Dědečku vyprávěj

Email Tisk PDF

děda ilustraceStařík u snídaně cítil jiskření a napětí, které vycházelo z jeho syna a snachy a přenášelo se i na oba vnuky. Nikdo moc nemluvil, ba i obrazovka zaplňující čelní stěnu pokoje mlčela, ačkoli na ní běžel titstainment, náplň života.

 

 

Byl první leden, čas každoročního slosování pod heslem Stejná šance. Konalo se ve všech pracovních odvětvích, ve kterých se lidé ještě mohli uplatnit. Snacha to vzdala, ale syn se přihlásil. Stařík se podíval kradmo na snachu, která připravovala topinky. Zase je připálí, myslel si, ne však ve zlém, měl snachu rád. Byla to pohledná ženská a chytrá. Měla doktorát z oceánologie a postdoktorát z geologie, což byly obory, které se doplňovaly a dávaly určitou šanci na činorodý život.  Naděje umírá poslední a snacha, to se jí musí přiznat, se dlouhou dobu snažila. Pětkrát šla do slosování, avšak i v tak náročném a výběrovém oboru byla příliš velká tlačenice. O živobytí nejde, má své jisté jako všichni v Unii, Zabezpečené Existenční Minimum, čili ZEM, stará se také o domácnost a rodinu, takže se nenudí,  ale co naplat, vzdávala se naděje na uplatnění jen velice těžko.

        „Mám si vzít hnědý nebo modrý oblek?“, zeptal se syn, jako by barva mohla hrát obrovskou úlohu.

        „Modrý jsi měl loni, nepřinesl ti štěstí,“ řekla snacha. „Chce někdo další topinku?“

       „Já!“

       „Já taky!“

        Křikli vnuci  jeden přes druhého. Byli jednobuněčná dvojčata, jak si snacha přála, když s mužem získali  svolení Genetické komise k oplodnění, protože oba mají IQ 211, což je o jedenáct bodů nad požadovanou hranicí. Povedli se, byli nerozeznání. Navíc je rodiče pojmenovali Petr a Pavel. Pro cizí lidi byli zcela neodlišitelní.

       Stařík v nich viděl prototyp nového lidského rodu, první opravdu titstainmentské generace, která už si nebude lámat hlavu, čím bude a co bude dělat. Jeho vlastní syn byl rozpolcen, stále ještě doufal. Měl doktorát z počítačových věd, Computer Sciences, a postdoktorát z informatiky, psal učená vědecká pojednání  o počítačových modelech a nových jazycích, několik z nich dokonce vyšlo na Stellar Computwebu …ale léta mu ubíhají a jestli letos neuspěje, bude to muset taky zabalit, přemítal stařík, žvýkaje spálenou topinku pomazanou hruškovou zavařeninou.  Když mu bylo jako synovi, dostal padáka od vedení  Starbok & Handon. Tato největší světová právní firma se specializovala na podávání žalob na vlády, které požadovaly, aby globální korporace se řídily jejich národními normami a předpisy, což bylo rozporu s dohodou o volném obchodu mezi USA a Unií. Stařík pracoval v pražské odbočce S & H spolu se sto patnácti dalšími právníky. Ze dne na den je všechny nahradil jeden humanoid. Jelikož firma později zkrachovala, žádnou penzi neměl. Syn a snacha byli Zemáci, proto všichni museli šetřit, jak to jen šlo.

         „Ve slosování nás bude jenom pět tisíc,“ řekl syn od rána už po několikáté. „Ještě nikdy nebyl tak malý počet vybraných kandidátů v posledním kole unijní soutěže v našem oboru.“

        „Na kolik džobů?“, zeptal se Petr.

        „Nebuď prostořeký,“ pokárala ho matka, „a sundej lokty se stolu.“

       „Já to vím, já to vím!“,  křičel Pavel. „Když tatínek bude v první stovce, vezmou ho na tři měsíce na zkoušku. A pak možná bude dělat celý rok!“

         Chvíli se všichni dohadovali o tom, co bude, kdyby syn měl tentokrát štěstí, jak by se mohlo změnit společenské postavení celé rodiny, která zatím patří mezi surplus people, nadbytečné lidi. Když před na konci dvacátého století jeden americký ekonom uveřejnil knihu, v níž varoval,  že nastane konec práce, všichni se mu vysmáli a zmizel z radaru.  Ale čtvrtá průmyslová revoluce a nástup umělé inteligence o pár desítek let později mu daly za pravdu.  Řady nezaměstnaných a bez vyhlídky na práci postupně rostly a houstly. Obrovské sociání bouře přiměly Unii zavést ZEM, aby obecná nespokojenost a bída se nezvrhly v revoluci. Koncem padesátých let žilo na podpoře téměř  osmdesát procent  práceschopných občanů. Asi deset procent mělo pracovní smlouvy na dobu omezenou s měsíční výpovědní lhůtou, a zbývajících deset procent příštipkařilo v gig systému, dělali na záskok nebo na zavolání. Místo lidí roboti. V továrnách, na polích, v kancelářích. Robot vedle robota. Nedávno ukazovali v televizi, co všechno umí humanoidi poslední série. Jednoduše všecko. A vlastně víc než člověk. Nemusí spát, neslaví den sváteční, nevyžadují dovolenou, nejsou nemocní, neodmlouvají, nestávkují.

         Jsme za půlkou století, copak asi bude na konci?, zeptal se v duchu stařík.

        „Všický budou čumět na titstainement,“ odpověděl si tiše sám pro sebe.

        Ale Peter měl netopýří sluch.

      „Dědečku, proč se vlastně říká titstainment?“, chtěl vědět.

      „Je to návrat do zlatého věku lidstva,“ poučila ho matka, která vždy zastávala politicky správné názory.

       Její muž zabručel, že děda není vševěd, pak vstal a šel si vzít hnědý oblek. Vnuk stále hleděl na dědečka a čekal na odpověď.

      „Náhodou tohle dobře vím,“ řekl stařík. „Pojem vznikl spojením slova tits, což v mém mládí býval argot pro ženská prsa, a slova entertainment, čili pobavení, estráda, legrace. Přišel s tím kdysi dávno jakýsi obskurní americký politik nebo politolog nebo co už tenkrát byl, a jmenoval se Bzrovicky, nebo Brzezinský, přesně už si nevzpomínám jak. Ptali se ho na nějaké konferenci v San Francisku, co navrhuje udělat s nezaměstnanými, kterých bylo už tenkrát čím dál víc. Musíme jim vysílat na obrazovce titstainment, prohlásil, zábavný koktejl informací, šou, her, soutěží, filmů a hlavně co nejvíc erotiky a sexu. Budeme je tím opíjet od jednoho rána do kuropění druhého. Také je budeme muset  krmit, protože vlky z lesa žene hlad.

     „Děda kecá. Každý ví, že titstainment je osvobození člověka od biblického prokletí v potu tváře chléb vezdejší dobývati budeš,“ řekla snacha hlasem, který nepřipouštěl sebemenší odpor. „Kluci umyjí nádobí, já doprovodím tátu. Až se vrátíme, ne aby si někdo z něho dělal šoufky!“

Když snacha a syn odešli, stařík se odšoural do jejich pracovny. Byla tam pohodlná, kožená pohovka, na níž si rád hodil šlofíka. Lehl si, civěl do stropu a myslil na syna. Nemá ten chlapec žádné štěstí. Co se nadřel na studiích, co vytrpěl stresu před každou zkouškou; chtěl být první v jeho ročníku, ale byl vždy druhý nebo i třetí. Po tom všem je Zemákem zadluženým až po uši. Stařík se iracionálně sebeobviňoval, že  když ho vyhodili z S & H,  syn si musel na studie vypůjčit a zadlužil se jako miliony jiných, nemá ani úroky; jestli neuspěje ve slosování, banka ho bude žalovat a může skončit ve vězení dlužníků. Prašivý, prohnilý svět, vztekal se. Jakápak stejná šance! Synáčci a dcerušky elity mají práci a do slosování nechodí. Je to veřejný tajemství, ale nesmí se o tom ani špitnout. Tohle musí jednou špatně skončit, to si přece lidi nemůžou nechat líbit. Vykopat  je….

Nedokončil přání, protože se přihnali chlapci, sedli si k dědovi na pohovku, přitulili se k němu, stařík je objal a přitiskl k sobě.

Vnuci žadonili jeden přes druhého:

      „Vyprávěj dědečku, jaký to bylo, když jsi byl  právníkem.“

       Stařík se ošíval, vzpomínky mu už zcela vybledly, tak dávno tomu bylo, že si musel vymýšlet, pak si to nepamatoval a vykládal jiné věci. Udělám rošádu, rozhodl se.

     „Tak, kluci, jestlipak jeden z vás ví, proč se říká robotům robot?“

      „Co je to zas za blafák, dědo?“, řekl Pavel. „Robot se říká přece odjakživa.“

     „Fakt,“ připojil Petr. „Roboti jsou roboti, byli a budou.“

    „Takže nevíte nic,“ usmál se stařík. Byl rád, že se mu podařilo změnit rozhovor. „Otevřete obě uši a poslouchejte. „Dávno tomu, velice dávno, před víc jak sto lety byli nebyli dva bratři Čapkové…“

      „Počkej, dědo,“ vykřikli oba chlapci dvouhlasně, protože mysleli stejně, „byli nebo nebyli?“

     „Ále byli, jistěže byli.“

     „Dvojčata?“

     „Ani dvojčata, ani jednobuněčný. Josef byl o tři roky starší než Karel, ale rozuměli si zrovna jako vy dva. Jednoho dne, nebo abych byl přesnější odpoledne,“ spřádal nit stařík, „ se Karel…ten víc psal a míň kreslil, Josef zase naopak víc kreslil.. jak už jsem řekl, Karel se pocházel na zahrádce u domku…“

       „Co je to zahrádka?“, přerušil ho Pavel.

       „Už vám to pořádně neřeknu, ale prý to býval kousek země se stromy a kytkami…Zkrátka Karel se procházel a Josef na něm hned poznal, že se něčím trápí. Povídá mu, máš nějaký problém? Ani ne, spíš zádrhel, povídá Karel, píšu hru o tom, že lidi vymyslí stroje, který za ně budou dělat všechnu dřinu, ale nemůžu přijít na to, jak jim budou říkat. Napadá mi jenom slovo laboři. Jenže, aby je diváci pochopili,  museli by být honění v latině anebo…

      „Co je latina?“, zeptal se Petr.   

      „Jazyk, kterým normální lidi nemluví… ale na tom nezáleží, a neskákejte mi pořád do řeči, jenom mě pletete,“ řekl stařík. „Kde jsem byl?...Aha, už vím…Josef na to povídá, nač bys mátl lidem hlavu latinou, když máme krásný český slovo robotit, dřít zadarmo do úpadu, jako naši praprapředkové, co museli chodit na robotu pro šlechtu a mocipány? Prima nápad, povídá Karel, nazvu je roboti. Roboti!“, opakoval stařík vzrušeně, jako by na to jméno přišel on právě teď. Díval se přitom na chlapce. Nevypadali, že by je vyprávění nějak zaujalo. Tahle generace je ztracená, pomyslel si, na všechno kašle, nic jí nezajímá, nic nenadchne,  je totálně cool.

      „Dobře se to poslouchá, ale víš co, dědečku „ řekl Pavel a mrknul na bratra. „Radši vyprávěj, jaký to bylo, když si chodil každý den do práce.“

     „Už jste to slyšeli stokrát,“ bránil se stařík.

    „Když je to taková hezká pohádka,“ vzdychli toužebně jednobuněční bratři.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB