Erik Larson: Ďábel v Bílém městě

Email Tisk PDF

 

Larson přebalRomán s podtitulem „...aneb vraždy, kouzla a šílenství na výstavě, která změnila Ameriku“ je beletrizovanou literaturou faktu. Vypráví reálný příběh masového vraha H. H. Holmese, amerického Jacka Rozparovače, který roku 1893 v Chicagu za Světové kolumbovské výstavy zavraždil desítky, možná až stovky žen ve svém speciálně zkonstruovaném domě, obrovském bludišti plném mučíren, propadlišť, piteven a slepých uliček.

 

 

Vrah, který měl ve svém doupěti dokonce i plynovou komoru, byl nakonec usvědčen a poslán na šibenici. V zamýšleném filmu o tomto případu by měl hlavní roli hrát Leonardo DiCaprio, jenž zakoupil na knihu filmová práva, a režii přislíbil Martin Scorsese.

Erik Larson (1954) je americký žurnalista a spisovatel literatury faktu. Přispívá do prestižních listů a časopisů, jako jsou Time Magazine, New York Times nebo The Wall Street Journal. Ďábel v bílém městě (2003) je jeho nejúspěšnější knihou. Mimo jiných ocenění za ni obdržel cenu Edgar za výjimečné dílo kriminálního žánru. Sám o sobě říká, že je nejen spisovatel, ale i badatel; veškeré rešerše a výzkumy historie si dělá sám a dává si záležet na tom, aby se jeho práce vždy co nejvíce držely historických poznatků.

 

Český překlad knihy vychází v rámci akce Velký knižní čtvrtek dne 16. března. Vydává nakladatelství Argo.

 

Ukázka z knihy:

Jak snadné bylo zmizet z povrchu zemského:

Každý den do Chicaga přijíždělo nebo z něj odjíždělo tisíc vlaků. Mnohé přivážely svobodné mladé dívky, jež nikdy předtím nespatřily velkoměsto, ale nyní doufaly, že se v jednom z největších a nejdrsnějších usadí. Jane Addamsová, reformátorka městského společenského soužití, která v Chicagu založila komunitní centrum Hull House, napsala: „Nikdy předtím v dějinách civilizace neopustilo tolik mladých dívek najednou bezpečí domova, aby se procházely bez doprovodu po velkoměstě a pracovaly pod cizí střechou.“ Ženy hledaly místa písařek, stenografek, krejčových nebo tkadlen. Muži, kteří je zaměstnávali, byly většinou počestní občané, kteří dbali na výkonnost práce a výdělek. Ne ale vždy. Dne 30. března 1890 umístil jistý úředník První národní banky do inzertní rubriky Chicago Tribune s nabídkou pracovních míst varování, v němž informoval stenografky, že „jsme toho názoru, že žádný zaměstnavatel s čistými úmysly by si nezadal inzerát hledající pohlednou stenografku s blond vlasy, jež žije ve městě sama a byla by ochotna zaslat mu svou fotografii. Všechny podobné inzeráty nesou na první pohled známky vulgarity a nepovažujeme za bezpečné, aby jakákoliv dívka na podobné nepřístojnosti odpovídala.“

Po cestě do práce ženy míjely bary, herny a nevěstince. Neřest ve městě s posvěcením úřadů vzkvétala. „Obývací pokoje a ložnice, ve kterých žili spořádaní lidé, byly (stejně jako dnes) poněkud fádními místy,“ napsal Ben Hecht na sklonku svého života, když popisoval přetrvávající auru starého Chicaga. „Bylo svým způsobem příjemné vědět, že za jejich okny tančí ďábel v ohni a síře.“ Max Weber použil příměr – až příliš trefný, jak se nakonec ukázalo –, podle kterého bylo Chicago jako „lidská bytost stažená z kůže“.

Anonymní smrt přicházela často a nečekaně. Každý z oné tisícovky vlaků vjížděl do města na úrovni ulice. Člověku se snadno mohlo stát, že sestoupí z chodníku a stane se obětí železniční společnosti Chicago Limited. Každý den zahynuli na přechodech přes trať průměrně dva lidé. Zranění ze střetu s vlakem bývala až tragikomická. V některých případech chodci přišli o hlavu. To ale nebylo všechno. Tramvaje padaly ze zvedacích mostů. Plašili se koně a najížděli s kočáry do davů. Při požárech zahynul denně tucet lidí. Když někdo uhořel a jeho smrt se objevila v novinách, zpravidla byl použit termín „usmažil se“. Vedle toho ve městě řádily záškrt, tyfus, cholera nebo chřipka. A samozřejmě vraždy. V době konání výstavy počet vražd jak mužů, tak žen raketově vzrostl v celé zemi, ale především v Chicagu, kde policii chyběla lidská síla i odbornost, aby takovému náporu dokázala čelit. V prvních šesti měsících roku 1892 ve městě došlo k osmi stům násilných smrtí. Čtyřem denně. Většina z nich měla nějakou prozaickou příčinu, jako je přepadení, hádka nebo žárlivost. Muži stříleli ženy, ženy střílely muže, děti se omylem střílely mezi sebou. To se však dalo pochopit. Nedošlo k ničemu, co by se podobalo vraždám ve Whitechapelu. Pětice mrtvých, které za sebou zanechal Jack Rozparovač v roce 1888, se jakémukoliv vysvětlení vzpírala, čímž fascinovala čtenáře po celé zemi, kteří si mysleli, že něco takového se v jejich městě nemůže stát.

Věci se však měnily. Kamkoliv se člověk podíval, hranice mezi morálkou a zkažeností jako by se hroutily. Elizabeth Cadyová Stantonová vystupovala na obranu rozvodu. Clarence Darrow obhajoval volnou lásku. Mladá žena jménem Bordenová zavraždila své rodiče.

A v Chicagu vystoupil z vlaku mladý, pohledný doktor s lékařskou brašnou v ruce. Vkročil do světa rámusu, kouře a páry, nasáklého pachem zabitých krav a prasat. Moc se mu to zamlouvalo.

Později začaly přicházet dopisy od Cigrandových, Williamsových, Smythových a řady dalších, adresovaných do onoho podivného, ponurého hradu na rohu Šedesáté třetí a Wallace Street, jejichž pisatelé se ptali po svých dcerách a jejich dětech.

Zmizet z povrchu zemského bylo snadné, bylo snadné popřít, že něco víte, a ve všem tom kouři a lomozu bylo hračkou zamaskovat, že něco temného zapustilo kořeny.

Tak vypadalo Chicago v předvečer největší výstavy v dějinách lidstva.

Czech edition ©ARGO, 2017

The Devil In the White City

Copyright © 2003 by Eric Larson

Trasnlation © Filip Krajník, 2017

ISBN 978-80-257-2055-4

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 11 Březen 2017 09:48 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB