Panagiotis Agapitos: Ebenová loutna


 

Agapitos přebalV květnu 832 míří k chalífovi do Bagdádu císařské poselstvo, které má vyjednat mír na východních hranicích byzantské říše. V kapadocké Kaisareji, která je poslední zastávkou delegace před hranicemi, to vře. Arabové chystají povstání, mniši jsou vesměs heretickými uctívači ikon, obchodníci s bílým masem kradou dívky, aby je mohli prodat na trzích s otroky v Sýrii.

 

 

Zdá se, že správce nemá město pod kontrolou, a tak, když dojde k děsivé vraždě třináctileté dcery místního soudce, požádá o pomoc císařského vyslance Leona. Leon do té doby žil klidným životem vysoce postaveného státního úředníka a samotářského starého mládence. Jeho koníčkem je četba antických milostných románů a hra na loutnu. Mezi kaisarejskými kasárnami, nálevnami a nevěstinci se ocitne nejen tváří v tvář zločinům, s nimiž se dosud nesetkal, ale také ztracenému příteli z minulosti.

Ebenová loutna je prvním svazkem volné trilogie historických detektivek z pera Panagiotise Agapitose, byzantologa a spisovatele, jehož dílo si nejen v Řecku získává rostoucí oblibu. Autorovi se podařilo vytvořit napínavý detektivní příběh, a zároveň poutavě přiblížit dobu a kulturu byzantské říše, které jsou dnes známé spíše užšímu okruhu odborníků. Hlavní postava byzantského hodnostáře Leona vystupuje i v dalších dílech trilogie nazvaných Smaltová Medúza a Měděné oko.

Agapitos hovoří o své beletristické prvotině jako o „byzantském příběhu s tajemstvím“ a z této charakteristiky také udělal podtitul celé – dnes už – trilogie. Práci na Ebenové loutně, o jejímž hrdinovi i prostředí měl ihned jasnou představu, věnoval celých dvanáct let.

K žánru historické detektivky Agapitose přivedlo dílo nizozemského orientalisty a spisovatele Roberta van Gulika, který se proslavil kriminálními příběhy o soudci Ti ze staré Číny přelomu 7. a 8. století. Van Gulikovi ovšem na začátku pomohly historické povídky o legendárním vyšetřovateli. Agapitos vytvořil hlavního hrdinu Leona jen ve své fantazii. Čtenář si postavu rychle záhy oblíbí pro jeho svéráznost: sarkastický starý mládenec posedlý hygienou se příliš nehrne do plnění úkolů, raději by se v ústraní oddával hře na loutnu.

Agapitosovi se prostřednictvím svých hrdinů daří předat čtenáři výsledky své badatelské práce. Do příběhu zaplétá skutečné historické postavy, události i literární díla. „Mým cílem bylo napsat lepší knihy o historii než ty, ze kterých jsme se učili ve škole a které mi připadaly neuvěřitelně nudné. Místo nich jsem nakonec napsal romány,“ vysvětluje  Agapitos.

Knihu vydává nakladatelství Vyšehrad.

Ukázka z knihy:

Leon požádal Fotia, aby mu pomohl z pláště, a odložil jej na stůl u stěny. Pod vysokými okny stáli nehybně a beze slova vojáci a dva pastevci. Šikmé ranní světlo do místnosti dopadalo se stále stejnou nenápadnou silou. Leon poklekl před nosítka a vyhrnul si rukávy košile. Pokynul Fotiovi, ať poklekne vedle něj.

Pohlédl na Eufrosynu. Její obličej byl zčernalý a černé oči vypoulené.

Na pravém spánku byla patrná velká podlitina. Leon si všiml také dvou zčervenalých pruhů okolo dívčina krku a ukázal je Nikeforovi. Začal odlupovat z ušpiněné pokožky zaschlé kousky bláta a mrtvolu ohledávat, ale jen co se dotkl vychladlého těla, naskočila mu husí kůže. I okolo zápěstí měla červené pruhy podobné těm na krku, ale zde byla kůže rozedřená a zkrvavená. Bylo mu jasné, co musí udělat. Přemohl se, uchopil pravou nohu mrtvoly a lehce ji přitáhl k sobě. Vnitřní strana stehen až ke stydkým partiím byla pokryta krví. Zhluboka se nadechl a narovnal se.

„Otočíme ji na břicho,“ řekl Fotiovi, jak nejklidněji dokázal. Stratégovi, zjevně pohnutému pohledem na zkrvavené dívčí tělo, se proti vlastní vůli znovu vybavil obraz jeho mrtvého syna, když jej našli uprostřed keřů v horách, uvláčeného a rozdupaného vlastním koněm. Celý náš život je úzkou pěšinou vedoucí do brány smrti, pomyslel si a jeho tvář se zasmušila.

Leon s Fotiem otočili Eufrosyninu mrtvolu a Leon si ji prohlížel s neodbytným pocitem studu za takové necudné zacházení. Na kůži nebyly patrné modřiny ani jiné zhmožděniny. Přes celá dříve krásná záda i oblé hýždě se táhly krvavé šrámy. Červené pruhy okolo krku a zápěstí byly patrné i zezadu. Leon zvedl levou nohu mrtvoly. I zde krev pokrývala stehna a řitní otvor. Udělalo se mu nevolno. Jen stěží zadržel hněvivé zaklení. Fotios otočil hlavu ke zdi a zakryl si obličej rukama.

„Je jasné, že ji bičovali,“ řekl trpce stratég. „Rány způsobil tenký kožený bičík, jaké obvykle používají jezdci ve vojsku na své koně.“

„Jak zvláštní, když se pro zločin i trest užívají stejné prostředky,“ poznamenal Leon. „Někde jsem četl, že ctnost a nectnost jsou vzájemně spojeny. Ta druhá je pokřiveným obrazem té první v zrcadle duše.“ Odmlčel se a pak požádal svého mladého sekretáře, aby mu pomohl otočit tělo zase na záda.

Fotios otočil pomalu hlavu. Byl bledý jako stěna a vypadal nezdravě, snažil se však ovládat. Chytili dívku a opatrně ji obrátili. Leon jí zatlačil oči, přetáhl přes mrtvolu pestrou látku, pokřižoval se a povstal.

„Pane,“ řekl Nikeforovi, když si shrnoval rukávy, „nevím přesně, co znamenají všechny ty rozmanité rány na těle dívky, myslím si však, že ji někdo znásilnil a zavraždil. Krev na přirození a řitním otvoru jasně ukazuje, jakému násilí bylo její panenské tělo vystaveno. Zčernalý obličej a vypoulené oči podle mého názoru nasvědčují tomu, že byla uškrcena.“

„Je to podivné, ale zdá se mi, že pruhy na krku byly způsobeny stejným bičíkem, který jí poranil kůži,“ poznamenal stratég.

„Ježíši Kriste!“ vykřikl Fotios. „To nemůže být dílo člověka. Jen divá zvěř může mít takto chladné srdce.“

„Život je bohužel docela jiný, silentiarie,“ opáčil Nikeforos. „Věř mi, ve válce jsem viděl lidi dělat tak hrozné věci, o nichž by ani sami často nevěřili, že je dokážou spáchat.“

„Stačí si přečíst ustanovení trestního práva a hned je jasné, jakých zvěrstev je lidské pokolení schopno,“ podotkl Leon. „Čemu nerozumím, jsou ty stopy na rukou.“

„Zřejmě jí svázali ruce provazem. Bývá tak hrubý, že většinou rozedře kůži do krve,“ řekl stratég. „Zdá se ovšem, že se nešťastná dívka musela bránit, protože ji zbili. Podlitiny na horní části těla jsou stopy po ranách pěstí.“

„Takže ji zbičovali, znásilnili a pak ji zabili? Kdy přesně se bránila?“ přemítal Leon ve snaze pochopit, jaký vztah je mezi podlitinami a stopami po ranách bičem. Obrátil se ke stratégovi: „Jak se to tedy všechno seběhlo? Byl jeden, nebo jich bylo víc?“

„Nedokážu na tvé otázky odpovědět,“ odvětil sklesle Nikeforos. „To nejhorší je, že tato vražda se řadí ke třem dalším zločinům, které se zde v posledních třech měsících udály.“

„K jakým zločinům?“

„Posaďme se a vylíčím ti, co jsem se sám dozvěděl teprve před chvílí.“ Došli

ke stolu. „Silentiarie, mohu tě poprosit, aby ses šel podívat, co se stalo se soudcem a dvěma důstojníky?“

„Samozřejmě, pane,“ odvětil Fotios a zamířil ke dveřím.

Posadili se a Nikeforos pohlédl na muže v ovčích kožešinách. „Vojáku, kdo jsou ti dva?“ otázal se jednoho ze strážců.

„Pastevci, kteří našli mrtvolu, pane.“

„Přivolej je.“

„Pojďte sem, vy dva,“ zavolal na ně voják.

Pastevci sňali čapky a nejistě přistoupili ke stolu. Zahalení v kožešinách, s ostrými rysy a divokými vousy na opálených tvářích vypadali starší, než ve skutečnosti byli. Odvyklí častému kontaktu s lidmi, cítili se před dvěma vysoce postavenými muži nesví. Bezděčně padli na kolena.

„Vy dva jste tedy dívku našli?“ zeptal se Nikeforos. Muži sklonili hlavy a beze slova hleděli jeden na druhého. „Nebojte se, dobří muži,“ povzbudil je Nikeforos. „Nikdo vás ze smrti soudcovy dcery neobviňuje. Povstaňte a v klidu nám popište, jak jste ji našli.“

„Pane, slituj se nad námi,“ zamumlal jeden z nich ukřivděně, aniž se hnul. „Říkal jsem Damiánovi, že nás zatknou a zavřou do vězení, kde nás sežerou myši. Ale my nic neprovedli. Na mou duši, při Panně Marii a svatém Mamantu! Jen jsme ji našli tam v trávě.“

„Pane můj, je to tak,“ řekl druhý poněkud klidnějším tónem. „Já jsem řekl Jankovi, že to musíme ohlásit hlídce. Copak jsme to mohli neudělat? Takový zločin tak blízko ovčínů i pevnosti by se stejně neutajil. Raději to pojďme ohlásit, řekl jsem.“

„To bylo správné rozhodnutí,“ povzbudil ho stratég.

„Bylo to tak, pane,“ pokračoval Damián, „naše ovčíny jsou z vnější strany hradeb u severní části hradu, na planině, kde se řeka stáčí k jihu, víš kde, u starých kamenů.“

„U starých kamenů?“ přerušil ho Leon.

„Je to mezi třetí a čtvrtou severní věží. Je tam ještě docela dost zbytků starého města, dokonce i části hlediště hipodromu. Spoustu těch velkých kamenů jsme použili při stavbě pevnosti,“ vysvětlil mu Nikeforos a otočil se k Damiánovi. „Ale přerušili jsme tvé vyprávění, dobrý muži.“

„Tak tam, pane, každé jarní ráno za úsvitu vodíme naše ovce pást za řeku, za pahorek a zbořený můstek. Je tam hodně trávy, protože se tam udržuje voda, co přitéká z pramene na pahor¬ku. To ráno jsme tedy vyrazili a cestou nahoru podél řeky jsme za rákosím našli tu dívku ležet v bahně. Ležela na břiše mezi trávou a byla docela nahá.“

„Vypadala jako napůl stažené zvíře, to vám přísahám,“ zavzlykal Janek. „Nic podobného jsem ještě neviděl. Povídám mu, Damiáne, nechme ji, jak je, a utečme. Ne, on na to, raději zavoláme hlídku. Chvíli jsme se dohadovali, ale nakonec jsem souhlasil, protože on má z nás dvou víc rozumu.“

„Obrátili jsme ji na záda,“ pokračoval Damián, „a tehdy jsem si všiml zlatého amuletu, co měla na krku. Řekl jsem Jankovi, že to musí být panská dcerka, protože které z našich děvčat by nosilo takový šperk? Janek na to, ať zmizíme, dokud je čas. Naopak, povídám mu, tím spíš musíme zavolat hlídku. Vezmi ten amulet, ukážeme jim ho, aby nám věřili.“

„To tě napadlo moc dobře,“ pochválil ho Leon.

Pastevec na něj pohleděl se zadostiučiněním. „Jinak by s námi vojáci nešli. Bylo mi ale jasné, že dřív nebo později začnou tu dívku ve městě hledat. A na koho by si došlápli nejdřív? Na nás, co žijeme blízko. Není to tak, pane?“

Leon tu hořkou pravdu raději nekomentoval. Janek, který teď získal více odvahy, protože cítil, že se mu nic zlého nestane, si vzal slovo: „Běžel jsem k bráně oznámit, co se stalo, a ukázat šperk. Měl jsi vidět jejich obličeje, pane. Zůstali stát s otevřenými ústy!“ popisoval stratégovi. „No… nakonec jsme zašli do ovčína, vza¬li dřevo, provazy a látku a vrátili jsme se

k Damiánovi, který na nás čekal. Aspoň trochu očistil její tělo od bahna a trávy a já společně s vojáky postavil nosítka. Položili jsme ji na ně, zakryli látkou a přinesli až sem.“

Panagiotis Agapitos: Το εβένινο λαούτο

Copyright © 2003 by AGRA Publications

Translation © Markéta Kulhánková, 2016

ISBN 978-80-7429-308-5

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB