Ondřej Horák: Nebožtík


 

nebožtík přebalZe země fjordů, kde jsou děti odebírány rodičům podivným úřadem a kde ve vězení dlí masový vrah Breivik, přes Osvětim až do Budapešti – do města, kde za druhé světové války Raoul Wallenberg svým statečným chováním zachránil tisíce lidských životů. Taková je v novele Nebožtík cesta mladého, znuděného a zhýčkaného literáta Štěpána Hrdiny, jenž marně hledá náhradní náplň svého života.

 

 

Mladý literát Štěpán Hrdina se poflakuje mezi Oslem, Prahou a Krakovem a jeho hlavní starostí je, jak zabít čas a udělat dojem v intelektuálních kruzích. „Odkaz k Joyceovu textu Stephen Hero se mi líbil, protože jsem to bral jako dobrý způsob, jak pojmenovat toho ,nehrdinského hrdinu‘, kterým je i Štěpán,“ vysvětluje Ondřej Horák ke své nové novele Nebožtík. „Je to pohrdavý a povrchní diletant, který se okázale chlubí znalostmi, jež nemá.“

Ve Štěpánově odyseji se zrcadlí jeho znuděnost a osamělost, kterou přebíjí prchavými erotickými dobrodružstvími a mystifikacemi o skvělém životě: „A navíc mohl pořád všemi těmi fotkami a tím, co psal, předstírat, jakže se v tom Norsku na stipendiu nemá báječně. Bylo snadné udělat to tak, aby mu někdo záviděl, i když vlastně závidět nebylo co.“

Při brouzdání po internetu Štěpán narazí na dokument o holocaustu, který ho přiměje k cestě do Osvětimi…

Ondřej Horák (*1976) se narodil v Českých Budějovicích, kde se věnoval především fotbalu a stolnímu tenisu. Po příchodu do Prahy studoval gastronomii a literaturu. Jako šéfredaktor působil v literárním časopise Tvar a jako literární redaktor v Lidových novinách a v Hospodářských novinách. V roce 2013 debutoval románem Dvořiště. Vedle toho napsal několik biografických a kratochvilných knih (Prostřeno bez servítků, Životní mač, Tvrdohlavý muž – Stanislav Bernard, Sametání pod koberec, Boží zboží ad.). Sport, gastronomie a literatura zůstávají jeho hlavními zájmy.

Knihu o „hrdinovi naší doby“ vydává nakladatelství Akropolis.

 

Ukázka z knihy:

 

Bylo mu jasné, že by do Osvětimi přijel už pozdě. Přemýšlel tedy, co má udělat. Nejraději by se vrátil a spal ve své posteli, ale zároveň dobře věděl, že to je jediná věc, kterou udělat nesmí. Cítil se ztracený. Až pak mu došlo, že pojede prostě dál do Krakova, tam přespí a do Osvětimi se vrátí další den.

Vjel do Krakova, našel centrum, zaparkoval u řeky a vydal se hledat hotel. Nejdřív zkusil ten vpravo. Bylo to dobré, měli tam místo. Měli tam místa habaděj, nebyla sezóna. Jen ho upozorňovali, že nemají restauraci, a že je to tedy bez snídaně. Mohl by to zkusit ještě jinde, kde by se o snídani nemusel starat, ale byl tak rád, že to zvládl, a už nechtěl nic zkoušet ani pokoušet.

Vrátil se do auta pro věci a potom vyjel do patra a odemkl si pokoj. Na to, aby šel spát, ale zase bylo ještě moc brzy. Vyhlédl z okna a viděl řeku a podél ní široký chodník. Chvíli obhlížel situaci, načež se rozhodl, že se vydá ještě ven, podél řeky. Doprava, či doleva? Doprava. Podešel most a pak stezka vedla velmi nízko nad řekou a nakonec se dostal až k jejímu konci, kdy se zvedala a mířila mezi domy a na ulici.

Otočil se a vracel se k hotelu. Celý den nic nejedl, možná by se měl najíst. Zamířil do ulice pod Wawelem ústící potom zas do jiné, která vypadala jako hlavní pěší zóna. Vydal se instinktivně doleva. Všude to byl samý kebab nebo uslintané bufety, které nabízely polské speciality a které už stejně měly zavřeno. Došel až na náměstí. V té tmě a umělém nasvícení vypadalo impozantně.

Vybral si gruzínskou restauraci, to byl jediný podnik, který na něj zapůsobil sympaticky. Moc se v těch jídlech nevyznal, a tak si objednal šašlik s opečenými brambory, což mu znělo povědomě, ale stejně úplně přesně nevěděl, co to je. Ovšem ta servírka s drobnými prsy a zářícíma hnědýma očima mu objednávku schválila. Nebavilo ho sice stahovat maso z dlouhé jehly, ale bylo to dobré. Namáčel si ho do omáček a tak se zapomněl, že to málem snědl celé. Když mu to došlo, zarazil se, ale potom pokračoval, a jeho talíř byl na konci skutečně prázdný. Servírka ho obratně sebrala a opět nepatrně přikývla, jako by mu to, že vše spořádal, schvalovala. Nabízela mu ještě dezert, ale ten odmítl, dal si jen malé kafe.

„… dyž chtěj prachy, tak tu svojí kasičku pěkně vytrčí otvorem nahoru, jo, nebo prostě nastaví, ale jakmile si tě vomotaj kolem prstu, už jí maj zase otvorem dolu a tvoje penízky se z ní jenom sypou…“ To Štěpán zaslechl od vedlejšího stolu, kde seděli dva Češi, kteří žili v domnění, že jim tam nikdo nerozumí, a tak bez obalu probírali problémy se ženskými.

Vydal se zpátky do hotelu směrem, o němž tušil, že by mohl být správný. V placatém městě není možné se ztratit nebo minout, věděl. A opravdu trefil bez problémů. Svlékl se, osprchoval, z minibaru si vyndal minerálku a pustil si nejdřív Krátký film o zabíjení a potom ještě Krátký film o lásce.

Ráno vstal brzy a pamětliv toho, že jede do Osvětimi – a taky vybuzen tím, jak mu recepční po příjezdu zdůrazňovala, že snídaně nepodávají –, se nejprve znovu vydal na hlavní náměstí, aby tam někde posnídal. Vešel nakonec do jednoho z hotelů a ze švédských stolů ochutnal leccos. Nespěchal. Jako kdyby věděl, že to všechno bude mít zadarmo.

Když se totiž zvedl k odchodu a čekal, že ho někdo bude chtít zkasírovat, číšník, co tam jenom postával, mu popřál krásný den a otevřel mu dveře. Evidentně ho měl za hosta jejich hotelu a Štěpán neměl sílu tak upřímně usmívajícímu se člověku kazit radost.

Nejprve si myslel, že se sbalí a odjede, ale pak ho napadlo, že bude lepší si tam věci nechat a vrátit se. Bůhvíkdy se dostane zpátky a je dobré mít aspoň nějakou malou jistotu. Připlatit si ještě jednu noc nebyl v poloprázdném hotelu vůbec žádný problém.

Vystoupil na parkovišti před Osvětimí I. Byla tam záplava aut, autobusů

a turistů. U vchodu se táhla dlouhá fronta na lístky. Kdo nechtěl průvodce, měl vstup zadarmo, ale i tak musel čekat na vstupenku. Hned u brány s proslulým nápisem se fotila spousta lidí.

Štěpán obešel plynovou komoru, šibenici a potom nakukoval do jednotlivých baráků a místností, kde byl tu kancelářský nábytek, tu poházená sláma, umývárny či expozice jednotlivých států. A všude na zdech visely fotky tamních vězňů. Největší fronta byla u toho posledního baráku, kam byli vězni zavíráni za trest. Kam byli vězni zavíráni do vězení.

Návštěvníci se sunuli za sebou jako housenky a nahlíželi do bývalých cel, kde se potrestaní vězni děsili, krčili a někdy i jen mohli ve stísněném prostůrku stát

a čekat na smrt. Když scházeli do sklepních cel, Štěpána dloubla nějaká uřvaná stará Ruska v chlupaté čepici loktem do žeber. Samozřejmě se ani neomluvila, naopak po něm zlostně loupla okem, jako kdyby jí překážel.

Vůbec všude slyšel směs nejrůznějších jazyků, samé tlačení, samý shon… Turistické hemžení lecčím připomínalo to, kvůli čemu se tam všichni zastavili. Štěpán prošel pod tou nechvalně slavnou bránou. Za východem si nejdřív skočil na záchod, za který se pro změnu platilo, a potom si v bufetu koupil láhev koly a nějakou obloženou housku zabalenou v celofánu. Jako kdyby to na něj opravdu doléhalo a on chtěl mít pro jistotu něco v kapse kabátu.

Pak zjistil, že ty dlouhé autobusy jezdí do Březinky, a do jednoho na poslední chvíli naskočil. Sundal si čepici, ale asi za tři minuty už viděl známou siluetu vstupní brány s kolejemi. Vešel a pokračoval podél kolejí až k sesutým plynovým komorám a krematoriím. Potom se vydal doprava okolo nějakých čističek a ještě dál mezi Saunou a Kanadou k dalším krematoriím.

U krematoria V vyhodil do koše prázdnou láhev od koly a vůbec si s tím nevěděl rady. Když se pak vydal zpátky kolem Mexika, asi v půli cesty s hrůzou zjistil, že si prošoupal boty, že v té pravé má pod palcem díru, že mu tam zatéká. První den v Osvětimi, a už má špatné boty, a přitom tolik četl o tom, jak je zde nutné mít dobré boty…

Když zase vyšel branou, na obzoru už bylo jasně patrné, že se začíná stmívat. A lidí, kteří čekali na odvoz, bylo hodně. Jeden autobus se naplnil, a stejně tam ještě zůstala spousta lidí. Štěpán začal cítit z lidí určitý neklid, a hned se taky přenesl na něj, navíc když tam mezi loužemi postával s děravou botou. Neklidně popošel a potom si všiml, že na parkovišti jsou i dva taxíky. V jednom, v tom větším, seděli hned dva starší muži, oba na zadní sedačce a mezi nimi kupička karet, na kterou přihazovali.

Ten s tím větším autem byl na řadě, a tak se uvolil, že Štěpána odveze, aniž tu partičku dohraje. Byl to nekonečně hlaholivý stařec. Když vyjížděl a obracel auto, z otevřeného okna hlučel na ostatní lidi poté, co se Štěpánovi snažil navrhnout, že by mohli vzít ještě další, a on by to tak pak nemusel platit sám. Nikdo z davu ale na jeho pokřik nijak nereagoval, jak Štěpán viděl skrze okénko.

Dědek po cestě ukazoval, kde bydlí, vyprávěl, kde až byla fabrika IG Farben, pořád rozhazoval rukama, takže když sjížděli z nadjezdu nad kolejemi, Štěpán už čekal, že nabourají. Ale dědek to ukočíroval a dál vyprávěl, jak byl po válce v Americe, a proto umí anglicky, a dál a dál… Bylo to velice nepříjemné, a tak byl Štěpán rád, když mohl po třech perných minutách zase vystoupit na parkovišti. Dědek ihned odpálil, ale ještě zatroubil a znovu něco z otevřeného okna zakřičel.

Při tom se na Štěpána otočili lidé, kteří stáli na druhé straně silnice, na chodníku, a čekali na autobusy, které podle cedule odjížděly do Krakova. Štěpána teď taky napadlo, že by mohl někomu říct a svézt ho. Ale jak z takového obrovského davu někoho vybrat…? Vždyť by to vypadalo jako selekce a on by ještě v očích té většiny, kterou by tam nechal stát, vypadal jako nějaký necitlivý Sturmbannführer.

Hlavně už rychle pryč z tohohle místa. Když si chvatně sundaval kabát a házel ho na zadní sedadlo, nahmatal v něm něco tvrdého. Byla to ta houska. Vyndal ji. Ještě než nastartoval, ji rozbalil a kousl si. Nechutnalo to dobře, ale položil si ji vedle sebe na sedadlo, že to po cestě třeba dojí.

Když potom stál ve štrúdlu aut u jednoho z mnoha kruhových objezdů a zrovna přemílal v puse další sousto, které si z nudy a nervozity ukousl, uslyšel, že mu pípla zpráva. Bylo to od Jindřišky. Zase nějaký bláznivý citát: Uvedl své roztřesené tlusté tělo do pohybu, ale za živý svět si nedokázal vzpomenout, jak se to dělá, aby člověk vyšel z místnosti.

Zařadil, prudce vjel do mezery na kruhovém objezdu, a teprve pak se rozplakal. Nikoliv kvůli tomu citátu, ani kvůli Osvětimi, nýbrž proto, že si vzpomněl na Jindřišku a uvědomil si, jak mu je blízká a jak je daleko. Zapnul stěrače, ne ani tak proto, že jemně mžilo, nýbrž spíš proto, aby ti, kteří popojížděli v protisměru, nemohli vidět, že mu tečou po tvářích slzy.

Když dorazil k hotelu, cítil se jako odlitý z vosku. Vyšel do pokoje, ale za chvíli ho to zase hnalo ven. Ovšem neměl sílu něco vymýšlet, a tak znovu došel do té gruzínské restaurace, kde se ho opět ujala ta hnědooká servírka. Nejdřív vůbec nevěděl, jestli něco dokáže sníst, potom si v jídelním lístku našel nějakou polévku. Jenže když k němu přišla celá rozzářená a zeptala se, jestli si dá zase šašlik, aby mu ukázala, že si ho pamatuje, jenom zaskočeně přisvědčil.

Tentokrát ale opravdu neměl chuť, ovšem bál se ji zklamat, a tak to do sebe asi za půl hodiny, když už poslední sousta byla studená, stejně nasoukal. Vsrknul malé kafe a odplížil se do hotelu. Nejprve si pustil Umberta D. a potom ještě Lovce jelenů. Když šel ve dvě spát, nedokázal se rozhodnout, jestli si to pouštěl proto, aby zase něco cítil, nebo spíš proto, aby překryl to, co ten den zažil.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB