Mikaela Bley: Déšť smývá stopy

Email Tisk PDF

dest stopy přebalJednoho chladného, deštivého květnového dne zmizí z tenisové haly v centru Stockholmu osmiletá holčička Lycke. Pro zpravodajskou redakci TV4 je případ událostí číslo jedna a jeho sledováním je pověřena zkušená reportérka Ellen Tammová.

 

 

Pátrání po Lycke je s postupujícím časem stále beznadějnější a pro Ellen se případ stává posedlostí. Je snad jediná, komu na nalezení Lycke skutečně záleží? Musí se potýkat s neschopností zkorumpované policie, podivným chováním dívčiných rozvedených rodičů i lhostejností svých kolegů. Ellen se snaží jednat profesionálně a neztratit hlavu, jenže tento případ jí bolestně připomíná podobnou tragédii z minulosti, která se jí osobně dotýká. A šance na nalezení holčičky se každou hodinou tenčí...

 

Detektivní prvotinu švédské autorky v českém překladu vydává nakladatelství Motto.

 

Ukázka z knihy:

Ellen 23.00

Ellen bezcílně bloudila autem po městě a snažila se přijít na jiné myšlenky. Několikrát se chystala zavolat matce, ale nakonec to neudělala. Neměla jí co říct. Raději zesílila hudbu.

Déšť bičoval přední sklo auta.

Soustředěně poslouchala hudbu. Hlasitost zvýšila na maximum, tak to měla nejraději.

Místo toho, aby zamířila domů, rozhodla se jet zpátky do práce, přestože to asi nebyl nejlepší nápad.

Projela čtvrtí Gärdet a zabočila na ulici Tegeluddsvägen.

I když stěrače zběsile mávaly sem a tam, neviděla skoro nic a po stopadesáté si připomněla, že musí koupit nové lišty.

Viditelnost ještě zhoršovala tma. Světla aut se odrážela v kalužích.

Když se blížila k budově TV4, z náhlého popudu nezahnula na parkoviště, ale projela kolem a pokračovala dál na ulici Lidingövägen, která spojovala ostrov Lidingö se čtvrtí Östermalm. Touto cestou teď jezdili všichni její přátelé. Jakmile si pořídili děti, odstěhovali se do vil na Lidingö.

Na semaforu na křižovatce byla červená.

Ellen prsty poklepávala na volant. Co to vyvádí?

Opravdu se chystá jet ke Královské tenisové hale?

Na semaforu naskočila oranžová.

Zvládne to?

Zelená.

Plácla do volantu, aby zahnala pocity, které v ní klíčily.

Zase červená.

Zhluboka dýchala.

„Smrt, smrt, smrt!“ vykřikla.

V tu chvíli zahlédla, jak hlavním vjezdem ke Královské tenisové hale projelo policejní auto. Obvykle nechávali tento vjezd zavřený. Zpřístupnili ho patrně jen vzhledem k výjimečným okolnostem.

Okolnostem.

Když se zelená objevila podruhé, rychle se rozhodla, přejela přes Lidingövägen a vjela za policejním vozem dovnitř dřevěnými vraty. Zastavila kousek od třech policejních aut, která už před tenisovou halou stála.

Nemá tu co dělat.

Někdo jí zaťukal na okýnko a ona leknutím nadskočila.

Uviděla známý obličej a tiše si povzdechla, ale okýnko stáhla.

„Co tady taková krasavice pohledává uprostřed noci?“ Skláněl se k ní Seladon. „Umýváš si v dešti auto, nebo ses tu jen stavila, protože jsi věděla, že mě tu najdeš?“ Mrknul na ni jedním okem a přitom mlaskl. „No, ale žerty stranou, žádné novináře tu nechceme.“

To je ale překvapení, pomyslela si Ellen.

Déšť se brzy vloudil i do auta a vlasy jí rozcuchal vítr. „Jak vám to jde?“

„Zatím nic nového, ale před chvilkou dorazila hlídka se psy, která prohledá okolí. Než se vyspíš, patrně ji najdeme.“

Byl vysoký a mohutný. Poprvé se s ním setkala před mnoha lety, když pracoval jako vyhazovač v klubu Köket, který byl populární za jejích gymnaziálních let. Byla tehdy příliš mladá, aby ji tam pustili. Ale Seladon Ellen i její kamarády vždycky nechal jít dovnitř. Pamatovala si, jak se tehdy chlubil, že si musí nechávat šít oblečení na míru, protože je tak mohutný a svalnatý. To nyní patrně platilo i o jeho policejní uniformě. Dnes pracoval u městské policie a Ellen ho často potkávala. Říkali mu Seladon. Podle toho, co slyšela, nebyl příliš protřelý a na ulici se moc dobře neorientoval. Když vyjížděli do terénu, evidentně raději držel jazyk za zuby, aby se neztrapnil. Na krku měl vytetované heslo If you can’t do the time, don’t do the crime.

„Auto bys ostatně měla mít bez poskvrnky, vzhledem k tomu, kolik toho za poslední týden napršelo…“

O krok poodstoupil a prohlédl si její vůz, pak se k ní zase naklonil. „Ale s růžovými auty se to má možná jinak?“ Hlasitě se zasmál.

„Patrně?“ zeptala se.

„Co?“

„Říkal jsi, že ji patrně najdete. Snad budete hledat tak dlouho, dokud ji nenajdete, ne?“

„No jo, jasně, ale už je pozdě…“ Letmo se podíval na hodinky.

„Kolik vás na to pátrání je?“ Netrpělivě se rozhlédla.

„Hledají ji asi čtyři auta. Jestli ji neobjevíme dnes večer, tak zítra určitě,“ ujistil Ellen a zase na ni jedním okem mrkl.

Někdo by mu měl prozradit, že to nemá kýžený efekt.

„Zítra? Nemůžu vám s něčím pomoct? Dnes!“

Opřel se prsty o stažené okýnko. Byly cítit tabákem.

„No ne, to se nestává každý den, abyste nám vy novináři chtěli pomáhat. Copak se stalo? Něco mi uniklo, anebo jen toužíš po mé přítomnosti? Buď tak laskavá a jeď domů. Projev té rodině trochu úcty. Doufám, že ráno budeme mít lepší zprávy. Jasný?“

Měl pravdu, neměla tu co pohledávat.

„Jestli se někdy budeš chtít projet v mém autě, stačí říct.“ Vytáhla okýnko a nastartovala.

Ale právě když se chystala zařadit zpátečku, utkvěla pohledem na tmavovlasé ženě v sukni a saku,

která se choulila u vchodu do haly. Patrně dívčina matka.

Ellen vypnula motor a vystoupila.

„Slečinko, žádal jsem tě, aby ses do toho nemíchala.“

Seladon zvedl ruku. „Přece jsem ti říkal, že tady o novináře nestojíme.“

„Ale no tak. Zkus mě brát jako běžného spoluobčana,který chce pomoct s hledáním.“ Ellen se vydala ke vchodu, ale matku už neviděla.

Místo toho se zaměřila na velitelské auto, jemuž všechny vozy v terénu podávaly hlášení. Postávala u něj malá skupinka policistů, kteří zůstali na místě.

Vítr se jí opřel do holých nohou. Přitáhla si koženou bundu co nejvíc ke krku.

Seladon jí byl v patách.

„To se ti povedlo,“ řekla světlovlasá žena středního věku sedící na sedadle řidiče. Okýnko měla stažené.

Na hrudi se blýskal velitelský odznak.

„Snažil jsem se, ale…“ Seladon už tak suverénně nepůsobil.

„Ale nezvládl jsi ani ten jediný úkol, který jsem ti uložila, totiž nepouštět sem novináře.“

Probodla Seladona i Ellen naštvaným pohledem a vrátila se k mapě, kterou měla rozloženou na přístrojové desce.

Vedle nich stáli dva policejní nováčci. Ellen doufala, že jsou navzdory svému mládí schopní. Ale měla

takový pocit, že tomu spíš tak není. Připomínali dva promočené psíky, kteří by nejraději odjeli domů a zahřáli se šálkem kakaa.

Ellen popošla k velitelce a odkašlala si.

„Nevím, o co vám jde, ale snažíme se tu najít ztracenou dívku, a jestli dovolíte, na slídění novinářů nemáme čas. Rozumíme si?“

„Ale…“

„Škrtněte ká pětku. Oblast Ropsten–Kungliga,“ řekl policista na sedadle spolujezdce.

