Philip K. Dick: Simulakra

Email Tisk PDF

Dick přebalPozoruhodné politické sci-fi od velmistra žánru.

 

 

Vítejte ve Spojených státech amerických a evropských. Po třetí světové válce se USA spojily s Německem, aby čelily třem dalším velmocem: Francouzské říši, Lidové čínské republice a Černé Africe. V čele konglomerátu stojí prezident der Alte, ale skutečnou moc drží „permanentní první dáma“ Nicole Thibodeuxová. Ta však už dávno zemřela a roli Nicole sehrávají další a další ženy. A co když prezident vůbec není člověk, ale android?

Román Simulakra vznikl v roce 1964. Vize budoucnosti, kterou nabízí, je bizarní a znepokojivá.

Philip K. Dick se narodil v roce 1928 v Chicagu, většinu života žil v Kalifornii. Během své čtyřicetileté spisovatelské dráhy napsal třicet šest románů a pět povídkových sbírek, převážně v žánru science fiction. V roce 1962 vyhrál prestižní cenu Hugo v kategorii románů za Muže z vysokého zámku a v roce 1974 získal Cenu Johna W. Campbella za román Kutálejte se slzy mé, řekl policista. Z jeho románů i povídek stále častěji těží Hollywood – viz filmy Blade Runner, Minority Report, Paycheck, Total Recall, Impostor. Jeho dílo přitahuje překvapivými, vysoce originálními zápletkami, často se odehrávajícími v alternativních realitách, kde platí zcela jiné zákony.

Simulakra shrnuje všechna témata, kterými se Dick zabýval začátkem šedesátých let, a sice represivní stát bojující s obřími karetely, cesty na Mars, androidi, nacisté, cestování časem, čtení myšlenek...

 

V češtině vychází román poprvé. Vydává jej Argo.

 

Ukázka z knihy:

 

Pan Ian Duncan, šedivý nervózní mužík, zariskoval pokutu a zůstal večer v bytě studovat oficiální vládní verzi politických dějin Spojených států Evropy a Ameriky. Uvědomoval si, jak je slabý: ekonomickým faktorům rozuměl jen tak tak, natož relipoli ideologiím, které ve dvacátém století střídaly jedna druhou a přímo vyústily v současnou situaci. Třeba vzestup Demokratické republikánské strany. Kdysi to byly strany dvě (nebo tři?), které se vyčerpávaly zbytečnými spory, bojem o moc, jako dnes bojují koldomy. Ty dvě – nebo tři – strany se sloučily někdy kolem roku 1985, krátce před vstupem Německa do USEA. Zůstala jen jedna strana, ta vládla stabilní a klidné společnosti, a jejím členem byl ze zákona každý. Všichni platili členské příspěvky a chodili na schůze a co čtyři roky volili nového der Alte – muže, o němž si mysleli, že se bude Nicole nejlépe zamlouvat.

Těšilo ho, že oni, lid, mají moc rozhodnout, kdo se stane na další čtyři roky Nicoliným manželem; svým způsobem to dávalo voličům nejvyšší moc, nadřazenou samotné Nicole. Tak třeba tenhle poslední, Rudolf Kalbfleisch. S první dámou měli velmi chladné vztahy, takže poslední ztělesnění vůle lidu jí asi nešlo moc pod nos. Ale jako první dáma na sobě samozřejmě nedala nic znát.

Kdy postavení první dámy získalo větší důležitost než funkce prezidenta? ptal se test. Jinými slovy, kdy se z naší společnosti stal matriarchát, přeložil si Ian Duncan. Kolem roku 1990, tohle vím. Už předtím se objevily náznaky, změna přišla postupně.

Každý rok byl der Alte o něco zastrčenější a první dáma u veřejnosti známější, oblíbenější. Změnu si vyžádala veřejnost. Potřebovala matku, manželku, milenku, všechny tři? Občané dostali, co chtěli; Nicole je tohle všechno a ještě mnohem víc.

Taaaaanggg,“ řekl televizor v koutě obývacího pokoje na znamení, že se zapíná. Duncan s povzdechem zavřel oficiální učebnici relipoli a obrátil pozornost k obrazovce. Zvláštní vysílání o činnosti Bílého domu, hádal. Asi další prohlídka nebo podrobný dokument (nesmírně detailní) o Nicolině novém koníčku či zájmu. Dala se na sbírání porcelánových šálků? Pokud ano, uvidíme je v televizi do posledního kusu.

Taky že ano, na obrazovce se objevilo několik brad Maxwella W. Jamisona, tiskového tajemníka Bílého domu. „Brejvečír, lide,“ začal závažně. „Napadlo vás někdy, jaké to je, ponořit se na dno Tichého oceánu? Nicole to napadlo, a proto pozvala do Tulipánového pokoje tři nejvýznačnější světové oceánografy. Vyptá se jich na jejich příběhy, a vy je taky uslyšíte, protože je právě před chvílí nahrál Úřad pro veřejné záležitosti Sjednocené trojjediné televizní společnosti.“

A teď do Bílého domu, řekl si Duncan pro sebe. Přinejmenším v zastoupení. My, kdo si tam nenajdeme cestu, kdo nemáme vlohy k čemukoli, co by první dámu zaujalo aspoň na jeden večer. Stejně se do něj podíváme dobře hlídaným oknem televizní obrazovky.

Dnes večer se mu úplně dívat nechtělo, ale připadalo mu to vhodné. Na konec programu by mohli zařadit neohlášený kvíz.

A dobrý výsledek v neohlášeném kvízu by mohl zvrátit mizernou známku, kterou jistě dostane v posledním testu z relipoli od svého nejbližšího souseda pana Edgara Stonea.

Na obrazovce rozkvetla nádherná pokojná tvář, bledá pleť, tmavé inteligentní oči, moudré a přece troufalé rysy ženy, jež si monopolizovala jejich pozornost, jíž byl posedlý celý stát, ba skoro celý svět. Když ji Ian Duncan uviděl, jala ho hrůza. Zklamala se v něm; už zná jeho mizerné výsledky v testu, a ačkoli se k nim nevyjádří, zklamání neskryje.

„Dobrý večer,“ pronesla Nicole tichým, lehce zastřeným hlasem.

„Jde o to,“ začal najednou mumlat Duncan, „že nemám hlavu na abstrakce. Všechna ta religiopolitická filozofie je nad moje chápání. Nemůžu se zaměřit na konkrétní skutečnost? Měl bych pálit cihly nebo šít boty.“ Měl bych být na Marsu, pomyslel si, dobývat divočinu. Tady propadám u zkoušek; v pětatřiceti jsem odepsaný, a ona to ví. Propusť mě, Nicole, prosil zoufale. Nedávej mi už testy, já je nemám šanci udělat. Ani tenhle pořad o dnu oceánu; než skončí, všechny údaje zapomenu. Demokratické republikánské straně jsem k ničemu.

Vtom si vzpomněl na svého starého kamaráda Ala. Al by mu pomohl. Al dělal pro Magora Marka, provozoval jednu jeho rachotírnu a prodával maličké lodě z plechu a překližky, na které měli i zoufalci, lodě schopné s trochou štěstí doletět na Mars. Al, řekl si Duncan, by mi mohl prodat rachotinu bez marže.

Nicole v televizi říkala: „Vidíte, je to kouzelný svět plný světélkujících tvorů rozmanitějších a nádhernějších než život na jiných planetách. Podle vědců je v oceánech víc živočišných druhů –“

Její tvář vystřídaly záběry nestvůrné ryby. Tohle je součást oficiální propagandy, uvědomil si Duncan. Máme přestat myslet na Mars, na útěk od strany – a od ní. Z obrazovky na něj poulila oči ryba a Duncan jí musel věnovat pozornost. Fíha, pomyslel si, tam dole je ale šílený svět. Nicole, zase jsi mě polapila. Kdybychom tak byli s Alem prorazili. Teď bychom vystupovali u tebe a byli bychom šťastní. Ty bys dělala rozhovor se světoznámými oceánografy a my dva bychom diskrétně hráli v pozadí, třeba některou z Bachových Dvouhlasých invencí.

Ian Duncan zašel do komory a ze země opatrně zvedl předmět zabalený v plátně. Vkládali jsme do nich tolik mladických nadějí, vzpomínal. Něžně demižon vybalil, zhluboka se nadechl a foukl do něj pár dutých tónů. Duncan & Miller a jejich Demižonové duo, říkali si, když s Alem Millerem hrávali vlastní aranže Bacha Mozarta a Stravinského pro dva demižony. Jenže hledač talentů z Bílého domu… ten slizák. Ani je nenechal pořádně zahrát.

Tohle už tu bylo, povídá. Jesse Pig, slavný hráč na demižon z Alabamy, je v Bílém domě předběhl a k pobavení a potěšení třinácti členů rodiny Thibodeauxových interpretoval kramářské písně jako „Derby Ram“ a „John Henry“.

„Jenže,“ namítal tehdy Duncan, „my hrajeme klasiku. Pozdní Beethovenovy sonáty.“

„Ozveme se,“ odtušil bez váhání hledač talentů. „Pokud Nicky někdy v budoucnu projeví zájem.“

Nicky! Duncan zesinal. Mít tak důvěrný vztah k první rodině.

S Alem za marného hudrání vyklidili i s demižony scénu dalšímu číslu, smečce psíků převlečených za postavy z Hamleta. Ani psíky do show nevzali, ale to byla chabá útěcha.

„Slyšela jsem,“ říkala právě Nicole, „že v hlubinách oceánu je tak málo světla, až… no podívejte se na tuhle obludku.“ Televizorem proplula ryba s lucerničkou před hlavou.

Duncana vylekalo zaklepání na dveře.

Opatrně otevřel. Za dveřmi nervózně pošlapával jeho soused pan Stone.

„Vy jste nebyl na Dušičkách?“ zeptal se Edgar Stone. „Copak vám na to nepřijdou?“ V rukou měl Duncanův opravený test.

„Řekněte, jak jsem to napsal.“ Duncan se připravil na nejhorší.

Stone vešel do bytu a zavřel za sebou. Mrkl na televizi, uviděl Nicole s oceánografy, chvíli poslouchal a najednou chraplavě prohlásil: „Udělal jste to.“ Podal sousedovi test.

„Já prošel?“ Duncan nevěřil. Převzal papíry a nevěřícně je luštil.

Vtom pochopil, co se stalo.

Stone se postaral, aby prošel. Zfalšoval výsledky, zřejmě díky své lidskosti. Duncan zvedl hlavu a chvíli na sebe beze slova hleděli.

To je hrůza, pomyslel si Duncan. Co si teď počnu? Ta reakce ho udivila, ale nemohl s ní nic dělat.

Já chtěl propadnout, uvědomil si. Proč? Abych se dostal z domu, abych měl záminku to všechno pustit, byt, práci, poslat to k šípku a jít. Emigrovat s holým zadkem v rachotině, která se rozsype, sotva přistane v marsovské divočině.

„Díky,“ odtušil zkroušeně.

Stone vychrlil: „J-jednou mi to třeba oplatíte.“

„S radostí.“

Stone zmizel a zanechal ho o samotě s televizorem, demižonem, nesprávně vyhodnoceným testem a neveselými myšlenkami.

 

 

Czech edition © Argo, 2017

The Simulacra

Copyright © 1962, Philip K. Dick

Copyright renewed © 1992, Laura Coelho, Christopher Dick

and Isa Hackett

All rights reserved

Translation © Robert Tschorn, 2017

ISBN 978-80-257-2096-7

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři