevzal, i když všechno ostatní co bylo jeho, knihy a  dvě soupravy oblečení, fotografe, psací potřeby, si s sebou odnesl ve vojenském vaku páchnoucím po nahnilém ovoci do sanatoria. Jeden cestovní kufr knih, konceptů a redakčních materiálů uložil do úschovy poblíž ubytovny.

Serjoža měl i lepší boty, ve kterých chodil do města a na univerzitu. Ty koupili společně v Baťově nádherném třípatrovém obchodě na Václavském náměstí, mohlo to být asi v listopadu a zatímco nakupovali setmělo se, s Aljou potom nemohly najít cestu zpět na nádraží, když Serjoža tenkrát spěchal zpátky na ubytovnu na kraji města aby se učil na zkoušku. Ale v obchodě je obsloužili jako krále, i když chudoba na nich byla vidět a cítit na sto honů, jen z jejích šperků člověk poznal co jsou zač, uprchlíci bez majetku a bez domova. V hlavním městě lidé Rusy neopovrhovali tak jako v těch malých vesnicích, v Praze je považovali za bratry ve zbrani, za bílé Slovany.

Musel být listopad, protože řeka ještě nebyla zamrzlá, plynula černá a rozvodněná okolo opřilbené sochy Bruncvíka, okolo obrněného srdce města, když se procházely podél břehu a pozorovaly v proudu kotvící rybáře a na okraji jezu zimou třesoucí se ptáky, a Alja ptákům házela suchý chleba. Ale lesknoucí se, po stranách obšité kožené boty Serjožovi koupili a  zaplatili je z  jejího prvního stipendia pro básníky uděleného československým státem. Ve svých krásných botách taky Serjoža odjel do sanatoria na Moravu, Marinu nejprve napadlo že jel rád, byl spokojený protože bude daleko od ní, i ty boty si naleštil jako kdyby se chystal na oslavu. Možná dostal Serjoža v sanatoriu jiné boty, sandály nebo aspoň měkké nemocniční pantofe, ve kterých by mohl chodit po studených chodbách sanatoria aby souchotiny nepronikly k srdci, slabému a křehkému, Efronovi to mají v rodině.

Pavučina se snadno zpřetrhala když se Marina sehnula aby zvedla pár bot ze schodů, na zaprášené fošně po nich zůstala světlá stopa. Co s nimi má dělat, nechal je tam Serjoža aby je vyhodila? Když bylo všeho poskrovnu, těžko se dávalo něco pryč, ještě že z Moskvy nepřitáhla pokroucené klece pro veverky a harmonium s ulámanými pedály. Alja promlouvala hlasem rozumu: Marino, máme jedna druhou. Nepotřebujeme všechny tyhle věci. Duše netouží po majetku. A  byla to pravda. Přesto včera sbalila mnoho ochozených párů bot, pro Alju i pro sebe, válenky, pohorky, gumáky, asi je bude muset vzít, dlouhou dobu teď nebudou peníze na nové, a v něčem se chodit musí.

Boty zatím nechala botami. Nejdříve musí vyprat prádlo, a než přijde bytná musí zamést schody, teď v prvním ranním světle byla vidět špína nastřádaná v koutech, i když s Aljou a  Olgou Maximovou uklízely a  smýčily několik dnů, aby je paní Sasková nemohla z  ničeho obvinit, tak jako předešlý majitel který by je nejraději hodil psům nebo prasatům, prý zpustošili jeho dům, spíš vepřín už když se nastěhovali, měl pouze hliněné podlahy, křehké vlhké stěny postavené jen z malty, vápna a slámy, sláma se tu dávala do všeho, naštěstí ne do chleba.

Nahoře bylo zatím tak málo světla že se jen tak tak dala rozeznat olivově zelená barva na okenních rámech, Alja je chtěla natřít, nebesky modrou, říkala, ale jí se líbily zelené, právě takové jaké byly, zelená dovolovala stromům vstoupit dovnitř a co jiného měly než ty stromy, jejich paže jim byly ochranou, spolehlivější než ty lidské.

Marina pomalu a  opatrně vytáhla prostěradlo zpod Alji, dcera spala tvrdě jako když ji do vody hodí, i když obyčejně ji Marinino šramocení probudilo, proto byla zvyklá pohybovat se potichu jako myš. Holčička voněla čerstvým chlebem a něčím jarním, květem vivky, kůrou. Nechá Alju ještě spát, rozhodla se. Lehce ji posunula, pšš, spi, mé děvčátko, spi, a dívka si zhluboka oddechla, přetočila se na bok, deku odkopla do nohou postele, a převalila se zpátky na záda ruce vedle hlavy do široka rozpažené, usmívala se, na koho se ve snu usmívala, dívenka hvězdička, měsíc v obočí, souhvězdí na čele.

Než dítě vstane musí ještě udělat hromadu práce. Prádlo a dopis, dopis Jünglingovi musí odeslat ještě dnes, dopis za celý měsíc, všechny strany, chorobopis. A  než ho dopíše, nechá Alju spát tak jako teď spí, dýchá směšně zrychleným dechem, lehce, přitom hluboce, chodidlo proti stehnu, ruce zvednuté v  oblouku spojené nad hlavou, jako baletka, ale zcela uvolněná, nevědomá a  zároveň připravena na rychlý, ladný skok nebo roznožku.

Jejich společná práce se nesmí přerušit, i  když Alja teď stráví celý podzim ve škole u Bogengardtů. Deník z Moskvy dokončí. Bude to jejich společné dílo. Taková kniha na světě ještě nevyšla, napsaná společně matkou a dcerou. Tento rukopis nezůstane nedopsaný, i když nakladatelství Helikon ho už jednou odmítlo. Práci je třeba dovést do konce.

Po celou dobu jejich cesty a celý rok, který pobývaly ve vesnici krásnější než její jméno, psala Alja rukopis s ní. Předtuchy všedních dní nebo Znamení všedních dnů, názvem si ještě nebyla úplně jistá. Ale bude to jejich společné dílo. Jejich hlasy spletené v jeden, jeden dech, jedna duše. Jejich Moskva splynulá vjedno jako povrch ozdobných stužek na vánočním stromku. Jejich útěk ze země, jejich láska, jejich jazyk.

V jediné knize celý život, celá sovětská všednost, celý ten každodenní materiální svět, který se nestačil uspořádat a snažil se je zlomit, je obě. A Alja, její svědomí, udávala tempo a směr, když všechno ostatní vykolejilo ze své dráhy, úplně všechno. Celý svět pozorovaný skrz duši dítěte, a skrze jakou duši! Všechno, na co tady mohou ještě společně vzpomínat, po roce cesty, ulice, trhy, pečovatelky, všechno se muselo spojit.

Za takových rán když verše vyžadovaly chvíli odpočinku, přepisovala Aljiny poznámky na čisto předtím, než se Alja vzbudila, a když pak chystala snídani Alja pokračovala v psaní vlastního rukopisu.

V knize budou také jejich deníky, jejich dopisy, Aljiny básně, které také přepíše na čisto. Poznámky teprve sedmileté dívenky by mohly být vydány skoro beze změny.

Nejčastěji bývaly v  domě samy, protože Serjoža chodil přes týden do školy a bydlel na ubytovně pro ruské bílé vojáky. Přes den měl přednášky a  zkoušky v  Rudolfinu, jazykovědu a historii byzantského umění, po večerech chodil do kroužku studentů zakladatele ikonografické metody v umění profesora Kondakova, na redakční schůze a setkání spolků a na jaře především do parků na petřínských svazích. Ve městě v Královské zahradě kvetly třešně a hrušky, dívky se smály, pivo se pilo až do ranních hodin. To drželo Serjožu při životě a Marina to tak brala, oba měli svůj vlastní život. Ona měla dceru a jejich společný projekt, a k tomu své vlastní rukopisy, Téseovu trilogii a sešity. Teď když se verše konečně vrátily, neznal její svět hranic. A přišly s takovou silou, jako by se život dral z jejích tepen ven! Dříve než přijde zima, musí být rukopisy hotovy.

Na jaře začala Alja vzdorovat, byla ráda když ji přinutila sešit aspoň otevřít. Dnes ne, maman, chci mít volný den, básník nemá volné dny, tak večer, večer budeš unavená, ale maman nemám jediné slovo, jedinou větu kterou bych chtěla napsat. Já nechci.

Také v Berlíně se projekt dostal do slepé uličky kvůli nakladatelství, to člověka dokázalo naštvat: můžete vynechat politiku, můžete nechat stranou své srdce, život, takoví zbabělci. Ona to přesto nevzdá, a nesmí to udělat ani Alja.

Musí Alju přimět aby slíbila že bude pokračovat, teď když ještě dýchá stejný vzduch jako ona, ve stejném rytmu, vidí stejné sny. Zítra večer bude u cizích lidí, padesát dětí, padesát krys, celý Hameln se postaví mezi ně a jí zbude jen prázdný dům, píšťala na kterou bez děvčátka nedokáže hrát.

V textu byla zachována původní autorská interpunkce s ohledem na rytmus promluv Mariny a Ariadny.

 

Copyright © Riikka Pelo, 2013

Translation © Kateřina Výtisková, 2017

ISBN 978-80-7473-529-5

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 15 Květen 2017 11:23 )  

banner Pidivadlo

Partneři