Velitelka křížem přeškrtla kousek mapy. Ellen se naklonila blíž k okýnku a uviděla, že celá mapa je rozdělená na čtvercová pole. Skoro všechna už byla přeškrtnutá.

Ellen tázavě ukázala na mapu.

„Však my ji vypátráme,“ řekla velitelka, které bylo jasné, na co se Ellen chce zeptat. „Ale počasí nám zrovna nehraje do karet. Můžete jít, prosím, trochu dál?“

Ellen ji uposlechla, ale postavila se co nejblíž k otevřeným dveřím auta, aby slyšela rádio a hlášení

vozů z terénu.

Jedna hlídka oznámila, že mluvila s pejskařem v Severním Djurgardsstadenu, ale že jim neřekl nic

důležitého.

V rádiu zase zapraskalo.

„Škrtněte ká osmičku. Od östermalmského stadionu k ulici Valhallavägen nikde nic.“

„Zjišťovali jste, jestli jsou v okolí bezpečnostní kamery?“

Ellen se obrátila na dvojici policistů, kteří se vedle ní klepali zimou.

„Jsou, ale není na nich nic vidět.“

„Všechny kamery jsou zakryté plachtami,“ vysvětlil policista a ukázal na lešení pokrývající fasádu. Z dálky se ozýval hukot. Jeden z mála zvuků, kterému se podařilo přehlušit vítr, pleskání plachet a lan

na třech vlajkových stožárech před tenisovou halou.

„Blíží se helikoptéra,“ poznamenal policista, který vystoupil z jiného auta.

„Jak to, že jste tu doteď neměli helikoptéru? Ta holčička už se přece pohřešuje skoro osm hodin!“ Ellen se opět obrátila na velitelku.

„Ve středním Švédsku máme k dispozici jen dvě helikoptéry, jedna byla, když jsme o ni žádali, na Gotlandu a druhá na zásahu ve Strängnäsu. Ustupte,“ přikázala a otočila se ke kolegovi. Vyměnili si pár slov, ale Ellen je nezachytila.

Z rádia se neustále ozývala další hlášení. Nic nového. Další křížky na mapě.

Nad nimi kroužila helikoptéra. Ellen vzhlédla k nebi a obličej jí smáčel déšť. Reflektory helikoptéry se zaměřily k zemi a krouživým pohybem prohledávaly okolí. Ellen se chtěla zeptat, kam se poděla dívčina matka, ale to by si o ní hned pomysleli, že chce parazitovat na rodině. Matka patrně seděla spolu s otcem v druhém policejním autě. Mělo tónovaná skla, a tak dovnitř nebylo vidět.

Ellen zabolelo v zádech, protáhla se a rozhlédla se kolem.

Pohledem se zastavila na venkovních kurtech, které připomínaly spíš bazény.

Panebože! Bazén!

Ellen rychle vyrazila po mokré dlažbě a naklonila se přes studenou zídku oddělující bazén od ostatních

sportovišť. Prohlédnout bazén jí zabralo jen chviličku a jediné, co v něm stálo za povšimnutí, bylo pár prázdných plechovek od limonády pohupujících se na hladině. I když byl osvětlený a ona zřetelně viděla, že ve vodě nikdo neplave, stejně zídku přelezla a vydala se dolů k okraji bazénu.

„Našlas něco?“

Dostihl ji Seladon.

Ellen obešla bazén, aby se ujistila, že se dívka neschovává někde kolem něj. „Lycke!“ zavolala a odsunula lehátka rozestavěná podél bazénu. Obešla ho ještě jednou, nemohla se zbavit dojmu, že jí voda chce něco sdělit.

„Bazén jsme kontrolovali a nikdo tady není. Prohledali jsme celé okolí.“

„Víš jistě, že se tu někde neschovává?“ zeptala se.

Seladon přikývl.

„Umí plavat?“ Srdce, které jí bušilo skoro až v krku, se začalo pomalu uklidňovat.

„Tak to nevím,“ odpověděl. „Umí osmileté děti plavat? Dostávají přece takové ty plavecké diplomy a odznaky a tak. Aspoň tak to bylo za mých časů. Kolik mi asi mohlo být? Sakra, teď nevím…“

Ellen přesně věděla, kolik plaveckých diplomů osmileté děti mívají, ale mlčela.

„Kde jsi?“ zašeptala a mnula si zmrzlé prsty. „Vidíš nás? Schováváš se tady někde?“

Rozhlédla se. Otočila se kolem dokola. Měla pocit, že koutkem oka něco zachytila. Pohyblivé tmavé stíny v křovinách. „Lycke, vylez!“

„Haló, je ti dobře?“ Seladon k ní přistoupil.

„Viděls to?“

„A co?“

„Támhle se něco pohnulo.“ Ukázala na křoví poblíž östermalmského stadionu. „Ne, támhle!“ Teď něco zahlédla za tenisovými kurty. „Viděls to?“

„Vidím jenom déšť,“ odpověděl Seladon.

„Někde tu je.“ Ellen zase začala obcházet kolem, aby jí nic neuniklo.

„Asi se ti jen něco zdálo.“

Slabá vůně střemchy jí zablokovala dýchací cesty.

Ellen zakašlala. Čím usilovněji dýchala, tím méně vzduchu do sebe vpravila.

„Nepojedeš už radši domů? Tahle zima ti nedělá dobře.“

Ellen měla celé tělo ztuhlé chladem. Promrzla na kost a vlasy mohla ždímat, jako by právě vylezla ze

sprchy. Pomalu se po boku Seladona vydala zpátky k autu.

„Proč po ní pátrá jen policie? Neměli bychom do toho zapojit i orientační běžce? Svolat víc lidí? Domobranu?“

„Orientační běžce?“ Seladon se zachechtal. „To ještě v dnešní době existuje?“

„Co já vím,“ řekla. „A co organizace Missing People? Já se v tom nevyznám. Co děláváte, když se někdo pohřešuje? V dnešní době.“

„Organizovat pomoc spousty dobrovolníků nám zabere víc času, než když to uděláme sami. Nemáme na to dost lidí,“ odpověděl a položil Ellen ruku na rameno, jako by chtěl naznačit, že rozhovor je u konce.

„A nemůžu tedy pomoct s organizací já?“

Seladon jen zavrtěl hlavou. Došli k autům, velitelka opět probodla Ellen nevraživým pohledem a dál

mluvila s kolegou v autě.

Hukot helikoptéry se vzdaloval.

„To už jsou hotoví? Vždyť sotva přiletěli! To po ní ta helikoptéra nebude pátrat?“

„Už po ní pátrala, ale najít něco v lese je téměř nemožné a prohledat otevřená prostranství jim příliš

času nezabralo. Nic neviděli.“

„Končíme,“ řekla velitelka a mávla rukou, jako by žádala o oddechový čas.

„Končíte? Cože? Jste normální? Přece po ní teď nemůžete přestat pátrat!“

„Pro dnešek je to všechno. Prohledali jsme, co se dalo.“

„Ale tady se přece jedná o dítě! Co armáda? Jezdectvo?

Třeba by vám pomohli hledat. Hradní stráž. Zavolejte

do stájí! Mají přece stáje tady na Lidingövägen.“

Ellen tím směrem ukázala, aby svůj požadavek zdůraznila.

„Musíte zavolat posily!“

„Jestli nás nenecháte na pokoji, budeme muset sáhnout k opatřením, která nebudou pro nikoho příjemná…“

Ellen její varování ignorovala. „Pokud to teď vzdáte, objeví se to v zítřejších zprávách. Řeknu, že jste neudělali všechno, co se udělat dalo. Zítra už možná bude pozdě. Slyšíte, co vám říkám? Zavolejte posily! Přece si nemůžete jít jen tak domů lehnout!“

„Vždycky se dá udělat víc, ale musíme se chovat realisticky,“ řekla velitelka a vytáhla okýnko. Ostatní policisté nasedali do aut a vyjeli na Lidingövägen.

„Realisticky?“ zaječela za nimi Ellen.

 

Copyright © Mikaela Bley, 2015

Translation © Vendula Nováková, 2017

ISBN 978-80-267-0860-5

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB