Miloš Hoznauer: Lodní kufr

Email Tisk PDF

Hoznauer přebalUčitel, který ovlivnil několik generací studentů, po celý život schraňoval své texty do lodního kufru. Z jeho pedagogického působení vznikla kniha Cesta do hlubin kantorovy duše (2004, 2016). Nyní, téměř v devadesáti letech, svůj kufr znovu otevřel a vybral z něj vzpomínky na nejzásadnější chvíle svého života. Vrací se ke svému dětství v malé polabské vesničce, popisuje cestu do Prahy za vzděláním a za svým životním snem stát se slavným spisovatelem, navrací se i ke dvěma letům na vojně. Celou knihou se vinou vzpomínky na jeho dvě bývalé manželky a stěžejní část věnuje své současné paní, s níž spoluprožívá radosti i strasti stáří…

 

 

Miloš Hoznauer se narodil 21. září 1929 v malé Polabské vesnici Drahelice. Po absolvování nymburského gymnázia vystudoval na Filozofické fakultě UK v Praze obor čeština a ruština. Tyto předměty vyučoval po více než čtyři desetiletí na různých typech středních škol. V šedesátých letech se stal veřejně známý i díky svým článkům v Literárních novinách. Podle jeho reportáží byly natočeny některé filmy - např. Zvědavé kamery. Několik let působil i na katedře literatury Filozofické fakulty. Těsně před sovětskou invazí odevzdal do nakladatelství Československý spisovatel rukopis své první satirické knihy o socialistickém školství. Už nevyšla a autor se stal na dvacet let zapovězeným. Druhá satira Do posledního dechu vyšla v samizdatu. Po roce 1989 přednášel na Pedagogické fakultě o exilových a samizdatových autorech. O některých vydal malé monografie. Je autorem literárních příruček Dobrodružství s literaturou a Maturita z češtiny, spoluautorem učebnice a čítanky Literatura po roce 1945. Nyní se věnuje publikační a přednáškové činnosti.

Lodní deník vydává nakladatelství Dokořán.

 

Ukázka z knihy:

Už od raného mládí jsem měl dva velké životní sny. Za ten první vděčím klasikům venkovské prózy. Byl to sen o osamělé hájovně uprostřed lesa, na prosluněné pasece daleko od vřavy světa. Les bude hluboký, se skalami a roklemi, a tam budu šťastně žít s milovanou bytostí, svou ženou. U hájovny bude studánka s pramenem čiré vody. Bude tam včelí úl, chléb si budeme péci sami, živit nás bude les a zahrada. V ní nesmí chybět jabloň a švestka. Budeme znát místa, kde najdeme nejvíc hub. Usušíme je, naložíme, a ze švestek budou povidla i kompot, z jablek křížaly. Nasbíráme si šípky a jiné byliny, z nichž bude lahodný čaj. Z brusinek a borůvek chutné zavařeniny. Budeme si pochutnávat na malinách i jahůdkách. Do vzdáleného města se vydáme jen pro to nejnutnější a pro nové knížky, které budeme číst společně, což v ráji asi nebylo. Když se zešeří, uložíme se ke spánku a vstávat budeme za svítání.

V následujících letech jsem se s vysněnou hájovnou setkával na svých toulkách v Beskydech, v Jeseníkách a na Šumavě. V jedné takové hájovně jsem pobýval řadu dní. Stála na úpatí hory Jedlové v Lužických horách. Zůstala tu po odsunutých Němcích. Našel jsem vzpomínku, věnovanou této hájovně. Je stará více než šedesát let. Nazval jsem ji „Putováním za živou vodou“:

Byl jednou jeden a to jsem byl já. I vypravil jsem se hledat živou vodu pro své nervy. Jel jsem dlouho, několik hodin. Čekal jsem u devatera závor, překonal devatero objížděk, až jsem se octl na jedné lesní cestě. Černé a štíhlé stromy střásaly jinovatku na žlutohnědý koberec a ztrá- cely se v mlze. Větve keřů byly obaleny skleněnými trubič- kami, a když je člověk rozkýval, zněly jako rolničky.

Cesta stoupala stále vzhůru a najednou se na mýtince nevynořil stříbrný zámek, ale stará hájovna – chalupa mého přítele, kdysi mnicha, nyní dřevorubce. Z komína se kouřilo, štěkal pes, dveře se otevřely a za okamžik jsem stál v prostorné světnici se starodávným nábytkem, v otevřeném krbu hořela tlustá polena a voněla smůla...

Přišel jsem právě k obřadu. Měl se péci domácí chléb. Na peci stála díž s kynoucím těstem, na stole zamoučené ošatky. Když se pak chléb v peci omýval, aby nepopraskal a kůrka se leskla, a světnice se naplnila voňavým teplem z pece, když jsem z ní vyndával bochníky s nádhernou hnědí a rozpeklým křížkem a zaklepal na spodní bílou kůrku, pocítil jsem, jak chutná doušek živé vody.

Byl konec října, chodil jsem na dlouhé procházky, nacházel ještě čerstvé houby a jedl je v lahodné bramboračce. Pomáhal jsem porážet suché buky – napjatě prožíval tu chvíli, než se stromy začnou sklánět k zemi – a rozřezané nosil na ramenou k chalupě. Ruce zábly, ramena bolela, a přece to byla jiná únava než po třech poradách za sebou.

S nepředstavitelnou chutí jsem jedl kyselo, klechtandu, podplamenice mazané sádlem, chléb a škvarky, brambory na loupačku, křupavé vdolky s povidly a strouhaným perníkem, pečenky, křížaly.

Párkrát jsem zašel do osamělé hospody pod hradními rozvalinami. Byla otevřená ne kvůli akumulaci, ale aby si měl hostinský s kým popovídat. Dal jsem si tlačenku s cibulí a octem, hostinský natočil pivo a přisedl si ke mně.

Na Martina napadl sníh. Na keřích zpod sněhu vykukovaly ještě sytě červené šípky. Na mýtinách a v průsecích se položily metrové závěje. Z půdy jsem snesl lyže a sjíž- děl po lesních cestách. Několik dní to byly jediné stopy.

Byl jsem jako malé dítě – navečer jsem v chalupě rozsvítil a sešel do údolí, abych se zpátky mohl brodit sně- hem k rozsvíceným oknům chalupy.

Podivné a zvláštní bylo odpolední ticho. Ze stolu sklizeno, nádobí umyté vodou měděnce. Čas jako by se zastavil. Sedl jsem si za dubový stůl a v té chvíli jsem si představil hospodáře, jak čte nahlas z bible. Díval jsem se po světnici a na malované truhle viděl růže a ptáčky, pamatující ještě robotu, podél stěn lavice s uhlazenými suky, na peci rožeň, u krbu štipec, pod truhlou zouvák. Pocítil jsem jakési společenství člověka a věcí kolem něho. Nikde žádný přístroj, který by najednou přestal fungovat. Bylo třeba sejít do údolí na nákup. Sněhu zatím napadlo třikrát tolik. Obul jsem sněžnice a narazil klobouk, který se maluje Petrovským.

Bylo pozdní odpoledne, sníh i nebe už zrůžověly, závěje připomínaly ztuhlé mořské řasy a daly se přejít, aniž by do nich člověk zapadl.

Pode mnou se vynořilo městečko, ve sněhu vypadalo spokojeně a odpočatě. Chtěl jsem být považován za prostého horala, ale asi mě měli za blázna, který si hraje na zlatokopa.

Kvasnice v samoobsluze nebyly, ani kdybych je chtěl měnit za zlatý prach... Na poště podávali lidé sportku a sazku, o kus dál byla fronta na maso.

Dýchla na mě civilizace a já pospíchal zpět do lesů. Setmělo se, zatáhla se obloha, začal opět padat sníh. Mezi stromy to fičelo jako v rozhlasových hrách. Připadal jsem si jako postava z povídek Jacka Londona.

A pak jsem seděl zase u krbu, na rožni se opékalo přinesené kuře, měnilo pomalu barvu a kapky vonícího tuku padaly do pekáče pod ním. Do oken narážely sněhové vločky, hvízdala klasická meluzína. A člověku se tak blaženě dýchalo...

Další den hned od rána svítilo slunce, do kůlny jsme si museli cestu proházet. Do lesa jsme šli s pilou a sekyrou. Mrzlo a sníh jiskřil. Chodil jsem po lese, jako bych do něho patřil. Byl jsem šťastný na mrazu i v teple hájovny.

A jednou jsem se po ní ohlédl naposled a vrátil se zpátky. Živá voda mi brzy došla. A bylo jí tam tolik...

Byl jsem tam šťastný, ale bohužel jen na výletě. Musel jsem se vrátit do zdí velkoměsta. Míjela léta...

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB