Antonio Moresco: Světýlko


světýlko přebal„Tenhle příběh vytryskl z velice hluboké vrstvy mého života, je jako taková malá černá skříňka,“ píše o své sugestivní novele italský prozaik Antonio Moresco. 

 

 

 

„Kde to jsem? Na co se to dívám? Opravdu tohle místo mimo svět, které teď vidí moje oči, existuje?“ táže se zprvu vypravěč. Zpočátku je jeho jediným přáním zmizet, odejít „kamkoli mimo tento svět“, jeho zvědavost však upoutá záhadné, pravidelně se rozsvěcující světýlko, zářící z hlubin rostlinné říše… Kdo ho rozsvěcí? Kde? A proč? 

Antonio Moresco (1947, Mantova) po dlouhých letech nepochopení a odmítání ze strany nakladatelů, která zachytil v knize Dopisy bez adresáta (1998, Lettere a nessuno) debutoval až v roce 1993 sbírkou tří povídek Ilegalita (Clandestinità). Jádrem jeho formálně brilantního prozaického díla, jehož originální, sugestivní a hluboká výpověď se živí jak autorovými zkušenostmi a zážitky, tak i jeho čtenářskými vášněmi, je monumentální trilogie Nestvořený svět (L’increato), tvořená romány Počátky (1998, Gli esordi), Zpěvy chaosu (2001; 2003, Canti del caos) a Nestvoření (2015, Gli increati). Je autorem dvou divadelních textů: Světice (2001, La santa), Hovno a světlo (2007, Merda e luce). Pro dceru napsal Mariiny pohádky (2007, Le favole della Maria), za které získal Andersenovu cenu.

V roce 2003 stál u zrodu kolektivního kulturního blogu Nazione Indiana (Národ indiánů), o dva roky později založil literární časopis Primo amore (První láska) a v roce 2014 se stal iniciátorem vzniku sdružení Repubblica Nomade (Nomádská republika), které organizuje kolektivní pěší cesty napříč Evropou.

Morescovo Světýlko vydává v českém překladu Alice Flemrové nakladatelství Dybbuk.

 

Ukázka z knihy:

„Co je to asi za světýlko? Kdo ho asi rozsvěcí?“ ptám se v duchu, když kráčím po kamenných cestách téhle malé osady, kde nezůstala živá duše. „Že by to bylo světlo pronikající z nějakého osamělého domku v lesích? Že by to bylo světlo pouliční lampy, která stojí tam nahoře v nějaké jiné malé neobydlené osadě, jako je tahle, ale zjevně je dosud připojená k elektrické síti, jež se rozsvěcí pokaždé ve stejnou hodinu jen díky pouhému impulzu?“

Je slyšet jen zvuk mých kroků, jak se odrážejí v uličkách, zahlédnu kamenné stupínky nějakých polorozpadlých schůdků, rozbité dveře od chléva, rozvaliny s propadlými břidlicovými střechami, porostlými popínavými rostlinami, ze kterých trčí vršky fíkovníků nebo vavřínů rostoucích v sutinách, dva kamenné žlaby po okraj plné vody, vrata se zářivým a oprýskaným lakem.

„Kde to jsem?“ říkám si. „Na co se to dívám? Opravdu tohle místo mimo svět, které teď vidí moje oči, existuje? Třebaže o něm v celém vesmíru nikdo kromě mě neví, neví, že v téhle chvíli je tu dokonale osamocený muž, jehož tělo se pohybuje mezi těmito prázdnými kamennými schránkami, na nichž ani na okamžik, ve dne ani v noci, neustávají rostlinná muka popínavé vegetace.“

Zahnu na svažující se stezku, která vede k malému hřbitovu. Když vyjde měsíc, je jasně vidět, osvětlený jako ve dne tou jeho přízračnou září, okraj pěšiny zaplevelený vegetací, strž, odkud stoupá hluk vody, jež si hloubí lůžko ve zvučných průrvách hor nacucaných deštěm a v roklích, veliké obrysy stromů tyčících se proti nebi. Jen v noci, ve světle měsíce, lze pochopit, co jsou vlastně stromy zač, ty sloupy ze dřeva a pěny, které se natahují k prázdnotě oblohy.

Když měsíc nesvítí, musí se jít poslepu ve tmě pod ohromující nebeskou klenbou provrtanou myriádami neobydlených hvězd a jinými světelnými vlasci.

Když jsem jednou v noci kráčel po téhle pěšině, hned za zatáčkou, kde je tma ještě hustší, jsem v listí zaslechl lehký šelest. Ohlédl jsem se tím směrem. Byli tam dva jezevci. Upřeně se na mě dívali těma svýma bíle lemovanýma očima, které ve tmě vypadaly skoro jako odrazky. Užasle jsem se zastavil. Jeden z jezevců rychle přeběhl přes cestu, a dokončil tak to, co pravděpodobně začal, než jsem se tam objevil. Ten druhý se nehýbal a dál na mě upíral zrak, vyděšený lidskou přítomností na svém území.

I já jsem zůstal stát; chtěl jsem mu dopřát čas, aby taky přeběhl a dohonil druhého jezevce, který už byl na protější straně. Ale on se nehýbal. Dál se na mě díval svýma bíle lemovanýma očima, dál stál na kraji cesty, nekrytý, tak vyděšený, že se ani nedokázal schovat mezi listím.

„No tak!“ pobídl jsem ho potichu. „Přejdi taky! Na druhé straně na tebe někdo čeká. Já se ani nehnu, neboj se, neublížím ti.“

Ale jezevec se nehýbal. Dál jsem ve tmě viděl ty dva bílé kruhy. Ustoupil jsem o pár kroků, abych zvětšil vzdálenost mezi námi a uklidnil ho. Jenže vypadal, jako by byl přibitý. Couvl jsem ještě dál. Nestačilo to. Vrátil jsem se až za první zatáčku, aby mě už neviděl a odhodlal se přejít přes cestu. Chvílemi jsem vykukoval, abych zjistil, jestli se k tomu už konečně rozhoupal. Ale pořád tam byly ty dva velké bílé kruhy a uprostřed těch kruhů dvě lesklé oči, jež upřeně hleděly mým směrem a tušily ve tmě mou přítomnost.

Té noci jsem se musel vrátit až do osady, aby se jezevec, až uslyší zvuk mých vzdalujících se kroků, konečně odhodlal dohonit druhého jezevce, který na něj čekal schovaný v listoví.

Dnes v noci je všechno černé, měsíc nevyšel. Kráčím po té svažující se cestě až k poslední zatáčce, za níž se znenadání objeví lampičky jakéhosi hřbitova. Sestoupím ještě o kus níž, dívám se zdálky na tu malou galaxii světel ve tmě. Dojdu až k zavřené bráně. Hledím zblízka na lampičky svítící ve výklencích kolumbária, mají nedefinovatelnou oranžovočervenou barvu a prudce se mihotají v temnotě téhle bezměsíčné noci. „Odněkud asi přichází impulz, který rozsvěcuje i tyhle lampičky…,“ říkám si. „Ale jak to, že je tak blízko téhle neobydlené osady hřbitov? Co je tu asi pohřbeno za lidi, pod zemí a v kolumbáriu? Odkud asi pocházejí? Muži, ženy, dokonce i děti, jak soudím podle mohyl, které jsou kratší než ostatní, a podle malých fotografií sotva osvětlených těmi lampičkami…“

Vracím se domů temnou pěšinou pod změtí hvězd. Vedle kamenných žlabů zahlédnu zavalitý a tmavý obrys ropuchy, která asi prolezla starou kovovou mříží, zpod níž se ozývá zurčení vody, a těžkopádně skáče pryč, jakmile zaslechne mé kroky.

Přijdu domů. Zavřu vrátka, i když tu nikdo není. V kuchyni vypiju dvě sklenice vody. Vystoupám po krátkém dřevěném schodišti. Vejdu do svého pokojíku. Převléknu se do pyžama. Vlezu si do malé postele, která trochu zavrže, když se natáhnu. V té naprosté absenci zvuků mi zvoní v uších. Chvíli tak zůstanu, s očima vytřeštěnýma do tmy. Nedokázal bych odhadnout, jak dlouho. Možná už jsem v polospánku, když se mi najednou zdá, že zezdola slyším skřípání: suché tiché zvuky, nečekané – to se možná ve tmě smršťuje a roztahuje dřevo nábytku a zásuvek.

Vstanu. Slezu po schůdkách, chvíli obcházím dolní patro, rozsvítím, abych zkontroloval, že je všechno v pořádku a že dovnitř nikdo nevlezl, třebaže vím, že tu nikdo není. Jdu se podívat i na záchod. Spláchnu, protože vinou uvolněného plováku trochu kapala voda, což zní v tichu a noční tmě mnohem hlasitěji.

Vrátím se do postele. Znovu usínám. Jenže se ozvou další drobné zvuky, tentokrát přicházejí shora, z prázdného prostoru mezi stropem a střechou. Mezi taškami nebo komínem tam totiž lezou i dost velká zvířata, nejen ptáci, ale i ta čtyřnohá, která se pak tam nahoře ve tmě procházejí nad mou hlavou.

Rozsvítím a znovu vylezu z postele. Vezmu si baterku. O stěnu opřu žebřík. Vylezu po něm. Nadzvednu poklop, rozkašlu se z prachu sypoucího se dolů. Prohlížím si zespodu to temné místo plné nehybných věcí, kusů prken, celofánu skoro zkamenělého pod vrstvou vápna.

Svítím baterkou sem a tam. Ale není nic vidět, nejsou tu žádné oči, které by na mě slepě mžouraly ze tmy.

Vrátím se zase do postele. Zhasnu lampičku na nočním stolku. Ale hned vzápětí znovu vstanu, protože si nemůžu vzpomenout, jestli jsem zavřel dřevěnou okenici. Udělám pár kroků, bos po prkenné podlaze. Na okamžik vyhlédnu ven na černé hory porostlé lesy. Naposledy se podívám na to světýlko zářící na druhé straně rokle, ve tmě.

„Copak je to asi za světýlko?“ ptám se znovu sám sebe.

Zavřu okýnko. Vrátím se do postele. Krátce nato usnu.

 

Copyright © 2015 Mondadori Libri S.p.A., Milano

Translation © Alice Flemrová, 2016

Czech edition © dybbuk, 2016

ISBN 978-80-7438-158-4

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB