Stephanie Oakesová: Posvátné lži Minnow Blyové



 

lži přebalKeviniáni připravili sedmnáctiletou Minnow téměř o všechno: o dvanáct let života, rodinu i o schopnost důvěřovat. A když se vzepřela, vzali jí také ruce.

 

 

Teď je keviniánský Prorok mrtvý a celá osada, kde komunita žila, spálená na popel. Detektiv z FBI tuší, že Minnow o tom něco ví — ona však mlčí. Hrůzné okolnosti ji dovedly do věznice pro mladistvé, kde objevuje nový svět. Učí se číst a především samostatně myslet. Zjišťuje, že kovové mříže nejsou nic proti svazujícím pravidlům její sekty. A že pokud se dokáže rozloučit s děsivým tajemstvím své minulosti, může získat opravdovou svobodu, o jaké vždycky snila.

Propracovaný psychologický thriller těží z motivů pohádky bratří Grimmů Bezruká dívka, nabízí však mnohem víc: sektu tvrdě trestající neposlušnost, věznici, kde si každý musí vydobýt své místo, sympatického detektiva, drzou a nebezpečnou spoluvězeňkyni s pesimistickým pohledem na svět a charismatickou Minnow, která zoufale bojuje o obyčejnou naději na lepší život.

Stephanie Oakesová je americká spisovatelka, knihovnice a učitelka na střední škole. Studovala poezii na Eastern Washington University, kde se mimo jiné zabývala také literaturou pro dospívající mládež, tzv. young adult. Kniha Posvátné lži Minnow Blyové (2015) je její prvotina, za kterou byla nominována na cenu William C. Morris Young Adult Debut Award a získala čestnou cenu poroty Golden Kite Awards. Román se dostal také do výběru Booklist Editors’ Choice a New York Public Library Best Books for Teens.

 

V českém překladu vydává Host.

Ukázka z knihy:

Jak nasadit pouta dívce bez rukou?

Odpověď je pozoruhodná. Mají na to jednoho muže. Jmenuje se Early. Byl to první člověk, který se mi představil poté, co jsem dorazila do bílé budovy ze škvárobetonu, v níž žily všechny odsouzené mladistvé z okruhu osmi set kilometrů. Do místnosti s holými stě na mi vešel s metrem a úsměvem plným křivých zubů.

Early si podle svých slov vydělával na živobytí zakázkovou výrobou pout pro missoulský úřad zabývající se nápravou mladistvých delikventů. Jeden by nevěřil, že se tím někdo může uživit. Vždyť kolik bezrukých lidí může být vězněno současně? Early mi vysvětlil, že peníze shání, kde se dá. Vyrábí pasti na lišky pro lovce, zpevňuje lehátka pro případy, kdy je třeba píchnout smrtící injekci nějakému obéznímu odsouzenému, a tak. Dokonce prý dal dohromady i stříbrný řetízek pro dceru jednoho dozorce k jejím sladkým šestnáctinám.

Early byl zvláštní figurka — tak nějak si představuji starého trpaslíka. Zahnutý nos, černé chlupy v uších, kulatá díra v levém předním řezáku. Early mi celou dobu něco povídal a já se ho na tu díru nezeptala, ale ráda bych věděla, jak k ní přišel.

Rozvinul oranžový metr a změřil mi obvod lokte.

Cukla jsem sebou.

„Jenom klid,“ konejšil mě tichým hlasem, kterým se mluví na vyděšená zvířata. „Nikdo ti neublíží. Nemusíš se ničeho bát.“

Chtěla jsem mu říct, že ke strachu mám víc důvodů, než by dokázal spočítat. Ale zaťala jsem zuby a mlčela.

Ten pasťák byl prostě jen chatrná díra s tenkými stěnami, bývalá alternativní střední škola, kterou před lety koupil kraj, aby ji přebudoval na nápravné zařízení pro mladistvé delikventy. Pak zazdili všechna okna ve velké tělocvičně a uvnitř postavili trojpodlažní systém cel z lehkého kovu.

Jakmile jsem vešla, zaslechla jsem je, jejich hlasy, jejich pohyb, kov cinkající o kov. Páchlo to tam potem, stejně jako v Komunitě.

Dozorkyně jménem Benny mě zavedla do místnosti s bílými obklady. Rozepnula mi zip na poutech a já si trochu protřepala paže. Benny byla statná a měla medovou pleť, skoro stejnou jako Jude, a já jí důvěřovala, ačkoli mi řekla, že ta zvláštní místnost slouží ke svlékání.

„Uděláme si dvě hromady,“ řekla. „Na jednu dáš věci, který si necháš, a na druhou ty, který vyhodíš. Cennosti a vzácný předměty si děvčata většinou nechávaj.“

Malá černá kamera v rohu místnosti bedlivě sledovala, jak mi Benny jediným pohybem vyvlékla pásek ze sukně a rozepnula knoflíčky na blůze, až jsem zůstala stát jen v Judeově košili. Byla už tak strašně obnošená, že skoro ani nevypadala jako košile.

„Vyhodit?“ navrhla Benny.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nechat.“

Benny zvedla obočí a odložila košili na hromadu se zbytkem mých věcí.

Pak přede mnou roztáhla jakousi oranžovou uniformu. Pomohla mi ji obléknout, zapnula mi knoflíky a narovnala látku na ramenou. Potom našla pár tenisek a dívala se, jak si je nešikovně snažím nazout.

Nakonec zatáhla za jeden konec mašle, kterou jsem měla vlasy svázané do copu, a ty se mi pomalu rozpletly.

„Měla by ses dát ostříhat,“ upozornila mě. „Dlouhý vlasy by ti tu mohly být na škodu.“

„V Komunitě si vlasy skoro nikdy nestříháme,“ řekla jsem.

„Vypadá to, že v Komunitě už nežiješ.“

Vyvedla mě ven do chodby, která končila těžkými dveřmi pokrytými několika vrstvami bílé barvy.

„Tohle je poslední prostor, kde se budeš moct nějakou dobu svobodně pohybovat,“ oznámila mi. „Jsi připravená na to, co tě uvnitř čeká?“

Pokrčila jsem rameny.

„Jsme jediný zařízení ve státě, kde jsou umístěny pachatelky různě závažných trestných činů. Všechny mají míň než osmnáct, ale některý dostaly trest jako mladistvý, další už jako dospělý. Jako ty. Až ti bude osmnáct, buď tě podmínečně propustí, nebo přemístí do zařízení pro plnoletý. Chápeš, co to znamená?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„To znamená, že mezi těma holkama jsou třeba i takový, co někoho zabily a klidně by to udělaly znovu. Takže…“ Pohlédla na mé pahýly. „Prostě na sebe dávej pozor. Nerada bych tě seškrabávala z nějaký podlahy, rozumíš?“

Benny mě po kovových schodech dovedla až do třetího patra. Když jsem procházela kolem cel, tiskly se k mřížím rozmazané tváře, a cestou nahoru mě sem tam doprovodilo i nějaké pokřikování nebo zahvízdání.

„Budeš žít v takzvaným Angeltownu,“ oznámila mi Benny.

„Co to je?“

Benny se zastavila a spojila se vysílačkou s další dozorkyní. Pak dveře od cely před námi hlasitě zabzučely a otevřely se.

Benny na mě pohlédla. „Být tebou, snažila bych se ji získat na svou stranu.“

S tím mě strčila do cely. Dveře za mnou zapadly, až se celý komplex mřížoví zatřásl. Ohlédla jsem se přes rameno. Benny byla ta tam.

Na horní palandě se povalovala nějaká holka ve stejně jedovatě oranžové uniformě, jako jsem měla já. Ignorovala mě, jen si dál četla knihu, kterou měla opřenou v klíně, něco s hvězdami na obálce.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se.

Pohlédla na mě bystrýma bleděmodrýma očima.

„Angel.“

Angeltown, napadlo mě. O andělech jsem už slyšela. Občas ke keviniánům promlouvají, našeptávají nám a působí hrozné věci. Jsou holohlaví a bezpohlavní a vysocí jako malé domy.

Založila jsem si paže na prsou, opřela se o betonovou stěnu a sesunula se na zem naproti Angel. Ta žlutě nalakovanými nehty oždibovala okraje knihy.

„Takže budu hádat,“ řekla a letmo si mě prohlédla. „Drobná krádež?“

Nechápavě jsem se na ni podívala. „Cože?“

„Krádeže. Když se na tebe podívám, tipla bych, že jídla. Máš všechny zuby, takže pochybuju, že by šlo

o drogy.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Napadení s přitěžujícími okolnostmi.“

Angel se uchechtla. „No jasně.“

„Myslíš, že bych toho nebyla schopná?“ chtěla jsem vědět.

„Nevypadáš na to. Jedna moje noha váží víc než ty.“

„Každý může někoho zranit.“

„A co tvoje ruce?“ podotkla, aniž by se na to prázdno na konci mých zápěstí podívala. Poté, co mi sundali obvazy a vytáhli stehy, vypadaly mé pahýly útle a nafialověle.

„Co s nimi?“

„Jen říkám, že nevypadáš jako vražedkyně. No tak, ber to jako kompliment.“

Táta mi kdysi řekl, že jediné, co člověk potřebuje, aby někoho zranil, je jedno slovo, které vyřkne dostatečně zle. Kdokoli je schopen napáchat obrovské škody, kdokoli, kdo má ústa nebo ruce, jimiž může psát.

„Co byl ten kluk zač?“ zeptala se Angel. „Ten, cos mu to nandala.“

„Jak víš, že to byl kluk?“

„Prostě tak vypadáš, jako holka, na kterou si chlapi dovolujou.“

Ztěžka jsem polkla. Chtěla jsem jí prozradit, že jsem to byla já, kdo si dovoloval na Philipa Lancastera, ale to bych jí musela říct i jeho jméno. „Nechci o něm mluvit.“

Angel pokrčila rameny a znovu se začetla do knihy.

„Cos provedla ty?“

„Nejspíš to samý co ty. Pokusila jsem se zabít jednoho chlapa. Až na to, že na rozdíl od tebe se mně to

povedlo.“

„Vážně?“

Angel se trochu zamračila. Ačkoli měla pihovatý nos i celý obličej, nevypadala nijak roztomile, dětsky nebo snad křehce. Na hlavě jí pod prameny špinavých plavých vlasů prosvítala bledá kůže.

„K vražedkyni by přece jinou vězeňkyni neumístili,“ zamyslela jsem se.

„A kdo říká, že šlo o vraždu?“

„Když ne o vraždu, tak o co teda?“

„O sebeobranu. Až na to, že mi to možná stoprocentně neuvěřili. Strejda byl dost významnej občan a já nevypadám přesně jako neviňátko a sladká holčička. Ale tyhle věznice jsou stejně tak přeplněný, že klidně šoupnou do jedný cely vražedkyni s obyčejnou zlodějkou jenom proto, aby trochu ušetřili.“

„Jak to víš?“

„To ví každej. Bohužel. Vystřídala se tu půlka mojí třídy. Vidíš, vlastně je to tu jako takovej školní sraz,“ mrkla na mě. „Do jaký školy chodíš?“

„Nechodím do školy.“

„Domácí vyučování?“

„Ne. Prostě… prostě žádné vyučování. Vyrostla jsem v národním parku. Za Albertonem. Jižně od Popelčiny skály.“ V nemocnici mi jedna ze sestřiček někde sehnala mapu a já si našla, kde jsme žili.

Angel se na mě odměřeně podívala. „Tam nikdo nežije. Vždyť tam už je fakt divočina. Všude samej medvěd grizzly a tak.“

„Medvědi nás nechávali na pokoji. Drží se dál od hluku.“

„Ale takhle daleko žijou jenom ty náboženský fanatici, co nenáviděj vládu a prodávaj svoje dcery starejm podivínům.“

Přišpendlila jsem oči ke kovové podlaze.

„Takže tys k tý sektě patřila?“ došlo Angel a posadila se. „Páni, viděla jsem to v televizi. Prej jste bydleli v dírách a běhali po lese nahý.“

„Tohle jsi slyšela?“

„Něco takovýho. To jste vážně neměli tekoucí vodu?“

„Ani elektřinu.“

„Proč?“

„Rozhodli se pro to moji rodiče, ne já. Mně bylo pět, když jsme se do Komunity přestěhovali.“

„A proč tam šli?“

„Kvůli Prorokovi,“ odpověděla jsem neurčitě. Zjistila jsem, že tu větu nedokážu dál nijak rozvést. Bylo náročné zkoušet rozplést zamotané klubko vzpomínek z posledních dvanácti let života v lesích až ke chvíli, kdy se v našem starém přívěsu zjevil Prorok a začal tam pořádat modlitební shromáždění. Jeho postava oděná do černého hábitu jako by vnesla smysl do všech zákoutí našich životů. Uvěřili jsme mu, že jsme světci. Že nám lže, to nás ani ve snu nenapadlo.

„No jo, chápu,“ řekla trochu tišeji Angel. „Tvůj táta měl nejspíš plnou hubu řečí o Bohu a zaprodal vlastní rodinu, aby mohl toho chlápka následovat. To znám.“

„Vážně?“ Nevěřila jsem.

„No jasně. Celá moje rodina je nábožensky založená. Motám se kolem těchhle věcí celej život.“

Vtom se z interkomu ozval celkem příjemný elektronický tón. Angel seskočila na zem. Zepředu jsem zaslechla bzučení dveří, které se začaly odemykat, a dusot nohou na kovových můstcích.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Večeře.“

Naše dveře se otevřely jako poslední, a já tak mohla poprvé spatřit skutečný počet dívek, které tu byly uvězněné. Před námi stály v metr a půl širokých rozestupech dvojice holek v oranžových uniformách.

Věznice otevřela svůj kovový chřtán a vyvrhla jejich zástup. Zástup vězeňkyň. Zástup poutnic.

 

Copyright © 2015 by Stephanie Oakes

Translation © Alžběta Kalinová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-027-1

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 07 Květen 2017 07:21 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB